Gestapáci podezřívali v červnu 1942 obyvatele malého jihočeského městečka, že ukrývají parašutisty. Desítky lidí skončily na popravišti nebo v koncentračních táborech. Zabíjelo se zde i v květnu 1945, městečko během války přišlo o desetinu obyvatel.
Ony dvě nahrávky od sebe dělí bezmála dvacet let. Na té první z roku 2002 vypráví válečný veterán parašutista Rudolf Krzák. Na audiozáznamu ze září roku 2021 vzpomíná dnes devadesátiletá Růžena Fučíková. Co obě nahrávky spojuje? Malé jihočeské městečko Bernartice a jeho osud během druhé světové války. Za heydrichiády tamní obyvatelé tvrdě zaplatili za pomoc parašutistům vyslaným z Velké Británie. Válečné násilí se pak obci nevyhnulo ani v květnových dnech roku 1945.
Oba pamětníci se v Bernarticích narodili. Rudolf Krzák (1914–2004) tehdy přišel o celou rodinu, zatímco sloužil v zahraniční armádě, Růžena Fučíková (*1932) bydlí v obci dodnes a je nejspíš poslední žijící přímou svědkyní nacistických zvěrstev v tomto poklidném koutě jižních Čech.
„Padákoví agenti“ v protektorátu
Dne 8. června roku 1939 skupina mladých mužů ilegálně překročila hranice mezi protektorátem a Polskem. Byli mezi nimi i tři profesionální vojáci a zároveň rodáci z Bernartic – Jan Doubek, Rudolf Hrubec a Rudolf Krzák. Chtěli proti nacistům bojovat. Podobně jako další stovky vojáků odcestovali z Polska do Francie, a když v červnu následujícího roku Francii napadlo Německo, přišla chvíle i pro československé vojáky. Jenže vůle vzdorovat byla slabá a obrana se rychle zhroutila.
Poručík Rudolf Krzák měl tehdy velet pomocné týlové rotě. V nastalém chaosu bylo jeho úkolem evakuovat vojáky, aby nepadli do zajetí. „Těch čtrnáct dní, to byl největší výkon v mém životě,“ vzpomínal pak pro Paměť národa.
Rudolf Hrubec a Rudolf Krzák z okupované Francie úspěšně dopluli do Velké Británie. Po čase prodělali parašutistický výcvik a stali se členy Zvláštní skupiny D, kterou zřídilo ministerstvo národní obrany československé exilové vlády v Londýně. Jejich úkol spočíval v připravování výsadků, které londýnská exilová vláda posílala od roku 1941 na horkou protektorátní půdu. I když tito lidé měli působit co nejvíc v utajení, bylo zjevné, že bez pomoci místních lidí se neobejdou.
Proto parašutisté od svých instruktorů dostávali kontakty na spolehlivé lidi. Paraskupina Intransitive tvořená Václavem Kindlem, Vojtěchem Lukaštíkem a Bohumilem Grabovským, kterou na konci dubna 1942 vysadili v oblasti Brd, měla od Rudolfa Hrubce tip na pomocníky z Bernartic. A to včetně rodiny Krzákových.
Seskok skupin Tin a Intransitive se neobešel bez komplikací. Jeden z výsadkářů se zranil, parašutisté navíc přišli o vybavení – našli jej lesní dělníci a nahlásili na policii. Gestapo tak rozjelo pátrání po „padákových agentech.“ I přes uvedené problémy se členové skupiny Intransitive postupně dostali do Bernartic. V té době se však protektorátem rozletěla šokující zpráva – jiní parašutisté dne 27. května zaútočili na samotného zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Nacisté se začali mstít.
Zármutek pozůstalých a hrozivé očekávání všech
Podle slov pamětnice Růženy Fučíkové (tehdy ještě Polesné) se o přítomnosti parašutistů v Bernarticích mezi lidmi vědělo. Modlitbu za „bernartické syny“ pronášel i farář během bohoslužeb a všichni věděli, o koho jde. Síť spolupracovníků byla poměrně velká, ne všichni si ale počínali dost opatrně. Informace o pohybu parašutistů se tehdy dostaly až ke dvěma píseckým konfidentům gestapa Reinholdu Strizikovi a Václavu Hronkovi.
Pamětnice vzpomíná na zatčení rodiny Krzákových, které mělo proběhnout 4. června. Ten den šla desetiletá Růženka se svou kamarádkou ze Sokola a viděla, jak před domem rodiny Krzákových stojí německá auta. „A viděly jsme, jak je zatýkají. Hrozně jsme se bály a schovaly jsme se u Kálalů za zdí. Byly jsme moc malé a netušily jsme, proč je sebrali, proč se takové hrozné věci dějí… Tak jak byli, tak je naháněli do auta. Byla to výborná rodina, všichni jsme je znali. Nevrátili se domů, všechny je umučili.“
Tím ale zatýkání zdaleka neskončilo. Dne 12. června – tedy dva dny po vyhlazení Lidic – obklíčili Bernartice němečtí vojáci a neprodyšně je uzavřeli. Ozbrojenci spolu s příslušníky gestapa vjeli na náměstí a začali prohledávat dům od domu. Nikdo z obyvatel nesměl opustit bydliště. Vojáci kontrolovali doklady, prohlíželi skříně, truhlice, rozebírali gauče. Hledali zbraně, střelivo nebo třeba letáky, ale hlavně parašutisty a cokoli, co by s nimi mohlo souviset.
