Vladimír Buček

* 1952  

  • „Já si pamatuji, když my jsme kupovali televizi v jednašedesátém roce, kdy zemřela moje babička a táta podědil nějaké peníze. Že si koupíme televizi, ale kde? Šli jsme tenkrát s otcem kolem starého divadla a u prodejny naproti fronta. Otec zbystřil, tak tam taky šel. A nějaký chlap říká, že přivezou televizory. Tak se postavil do fronty. Udělala se fronta tak šedesáti lidí. Vyšel vedoucí v bílém plášti a říká: ‚Lidi, co blbnete, nestůjte tady!‘ Oni na to: ‚Vždyť to máme zjištěné, přijdou televizory, nedělejte z nás blbce!‘ On na to, že to nezapírá, ale že přijde jenom devatenáct kousků. Můj otec byl asi dvaadvacátý. Řekl mi, ať jdu domů a řeknu matce, že stojí ve frontě na televizory. Ať mu donesu svetr, kabát, rybářskou stoličku, do termosky kafe a nějakou svačinu, že tam bude čekat celou noc na televizi. Tak jsem mu to všechno donesl. Řekl: ‚Ještě vyřiď matce, ať mě přijde o půl páté vystřídat, protože já odsud musím do práce. Tam se nějak uvolním a zase sem přijedu zpátky.‘ Matka si natáhla budík. Otec tam seděl celou noc. Nakonec byl sedmnáctý, protože někteří to vzdali. Nicméně televizory přivezli, a jak je dovezli, tak se tam lidi začali cpát, co tam nestáli celou noc. Ale uhájil si ho, tak jak ho dostal, zaplatil. Vytáhli to ven, a teď čučel, televizor těžkej. Přinesla se prádelní šňůra, to se převázalo, vzaly se kapesníky, aby to neřezalo, a takhle to táhli až domů.“

  • „Normální partyzáni operují v prostoru lesů a přepadávají vlaky nebo vojáky, prostě škodí nepříteli, jak se říká. Moje matka měla být za druhé světové války nasazena do Rajchu, do Německa. Ale s ní to nějak nešlo, neměla ještě osmnáct, tak ji dali na nucené práce tady u nás. Dostala befehl pracovat, chodila do adamovských strojíren. Jezdila každý den vlakem do práce do Adamova a zpátky. V tom Adamově byla zbrojní výroba. Uvnitř té fabriky byli pracovníci nějací zajatci, oni tam i spali a nedostali se ven. Byla tam přidělená a její šéf byl městský partyzán. Městští partyzáni - to byli lidi, co tam sabotovali výrobu, snažili se vynášet zprávy nějakým způsobem ven, prostě škodit Němci. Odhadli tu moji matku, byla mladá, hloupá holka, neznala nic. Říkala, že třeba byla u toho pásu a vedoucí jí řekl: ‚Tady to jede a do každého pátého takhle bouchni.‘ Ale zdálky ji hlídal, kdyby náhodou šel gestapák, aby ji zastavil. Něco vykřikovala, že to potom nevybouchlo a nevěděla ani o tom. Ten její šéf, když zjistil, že jezdí každý den do Brna, tak vymyslel plán. Řekl jí, že se odtud nemůže dostat a že má v Komárově strýce a chtěl by, aby věděl, že je tady v pořádku. ‚Takový papírek, kdybys mu hodila. Jenom do schránky.‘ Mrtvá schránka zkrátka. Matka to nepochopila, bylo to v šifrách stejně. Protože dojížděla, byla mladá a chovala se přirozeně, o ničem nevěděla, tak ti vojáci na bráně, když viděli mladou kočku, tak chichi-chacha. Takže matka vynášela zprávy, v těch zprávách byly všelijaké šifry, co se tam vyrábí, kolik se vyrábí, že vyjede vlak v ten a ten den. Prostě vynášela zprávy, nevěděla o tom. To se dověděla až po válce, že dělala pro odboj, aniž by o tom věděla.“

  • „Nás hnali v takové řadě ven z toho oddělení VB. Tam už byl nachystaný takový autobus. RTO, ten starší typ. Od těch hlavních dveří do toho autobusu byla ulička udělaná z policajtů a každý pendrek. A jak každý do toho autobusu utíkal, tak do každého bouchli, práskli. Když někdo v té uličce spadl, tak ho mydlili, kopali do něho. Když byla řada na mně, tak jsem se rozběhl. Byl jsem ještě takový mrštný kluk tenkrát. Schytal jsem nějaké dvě. Před jednou jsem zabrzdil, tak jsem vlítl do toho autobusu po čtyřech málem, po těch schodech. Moc se do mě netrefili. Možná že do mladíka, jako jsem byl já, nebušili tolik. Autobus se potom rozjel. Znám Brno, tak vím, že jsme jeli Opuštěnou, pod viadukty, doleva Heršpickou, jak je dneska Bauhaus, a vyjeli jsme kolem hřbitovní zdi. Bohunická věznice. Z autobusu nešlo utéct. Oni to strážili uvnitř. Kopnout do okna nešlo. Byly tam takové ne mříže, ale takové jakoby sítě. Otevřela se věznice, autobus tam najel a za námi se dveře zavřely. Vjelo se na dvůr. Z autobusu zase některé pendreky domlátili.“

