Květa Běhalová za války pálila „neárijské“ doklady železničních zaměstnanců, během pražského povstání pronikla do německého vlaku. Po válce se nechala přesvědčit ke vstupu do komunistické strany. Definitivní vystřízlivění přinesla srpnová okupace roku 1968.
Šťastné dětství skončilo rozvodem rodičů
Květa Běhalová, rozená Šebková, se narodila 11. května 1923 v Praze. Její otec byl učitelem češtiny a dějepisu, matka modistka. Vyrůstala ve Vršovicích. Říká, že šťastné dětství skončilo někdy ve věku osmi let, kdy se rodina začala rozpadat. Rozchod rodičů Květa nesla těžce zejména proto, že tím přišla o babičku Marii Proučilovou, která nahrazovala Květě pracovně vytížené rodiče. Po rozvodu Květu vysoudil do péče otec a matka s babičkou jí zmizely na dlouhá léta ze života.
V roce 1933 nastoupila na reálné gymnázium v Kodaňské ulici. Vzpomíná na výborné kamarády i učitele, zároveň ale říká: „Nebyla jsem ale šťastná. Od patnácti let jsem se musela starat o domácnost a vařit pro všechny, tedy i pro otcovy rodiče, kteří žili s námi. Neměli jsme hezký vztah.“ Květa vypráví, jak její kamarádky chodily v sobotu ven, ale ona musela doma uklízet. Byla prý ráda, když se s děvčaty dostala ven alespoň v neděli odpoledne. „Peníze na tramvaj jsme neměly. Chodily jsme z Vršovic na Václavák na promenádu, což bylo korzo od Vodičkovy ulice až na Můstek po té straně, co je Baťa. Tam se potkávaly holky s klukama. Pak zase pěšky zpátky. Když jsme měly padesátník na zákusek, stavily jsme se ve Francouzské ulici v cukrárně, kde pouštěli desky. Mohly jsme tam chvíli posedět a poslouchat,“ vzpomíná Květa.
Maturita ve stínu heydrichiády
Pamětnice maturovala 10. června 1942, v den vyhlazení Lidic nacisty, které otřáslo celým národem. „Přesto jsme maturitu oslavili. Šli jsme všichni s paní profesorkou Kotíkovou na Petřín, kde jsme byli do noci, povídali jsme si a byl to pro mě nezapomenutelný zážitek,“ vzpomíná Květa.
Chtěla studovat medicínu, ale to za války nepřipadalo v úvahu, vysoké školy byly zavřené. Sehnala práci v nemocenské drážní pojišťovně v Rumunské ulici. Pak ji přeřadili na úsek, kde se kontroloval původ zaměstnanců drah. „Za války museli všichni zaměstnanci odevzdávat doklady o svém árijském původu. Křestní listy a všechno možné. To se shromažďovalo v jedné místnosti v Rumunské ulici. Dělal to tam starý pán a na pomoc mu přiřadili mě. Viděla jsem tam neuvěřitelně nádherné doklady, staré originály. Někdy se stalo, že někdo poslal doklad své neárijské (rozuměj židovské) babičky. Měli jsme tam taková veliká kachlová kamna a v těch jsme ten neárijský doklad spálili a napsali dotyčnému, že mu chybí doklad. Když byl chytrý, tak už nic neposlal. Ale někdy se stalo, že sehnal ještě další doklad,“ vzpomíná Květa Běhalová.