Celkem 22 bernartických občanů odvezli k výslechům na gestapo do Klatov. Ukrývané výsadkáře však nenašli, i když podle některých svědectví právě tou dobou v městečku pobývali. V bernartické kronice tehdejší události připomíná zápis:
„Všech dvaadvacet zatčených šlo do vozu s okénky v plachtě klidně a vážně a za zpěvu německých vojáků opouštěla pak kolona Bernartice a v nich zanechala zármutek pozůstalých a hrozivé očekávání všech.“
V následujících dnech odvleklo gestapo dalších 14 lidí. Obavy, že by Bernartice mohly dopadnout jako Lidice, se naštěstí nenaplnily. Přesto je bilance heydrichiády v tomto jihočeském městečku tragická. Na popravišti v Lubech u Klatov vyhasly životy 23 lidí, další byli posláni do koncentračních táborů.
Na popravišti skončili i Rudolfovi rodiče Antonie a Severin Krzákovi a jejich dcery Jiřina a Zdeňka. Jejich syn Severin se pokusil o sebevraždu, ale přežil. Nacisté ho zavraždili v lednu 1943 v koncentračním táboře Mauthausen. Podobně dopadli blízcí dalších vojáků Hrubce a Doubka. Z rodiny Krzákových přežil jen Rudolf sloužící toho času ve Velké Británii a jeho bratr Bohumil. To vše se ovšem Rudolf Krzák dozvěděl až na samém konci války.
Lehněte si do žita!
Tři roky po heydrichiádě všichni toužebně očekávali konec války. Ale i poslední květnové dny roku 1945 měly v Bernarticích fatální následky. Městečko leželo nedaleko demarkační linie, místní se těšili na osvobození americkými vojáky, kteří dojeli od západu k Písku. Po státní silnici mezi Táborem a Pískem se valili prchající němečtí vojáci i civilisté, všichni utíkali před obávanou Rudou armádou.
Dne 8. května se vydala „vítat Američany“ i tehdy třináctiletá Růžena Polesná s kamarádkou. Náměstí bylo plné lidí, směrem na Písek už stála květinová slavobrána.
„Čekali jsme, ale Američani pořád nejeli, tak jsme si řekly, že jdeme domů. A když jsme přišly na Táborku, uviděly jsme letadlo, takové malinké, krásné. Letělo pomalounku, tichounce a my jsme byly s Božkou tak radostné. Mávaly jsme na něj, měly jsme radost, byl to zázrak.“
Jenže šlo o německý letoun, který doprovázel početnou kolonu mířící po silnici od východu. Dodnes se přesně neví, co spustilo přestřelku. Růžena se ještě stihla vrátit domů a spolu s rodiči se vydali schovat do polí. Věž kostela ale ovládali Němci a ti spustili palbu. „V Bernarticích už bylo postřílených plno lidí, ale to jsme vůbec nevěděli. Rodiče na nás volali: ‚Lehněte si!‘ Tak jsme si lehli do žita. Byla tam schována celá ulice...“
Rodina Polesných se nakonec uchýlila do vedlejší vesnice a domů se troufli vrátit až 9. května večer. Měli štěstí, jejich dům zůstal stát a nevyhořel, ale podobně jako ostatní budovy nesl stopy bojů. Nakonec do městečka dorazili vojáci Rudé armády. Střelba utichla, ale radost z nabyté svobody se nedostavila. Během několika hodin němečtí ozbrojenci 8. května roku 1945 v Bernarticích a okolí postříleli 31 lidí.
Na fotografii pořízené 10. května 1945 jsou vidět poničené domy, převrácená auta, několik sovětských vojáků a vážné obličeje mužů v uniformách československé armády. A v pozadí smutní a unavení obyvatele městečka, které během válečných let přišlo takřka o desetinu obyvatel.
Proč pořád někdo potřebuje mít navrch?
Dnes jsou Bernartice plné pomníků a pamětních desek. Jsou zde i kameny zmizelých na památku 16 místních Židů, které nacisté zavraždili v koncentračních táborech. Růžena Fučíková vždy pečovala o hroby padlých na místním hřbitově. „Já na to vzpomínám pořád. Proč existuje válka? Proč se pořád bojuje? Co svět světem stojí, tak se bojuje. Proč pořád někdo potřebuje mít navrch?“ uvažuje poslední žijící svědkyně válečných hrůz v Bernarticích na závěr svého vyprávění pro Paměť národa.