75 let po válce odešel z Koclířova poslední sudetský Němec

/ /
Albín Huschka s mapou předválečného Ketzelsdorfu, 2017. Zdroj: archiv Šárky Kuchtové
Albín Huschka s mapou předválečného Ketzelsdorfu, 2017. Zdroj: archiv Šárky Kuchtové

Albínu Huschkovi bylo na konci války sedm let a mluvil jenom německy. Byl svědkem tehdejšího nemilosrdného zacházení s Němci. Ze sedmnácti set obyvatel mohlo v Ketzelsdorfu zůstat jen pět rodin, Huschkovi uchránil od vysídlení neněmecký původ maminky.

Vesnice dostala nové jméno Koclířov a také nové obyvatele, kteří přicházeli jak z vnitrozemí, tak z Volyně, Rumunska i Řecka. Albín šel do školy až v osmi letech a nebyl jediný žák, který neuměl česky. Oženil se s Annou Tastovou, jejíž německá rodina mohla také ve vesnici zůstat. Opravili dům po rodičích a žili v něm až do konce roku 2020, kdy se přestěhovali do domu s pečovatelskou službou ve Svitavách. Albín a Anna Huschkovi tak byli posledními sudetskými Němci, kteří odešli z rodné vesnice.

Když už jsem se vrátil domů, tak chci doma i umřít, říkal otec

Rodiče Albína Huschky měli už před válkou v Ketzelsdorfu kadeřnický salón. Tatínek musel, stejně jako většina zdravých mužů z vesnice narukovat na frontu. Během Varšavského povstání utrpěl těžké zranění a jako invalida se vrátil ještě před koncem války. Když se k vesnici blížila sovětská armáda, řešili Albínovi rodiče, zda ve vesnici zůstanou. „Maminka by bývala jela, ale otec nechtěl, říkal, že když už se vrátil domů, že chce doma i umřít,“ vzpomínal Albín Huschka.

Předválečný autopark Albína Huschky. Z​​​​​​droj: archiv pamětníka
Předválečný autopark Albína Huschky. Z​​​​​​droj: archiv pamětníka

Před příchodem Sovětů se všechny ženy z vesnice snažily schovat. Také Štěpánka Huschková se bála. Vzala sedmiletého Albína a utíkali do vily na Vysoké Pole, kde se už schovalo hodně žen a dívek z okolí. Rusové dorazili vzápětí: „Máma byla taková, jak se říká, šikovná a ti Rusové povídali: ‚My to tady ještě obejdeme a pak přijdeme a uděláme smaženici.‘“ Štěpánka Huschková na smaženici nečekala, vzala Albína a utekli do lesa, noc přečkali v lesní boudě a ráno se vrátili domů do Ketzelsdorfu. Albín si pamatoval, že se nad vesnicí vznášel dým z vypálené Hauptovy hospody, kterou vojáci zapálili, když nedostali kořalku.

Vzpomínky Albína Huscky zaznamenali spolupracovníci pobočky Paměť národa Východní Čechy.  Tento článek vznikl díky podpoře Pardubického kraje. Děkujeme.

Jeden ze sousedů vstoupil do jednotek SS, ale před koncem války se vrátil k rodičům. „Küllera asi někdo udal, že je doma,“ vysvětloval Albín Huschka. „Obklíčili dům a vyzvali ho, ať se vzdá, jinak že padne deset Němců. Tak on se radši sám zastřelil. Viděl jsem, jak ho vezli na vozíčku na hřbitov.“

Konec války přinesl i vlnu sebevražd mezi Němci

Vesnice Ketzelsdorf patřila do regionu Schönhengstgau (Hřebečsko), německého jazykového ostrova rozkládajícího se po obou stranách historické hranice Čech a Moravy s centrem v Mährisch Trübau (Moravská Třebová) a Zwittau (Svitavy). Na tomto území žili od 13. století až do roku 1945 převážně čeští Němci. Ketzelsdorf měl na počátku války 1710 obyvatel a kromě kostela, rychty a několika hospod měl také klášter, jehož věhlas přiváděl do vesnice tisíce věřících, především během poutí.

Konec druhé světové války přinesl do Ketzelsdorfu větší zkázu, než kdyby vesnicí prošla frontová linie. Obec přišla o téměř všechny své obyvatele, z původního osídlení zůstalo jen kolem pěti německých rodin.

Školní fotografie dětí nových osídlenců z roku 1949 z Koclířova. Zdroj: archiv pamětníka
Školní fotografie dětí nových osídlenců z roku 1949 z Koclířova. Zdroj: archiv pamětníka

Už v květnových dnech roku 1945 mnoho Němců ze strachu před sovětskou armádou i českou pomstou spáchalo sebevraždu. Doloženo je více než 300 případů. Mezi nimi i starosta Ketzelsdorfu Lamatsch. „Maminka chodila paní Lamatschové ondulovat vlasy a ta jí ještě za války říkala, že kdyby se situace změnila, že mají připravenou lahvičku, která by stačila pro všechny,“ připomněl jednu z květnových tragédií Albín Huschka. „Našli je otrávené ve Svitavách. Seděli všichni u stolu, drželi se za ruce, rodiče, děti i babička. Přitom Lamatschovi by se nic nestalo, za války u něj na rychtě pracovali cizinci a on se k nim dobře choval.“

