Mgr. Květa Běhalová

* 1923  †︎ 2024

  • „Když už jsme se přiblížili k nadjezdu nad tratí, šel proti nám muž a říkal, abychom dál nechodili, že nejsme ozbrojení a nejsme tam nic platní. Prý by něco potřeboval. Ukazoval na kolejiště, kde stál německý sanitární vlak. Potřeboval sanitární materiály a hlavně obvazy. Prý jestli bychom si troufli nějak se tam dostat. Já jsem se přihlásila, protože jsem znala dobře cestu od Riegerových sadů po svahu dozadu na kolejiště. Jako holky jsme tam chodily zkratkou na nádraží, když jsme jezdily na výlety. Bylo to tam zarostlé a znala jsem cestičky. Věděla jsem, jak se dostat přímo k tomu vlaku, a navíc jsem uměla německy. Tak nás vzal tři kluky a dvě holky. Prý tam není vidět žádný pohyb a máme zkusit se tam dostat. Šel ještě kousek s námi a my jsme šli pak sami. Slezli jsme tím prudkým svahem do kolejiště, vlezli jsme do vlaku, prolezli dva vagony, nikde nikdo, a ve třetím vagonu jsme našli dva úplně vyděšený vojáčky wehrmachtu, mladé kluky, vypadali na šestnáct a byli úplně vyděšení. Nevěděli, co se děje, nechali je tam. Já jsem jim řekla, co chceme, a hoši nás ochotně zavedli do skladu a vytáhli dva obrovské pytle. Nandali nám do nich všechno, co jsme si vybrali. Byly to těžké pytle, které jsme pak mohli jen táhnout po zemi.“

  • „Matka měla spousty trikolor, celé stuhy, nastříhala je a vyndala spoustu špendlíků. Šli jsme s nimi před polednem domů, to byla sobota, do Vojtěšské. Vzala to do krabic a asi za dvě minuty nám všechny trikolory lidi rozebrali. To ještě vypadalo, že to bude sláva, že tu budou snad Američané. Došli jsme domů, babička mě nechtěla pustit, musela jsem se naobědvat, ale pak jsem si vzala kabát, nebylo moc teplo, a šla jsem na Václavské náměstí. V Jindřišské ulici jsem viděla ze sklepů nakládat zbraně do náklaďáku. Došli jsme na Václavské náměstí, tam už se vytvořily skupinky hlavně mladých lidí. Já jsem s jednou skupinkou šla k rozhlasu. To jsme si mysleli, že o nic nejde, ale pak už jsme slyšeli, že jde, že už se tam střílí.“

  • „Já jsem pak zůstala doma, na chvilku jsem si lehla, ale pak jsem zjistila, že se stavějí barikády, tak jsem se zase oblékla a šla jsem na Jiráskův most, kde se také stavěla barikáda. Mimochodem, tam taky stavěla Hana Vítová, herečka. Byla jsem tam něco přes půlnoc, když tam přišli nějací lidé s výzvou, že potřebují dárce krve do všeobecné nemocnice. Také potřebovali někoho do Ostrovní ulice na stanoviště Červeného kříže. Přihlásila jsem se a šla jsem do všeobecné nemocnice. Tam nás zapsali a vzali nám krev, aby věděli, jakou vůbec máme a jestli jsme jakžtakž v pořádku. Ale moc ne, jen povrchně, protože to opravdu potřebovali. Bylo nás tam asi pět a čekali jsme v čekárně a že nás budou postupně volat, až budou mít někoho na stole. Nevím, jak dlouho jsem tam byla, protože jsem tam na chvíli usnula. Přišli pro mě k ránu, ještě bylo šero. Vzali mě na sál, kde byl raněný pán a nevěděl o sobě. Mě uložili vedle. Bylo to přímo z ruky hadičkou rovnou k operatérovi. Doktoři už byli úplně vyčerpaní. Jeden mi držel hadičku a ležel skoro na mně, jak už byl strašně unavený. Taky se mu povedlo, že mi vyteklo dost krve, měla jsem pak ruku černou odshora až dolů.“ – „A jak ta operace dopadla?“ – „To nevím. Když jsme skončili, pustili mě, musela jsem tam ještě chvilku sedět a pak mě pustili domů. Já jsem pak tedy k ránu šla do Vojtěšské, domů.“

