monsignore Vnislav Fruvirt

* 1923

  • „No, a tak jsem si říkal, co. Zaměstnání, zaměstnání. Bavilo mě jezdit s autem a tak všechno, tak jsem se hlásil u toho Dopravního podniku jako průvodčí v tramvajích. ‚Jóóó, bereme, bereme…‘ Protože ten průvodčí, on tam musel aspoň rok sloužit, to nemohl odejít hned. A to je ta služba nepravidelná, že, jednou tak, jednou tak, jednou tak a pořád měli nedostatek těch průvodčích, a tak jsem se hlásil na toho průvodčího. ‚Ano, ano.‘ Na osobním: ‚Bereme, dáme vám vědět.‘ V novinách bylo už ale za dva dny, že je ten řidičský kurz, a já jsem pořád nic neměl. Tak jsem si zajel teda do Brna na osobní do Pisárek a říkal jsem jí to a: ‚Pane…‘ Ne pane, soudruhu Fruvirte, tehdy se ještě soudruhovalo. ‚Soudruhu Fruvirte, ale vy jste přišel z výkonu trestu, že?‘ Když nám to tam vyhlašoval, tu amnestii, ten prokurátor, tak nám to všechno maloval, straky na vrbě, že jdeme ke svýmu, a tak dále, že… ‚A vy jste přišel z výkonu trestu, ano, no jo, ale my tady máme nejméně dva roky manuální práce.‘ Přišel befel, tak jsem se hlásil na čističe výhybek.“ – „Tam jste byl jak dlouho, ty dva roky?“ – „Necelý dva roky. A tam byli dobří chlapi u Dopravního podniku, tak jsem se přihlásil do toho kurzu, udělal jsem si řidičskej kurz a pak jsem ale čtyři leta nebo kolik jezdil tou tramvají, ale do šestašedesátýho.“

  • „První nálet na Brno, ten byl až někdy dost pozdě, nevím, v kolikátém tom roce. Taky zemřel jeden náš bohoslovec, to už jsem jako bohoslovec. Umřel mladý a byli jsme na tom pohřbu, bylo to v Králově Poli, myslím, a právě ten den byl ten nálet na to Brno. Bylo to dopoledne, ten pohřeb, a do Brna jsme jeli až někdy večer, v sedm nebo osm, protože to bylo roztřískaný tam a tak dále. Dojeli jsme jenom šalinou, elektrikou… šalinka, u nás se říká. Dojeli jsme u Tomáška na to náměstí a odtud jsme museli a odtud jsme museli na Petrov pěšky, po Husové. A druhej den potom jsme zjistili, že tam byl výhrůžnej nápis ‚Blindgänger‘ – časovaná bomba. Tak jsme kolem toho baráku šli a potom v deset dopoledne to bouchlo. Na to je pěknej vtip, tady na to: Taky tam padla někde bomba a teď to ulouplo tu čelní stěnu. A tam v jedné frontě byly teda záchody a tam v sedmém poschodí seděl ten a měl krok do té propasti do ulice, že. No tak hasiči se tam k němu dostali tím žebříkem a ten se teda třepal úzkostí a říká: ‚Já opravdu za nic nemůžu, já jsem jen zatáhl a ono to bouchlo.‘“

  • „První byla vyšetřovačka, potom bylo tedy to Znojmo, pak byl ‚krajzák‘, to bylo na Cejlu, a po soudu zase nás rozváželi. A tehdy, nevím, jak to tam ti policajti nebo komouši rozhodli… hodně kněží bylo v pracovních věznicích, volnější takovej režim, tak to všechno stáhli z těchto do uzavřených věznic. Tak, co byli kněží odsouzení do deseti let, tak všechno do Mladé Boleslavi, a co byli nad deset let, tak na Mírov. Tak tam nás bylo asi tak, kolem… to byla celá věznice obsazená, kolem 180 nás tam bylo. Odvezli nás do těch Valdic, nevím, kolik těch let. Pak jsem šel teda dělat horníka, že jo, zase… já jsem horník, kdo je víc. A tam jsem byl rok a čtvrt nebo tak nějak, tam v tom Východočeským uhelným revíru. Tam je to černé uhlí taky. Jsem se vrátil zase do Valdic, tam jsem se potom vyučil tím brusičem skla a v šedesátém jsem šel z Valdic teda domů.“ – „Co jste vyráběli?“ – „Cingrlátka na lustry, tam byla brusírna. Z toho pohraničí, tam bylo to broušení skla. Tak nás tam mistr vyučil a tam jsme brousili sklo. Já jsem brousil takový ty cingrlátka nejmenší, hruštičky takovýhle jenom… to bylo, já nevím, kolik těch ploch, ale osm… třikrát osm dokola. Takže, když se začínalo brousit, tak byly prsty probroušeny.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Brno, 24.03.2018

    (audio)
    délka: 02:16:54
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Čekali jsme, že ten režim brzy skončí, a ono to neskončilo

1942 - maturitní foto
1942 - maturitní foto
zdroj: archiv pamětníka

Vnislav Fruvirt se narodil 11. července 1923 v obci Příbram na Moravě u Zastávky u Brna. Maturoval v roce 1942 na klasickém gymnáziu v Brně a po studiích v kněžském alumnátu byl 5. července 1947 vysvěcen na kněze. Jeho prvním působištěm byla Tvarožná. V květnu 1952 byl přeložen do Mašovic u Znojma a odtud byl v listopadu 1952 povolán na prezenční vojenskou službu do Uherského Hradiště. V lednu 1953 ho zatkla StB za protistátní činnost v Tvarožné. Byl označen za duchovního vůdce skupiny a odsouzen na deset let odnětí svobody. Prošel věznicemi na Cejlu v Brně, ve Znojmě, Mladé Boleslavi a Valdicích. Propuštěn byl v roce 1960 při rozsáhlé amnestii. Pracoval jako čistič výhybek v Dopravním podniku města Brna a později jako řidič. Státní souhlas a možnost vrátit se do duchovní správy získal v roce 1966. Byl kaplanem na Starém Brně, vikářem v katedrále sv. Petra a Pavla v Brně a od roku 1973 byl farářem v Brně-Bystrci. Od roku 1986 pracoval jako soudce diecézního církevního soudu. V září 2010 byl jmenován Kaplanem Jeho Svatosti (monsignore).