Obvazy z německého vagonu
Dne 5. května roku 1945 vypuklo v Praze povstání. „Matka měla ve svém modistickém salonu v Jungmannově 16 spousty trikolor, celé stuhy. Nastříhala je, přidala špendlíky a dala to do krabice. S tím jsme šly domů, do Vojtěšské. Za dvě minuty nám všechny trikolory lidi rozebrali. To ještě vypadalo, že to bude sláva, že tu budou snad Američané. Pak jsem šla na Václavské náměstí. S jednou skupinkou mladých lidí jsem se vydala k Rozhlasu. To jsme si ještě mysleli, že o nic nejde, ale už se tam střílelo.“
V jednu chvíli skupinu zarazil neznámý muž, aby dál nechodili, protože nejsou ozbrojení a nebyli by u rozhlasu nic platní. Potřeboval však dostat z německého sanitárního vlaku, který stál na nedalekém hlavním nádraží, obvazy pro raněné. „Prý jestli bychom si troufli nějak se tam dostat. Já jsem dobře znala cestu od Riegerových sadů po zarostlém svahu na kolejiště. Věděla jsem, jak se dostat přímo k tomu vlaku, a navíc jsem uměla německy. Tak nás vzal – tři kluky a nás dvě holky. Prý tam není vidět žádný pohyb a máme se tam zkusit dostat. Slezli jsme tím prudkým svahem do kolejiště, vlezli jsme do vlaku, prolezli jsme dva vagony, tam nikde nikdo, ale ve třetím vagonu jsme našli dva vojáčky wehrmachtu, mladé kluky, vypadali na šestnáct a byli úplně vyděšení. Nevěděli, co se děje, nechali je tam. Já jsem jim řekla, co chceme, a hoši nás zavedli do skladu a vytáhli dva obrovské pytle. Nandali nám do nich všechno, co jsme si vybrali. Byly to těžké pytle, které jsme pak mohli jen táhnout po zemi,“ vypráví pamětnice. Dovlekli je směrem k Rozhlasu, kde si je převzal muž, a dívky poslal pryč, aby se ukryly do bezpečí.
Ještě téže noci vyslyšela Květa výzvu povstalců a vydala se do všeobecné nemocnice darovat krev. Noc strávila v nemocniční čekárně, nad ránem jí pozvali přímo na operační sál. Vzpomíná na operovaného těžce raněného muže, který o sobě nevěděl, na vyčerpané lékaře. Domů se dostala až ráno. Následující dny před i po osvobození pak prožila jako dobrovolnice Červeného kříže.
Po válce Květa studovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Nikdy nezajímala o politiku, avšak v červnu 1946 ji kolega Aleš Poledne na semináři estetiky přesvědčil ke vstupu do komunistické strany. Brzy si našla přítele Rostislava Běhala. Oba si přáli odejít z domova a osamostatnit se, avšak bydlení pro ně bylo nedostupné. Přihlásili se tedy do družstva Solidarita, které chystalo výstavbu sídliště v Praze 10, a protože podmínkou bylo, že musejí být sezdáni, vzali se. Svatba se konala v atmosféře komunistického puče, dne 19. února 1948. Rostislav, coby člen komunistické strany byl „vypůjčen“ do městského výboru a zapojili ho do organizování pochodu milicí na Staroměstském náměstí.
Do Akademie přišel Rus s napřaženým samopalem
Během roku 1968 pracovala Květa Běhalová v prezidiu Československé akademie věd, kde vedla ediční a kulturně-politické oddělení. Osudného 21. srpna 1968 Květa zažila obsazení budovy prezidia na Národní třídě. „Během dopoledne se otevřely dveře, vešel vykulenej Jarda Mach a za ním Rus s napřaženým samopalem. Jarda říkal: ‚Musíš se s ním nějak domluvit, on něco chce.‘ Já jsem tehdy mluvila dobře rusky. On mi řekl, že zabírá Československou akademii věd a že je potřeba vyklidit celou budovu. Zřejmě si myslel, že ta budova prezidia je celá akademie. Já jsem mu říkala, samozřejmě, budeme o tom uvažovat, ale že musím mluvit s prezidentem akademie. A on s tím souhlasil. Zůstal tam stát s Jardou a s tím samopalem.“
Nakonec bylo ujednáno, že zaměstnanci mají budovu vyklidit do jedné hodiny. Sekretariát se poté denně scházel ve Filosofickém ústavu Akademie věd v Jilské ulici. „Budova měla kotelnu. Do té přišel vědecký sekretář prezidia, pan profesor Pluhař, a také kádrovák. Přinesli kádrové materiály členů prezidia a v tom kotli je vlastnoručně spálili, aby to nepřišlo zbytečně do rukou někomu nepovolanému.“ Možná si tehdy Květa Běhalová vzpomněla, jak jako mladá úřednice za války pálila doklady o „neárijském“ původu.
