Pavel Brázda

* 1926  †︎ 2017

  • „Tak jsem si vzal nějaký stolek a židli a hleděl jsem k tomu vést přicházející lidi, aby se zapisovali a napsali důvod, proč přišli. Narazil jsem tam na spoustu lidí, kteří nabízeli své služby v rozmnožování písemných materiálů pro potřeby Občanského fóra. A tak jsem se o to zajímal, protože jsem měl oprávněný pocit, že to nikoho moc nezajímá. Rovnou ty jejich nabídky i s kontakty sbíral. Pak jsem se ještě stavil v Občanském fóru, kde měli taky vyvěšeny nějaké nabídky, ale vůbec se to nepoužilo. Takže jsem se rozhodl tam zřídit něco, co jsem nazval Středisko pro výrobu a distribuci tiskovin Občanského fóra.“

  • „Tenkrát se v některých ne širokých kruzích o mně vědělo, že maluju. Takže jsem byl do Wroclawi pozván jako malíř a dokonce se tam k té příležitosti vezly mé obrazy. Jenomže když jsem tam jel, dokonce jsme museli oklikou, tak mě na hranicích při kontrole zadrželi, zatkli a odvezli na vlakové nádraží. Posadili mě na vlak a pak i zkontrolovali, že jsem dojel do Prahy. Takže do Polska jsem dojet nemohl. Nevím ani, jak na mě přišli, ale asi jsem byl na nějakém seznamu.“

  • „Bomba vybouchla přímo naproti našemu domu ve Vojenských pekárnách. Němečtí vojáci tam měli svoje středisko. Celé to tam vybouchlo, když jsme vykukovali ven, tak bylo vidět ty ujíždějící. Takže jsme vlezli do těch budov, část nehořela. Byly tam vidět sklenice a láhve od nedopitého vína těch důstojníků. A to tam taky přišlo několik lidí rabovat. My jsme se k tomu připojili, takže jsme pak měli dost co jíst, v té době totiž už moc obchody nefungovaly. Já jsem si odnesl nějaké konzervy masa v sádle, ale především asi 3/4 metráku tabáku z Amsterdamu. Tak jsem se přechodně stal takřka milionářem, poněvadž tabák byl v té době stále vzácný. Mohl jsem si za ten tabák koupit takovou jednu reliéfní figurínu, která se mně zalíbila. Taky jsem se seznámil s jedním klukem, kterého jsem do té doby neznal a který bydlel v tom našem domě. A když jsme jednou přecházeli ulici, zrovna odjížděli Němci, tak jsme si dovalili třicetiosmilitrový soudek rumu. A to byl samozřejmě naprosto vrcholný úspěch!“

  • „Olga Scheinpflugová se ukázala jako velice účinná spolupracovnice při všelijakých akcích, které měly vést k tomu, aby byl Palivec propuštěn a mohl se na svobodě dožít ještě nějakého věku. Potom se podařilo udělat velikou akci mezi československými spisovateli a mezi nima byli i někteří komunističtí, protože Palivec s nima dobře vycházel.“

  • „Vyšlo rozhodnutí, že všichni Němci musí do tří dnů opustit Brno. Brno mělo tenkrát zhruba 300 tisíc obyvatel a tuším, že snad 100 tisíc bylo Němců, ale ta přesná čísla si už dneska nepamatuji. Byla to ale značná část obyvatelstva. A všechny ženy, starý lidi, děti hnali pěšky k hranicím. Směli si vzít jen tolik, kolik unesli. Jenomže ani to nemohli dlouho unést, takže po cestě byly věci, které už nemohli dál nést. Zůstávali tam i ti lidé. Samozřejmě byli vystaveni opravdu drastickému zacházení. Tu většinu, která nakonec došla, kterou dohnali k hranicím, tu pak shromažďovali v táborech, kde zase řádila nějaká epidemie. Tady v Praze zase na Staroměstském náměstí upalovali Němku. Já jsem sice nebyl svědkem žádného takového násilí a mučení, ale všechno, co jsem se o tom dozvěděl, jsem dal dohromady jako zprávu pro noviny anebo časopisy. Zpráva obsahovala mnoho faktických informací jednak o odsunu, jednak o koncentračních táborech, jak tam vězně mučili hladem. Někdo vypočítával množství jídla, které vězni dostávali, že by stačilo k uživení tak tří slepic. Už si nepamatuji přesně všechna fakta a události, které jsem v článku popisoval, ale rozeslal jsem to všem novinám a časopisům (i opozičním Obzorům) včetně Prahy, ale nikde to neotiskli. To bylo naprosto tabuizované téma.“

