Karel Macháček

* 1916  †︎ 2005

  • „Já jsem odešel obtížnou cestou přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii, Řecko, Turecko do Bejrútu. Překročení prvních třech hranic bylo ilegální a nebezpečné. To první překročení, k tomu mně pomohl strojvedoucí jednoho vlaku, který jezdil z Veselí (na Moravě, pozn. ed.) na Slovensko a musel se vrátit. Bylo to v noci, já jsem seděl na podlaze toho stroje, který němečtí četníci neprohlíželi, a když jsme přijeli na slovenskou stranu, tak mě strojvedoucí vysadil. Byl jsem ještě s kamarádem a odtamtud jsme pokračovali dál. Do Jugoslávie jsme překročili na Silvestra. Bylo nás šest. Pomáhalo nám francouzské vyslanectví, totiž konzulát, který nám zařídil průvodce, který nás dovedl na maďarskou hranici a ukázal nám cestu podél bývalého železničního náspu směrem na Jugoslávii. Šli jsme dlouho a bylo zima a byl sníh. Bylo to únavné, my jsme nevěděli, jak dlouho půjdeme, než se tam dostaneme. Najednou z té tmy, to muselo být asi dvě hodiny ráno, zaznělo slovo „stoj“! Věděli jsme, že jsme v Jugoslávii. Tak jsme začali tancovat okolo toho strážce, který nás zavedl na stanici, kde nás vyslechl nějaký četař, který byl nám velice laskavě nakloněný. Tam bylo asi deset lůžek, v některých spali vojáci. My jsme byli tak zmrzlí, že ten četař poručil těm vojákům, aby vstali a šli na stráž a nás uložil do teplých postelí. To bylo opravdu skvělé přijetí a ten dojem, být poprvé po tak dlouhé době zase na přátelské půdě, je nezapomenutelný.“

  • „Já jsem byl přidělen ke 311. sqadroně na podzim roku 1944. Byla umístěna ve Skotsku na letišti Tain a byla tam hrozná zima. Byla tam taková zima, že když jsme v umyvadle nechali vodu přes noc, tak ráno to byl led! Ale přesto jsme se umývali, přirozeně. Naši chlapci tehdá měli službu honit německé ponorky mezi Norskem a Islandem a to vyžadovalo dlouhý let (14 – 16 hodin) a vraceli se z něho úplně zničeni. Bylo to tak hrozně únavné. Tam jsem je nesmírně litoval, poněvadž byli úplně vyčerpáni po těch letech, sotva se vlekli z těch liberátorů do úřadu, kde museli referovat o výsledku, co se dělo během letu. Nálada byla trošičku stísněná. Ne že by byli deprimováni, ale byl to kontrast proti stíhačům, kteří byli daleko veselejší a otevřenější, prostě takoví kavalíři. Oni když letěli, tak letěli na půl hodiny a byli zase zpátky. Ta dlouhá doba vystavení těm poměrům (během dlouhého letu – pozn. ed.) byla na ně dost stísněná. Já jsem se snažil jakýmkoli způsobem je povzbuzovat a dodávat jim kuráž, a že tomu jednoho dne bude konec, což je vlastně živilo, že to nemohlo trvat navěky. Co jsem u nich zjistil, bylo úzké přátelství těch posádek. Jakmile jedna posádka byla sestavena a začali spolu lítat, tak to byli nerozluční přátelé, jeden na druhém závislí svým životem. A i když eventuelně nebyli vždycky dosti fit, tak se vždycky snažili zapřít, co jim je, a byl to někdy kumšt najít, co jim chybí, a eventuelně jim to zakázat, protože tím vlastně vystavují do nebezpečí i ostatní, když nemohou vykonávat svoji funkci perfektně. Ale vcelku to byl nádherný pocit být mezi nimi, poněvadž tím, že byli velice přátelští dohromady, tak byli přátelští i k ostatním, tak já jsem se tam cítil nesmírně dobře a vycházel jsem s nimi. Jakmile se člověk do toho celku dostane, tak je jeden z nich. Ačkoli nelítá, tak oni vědí, že nás potřebují, ty, co jsou na zemi. Byla to velice pěkná soulada. V důstojnické jídelně bylo piáno, a jakmile si někdo sedl u piána a začal hrát, tak se začalo zpívat a dělaly se kotrmelce a všechno možné, aby se člověk nějakým způsobem pobavil.“

