Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

monsignore Vnislav Fruvirt (* 1923  )

Čekali jsme, že ten režim brzy skončí, a ono to neskončilo

  • narodil se 11. července 1923 v Příbrami na Moravě u Zastávky u Brna
  • v roce 1947 byl vysvěcen na kněze a odešel do Tvarožné
  • v roce 1952 byl přeložen do Mašovic a povolán na vojnu
  • v roce 1953 byl zatčen za protistátní činnost
  • v roce 1960 byl v rámci amnestie propuštěn po sedmi a půl letech vězení
  • v roce 1966 se vrátil do duchovní správy
  • v roce 1986 byl jmenován soudcem církevního soudu
  • v roce 2010 byl jmenován Kaplanem Jeho Svatosti

Vnislav Fruvirt je pamětníkem těch největších komunistických perzekucí. V zinscenovaném procesu byl odsouzen na mnoho let vězení. Prošel několik věznic a na svobodu se dostal až díky rozsáhlé amnestii v roce 1960. Ještě několik let ale nemohl sloužit jako kněz. Po tatínkovi zdědil optimistický pohled na život, a tak se na svůj životní příběh dívá s humorem a nadhledem.

Dětství a studia

Vnislav Fruvirt se narodil 11. července 1923 v obci Příbram na Moravě u Zastávky u Brna. Maminka byla v domácnosti a chodila pomáhat do lesa, tatínek byl vyučený slévač. „Taťka byl muzikantem, šéfem dechovky. Mám v sobě muziku, hodně jsem se věnoval hraní na housle.“ Otec zemřel, když mu bylo sedm let. „V úterý onemocněl a v neděli byl pohřeb. Sklízeli jsme obilí, taťka pomáhal a onemocněl. Lékař to pokládal za nachlazení, ale v sobotu se stav hodně zhoršil. Než dědeček přivezl lékaře, tatínek už byl mrtvý.“ Maminka se již nikdy neprovdala a pamětník zůstal bez sourozenců. „Okolí bylo hodně rudý, mamka byla jediná, která zůstala a chodila do kostela. Ostatní byli často komunisti, ale byli to poctiví chlapi a poctivě dřeli a věřili, že jim komunismus něco přinese.“

V šesti letech se nastupovalo na obecnou školu a po pěti letech na střední. Vnislav Fruvirt odešel do Brna na klasické gymnázium, kam chodili chlapci na doporučení kněží. První ročník ho do města doprovázela maminka, od druhého ročníku už mohl bydlet v chlapeckém semináři Petrinum v Brně. Na gymnázium nastoupil v roce 1935 a maturoval po osmi letech, na jaře 1942.

Na cestě ke kněžství

Válku prožil pamětník v Brně. Vzpomíná si na první nálet: „Zemřel jeden náš bohoslovec a my jsme byli na pohřbu v Králově Poli, a právě ten den byl ten nálet na Brno. Do města jsme se vraceli až večer. Dojeli jsme jenom na náměstí u kostela sv. Tomáše a dál jsme museli jít pak pěšky. Pak druhý den jsme zjistili, že tam byl nápis ‚časovaná bomba‘. V deset hodin dopoledne to bouchlo.“

Po maturitě se Vnislav Fruvirt vydal na teologické učiliště a spolu s ním kamarád Rudolf Pazourek z Popovic. „Byli jsme jak dvojčata, chodili jsme spolu i na gymnázium.“ Biskupský alumnát v Brně, na který chlapci nastoupili, byl kněžský seminář brněnské diecéze v Antonínské ulici. „Měli jsme pět let studia a pak jsme byli svěceni na podjáhny, jáhny a kněze v jednom roce. Hned jsme šli do duchovní správy jako kaplani. Teď to mají složitější, mají nultý ročník, pět let teologii, rok jsou jáhny a pak teprve svěcení na kněze.“ Pamětník studium dokončil v roce 1947 a jeho primice se účastnila celá obec Příbram.

Tvarožná u Brna

První místo kněžského působení byla Tvarožná u Brna. Nastoupil jako kaplan. „Jak už to tak bývá, mladý člověk, když začíná působení na novém místě, je plný ideálů a elánu. Má mnoho nápadů, jak pracovat, a snaží se je uskutečňovat. Svoji novou práci začal P. Vnislav velmi aktivně, nezalekl se nastavených konvencí, ale přes všechny zvyklosti začal mezi lidmi působit. Získal si tím značnou oblibu a vážnost jak u mladých, tak u dospělých. Protože je veselé povahy, rád se s lidmi setkával při různých příležitostech. Například se nebál jít čas od času navštívit místní restauraci, hrát s mládeží fotbal (což v té době nebylo u kněží zcela obvyklé) a podobně. P. Fruvirt s mládeží pracoval velmi rád. Nejen díky svému mládí, ale také kvůli nápaditosti, s jakou vedl setkání dospívajících, byl mezi těmito lidmi často vyhledáván.“*