  • „Když se Palivec vrátil, tak byl později rehabilitován. O to se postaral nejen Seifert, ale i dost jeho dalších přátel se o to zasadilo. Což bylo pro něho obzvlášť důležité, protože on to celé nesl těžko a bral to vážně například, jak ho vyškrtli ze Svazu politických vězňů. On měl dojem, že tím je jeho čest dotčena. Takže ta rehabilitace pro něho byla opravdu výborná. Jenomže v 70. letech mu ji opět zrušili, naštěstí pro něj mu zapomněli zrušit i tu finanční rehabilitaci, takže to mu chodilo dál. Takže Palivec mohl žít docela blahobytně. Každý den jezdil do restaurace Saint Maren, kde měl předplacené obědy. A v té době za ním chodilo mnoho mladých českých básníků toho typu jako například Ivan Wernisch.“

  • „Ten náš svět byl takovým pokračováním první republiky. S nadějí, že se obnoví, že dojde k porážce nacistů – o tom jsme nepochybovali – a že se tím opět otevře ten svět, od kterého jsme byli izolovaní. Přitom ten svět klasické evropské, případně západní, americké kultury byl něčím, v čem jsme žili víc než v té současné bídě a vyprázdněnosti a úděsnosti. Třeba po atentátu na Heydricha se začaly objevovat ty dlouhé sloupce jmen lidí, které zrovna popravili. Čili ty úděsné momenty tady byly, poslouchal se zahraniční rozhlas a sledovala se ta situace tady, ale to nebylo něco, co by nás prostoupilo a živilo, protože v tom bylo tak málo pozitivního. K přežití bylo potřeba žít v obrazném světě kultury, na kterou člověk navazoval.“

  • „Já jsem pak zašel za Sychrou. On s tím (mým vyloučením) nijak nesouhlasil, to nebyla jeho akce, on do toho neměl co mluvit. A pak nemohl protestovat, jestli se chtěl udržet jako profesor. A měl taky soukromé zakázky, třeba tu oponu v Karolinu. On mi říkal, když jsme spolu pak mluvili, že ten boj je něco takového, jako když vznikala Byzance, jako takový nezbytný historický přelom a je potřeba ho jako takový brát a má svou zajímavost. Pro něho to byla také příležitost uplatnit se v monumentální malbě. Také mi třeba říkal: ,Podívejte se na ty lidi v těch průvodech, s jakým opravdovým nadšením se toho účastní. Nás by to nebavilo, ale je to baví!‘ Já jsem mu jakožto příslušníku původní levé avantgardy říkal, že to na mě působí jako Nezvalovy verše: ,Chápu tě, obrácený lotře, vím, příští epocha tě potře.‘ A ten lotr odpovídá: ,Volá mě nezlomen a hrd, tak volá zločinec svou smrt.‘“

  • „Tam to (nucené nasazení) jsem snášel hodně těžko. Takže když se to pak už uvolňovalo k tomu pětačtyřicátému roku, tak mě máma dokonce (vzala k psychiatrovi). Vlastně psal jsem nějaké texty, abych si vůbec nějak ulevil, protože jsem už nemohl ani kreslit. Někdy za tmy se tam člověk vracel a tam čekal hodinu nejdřív na oběd v nějaký příšerný vývařovně a potom na večeři. Já jsem si v té době nedovedl ani pořádně zatopit, takže ačkoliv mi tam rodina domovníka trochu zatápěla, měl jsem tam zimu. Bylo to pro mě opravdu těžké. Nejvíc mě to zasahovalo tím, že jsem byl uprostřed práce na hominismu násilně vytržen a nemohl jsem vůbec nic dělat.“

