generálmajor v. v. Miroslav Kácha

* 1923  †︎ 2010

  • "Seděl jsme vzadu. Dva pacholci, šofér a ten z OBZ, ty seděli vpředu. Mě připoutal ruku k protější noze, takže jsem byl celou dobu napůl v kozelci. Několikrát jsem se svalil – nadávali –, tak pak mi přepoutal ruce dozadu. To sem si zase ještě dal do huby, když to cuklo. Přivezli mě na Loretánský náměstí, byly tři hodiny ráno, tam mě vysypali, protože bylo náledí. Vedli mě na ‚Domeček‘, a tam v příjemně vytopené místnosti bylo několik těch pacholků. Mezi nima byl zase ten major Turek, byl tam šéf, nástupce Reicina, generál Josef Musil, a ten asi v kostce: ‚Vy jste nás před rokem přechcali, a v důsledku toho řada stejnejch darebáků jako vy dál páchala zločiny a vy nám teď řeknete všechny, kdo to byl. Jestli jste ušli tenkrát provazu, tak teď mu neujdete, jestli jedinou věc zatajíte, sebemenší. Máte naději, jestli řeknete skutečně všechno, jestli projevíte účinnou lítost – to bylo jako u zpovědi: účinná lítost –, oni zneužívaly všeho, ty svině – jinak skončíte takhle…‘ a hodil mi tam několik fotografií: člověk na šibenici a dole jak už leží. Tak to bylo jako uvítání."

  • "Snažili jsme se také něco se dozvědět o dění na druhé straně, protože politicky jsme neměli spolehlivé informace. Všechno bylo řízeno komunisty, takže jsme chtěli vědět, jaké jsou vyhlídky a co se bude dělat atd. Na to byl provaz – trest smrti anebo dlouholetý kriminál. Všechno se muselo dělat v největší tajnosti, opatrnosti. Většinu zpráv jsem soustřeďoval u sebe já, protože jsem byl v Praze. Hlavní byla paměť. Měli jsme později už kód a šifry, šifrovací klíč. Jeden měl kapitán Němec, jeden jsem měl já. Totéž bylo za hranicemi. V Plzni byla vysílačka, která potřebné předávala. Naposled jsme se sešli – my čtyři, začátkem května. V polovině května mě navštívil kapitán Němec. Řekl, že odejde za hranice, protože se na něho něco prozradilo. Já jsem projevil úmysl jít s ním. Řekl, že mi v tom samozřejmě nemůže zabránit, ale o mně že nikdo neví a že je třeba, když jsem v Praze, abych pokud možno zůstal. Rozhodl jsme se ho poslechnout."

  • "Když to člověk dneska hodnotí, musí uznat, že oběti, který lidi přinesli za svobodu, byly zbytečný. Že se nevyplatí za svobodu bojovat, když se s ní zachází jako dneska u nás. Zločinci, kteří mají na svědomí vraždy a další kriminální zločiny, jsou ve státních úřadech, ve všech možných důležitých místech v národním hospodářství, a ti slušní – vězni, staří a nemocní – skutečně doplatili na to, že byli tak naivní a mysleli si, že jejich úsilí u nás něco zlepší. To je skutečně smutný, když si člověk nestranně udělá takovou bilanci a teď si připomene: 240 lidí skončilo na šibenici, kolik stovek nebo tisíc dalších skončilo, že byli zastřeleni na hranicích nebo zahynuli v kriminále, byli ubitý při výslechu nebo pracovali v tak těžkých pracovních podmínkách, že z toho byla smrt pro ně. Kolik lidí bylo nešťastných. Kolik rodin vystěhovali z bytů, z chalup, hospodářství na druhej konec republiky, děti nesměly chodit do školy, nesměly se vyučit pořádnýmu řemeslu. Jsou konkrétní případy, kdy jsou zločinci známi a ví se, co spáchali. Nemusím jmenovat, nebyl jenom Grebeníček, a nic se jim nestalo. U nás mluvit o spravedlnosti, to je asi jako mluvit s prostitutkou o nevinnosti nebo s vrahem o čistým svědomí. Před českou spravedlností si může člověk oprávněně uplivnout. Máme ÚDV, kolik udělali trestních oznámení a co se s nimi stalo? Když může soudní případ trvat 13 let a nakonec je z toho podmínka? Soudní řízení...? Doufejme, že ti, co přijdou po nás, nebudou tak hloupí, jako jsme byli my, a budou postupovat razantně a spravedlivě. Že se nenechaj opít rohlíkem a že budou vždycky stát na svým, že si zachovaj čistý svědomí a že budou mít smysl pro čest a spravedlnost. A nepodceňujte víru v Boha, protože to špatný, co se dnes děje, tak souvisí s tím, jaký má kdo poměr k Bohu."