  • „Velkou činnost začal hned vyvíjet Historický ústav – Černou knihu. Dal dohromady všechny materiály z celého Pražského jara a srpnových událostí. I příloha je tam – byla tam například příloha přefocených nápisů, které byly po Praze, a různé takové věci. Texty připravoval Historický ústav a já jsem měla na starosti zajištění výroby. V té době přišla do Prahy sovětská nóta, která se týkala Černé knihy, s tím, že mají být potrestáni všichni, kdo s tím měli něco společného. Byla nás celá řada předvolaná do Ruzyně na výslechy. My jsme se samozřejmě všichni domluvili předem, co budeme říkat. Že ano, byl to ústavní tisk, je to vědecká práce, tiskárna to dělala zadarmo, nikdo to neplatil, prostě že tohle budeme držet všichni.“

  • „To byla taková šedá zóna. Takový šedý, mrtvý čas, tu práci jsem neměla ráda, ale co jsem mohla dělat... Pak byla Charta, potom už přece jen bylo co dělat, já jsem přepisovala na stroji hodně věcí. Prostě mimo tu práci to nebylo špatné. Scházeli jsme se, já jsem chodila pravidelně ke Klementu Lukešovi, to byl slepý kamarád, bydlel v Celetné ulici a scházela se u něj spousta lidí. Tam když člověk přišel, předsíň byla plná bot a kabátů a uvnitř bylo plno lidí. Já jsem tam chodila, vždycky když jsem měla odpolední, tak vždycky ob jeden pátek dopoledne. To tam chodilo míň lidí a Klement potřeboval, abych mu četla poštu, která mu přišla, abych mu prohlížela knihy. Dostával od nakladatelství knížky. Tak abych ho seznamovala s těmi knížkami.“

  • „Během dopoledne se otevřely dveře, vešel Jarda Mach, vykulenej, a za ním Rus s napřaženým samopalem. Jarda říkal: ‚Musíš se s ním nějak domluvit, on něco chce.‘ Já jsem tehdy mluvila dobře rusky, a tak jsem s ním začala mluvit. On mi řekl, že zabírá Československou akademii věd a že je potřeba vyklidit celou budovu. On měl zřejmě dojem, že ta budova prezidia je celá akademie. Pak už ne, pak už to věděl dobře. A že ji tedy musíme celou vyklidit. Já jsem mu vysvětlila, že samozřejmě, budeme uvažovat, ale že musím mluvit s prezidentem Akademie věd. Tenkrát už se tohle oslovení prezident nepoužívalo, ale mně to připadalo lepší. A on s tím souhlasil. Zůstal tam stát s Jardou a se samopalem. Já jsem zapadla do Šormovy místnosti a volala jsem. Vysvětlila jsem mu, o co jde, a on mi řekl, že ho musíme ve všem poslechnout, nesmíme se bránit a ať Jarda to vystěhování zařídí.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 11.09.2020

    (audio)
    délka: 01:33:16
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 13.10.2020

    (audio)
    délka: 02:12:32
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 3

    Praha, 01.11.2020

    (audio)
    délka: 02:27:49
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Chartu jsem nepodepsala, abych nepřitížila dceři, která se vracela z emigrace

Květa Běhalová
Květa Běhalová
zdroj: pamětnice

Květa Běhalová, rozená Šebková, se narodila 11. května 1923 v Praze. Její otec byl učitelem češtiny a dějepisu, matka modistka. Léta dětství a dospívání prožila ve Vršovicích. Za druhé světové války nejednou projevila statečnost, během Pražského povstání pronikla do německého vlaku, aby z něj získala pytle s obvazy, přímo z barikády pak šla darovat krev. Po válce vystudovala Filozofickou fakultu UK a podepsala přihlášku do Komunistické strany Československa (KSČ). V roce 1948 se provdala za Rostislava Běhala, budoucího programového ředitele Československého rozhlasu, a porodila dvě dcery. V šedesátých letech pracovala na prezidiu Československé akademie věd a byla svědkem jeho obsazování sovětskou armádou. Po srpnu 1968 se podílela na vydání tzv. Černé knihy, která dokumentovala invazi vojsk Varšavské smlouvy a vzbudila negativní reakci na ÚV KSČ. Vyslýchali ji na Ruzyni a v roce 1969 musela ČSAV opustit. Následně neprošla u politických prověrek a byla vyhozena z KSČ. Její manžel pak přišel o pozici v Československém rozhlasu. Oba obtížně hledali práci. Květa nakonec našla zaměstnání v tiskárně na Václavském náměstí, kde zůstala až do revoluce v roce 1989. V roce 1969 emigrovala její starší dcera do Austrálie. Květa spolupracovala s Chartou 77, kterou však nepodepsala, aby neohrozila dceru Danu, která se po deseti letech vrátila z emigrace do Československa. Po sametové revoluci v prosinci 1989 navázala na svou práci v sekretariátu prezidia Československé akademie věd.