  • „A tentokrát byl zatčen poměrně brzy před Vánoci roku 1949. A skutečně mu tehdy hrozil provaz. Jenomže se jim nepodařilo ho zlomit, aby vypovídal tak, jak potřebovali. To co se jim podařilo s ostatníma, které pak předváděli v monstrprocesu. Díky tomu, že on byl tak pevný a nenechal sebou manipulovat, tak byl souzen zvlášť a v procesu s Miladou Horákovou byl jen jako svědek. A i jako svědek jim tam vypovídal způsobem, který se později (protože se to také dostalo do novin) ukázal jako propagačně nevhodný. Nakonec byl odsouzen na 20 let.“

  • Celé nahrávky
  • 11

    Praha Hagibor, 11.03.2014

    (audio)
    délka: 01:53:44
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 12

    Praha, 21.11.2014

    (audio)
    délka: 02:10:27
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
  • 13

    Praha 10, 20.01.2017

    (audio)
    délka: 59:24
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 14

    Praha Hagibor, 11.03.2014

    (audio)
    délka: 01:28:05
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 15

    Praha, 09.10.2014

    (audio)
    délka: 01:25:40
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Blahobyt a pocit určité výlučnosti, které jsem zažil v dětství, mi pomohly překonat pozdější strádání

1620-portrait_former.jpg (historic)
Pavel Brázda
zdroj: archiv pamětníka, Eye Direct

Pavel Brázda se narodil 21. srpna 1926 v Brně v zámožné rodině známého advokáta Osvalda Brázdy. Pamětníkova babička byla Helena Čapková, sestra spisovatelů Karla a Josefa Čapkových a manželka významného českého básníka, diplomata, překladatele a poválečného politika Josefa Palivce. Pavel Brázda v roce 1945 krátce studoval dějiny umění a filozofii na Masarykově univerzitě. V následujícím roce odešel do Prahy a na Vysoké škole uměleckoprůmyslové studoval opět dějiny umění a malířství. O studium však příliš nedbal, takže byl v roce 1947 ze školy vyloučen. Ještě téhož roku ho přijali na pražskou Akademii výtvarných umění, kde nastoupil rovnou do 3. semestru, do ateliéru Vladimíra Sychry. Ani toto studium nedokončil, neboť ho na počátku roku 1949 z politických důvodů vyloučili, stejně jako jeho budoucí ženu Věru Novákovou. Teprve v roce 1952 se jim oběma podařilo úspěšně završit vzdělání na Vyšší škole uměleckého průmyslu. Pavel Brázda se v následujících letech sice mohl profesionálně věnovat výtvarnému umění, avšak jako nečlen Svazu československých výtvarných umělců měl jen omezené možnosti. Prakticky se dostal pouze k ilustrování přírodovědeckých či lékařských knižních publikací. Vystavovat svá díla on ani jeho žena nesměli. V roce 1977 nastoupil do zaměstnání jako topič v koksové kotelně a setrval zde 10 let až do důchodu. Dílo Pavla Brázdy bylo pro veřejnost dlouho naprosto neznámé. Seznámit se s ním mohla až po roce 1989, nejprve prostřednictvím Revolver Revue, která jako první uveřejnila reprodukce Brázdových obrazů. V roce 1992 obdržel umělec jako první výtvarník Cenu Revolver Revue. Prezident republiky Václav Klaus mu v roce 2008 udělil medaili Za zásluhy. O pět let později se však pamětník rozhodl toto ocenění vrátit, neboť se nemohl ztotožnit s Klausovými veřejnými projevy a konáním. Pavel Brázda zemřel  17. prosince roku 2017 ve věku 91 let.