  • "V sobotu mě odvezli z ‚Domečku‘ v noci na velitelství oblasti. To bylo na Malostranském náměstí na té horní straně naproti kostelu sv. Mikuláše. To bylo vojenské velitelství 1. oblasti, čemuž šéfoval pan generál Karel Klapálek. Tam už byli zase jiný ‚obézeťáci‘, jiný otázky, jiná bicí parta. Musím konstatovat, že se tam zúčastnili dva příslušníci naší armády v SSSR, protože špatně mluvili česky, zřejmě se jednalo o Rusíny, a byli to teda darebáci. Výslech trval až do odpoledne, a tam už padlo jméno plukovník Korda, takže jsem věděl, že je zle, že někdo promluvil. Nikomu jsem to nezazlíval a taky ani on potom, když jsme věděli, kdo to byl. Je to sice otázka charakteru, ovšem já bych řekl, že ve větší míře fyzický odolnosti a shody náhod, jestliže vyšetřováci, respektive mučitelé, katovi pacholci použijou takový metody, že se člověk prostě sesype. Pak mi ho ukázali dokonce. Bylo znát, že se s nim taky nezacházelo dobře, ale na něj si ze začátku tak nedovolili. Korda byl úžasně tvrdej chlap. To slovo je zprofanovaný, ale u něj se dá říct, že to byl skutečně hrdina, co vydržel."

  • "Soud, to byla předem připravená komedie. Soud se konal v pondělí a v sobotu si pro mě zase přijel štábní kapitán Kočí a odvezl mě z Pankráce na velitelství oblasti. Tam mě nechal asi dvě nebo tři hodiny na samotce. Pak mě nechal přivést a řek mi: ‚Kdyby tě v pondělí napadlo u soudu říkat, že jsme s tebou špatně zacházeli, prokurátor na tebe udělá trestní oznámení pro křivé nařčení vyšetřujících orgánů a budeš předanej sem, a potom ať je ti Pánbů milostivej, jestli na nějakýho věříš.‘ S tím mě propustil."

  • Celé nahrávky
  • 6

    Praha, 14.09.2006

    (audio)
    délka: 04:21:06
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

U nás mluvit o spravedlnosti, to je asi jako mluvit s prostitutkou o nevinnosti nebo s vrahem o čistým svědomí

Miroslav Kácha doma v Praze září 2006 II
Miroslav Kácha doma v Praze září 2006 II
zdroj: Jan Horník

Generálmajor  Miroslav Kácha, se narodil v Praze 21. září 1923. Již jako student se podílel na odboji v Obraně národa a po jejím zániku prováděl špionáž v libeňské továrně na výrobu tanků a transportérů. Po válce se dal na vojenskou dráhu a po nástupu komunismu se zapojil do odboje ve špionážní skupině plukovníka Alexandra Kordy. Po prozrazení byl v květnu 1949 zatčen. Jako armádní důstojník opakovaně prošel tvrdými výslechy OBZ – dvakrát byl vyšetřován v hradčanském „Domečku“, odkud má trvalé zdravotní následky. V září 1949 byl Kácha odsouzen na doživotí a postupně prošel věznicemi Pankrác, Bory, Opava a Leopoldov. Propuštění se dočkal na amnestii v roce 1960. Po návratu na svobodu se jej StB pokusila donutit ke spolupráci, ale pomocí fingovaného těžkého úrazu se dokázal dalšímu pronásledování vyhnout. V roce 1995 Káchovi prezident Václav Havel propůjčil Řád bílého lva. Generálmajor Miroslav Kácha skonal 6. dubna 2010 ve věku nedožitých 87 let.