  • „Když jsem se vrátil s tím fotoaparátem, tak jsem šel tou Masarykovou a hned vlevo, jak jsou Tři kohouti, do té ulice směrem k Zelnému trhu. Tenkrát to nebyl Zelný trh, jmenovalo se to náměstí 25. února. Tak jsem tam došel a říkám si, kruci, co se to tady děje. Obrněný transportér a lidi kolem něho. Bouchali do toho. Snažili se utrhnout anténu. Nějaký chlap měl v ruce cihlu a ty zadní svítilny se snažil rozbít. Ti lidi byli vzteklí teda. Tak jsem to nafotil. Krásnou fotku zblízka, jak tam někdo mlátí do toho světla, do toho transportéru. Vyšel jsem o kousíček výš, to už jsem byl na Zelňáku. A nahoře, jak jsou ty hudební nástroje, tam byla barikáda postavená. Tak to jsem taky fotil. Teď se dívám, přes Radnickou ulici vojáci. Nebylo poznat, co to je, jestli to jsou vojáci, nebo milicionáři. Všechno jehličňáky. Já jsem byl tenkrát v nevýhodě. Já jsem šel do toho města za účelem nafotit fotografie, zachytit ty události, nevěděl jsem, že to tam bude takové. Říkal jsem si, že ty vojáky, jak šli rojnicí tou Radnickou, vyfotím, tak jsem chtěl jít blíž. S tím fotoaparátem, s tou Flexaretou, když chcete mít dobrou fotku, musíte být blízko, a ještě se díváte do toho svrchu dole. Tak jsem šel blíž. A za námi ten dav lidí, jestli někdo začal házet kamením nebo co já vím. A oni opětovně vyrazili s těmi obušky. A jak vyrazili, proběhli kolem mě, snažili se asi chytnout ty, co házeli ty šutry. Já jsem za sebe neviděl, snažil jsem se to cvaknout. Najednou mě dobouchali, bouchli mi do toho fotoaparátu. Ten mi spadl na zem. Snažil jsem se utéct, ale už nebylo kam. Byl jsem v obklíčení. Takže mě chytili. Fotoaparát mi sebrali. Na Radnické ulici v bočním vchodu, tam jsem stál, tam mě hlídal nějaký ten milicionář, voják, nebo co to bylo. A za chvilku tam byl nějaký druhý kluk. Pak přišli nějací jiní a vzali nás a odvedli nás na oddělení Veřejné bezpečnosti na Běhounskou.“

  • "Na nádraží, tou Myší dírou když jsem vylezl, tak jsem viděl ten chaos. Ty ruské vojáky na tancích. Tak jsem tam začal fotit, jak to teda šlo. Šel jsem pokud možná co nejblíž, aby ty fotky k něčemu vypadaly. Když jsem se pohyboval v tom prostoru před tou poštou Brno 2, ta samozřejmě taky byla obsazená sovětskými vojáky. Tak neměl jsem strach tenkrát, jsem si to neuměl představit. Najednou z ničeho nic se dívám, nebo jsem se lekl spíš, se vysypalo okno na poště. A směrem na ty Bašty, jak jsou ty baráky, horní patra někde, tam někdo zřejmě na ty vojáky na těch autech, jak byli, a na těch tancích začal házet nevím co, nějaká vajíčka, rajčata nebo co. Ten ruský voják to viděl, pažbou asi rozbil to okno a udělal ra-ta-ta-ta-ta. Viděl jsem, jak tam ty kulky, jak se práší... no tak byl to blbý pocit, byla to střelba. Ale fotil jsem dál. Přesunul jsem se po městě na jiná místa, k divadlu na Malinovského náměstí, k tomu starému. A tam taky plno lidí. Obchody za chvilku prázdné. Lidi naše vlajky a ty praporky, co se dávaly vždycky na výzdobu 1. máje, s tím tam lítali. Teď jsem viděl takový dav, jak nějakého toho sovětského důstojníka, protože vojáci měli takové ty čepice jako loďky a ten důstojník měl brigadýrku takovou, takže to byl důstojník, ho někde hnali, ten dav. Nevím kam. To vypadalo, že ho budou věšet na kandelábr, jsem si myslel. To byly takové záběry všelijaké. Lidi byli naštvaní, rozumíte."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Brno, 04.12.2019

    (audio)
    délka: 01:55:40
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nejdřív nakoupit, pak fotit tanky

Vladimír Buček, 1969
Vladimír Buček, 1969
zdroj: Archiv pamětníka

Vladimír Buček pochází z Brna, kde se narodil 18. prosince 1952. Od raného mládí se věnoval fotografování. S rodiči a sestrou bydlel nedaleko centra města, kde také v srpnu 1968 dokumentoval fotoaparátem okupaci vojsky Varšavské smlouvy. Brněnská Rovnost otiskla dva jeho snímky pořízené před budovou Hlavního nádraží. V srpnu 1969 se opět vydal do centra fotit probíhající protesty občanů proti okupaci. Stálo ho to zatčení a třítýdenní pobyt ve vazební věznici v Bohunicích. Propuštění dosáhli jeho rodiče na základě závazku, že se obžalovaný dostaví k soudnímu líčení. Soud obvinění z neuposlechnutí výzvy veřejného činitele a bránění výkonu služby veřejného činitele stáhl. Vladimír Buček se vyučil kuchařem a této profesi zůstal věrný 25 let. Šest let strávil s rodinou v Krkonoších, kde vařil v rekreačním středisku ministerstva vnitra. Odtud odešel dělat šéfkuchaře do jídelny Krajské správy SNB v Brně. Po roce 1989 jezdil pro Dopravní podnik města Brna s autobusem. V současnosti je v penzi a aktivně se věnuje mnohým zájmům. Za všechny jmenujme traťového komisaře na motocyklových závodech a členství v Policejní historické společnosti.