Tisíce stran hlášení, desítky agentů nasazených v polovině osmdesátých let na důchodce z Poděbrad. Proč byli soudruzi tak detailní při sledování sedmdesátiletého penzisty? A byl to hrdina z 2. světové války generálmajor Rudolf Krzák.
Státní bezpečnost zahájila v roce 1985 rozsáhlou pátrací akci s krycím názvem VOSA. Sovětská KGB jí totiž sdělila, že kolem vojenských letišť u Milovic a Mimoně nejspíš slídí americký tzv. poziční agent CIA, tedy že se zřejmě jedná o nějakého nenápadného místního občana, který má řídícího důstojníka údajně v Itálii. StB spustila prověřování tisíců občanů. Z 1 609 vytipovaných, kteří někdy vyjeli do Itálie, nakonec zvláštní pozornost získal právě sedmdesátiletý Rudolf Krzák, vyznamenaný za chrabrost, nositel několika válečných křížů a bývalý politický vězeň z 50. let.
„Pocházím z malého městečka, které nikdy nebylo vesnicí,“ začal trochu záhadně osmaosmdesátiletý Rudolf Krzák v zasedačce Československé obce legionářské v roce 2002. Svůj příběh svěřil mladičké redaktorce Paměti národa Saše Dekanové. Pořídila s ním dvouhodinovou audio nahrávku nevalné zvukové kvality. Generál nosil zubní protézu a ta mu během vyprávění vypadávala z úst, generál šišlal, huhňal a místy mu na nahrávce není vůbec rozumět.
Kromě toho jeho vzpomínky přerušují váleční veteráni. Do místnosti každou chvíli nakouknou, aby slavného generála pozdravili. Na nahrávce slyšíme, jak se se skřípěním otevřou dveře a kdosi zahaleká: „Nazdááár!“. Generál srdečně odpoví: „Buď zdráv, buď zdráv.“ I přes tyto okolnosti patří nahrávka mezi skvosty Paměti národa. Přináší unikátní svědectví o bitvě o Francii, příběh parašutisty z 2. světové války, který ve skupině SILICA I seskočil v Itálii a bojoval mezi partyzány, dokázal se dostat z nepřátelského obklíčení, na konci války velel praporu na východní frontě. V roce 1950 ho komunistický soud poslal za údajné podvracení republiky na devět let do vězení, odseděl si ale jen rok, odvolací soud trest revokoval, snížil na osmnáct měsíců a propustil ho.
Budoucímu komunistickému ministrovi obrany říkal Bába Lenců
Životní příběh generálmajora Rudolfa Krzáka by vydal na mnohasvazkový román. Jen stručně: Rudolf Krzák se narodil 6. dubna 1914 v jihočeských Bernarticích nedaleko Tábora. Po maturitě na gymnáziu v Českých Budějovicích se rozhodl pro vojenskou kariéru vojáka z povolání. Už v Budějovicích se přátelil se spolužáky, ze kterých se později stali významní soudruzi a ti mu pravděpodobně za války i komunismu nejednou zachránili život.
Například Bohumír Štěpán Lenc. Za války se přejmenoval na Bohumíra Lomského, na východní frontě se stal velitelem náčelníka štábu 1. československého armádního sboru, zástupcem generála Ludvíka Svobody, v padesátých letech ministrem národní obrany. Krzák mu neřekl jinak než jeho studentskou přezdívkou „Bába Lenců“: „Pamatuju si ho, jak si jednou na gymnáziu vzal šátek na ten svůj kulatý obličej a vypadal jako stará bába, tak jsme mu začali říkal Bába Lenců,“ směje se Krzák, který před válkou vystudoval Vojenskou akademii v Hranicích.
Nechtěl šlapat stejnou zem jako nacisté
Během nacistické okupace v březnu 1939 sloužil jako pobočník velitele pěšího pluku v Českých Budějovicích v hodnosti poručíka. „Nemůžu šlapat jednu půdu s německými botami, které zaplavily náš stát,“ vysvětluje v rozhovoru Krzák, proč se vypravil přes hranice. Se čtyřmi důstojníky ilegálně přešel česko-polské hranice na severní Moravě. V Polsku se zdržel jen krátce a zámořským parníkem Chrobry odcestoval již se stovkami dalších čs. vojáků do Francie, kde vstoupili do cizinecké legie. Jako seržant legie se u 11. pluku Senegalských střelců nezdržel ani měsíc. Vznikající exilové ministerstvo národní obrany v Londýně ho vyzvalo, aby s dalšími důstojníky vytvořili československý pluk ve francouzském stanovém táboru Agde.
Z jednotky mu dezertovala polovina
Po napadení Francie nacistickým Německem v květnu 1940 se účastnil ústupových bojů jako velitel motorizované jednotky. Velel padesáti převážně francouzským šoférům s vojenskými kamiony. Krzák si při vzpomínce nejméně třikrát povzdechne, že nic podobného nezažil a že právě těchto čtrnáct dní ve Francii představovalo jeho největší výkon v životě.