  • „Do Francie jsem dojel druhého února (1940, pozn. ed.) a bylo to v Marseille, kde nás sepsali a příští den nás odeslali k naší armádě, která se formovala a organizovala ve městě Agde na jižním pobřeží Francie. Tam už bylo spousta lidí, v té době možná pět tisíc našich vojáků. Ne všichni byli utečenci z protektorátu. Někteří se tam dostali ze zahraničí a někteří vlastně byli sezonní dělníci, kteří uvázli ve Francii na začátku války a byli tam prostě povoláni mobilizací. A řada jich byla Slováků a těm se to moc nelíbilo, protože měli svůj vlastní slovenský stát a chtěli radši domů. Jenže nebylo žádné cesty, jak to uskutečnit.“

  • „Když nám naše vláda dala povolení k ustavení organizace, tak jsme založili v zahraniční armádě Ústřední svaz československého studentstva, abychom mohli reprezentovat naše studenty v zahraničí. A v první řádě jsme navázali styk s organizací britských studentů, abychom jim vysvětlili, co se vlastně u nás dělo, poněvadž ostatní svět o nás vůbec nic nevěděl. Za války zprávy se nedostanou z jedné strany na druhou, tak to bylo úplně nové pro ně dozvědět se, co se v Československu, vlastně v Praze, tenkrát stalo (míněny události v souvislosti s uzavřením českých vysokých škol v listopadu 1939 – pozn. ed.). A oni k nám byli velice sympatičtí a slíbili nám veškerou pomoc, kterou bychom potřebovali. My jsme chtěli udělat velkou manifestaci v Londýně, kde by tyto věci byly ventilovány. A během této přípravy se naskytl návrh, aby ten den (17. listopad – pozn. ed.) byl pojmenován Mezinárodním dnem studentstva. To bylo nadšeně přijato Angličany a ti nám k tomu dopomohli kontaktem s ostatními spojeneckými vládami, aby ten den uznaly. Získali pro nás čtrnáct podpisů vlád, které se zavázaly, že ten den budou uznávat. A to prohlášení bylo organizováno v Londýně 16. listopadu 1941 v sále Caxton Hall za účasti zástupců čtrnácti vlád a dostalo se to do celého světa. Na všech britských univerzitách, nejenom v Anglii, ale i v zahraničí, byly přerušeny přednášky a bylo vzpomenuto památky českých studentů. A to pomohlo nesmírně naší vládě, která tehdy usilovala o uznání Československa v jeho předmnichovských hranicích. Do té doby byla taková nejistota, zda ty Sudety nemají být připojeny k Německu. Podařilo se to, Mnichov byl uznán za ilegální a byla zrušena ta mnichovská dohoda. Náš pan prezident byl nesmírně rád a vděčen, že jsme tímto způsobem světovou veřejnost upozornili na ty křivdy, které u nás byly spáchány. Od té doby jsme byli každého 17. listopadu přijati prezidentem v audienci, čímž uznával, že jsme byli určitou pomocí.“

  • „Já jsem plukovník doktor Karel Macháček. Já jsem se narodil 11. ledna 1916 v Brandýse nad Labem, kde můj dědeček byl strojvedoucím na trati z Čelákovic do Neratovic. Můj otec byl v té době přednostou stanice Hrádek-Slavičín na vlárské trati, kde jsem prožil první čtyři roky svého života, ale moc si z toho nepamatuju. Poté byl otec přeložen na stanici Vlkoš-Kelčany u Kyjova, kde jsem strávil celé své mládí, jak ve škole ve Vlkoši, tak v gymnáziu v Kyjově. Pak jsem odešel na univerzitu do Brna, kde jsem studoval medicínu, ale v posledním semestru mého studia byly české univerzity zavřeny, moji kamarádi ve studentském svazu v Praze byli popraveni a univerzity byly zavřeny.“

