Mgr. Květoslava Princová

* 1950

  • „Underground v době, kterou jsem zažila já, to znamená v době totality, byl něco mimořádnýho a bylo to něco úplně jako jinýho než třeba v Americe nebo na Západě. A to, co dneska jako je u nás underground, se možná spíš podobá tomu, co bylo na tom Západě. Že je to více kulturní záležitost. Ale předtím to bylo spíš jako společenství hodně semknuté pod tím tlakem té totality. Bylo to společenství, které hodně hledalo odpovědi na otázky, na otázky takové základní, jako lidské existence. Byla tam spousta v tom undergroundu... spousta takových zvláštně vzdělaných lidí, jako samovzdělanců, kteří opravdu studovali filozofy, kteří se snažili směřovat k nějaké morálce, i když v tom vůbec nebyli vychovaní ani nějak erudovaní.“

  • „Bylo to období akce Asanace, určitě. A to se ta akce Asanace, ten tlak byl největší v té době, kdy vlastně jsme byli v těch Verneřicích a na té Robči. Protože mezi těmi lety osmdesát a osmdesát dva odjel asi ten největší počet lidí. V té době oni dělali, jednak teda jsme měli ty soudy, například kvůli těm jabkám, a tehdy bylo těch soudů víc. Já vím, že prostě první, co vždycky bylo, říkali: ‚Paní Princová, kde máte děti?“ – „Když vás sebrali?“ – „Jo, když mě buď sebrali, nebo mě perlustrovali prostě někde. A to jsem se dozvěděla ze školy, že se tam byli taky ptát, tak to začalo být takový docela hustý kolem toho. Navíc vyšel takovej podivnej zákon, z kterýho jsem docela dostala strach, kterej se týkal výchovy, povinnost vychovávat děti v duchu socialistického zřízení. Takže že by mi přímo někdo... jako že by začalo nějaké řízení za účelem odebrání dítěte, tak to nebylo. Ale spíš ty tlaky byly takový, že jsem začala mít o ty děti docela strach. A protože Dalibor chodil do školy, tak jsem se snažila, prostě aby měl všechno v pořádku, aby prostě nebyla nějaká... Myslím si, že jsme měli všichni tady z toho okruhu nahnáno, aby prostě nezačalo něco kolem těch dětí. Protože to je samozřejmě jednoduchý, a tak v tom je každej zranitelnej, že jo.“

  • „Ve Verneřicích jsme bydleli krátce, ale jezdilo tam docela dost lidí. Měli jsme tam velkou půdu, kde jsme hráli divadlo. Jednou jsem byla na výslechu a ten můj estébák mi říkal: ‚To mi povězte, to je divný, jak to, že tady kulturní dům zeje prázdnotou a u Princů padesát lidí cvičí divadlo?‘ Tak jsem mu řekla: ‚Na to si odpovězte sám.‘ Naproti nám bydlel a měl ordinaci Hugo Engelhart, Žid, politický vězeň za nacistů i komunistů. Ten nám říkal, co proti nám StB dělá: ‚Oni vám tam natahujou dráty.‘ Všechno věděl.“

  • „On se tam totiž byl podívat Čuňas a zjistil, že tam ty bomby jsou. Všude byl slzný plyn, protože on je založený na bázi nějaké mastné látky, aby pomalu vyprchával, takže všechno bylo mastné – knížky, dětské kostky. Všechno jsme pořád praly a myly. Dalibor byl zvyklý jezdit po kuchyni na tříkolce, ten pořád brečel. Nikdy jsme to z toho dřeva pořádně nedostaly. Na jaře jsme tam ještě s Dášou Vokatou zajely a znovu to drhly. Pár posledních měsíců jsme se tak zase na barák vrátili.“

  • „Když nám vyhazovali barák v Rychnově do povětří, hlídali okolní cesty. Paní Boukalová, sousedka, seděla zrovna s vnukem u okna, na straně našeho domu. A oni jí nic neřekli, nevarovali ji. Jeden z šutrů jí prolétnul oknem a přistál na stole. Představte si, kdyby se jí něco stalo. Nebo tomu dítěti.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Olomouc, Palackého univerzita, 19.05.2016

    (audio)
    délka: 01:51:11
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Olomouc, 02.08.2020

    (audio)
    délka: 02:01:52
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
  • 3

    Olomouc, 16.06.2022

    (audio)
    délka: 02:08:28
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
  • 4

    Olomouc, 20.09.2022

    (audio)
    délka: 55:28
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Je potřeba se nebát, žít pravdivě

mladí manželé Princovi
mladí manželé Princovi
zdroj: Pamět Národa - Archiv

Květoslava Princová, za svobodna Veselá, se narodila 4. května 1950 v Lipníku nad Bečvou. Vystudovala VŠCHT v Praze v oboru makromolekulární chemie. V sedmdesátých letech se v bytě rodiny Němcových seznámila s lidmi z undergroundu. V roce 1976 společně se svým mužem Janem Princem koupili dům v Rychnově, kolem kterého se vytvořilo široké společenství lidí z pražského a severočeského undergroundu, studentů a mládeže z Ústí nad Labem, Děčína a České Lípy. Pořádali tu přednášky, koncerty, výstavy a jejich barák zároveň sloužil jako otevřený dům pro lidi perzekvované a pronásledované komunistickým režimem. Po nátlaku StB a několika brutálních atacích jim komunisté dům bez náhrady vyvlastnili a vyhodili do povětří. Podobný scénář se opakoval i s dalšími domy Princových - farou v Robči a statkem v Mastířovicích. V roce 1986 se Květa a Jan Princovi odstěhovali do Nenakonic (části obce Věrovany) poblíž Olomouce, kde žijí dodnes. Po revoluci se pamětnice účastnila aktivit v Občanském fóru, vystudovala humanitní vysokou školu, vedla kancelář olomouckého primátora, pracovala v charitě a spoluzakládala obor sociální a humanitární práce. Dnes je odbornou asistentkou na katedře Křesťanské sociální práce na Palackého univerzitě v Olomouci.