Ve farnosti byly zavedeny besedy s mládeží, společenství. Pamětník sloužil v Tvarožné, ale také v Blažovicích, Rapoticích, Zakřanech, Mokré a Horákově. V padesátých letech začaly procesy s kněžími a uvězněn byl farář z Tvarožné, P. Václav Kosina. „Informace o zatýkání jsme měli z novic a taky z děkanských setkání. Býval tam obyčejně i tajemník, aby poslouchal, tak se muselo mluvit jinak.“ Ve farnosti působil do roku 1952, odtud odcházel do Mašovic u Znojma.

Vojna a zatčení

V květnu 1952 odjel do pohraničí a hned v září šel na vojnu. Za první republiky kněží na vojnu nechodili, protože byli nepostradatelní v duchovní správě. „Až v roce 1952 pan ministr Čepička rozhodl, že ročníky 1923 a mladší půjdou na dvě léta do prezenční služby. Byl jsem odveden do Uherského Hradiště.“

Na vojnu Vnislav Fruvirt nastoupil začátkem listopadu a po dvou měsících, v lednu 1953, přišlo zatčení. „Když mě přišli zatýkat, přišel nějaký z Hradiště od estébáků. No, a tak jak ten se choval… Já jsem přesvědčen, že ten Grebeníček byl pěknej lotr, tam byli asi všichni takhle vedení k zesměšňování.“ Pamětníka odvezli na vyšetřovací stanici v Brně, do ulice Příční. Po vyšetření dostal spisy prokurátor a zpracovával obžaloby. Na soud čekal kněz ve Znojmě na samotce.

Odsouzen za velezradu

„Mě tam převáželi přesně v den, kdy zemřel Stalin. Do začátku srpna jsem tam byl, pak mě převezli na Cejl. Soud byl na krajském soudu, na Cejlu jsem byl vězněn, to už byly nachystané rozsudky. Já jsem byl odsouzen za velezradu.“

K obci Tvarožná byla připojená obec Mokrá-Horákov, kam pamětník dojížděl učit náboženství. Mezi výukami chodil na oběd k Musilovým. Jejich syn byl iniciátorem skupiny lidí, kteří roznášeli letáčky a v noci je komunistům lepili na dveře. „Na faře v Tvarožné byl cyklostyl, na kterém se rozmnožovaly dokumenty potřebné k fungování farnosti. Protože kluci chodili na faru poměrně často, nejen na setkání s Fruvirtem, ale také pomáhat, pohybovali se po budově skoro jako doma. Nebyl tedy problém použít cyklostyl a letáky rozmnožit. Jednalo se o kartu velikosti asi 10 x 7 cm, uprostřed nadepsanou heslem ‚SMRT KOMUNISMU‘. Celkem skupina rozšířila pět druhů protistátních letáků s různě zaměřeným textem proti komunistické straně, proti aktivním členům KSČ, proti SNB atd.“*

Pamětník byl původně označen jako zakladatel skupiny, ale protože nebyly důkazy, byl odsouzen jako duchovní vůdce a dostal nejnižší sazbu. „Dostal jsem deset let odnětí svobody, zabavení majetku a tisíc korun pokuty. Protože mi byl zabaven majetek a neměl jsem to z čeho zaplatit, přidali mi další dva měsíce.“

Sedm a půl roku ve věznicích

Odsouzen byl Vnislav Fruvirt v srpnu 1953. Kněží byli rozděleni podle délky rozsudku, pamětník se dostal do Mladé Boleslavi, kde bylo asi 180 kněží. Pak ho převezli do Valdic u Jičína, kde strávil půl roku na samotkách. Další rok byli vězni přeřazeni na oddělení, kde vykonávali různé práce – draní peří, lepení sáčků či navlékání špendlíků. Kněží tajně sloužili ve vězení mše svaté. Pašovaly se tam rozinky, které když nabobtnaly ve vodě, mohly se použít jako „víno“. Jako hostie bylo pečivo. „Na pokoji, které původně byly samotky, jsme byli tři. Jediný majetek tam byl toaletní papír. Tam se nedalo ani procházet, okna byla někde nahoře.“

V roce 1956 pamětníka odveleli na práci v dole. Ve Svatoňovicích (Východočeské uhelné doly) strávil asi rok a čtvrt. „Pak jsem se vrátil zase do Valdic, kde začali z okolních závodů převádět výrobu, a tam jsem se vyučil brusičem skla. Vyráběli jsme cingrlátka na lustry. Já jsem brousil ty nejmenší hruštičky, třikrát osm dokola. Když jsem začínal, měl jsem prsty probroušené.“ Ve Valdicích byla dvě oddělení – laici a kněží. Civilové měli ranní, kněží a řeholníci odpolední.

