Antonie Kašparová

* 1935

  • „Židé začali utíkat. U nás také asi týden přespala jedna rodina. U Čechů a u Kynštů také byli. Nevím, jak se domlouvali mezi sebou. Asi měli nějaké spojky, že pak naráz odešli do Lucku, a pak už nevíme, kam šli. Ale po válce se k nám ta Židovka vrátila a našim hrozně děkovala. Už ale nevím, jak se jmenovala. Že se s dětmi zachránila. Jejího manžela bohužel zastřelili nebo zemřel v koncentráku. To už přesně nevím.“

  • „Manžel obědval a přišel tam podnapilý důstojník odněkud od Boha. Pak jsem se dozvěděla, že byl U Boha – to byla vinárna u radnice. A že chce vodku. Ještě manžel s ním mluvil. Stakan vodky. To je decovka – sto gramů. A on mu říká: ‚Ne, nemůžu ti dát. Si ožralej.‘ Takhle mu to přímo řekl. Ale on ne, on pořád [naléhal]. Pak mně [manžel] říká: ‚Prosím tě, domluv se s ním nějak. Vyhoď ho nebo něco. Nebo já ho vyrazím.‘ A on už ale tak dlouho [naléhal]. Já jsem už nevěděla, jak mu to mám říct. Říkám: ‚Já ti nenaleju!‘ Po rusky jsem mu to říkala. Říkám: ‚Kde si se opil, tak tam běž!‘ Bylo po poledni. A on, [že] ne. Pak mně řekl škaredé slovo. Já jsem nemeškala. Tam za pultem byly bedny. Já jsem přeskočila ty bedny a já jsem mu takovou jednu vrazila. Kdyby tam byl manžel, tak by ho asi přetrhl. On by ho rozflákal. Jenomže on obědval. Já jsem dostala odvahu, že tam bylo pár hostů. Samí chlapi. Ti chlapi ho chytli za límec, vyrazili ho do chodby a tam ho dotřískali. Pak manžel slyšel nějaký kravál, tak mu tam myslím taky nějakou přidal. Pak ti důstojníci taky vyletěli. Slyšeli, co je, tak ho vzali do kasáren. A pak přišel večer velitel a vyptával se mě na to. Mě to pak i mrzelo, ale co, nenechám se urážet sprostými slovy.“

  • „Ten konkrétní den jsme uklízeli. A najednou manžel pustí rádio a slyší a říká: ‚Já jsem pustil nějakou jinou stanici nebo co. Pojď poslouchat!‘ Tak jsme to slyšeli, že jako okupanti a tak dál. Najednou takový kravál! A oni projížděli vedle hospody. Vedle pivnice Opavská. Teď už je tam nové sídliště. Ta hospoda tam není, tu zbourali a postavili tam ty nové baráky. A tak to projíždělo tou ulicí. Po té Opavské. Byla to Československé armády a teď je zase, myslím, Opavská. Přímo tady. A celý Šumperk, to byl samý tank a auto. A pak k nám chodili do hospody.“

  • „Hrozně ráda jsem tam jezdila. Babička špatně viděla a v pondělí ji měl tatínek vézt na operaci do Lucku. Přemlouvali mě, abych tam zůstala. Bývala jsem tam hrozně ráda, ale tehdy jsem si postavila hlavu, že chci domů. Kdybych tam zůstala, tak už tu dnes nejsem. Takže tatínek pro ni měl v pondělí ráno jet a měla být u nás a úterý ráno měla jet do Lucku na operaci a všichni… Babička nebyla spálená. Neviděla a nevíme, kdo ji posadil na židli ke studni. Byl tam ořech a pod ním seděla s nějakým starším nemocným sousedem, jehož jméno už nevím. My když jsme tam s maminkou druhý nebo třetí den přijely… Vidím ji dodnes. Měla úplně rozstřílenou levou stranu těla. Dodnes to vidím. A ten soused taky.“

  • „Ti oficíři, jak oni říkali, tak se umísťovali po domech. Jinak vojsko, to bylo v zahradách. Měli stany a tak. Byli tam. V tej naší vesnici tam byli asi měsíc. Ale nemůžu říct, že by s námi zacházeli nějak špatně nebo něco. Byli jsme zase i klidnější, protože zase těch banderovců se rodiče – nejenom rodiče, všichni – báli. Pak když odešli, tak zase to bylo takové. Zas už trnuli hrůzou, kdy přijdou Němci nebo tak. Tam se to střídalo hodně.“