A jednoho dne byli všichni pryč

28. června 1945 museli všichni Němci z vesnice přijít v sedm ráno na Lamatschovu rychtu. Albínovi rodiče i prarodiče si vzali kufry, které měli připravené už od konce války, a šli. Na dvoře největšího koclířovského statku byly tři stoly a k těm lidé přistupovali a v minutě se dozvěděli svůj osud. Nad seznamy měl dohled bývalý četník Hnát, který sloužil ve vesnici za války a každého znal, pomáhali mu ozbrojení litomyšlští partyzáni. Albínovi rodiče nemuseli do odsunu, protože byli považováni za smíšené manželství (maminka měla české a rakouské rodiče). A vystěhovat se nemuseli ani prarodiče, neboť Albínova babička byla v kraji jedinou porodní bábou. A tak se s těmi kufry vrátili zase zpátky domů. Sousedé odsunutí v první vlně museli pěšky na nádraží do Opatova a odtud je vezli do různých míst v Německu. Odjížděli s nadějí, že se za pár týdnů zase vrátí.

„Jeden z koclířovských mužů, pan Hynk, kterému říkali Longerleuser (Dlouhý Alois), byl zaměstnán ve Svitavách v továrně, a když se dozvěděl, že je odsun, tak běžel domů. Celý uhnaný přilítl taky na ten Lamatschův dvůr. Chtěli po něm doklady a on jako první vytáhl průkazku, na které byl hákový kříž. Víc se neptali, zmlátili ho a pak zastřelili. Zabili i jeho psa a oba zakopali. Vrchní sestra z kláštera pak říkala tomu četníkovi: ‚Pane Hnáte, víte, koho jste zabil? Otce čtyř dětí, který byl úplně nevinný, žádný nacista to nebyl!‘“

Základní vojenskou službu absolvoval Albín Huschka v Terezíně. Zdroj: archiv pamětníka
Základní vojenskou službu absolvoval Albín Huschka v Terezíně. Zdroj: archiv pamětníka

V červnu roku 1945 muselo z Ketzelsdorfu při rychlém odsunu odejít přes šest set německých obyvatel. Rok poté odešel zbytek. „Ti první dostali hodně zabrat. Cestou do Opatova někteří z těch starých nevydrželi a zemřeli, tak je zahrabali u cesty,“ říkal Albín Huschka.

Přichází noví obyvatelé, zlatokopové i budoucí stálí usedlíci

Do opuštěných domů vylidněné vesnice přicházeli noví obyvatelé, mezi budoucími stálými usedlíky je mnoho těch, kteří přijeli kvůli snadnému zisku, protože hospodářská stavení zůstala plně vybavená. „Ti první, co přijeli, byli z vesnic kolem Litomyšle a ti šli z jednoho baráku do druhého a kde to bylo lepší, tam zůstali,“ vzpomínal na dobu po odsunu Albín Huschka. Do školy ho vzali až ve věku osmi let. Česky se naučil od dětí na ulici, a přestože neprožil klidné dětství, vzpomínal na svá klučičí léta rád:

„Pořád jsme válčili. Někde jsme vyhrabali prapor s hákovým křížem a Řeci po nás, my ustupovali do kopce, Řeci postupovali a eternit jen svištěl.“

Albínovi rodiče měli dost starostí, aby se v nových poměrech uživili. Živnost už neobnovili, tatínek byl válečný invalida a maminka pracovala jako uklízečka na statku a později ve svitavském podniku Vigona.

Albín miloval auta a chtěl se stát automechanikem, to mu bohužel úřady nedovolily a poslaly ho do zemědělství, musel se vyučit chovatelem ovcí v Hynčicích u Krnova. „Mě to ale nebavilo, šel jsem do mototechny v Moravské Třebové a stal se automechanikem ‘od koštěte’. Byl jsem v dílně na statku a skončil v Dinasce ve Svitavách,“ popisoval svá zaměstnání Albín Huschka.

Život v novém Koclířově 

Albín Huschka v roce 2020. Zdroj: Paměť národa
Albín Huschka v roce 2020. Zdroj: Paměť národa

Huschkovi udržovali kontakt s tatínkovou sestrou, která odešla za svým německým manželem až kolem roku 1949. Dopisovali si s ní a měli od ní zprávy o životě ostatních odsunutých sousedů. Už v padesátých letech začaly první návštěvy bývalých obyvatel, později byly tyto návštěvy častější. Většinou si chtěli prohlédnout své domy, často zašli do kostela, a nemohli nevidět, jak jejich vesnice upadá.

V květnu 1960 se Albín Huschka oženil s Annou Tastovou, také Němkou z Koclířova. Její rodina mohla v Československu zůstat, protože otec byl zručný opravář aut a zemědělských strojů. Manželé Huschkovi opravili dům po rodičích a žili v něm až do konce roku 2020, kdy kvůli svému zdravotnímu stavu museli rodný dům v Koclířově opustit.

Vyprávění Albína Huschky o posledních dnech druhé světové války v Koclířově na Svitavsku.