„Můj kůň zahynul na náklaďáku hladem, protože nebylo čím ho nakrmit. Neměl jsem ani mapu. Doptával jsem se na cestu místních a žádal je o jídlo pro naše vojáky.“
„Nikdo se neptal – máš, nemáš? Ne, opatři si, udělej to, dělej zázraky! Těch čtrnáct dní byl největší výkon v mém životě. Nejedl jsem, nespal, musel jsem ta auta hlídat, protože byla životně důležitá pro naše přesuny. Naším úkolem bylo převážet ustupující vojáky, ale já ani nevěděl, kde náš pluk vlastně je,“ vypráví Krzák, kterému se podařilo zachránit stovky našich vojáků a dovést je až do přístavu. Zde předal francouzskému důstojníkovi polovinu roty – pětadvacet aut, ostatní šoféři dezertovali i s vozy. Společně s dalšími uprchlíky se nalodil na loď Rod-el-Farag do Velké Británie. Do Liverpoolu dorazil 12. července 1940.
Mezi parašutisty
Rudolf Krzák v Anglii během následujících čtyř let prošel bojovým i zpravodajským výcvikem. Vyznamenali ho za boj ve Francii válečným křížem, povýšili do hodnosti nadporučíka. Krátkou dobu strávil v kanceláři jako šifrant 1. oddělení II. odboru MNO v Londýně. Kromě toho absolvoval řadu kurzů včetně parašutistického ve Zvláštní skupině D. Prošel stejným výcvikem jako třeba Kubiš a Gabčík, seznámil se tu se skvělými vojáky, jako byli Josef Šandera nebo Adolf Opálka, ani jeden z nich válku nepřežil, padli v protektorátu buď přímo v boji s gestapem a SS, nebo zemřeli v nemocnici na svá zranění.
I Rudolfa Krzáka v roce 1944 vyslali do bojové akce v tříčlenné skupině SILICA I. Seskočil kdesi v přímořských Alpách v severní Itálii. Měl zajistit hromadnou dezerci čs. vojáků z tzv. vládního vojska k partyzánům. „Vladaři“ tady v Itálii sloužili po boku italských fašistů. Krzák dva měsíce operoval mezi italskými partyzány, účastnil se různých diverzních akcí. Podle historika Prokopa Tomka z Vojenského historického ústavu organizoval a s pomocí radiomajáku Eureka i přijímal zásoby leteckou cestou, tlumočil při výsleších zajatců. Za dramatických okolností v poslední chvíli utekl z obklíčení italských a německých vojáků. Radiosignalizací se mu podařilo navést záchranný třímístný průzkumný letoun na malé jím vybudovaném letiště v horách v Cortemillia. Po dalších peripetiích se nakonec dostal zpátky do Anglie, kde tři měsíce vedl výcvik výsadkářů. Potom si zažádal, aby ho poslali do bojů na východní frontu.
Bába Lenců zařídil, aby nešel na smrt hned první den
O jeho touze poznat, jak se válčí pod sovětským velením na východní frontě, se dozvěděli jeho přátelé z vojenské akademie, toho času u jednotek na východní frontě. Okamžitě o tom podali zprávu Bohumíru Lomskému, zástupci velitele armádního sboru, ten zajistil, že Krzák již v hodnosti kapitána nepadl hned první den. Lomský totiž Krzáka jmenoval na místo zástupce velitele 5. praporu 3. samostatné brigády. Krzák nastoupil k demoralizované hrstce frontových vojáků. Místo tisíce vojáků měl k dispozici jen sedmdesát zmrzlých bojovníků, kteří v posledních bitvách na severní Moravě měli jediný zájem – přežít.
A jak to vypadalo, když vydal pokyn k útoku? „Po čtyřech lezli asi čtyřicet metrů porostem. A Němci udělali samopaly – trrrr, trrrr. A naši zase po čtyřech couvali pozadu zpátky,“ popisuje Rudolf Krzák, který byl vojáky respektován díky svým bojovým zkušenostem z Itálie a vyznamenáním za chrabrost i několika válečnými kříži.