  • „Já jsem po nějaké době (strávené) v naší vojenské nemocnici v Londýně byl přeložen k letectvu. A byla to nesmírně emocionální zkušenost, být s těmi chlapci, kteří se tak statečně a skvostně osvědčili ve svých bojích a ve svých funkcích a svým jednáním Československu získali nezapomenutelné přátele. Letectvo bylo pokládáno v Anglii za výkvět, ačkoli tradičně to bylo námořnictvo, které bylo nejstarší a nejsuverénnější vojenskou silou, letectvo v té nové válce mělo velkou roli, poněvadž bez letecké převahy se nedalo válčit po zemi. A když Němci útočili na Anglii po pádu Francie, vyvinula se bitva o Británii, která byla slavně vyhrána i s přičiněním našich pilotů. Na to Angličani nikdy nezapomenou, ti jsou nám za to vděčni dodnes a je to připomínáno při různých příležitostech. Ve Westminster Abbey, což je nejstarší katedrála, je kniha všech padlých letců, kteří zahynuli v Battle of Britain, a ta je permanentně otevřena na stránce československých pilotů, kteří zahynuli. To hodně pomohlo takovému přátelství mezi našimi národy a dodnes Češi mají v Anglii velmi dobrou pověst a jsou přijímáni velmi laskavě.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 05.06.2003

    (audio)
    délka: 43:08
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Bitva o Británii byla slavně vyhrána i s přičiněním našich pilotů. Na to Angličani nikdy nezapomenou

Portrét Karla Macháčka pořízený v období 2003 - 2005
Zaslal syn pamětníka Tony Machacek <tony.machacek@yahoo.co.uk>
Portrét Karla Macháčka pořízený v období 2003 - 2005 Zaslal syn pamětníka Tony Machacek <tony.machacek@yahoo.co.uk>
zdroj: Tony Machacek <tony.machacek@yahoo.co.uk>

Plukovník MUDr. Karel Macháček se narodil 11. ledna 1916 v Brandýse nad Labem v rodině železničáře. Vyrůstal na Moravě, nejprve ve Slavičíně-Hrádku a poté ve Vlkoši u Kyjova. Po absolvování kyjovského gymnázia nastoupil na brněnskou medicínu. Studia však kvůli uzavření českých vysokých škol na podzim 1939 nemohl dokončit. Na přelomu let 1939 a 1940 ilegálně opustil protektorát a přes Slovensko, Maďarsko a Jugoslávii se dostal do Bejrútu, kde vstoupil do cizinecké legie. Následně byl transportován do Francie, kde se v městě Agde formovaly československé exilové jednotky. Francie však byla v létě 1940 Němci poražena, a tak následoval přesun do Velké Británie. Tam Karel Macháček navázal kontakt s kolegy ze studentských spolků a společně založili Ústřední svaz československého studentstva. Snažili se všemožně upozornit na útlak československých studentů v souvislosti s uzavřením českých vysokých škol. Výsledkem jejich iniciativy bylo vyhlášení 17. listopadu jako Mezinárodního dne studentstva, což ve výsledku posílilo i pozici československé exilové vlády v Londýně. V Anglii Karel Macháček dokončil na univerzitě v Oxfordu studia medicíny a posléze nastoupil jako lékař k 311. bombardovací peruti dislokované ve Skotsku na letišti v Tain, poté působil u armádní inspekce. Zůstal u ní i v poválečném období, po únorovém komunistickém převratu v roce 1948 se však opět rozhodl pro exil ve Velké Británii. Spolu s dalšími dvěma českými lékaři vybudoval na Canvey Islandu v jihoanglickém Essexu úspěšnou ordinaci. Po roce 1989 obnovil kontakt se svou vlastí a dočkal se plné rehabilitace. Dne 13. dubna 2002 byl MUDr. Karel Macháček na Pražském hradě za přítomnosti manželky Betty, svých tří synů Tonnyho, Jima a Karla a sestry Vlasty pasován na Rytíře českého lékařského stavu, vedle toho se stal nositelem řady britských i československých vojenských vyznamenání i akademických ocenění. MUDr. Karel Macháček zemřel dne 4. července 2005 ve věku 89 let.