Po několika dnech se zaměstnanci akademie věd mohli do budovy na Národní třídě vrátit. „Ale bylo to všechno tak poničené, že jsme tam nemohli. Záchody zničené. Oni používali záchod tak, že si na mísu stoupli,“ vzpomíná Květa Běhalová.
Za Černou knihu k výslechu
Ještě na podzim roku 1968 vyšla kniha, která vzbudila velký zájem veřejnosti a pobouření ze strany sovětského vedení. Jmenuje se Sedm pražských dnů. 21. - 27. srpen 1968 a říkalo se jí také Černá kniha, protože měla černé desky. Editoři Milan Otáhal a Vilém Prečan v ní shromáždili úřední dokumenty, novinové články, prohlášení i doklady spontánní reakce veřejnosti na okupaci. Oficiálně kniha vyšla jako studijní materiál pro vnitřní potřeby akademie. U zrodu publikace stála také pamětnice. „Měla jsem na starosti zajištění výroby. Po jejím vydání přišla do Prahy sovětská nóta, která se týkala vydání Černé knihy, s tím, že se musí stáhnout a mají být potrestáni všichni, kteří s tím měli něco společného. Řadu z nás předvolali do Ruzyně k výslechům. My jsme se naštěstí domluvili předem, co budeme říkat.“ vypráví Květa.
Trest za přípravu Černé knihy měl nakonec podobu vyhazovu z prezidia Akademie věd. Pro Květu se našlo místo v encyklopedickém ústavu, Dlouho se tam však neudržela. V roce 1970 neuspěla u politických prověrek, vyloučili ji z KSČ. Skončila jako korektorka v tiskárně. Podobně dopadl i manžel Rostislav Běhal, kterého sesadili z pozice programového ředitele v Československém rozhlasu. Nějaký čas mohl pracovat jen v archivu, nakonec ho zaměstnali ve skladu Mototechny.
Ke všem existenčním starostem jí přibyla ještě obava o starší dceru Danu, která v roce 1969 emigrovala do Austrálie. Ačkoli tam dokončila přírodovědnou fakultu a měla před sebou kariéru botaničky, o deset let později se s mužem a dítětem chystali vrátit do Československa.
Dceru manžel přesvědčil k návratu z emigrace, byla pak rozčarovaná
„Takový šedý, mrtvý čas... Pak přišla aspoň Charta a už se dalo něco dělat,“ vzpomíná Květa Běhalová na bezčasí 70. let. „Přepisovala jsem na stroji hodně věcí. Chodila jsem ke Klementu Lukešovi, to byl slepý kamarád, bydlel v Celetné ulici a scházela se u něj spousta lidí. Tam když člověk přišel, předsíň byla plná bot a kabátů a uvnitř plno lidí – chartisti, studenti, herci... Chodila jsem k němu každý druhý pátek dopoledne. Klement potřeboval, abych mu četla poštu, která mu přišla, nebo abych mu četla z knih, které mu posílali.“
Ačkoli stála blízko tehdejším disidentům, prohlášení Charty 77 Květa Běhalová nepodepsala. Věděla, že by tím přitížila dceři, která byla po své emigraci odsouzena v nepřítomnosti za nedovolené opuštění republiky. „Od návratu do toho marasmu jsem se ji snažila odradit, ale přesvědčili je rodiče jejího muže, který už se nasytil cestování a chtěl domů. Dana se mu přizpůsobila a uvěřila slibům manželových rodičů, že se tady budou mít dobře. Po návratu byla Dana strašně zklamaná a rozčarovaná. Tam pracovala jako botanička, zatímco v Čechách mohla leda v zahradnictví plést věnce.“
Dcera s rodinou žila až do roku 1989 pod dohledem StB. Květa Běhalová sama pozornosti komunistické tajné policie unikala. Po sametové revoluci v listopadu 1989 se vrátila do sekretariátu prezidia Akademie věd. Její dcera se v devadesátých letech opět vrátila do Austrálie a žije tam dodnes.