  • „V nemocnice zemřelo spoustu lidí. Mám dojem, že bratr Slávka Pospíšila také zemřel v nemocnici nebo u prarodičů. Ale babičku vidím. Pak když se to všechno sváželo, tak to byl velký hrob, snad jak dva panelákové vchody. Ohořelé kosti se dávaly do prostěradel. Někoho poznali podle náušnice ležící vedle kostí, ale hodně lidí poznat nešlo. Byla sem tam taky. Naši mě nechtěli vzít, ale já jsem chtěla. Maminka se tam svalila. Dávali to do prostěradel a pak do hrobu.“

  • „Nevím, v kterém roce to bylo. Když už kdo mohl z těch Židů, tak utekl. A náš tatínek jednu rodinu aj schoval. Manželé a jednu dcerku měli. Udělal ve chlévě takovou falešnou králíkárnu. My jsme nevěděli, že tam bude někdo schovaný. Několik dní nebo možná i týdnů tam byli. Ale my jsme o tom nevěděli. Až pak nám to rodiče řekli, že je tam schovávali. Vždycky ve dne byli v té králíkárně. Ovšem králíci tam nebyli. Jeden myslím, tak aby to bylo zamaskované. Angorák. Ti byli na vlnu, angoráci. A na noc chodili spát na půdu. A pak tatínek, já nevím, jakým způsobem, je někam převezl. Zase s někým navázal spojení a někam je zavezl, do nějaké vesnice, kde si je někdo zase převzal. A po válce se ta paní vrátila. Poděkovala nám za to – tatínkovi i mamince – že nebýt jich, tak by nežili. A že žijí, že jsou všichni zdraví.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Šumperk, 07.12.2016

    (audio)
    délka: 02:31:46
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Šumperk, 07.02.2018

    (audio)
    délka: 01:58:17
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

V Českém Malíně jim zavraždili skoro celou rodinu

Antonie Šimková (Kašparová)
Antonie Šimková (Kašparová)
zdroj: archiv pamětnice

Antonie Kašparová, dívčím jménem Šimková, se narodila 25. června 1935 ve Zborově stojícím na Volyni na dohled od Českého Malína. Tam měla své prarodiče a několik přibližně stejně starých bratranců a sestřenic. Po obsazení Volyně německým vojskem rodina týden ukrývala čtyřčlennou židovskou rodinu z blízkého Ostrožce. Zachránili jim tak život. Jako dítě pamětnice trávila podstatnou část každého léta v Českém Malíně. O letních prázdninách roku 1943 ale zvítězil stesk po domově, a tak se i přes naléhání dědečka a babičky rozhodla vrátit domů. Ráno následujícího dne 13. července 1943 Český Malín obklíčili němečtí vojáci a v obci rozpoutali peklo. Vypálili domy a brutálně povraždili 374 českých obyvatel. Mezi nimi i osm strýců a tet pamětnice, asi čtrnáct sestřenic a bratranců, z nichž mnohým nebylo ani deset let. Zahynuli také dědeček s babičkou, kterou malá Antonie dva dny po tragédii na vlastní oči viděla sedět rozstřílenou na lavici. Dodnes se jí tento otřesný pohled často vrací. Část přeživších příbuzných pak bydlela u Šimků ve Zborově, než si našli vlastní bydlení. Po příchodu sovětských vojsk v roce 1944 její otec vstoupil do československého armádního sboru a v jeho dělostřelecké baterii prošel boji od Dukelského průsmyku až po Čechy. V roce 1947 celá rodina z Volyně reemigrovala do Československa a usadila se v Temenici u Šumperka. Pamětnice tam vystudovala hospodyňskou a následně hospodářskou školu a posléze nastoupila jako účetní do JZD Temenice. Vdala se za Jaroslava Kašpara, s nímž měla dvě děti – Jaroslava a Miluši. S manželem pak až do penze postupně provozovali několik restaurací. V roce 2016 žila v Šumperku.