nadrotmistr v. v. Halina Holbová

* 1923

  • „V době jeho zavření jsem se musela z Prahy vystěhovat s dvěma malými dětmi, dva a tři roky. Nedostala jsem absolutně žádné peníze a žila jsem z milodarů občanů města Letovic, odkud manžel pocházel.“

  • „A tam po velkých útrapách, jako byly všechny vyražené zuby. Kopanců do dutiny břišní, do nohou, kdy následkem dostal plicní a srdeční infarkty. Operaci vyndání celého močového měchýře. Stálé trombozní záněty nohou, kdy ho léčili v brněnské vojenské nemocnici. Po všech útrapách a nemocích zemřel mi náhle v roce 1953.“

  • „A těžkou vzpomínku mám na svého strýce, poručíka Červeného, který dělal rychloškolu v Rusku a poslali ho na frontu k ženistům. Dostal deset vojáků a měl je naučit odminovat protitankovou minu. Ukazoval jim, jak se mina zneškodňuje, jenže mina nešťastnou náhodou vybuchla a všech deset chlapců včetně mého strýce bylo roztrháno, že jsme potom jen viděli cáry viset na stromech. Cáry masa, kostí a obleků. A nezbylo z nich ani ň...“

  • „Zaminované byly nejen cesty, ale také bylo kde co, co se jim hodilo. Otýpky slámy ve stodolách, který jsme potřebovali ke spaní. V kamnech granáty zamaskované slámou. Hliněné podlahy a byla tam udusaná hlína. Taky když jsme přešlápli práh, tak pod prahem byl granát nebo mina, prostě kde co. Hrníčky na stole, konvičky na vodu, kýble. Všechno, co jsme chtěli upotřebovat k svému bytí.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Brno, 26.07.2004

    (audio)
    délka: 19:56
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nikdy jsme nevěděli, kdy poletíme k andělíčkům

Halina Holbová, rozená Šimanovská (Szymanowska), se narodila 12. prosince 1923 ve městě Puławy (Polsko). Vyrůstala v rodině polského důstojníka Miecisława Szymanowského a volyňské Češky Libuše Červené-Szymanowské. S vypuknutím druhé světové války jejího otce v roce 1939 odvedli, po zhroucení obrany Polska odcestoval do Francie a poté do Anglie, kde se léčil z válečného poranění, jemuž nakonec podlehl. Po jeho smrti se pamětnice s bratrem a matkou přestěhovali k příbuzným do Rovna na Volyň, kde všichni tři v květnu 1944 narukovali do 1. čs. armádního sboru. Pamětnice pracovala jako pomocná síla v administrativě ve vojenském velitelství a její matka se stala tlumočnicí generála Jana Kratochvíla. Pamětnice absolvovala vojenský výcvik v Sadaguře u západoukrajinského města Černovice (Černivci), následně byla nasazena na válečnou frontu. Po překročení polsko-slovenských hranic byla z typografie přeřazena na 4. osobní oddělení plukovníka Zástěry a kapitána Rady, kde vedla evidenci zabitých, nezvěstných a raněných vojáků. Prošla boji východní fronty až do Prahy, kde ještě rok a půl po válce pracovala v Praze-Dejvicích na hlavním štábu při evidenci. Demobilizovala 31. prosince 1946. V Praze se provdala za štábního kapitána Antonína Holbu, jenž za německé okupace utekl na Západ do zahraniční armády. Ten byl po roce 1948 z armády propuštěn a následně zatčen na pokyn generála a spoluautora armádních čistek Bedřicha Reicina. Zadržený Antonín Holba byl fyzicky mučen a trýzněn v tzv. Hradčanském domečku. Byl odsouzen a několik let vězněn v Pankráci a v Opavě. Pamětnice a její dvě malé děti ve věku dvou a tří let se mezitím musely vystěhovat z Prahy a žili v manželově rodišti v Letovicích. Praktiky komunistického kriminálu se na manželově zdraví značně podepsaly a zemřel záhy po propuštění roku 1953. Za své válečné zásluhy obdržela Halina Holbová čs. medaili Za zásluhy 1. stupně (1947), sovětskou medaili Za pobědu nad Germánií (1948), Dukelskou pamětní medaili (1959).