Gestapo se Krzákovi pomstilo, zavraždilo jeho rodinu
Těsně před koncem války se Rudolf Krzák dozvěděl strašnou zprávu – nacisté povraždili celou jeho rodinu. Historik Tomek uvádí ve své historické studii podrobnosti: „V roce 1942 gestapo zjistilo, že Rudolf Krzák se účastní zahraničního odboje. Stalo se tak kvůli parašutistům z Anglie, konkrétně Václavu Kindlovi z výsadku INTRANSITIVE, který přinesl Krzákovým do Bernartic dopis od syna. V Bernarticích našli parašutisté roku 1942 ochotnou pomoc a zázemí. Dostali totiž od Rudolfa Hrubce, přítele Rudolfa Krzáka, záchytnou adresu jeho strýce Františka Lukeše z Bernartic. Po atentátu na Heydricha byly kontakty parašutistů s občany z Bernartic prozrazeny a došlo k rozsáhlému zatýkání. Krzákovi rodiče Severín a Antonie byli za pomoc, kterou poskytli parašutistům, dne 2. července 1942 v Lubech u Klatov zastřeleni. Gestapo zastřelilo i jejich dvě dcery Jiřinu a Zdenku. V koncentračním táboře Mauthausen byl v lednu 1943 zastřelen i jejich syn Severín. Kromě Rudolfa tak válku z rodiny přežil jen syn Bohumil.“
Po válce Rudolf Krzák pracoval na Hlavním štábu ve zvláštní skupině, která prošetřovala působení parašutistů v protektorátu. Skupinu ale soudruzi k nelibosti západních vojáků asi po půl roce rozpustili. Krzák si dokončil studia na Vysoké škole válečné a nastoupil na ministerstvo obrany, měl vybudovat výsadkové vojsko. Stal se podřízeným svého nejmilejšího o generaci staršího velitele z Anglie, zpravodajce plukovníka Karla Palečka. Měli mezi sebou vztah jako otec se synem.
Historik Tomek uvádí, že Krzák si v této době zažádal o členství v KSČ. To a ani jeho přátelství s Lomským ho neuchránilo od vězení. Palečka a Krzáka zatkli agenti vojenského OBZ 15. listopadu 1949 a rok byli zřejmě velmi surově vyslýcháni v tzv. loretánském domečku v Praze: „Chtěli, abych usvědčil Palečka z velezrady, abych mu pomohl na šibenici. Tak to jsem odmítl,“ lakonicky vypráví na nahrávce pro Paměť národa generál Rudolf Krzák.
Tomek objevil archivní dokumentaci z té doby. Citujeme z hodnocení nočního výslechu Krzáka z 22. na 23. listopadu 1949 tak, jak ho zapsal vojenský vyšetřovatel: „Zatvrzele trvá na původní výpovědi. Krzák je zatvrzelý, na nic si nepamatuje, stále se snaží opatrnicky a stereotypně odpovídat výrazy ‚myslím, nevím, nepamatuji se, nevylučuji‘ atd. (…) I když navenek občas projeví nervositu, je uvnitř rozvážný a číhavý,“ čteme v protokole, který mimo jiné uvádí, že jen při „energickém zásahu“ cosi připouští, ale tyto pasáže výpovědi bude u soudu prý nejspíš překrucovat. Krzák se prý pokusil před soudem obhájit, ale předsedající jen zařval: „Odvést!“ Oba důstojníky poslal na devět let do vězení.
Po roce doma, ale pracovat mohl jen jako dělník
Oba uvěznění důstojníci Paleček a Krzák si v době procesů s komunisty Slánským a někdejším velitelem OBZ Reicinem podali odvolání. Na pokyn komunistického vojenského zpravodajství odvolací soud jejich trest revokoval a propustil je domů. Paleček po deseti letech zemřel v ústraní. Rudolf Krzák nastoupil jako dělník k zámečníkům, do továrny na výrobu laku, jako dělník k pozemním vrtům. S manželkou vychoval dvě děti a za normalizace žil s manželkou v domku se zahradou v Poděbradech.
Patřil mezi členy Československého svazu protifašistických bojovníků a zúčastňoval se jejich společenských akcí i za normalizace. Historik Prokop Tomek k tomu v rozhovoru pro Příběhy 20. století říká, že i pro komunisty bylo těžké ho přehlížet: „Respektovali ho i kvůli tomu, že přišel za války o celou rodinu, byla to neopominutelná osoba. Pak je tam ale i ta druhá rovina – Státní bezpečnost. Pro ni ti, kteří v zahraničí prodělali nějaký zahraniční parašutistický výcvik, představovali rizikové osoby bez ohledu na jejich věk.“
Že by byl agentem CIA?!
„Byl, či nebyl Rudolf Krzák v roce 1985 tím americkým pozičním agentem?“ zeptal jsem se historika Tomka: „Určitě nebyl.“ Historik připouští, že celá estébácká rozsáhlá sledovací akce trvající skoro dva roky i na tehdejší poměry nebyla obvyklá: „Vzniklo to na základě informací z KGB. A StB pak jakoby pseudovědeckým způsobem – vylučovací metodou třeba, kdo jezdí a nejezdí do Itálie – a podle dalších a dalších kritérií určovala, kdo by to tak asi mohl být. No a nakonec se v tom sítu ocitli nejpodezřelejší a jedním z nich byl Rudolf Krzák. Podle estébáků k němu došli nějakou vědou, takovou pokřivenou,“ směje se historik Prokop Tomek, který příběh Rudolfa Krzáka detailně zmapoval a publikoval v odborném časopise Paměť a dějiny. Osobně se s generálem nesetkal. Rudolf Krzák zemřel 22. dubna 2004. Historik Tomek při své práci použil mimo jiné i nahrávku Paměti národa.