Po Stalinově smrti se režim ve věznicích zmírňoval, fyzické tresty už nebyly tak kruté. „Staří pánové dozorci byli slušní, ale mladí byli nahecovaní, že jsme hrozní nepřátelé lidu, a byli kolikrát drsní a hrubí.“ Ve Valdicích, bývalém kartouzském klášteře, už byli vězni po dvanácti až patnácti na pokoji podle toho, kolik postelí „trojáků“ bylo v místnosti. Mezi spoluvězni byli Josef Zvěřina, Václav Renč, ale také P. František Ferda a P. František Procházka, se kterými pamětník ve vězení uzavřel životní přátelství. „Bývala i legrace. Jeden bachař se proslavil výrokem: ‚Vy si myslíte, že jsme blbí, ale my to víme.‘“

Když se střídali prezidenti, byla vyhlášena amnestie. „To byla taková troškařina, propustili pár zlodějíčků a ty, kterým zbývalo málo do konce trestu. Pak jim prý Západ začal otloukat o hlavu, že je tady hromada lidí zavřených pro nic za nic a na mnoho let.“ Prezident Antonín Novotný vyhlásil v roce 1960 rozsáhlou amnestii. Odcházelo tolik vězňů, že propouštění trvalo několik dní. „Já jsem byl až v té poslední vlně. Dostal jsem jízdenku do místa určení, domů do Příbrami.“

Život na svobodě

Na svobodu se Vnislav Fruvirt dostal v květnu 1960. „Maminka už mě čekala, vzpomínám si, že jsem přijel domů pozdě v noci.“ Do kněžské služby se vrátit nemohl, neměl totiž státní souhlas. Přihlásil se do Dopravního podniku v Brně na místo průvodčího. „Na osobním jsem se přihlásil, odsouhlasili to a pak jsem čekal. A už byl v novinách článek o kurzu, a nic. Jel jsem na osobní a tam mi řekli: ‚Soudruhu Fruvirte, když vy jste přišel z výkonu trestu...‘ Když nám vyhlašoval ten prokurátor tu amnestii, tak nám to tam ve vězení maloval, že jdeme ke svému, a realita byla jiná.“ Pamětník nastoupil jako čistič výhybek. Po dvou letech si mohl udělat kurz a nastoupit jako řidič tramvaje. U Dopravního podniku jezdil do října 1966.

Zpátky do kněžské služby

„Dostal jsem dopis od kapitulního vikáře, že mám ihned rozvázat pracovní poměr v Dopravním podniku a nastoupit jako kněz na Starém Brně. Říkali této farnosti ‚odpalovací rampa pro panáčky z výroby‘.“ Když někde zemřel farář a uvolnilo se místo, tak kapitulní vikář vzal kaplana ze Starého Brna, dosadil ho tam a okamžitě zažádal o dalšího. Tímto způsobem dostávali státní souhlas další kněží. Poměrně brzy byl Vnislav Fruvirt přesunut na Petrov, pracoval jako účetní na brněnském biskupství a v listopadu 1967 byl jmenován vikářem dómu sv. Petra a Pavla v Brně, kde zůstal až do roku 1973.

V sídle brněnského biskupství nemohl zůstat déle, protože nebyl členem spolku Pacem in terris. „Tehdejší kapitulní vikář byl dobrý člověk, umluvil církevního tajemníka, že nemá nikoho na zaučení pro mladého úředníka, a tak mě přeložili do Brna-Bystrce a já jsem chodil dvakrát týdně nového kněze učit.“ S úsměvem vzpomíná na církevní tajemníky, kteří chodili na fary a kontrolovali farní život.

Já myslím, že optimismus je člověku dán

V únoru 1986 ho kapitulní vikář Ludvík Horký jmenoval soudcem diecézního církevního soudu. „Většinou se řešilo manželství. Rozvedení žádali o prohlášení neplatnosti.“ U církevního soudu zasedal pamětník do vysokého věku a stále občas pomáhá řešit nějaký ten případ. Plné rehabilitace se dočkal až v roce 1991, z moci soudní. Při slavnostní bohoslužbě v katedrále sv. Petra a Pavla v pondělí 27. září 2010 předal brněnský biskup Vojtěch Cikrle osmi kněžím dekrety, jimiž je papež Benedikt XVI. jmenoval Kaplanem Jeho Svatosti s právem užívat před svým jménem čestný titul monsignore (Mons.). Mezi nimi byl i P. Vnislav.

Optimistický přístup k životu si Vnislav Fruvirt stále zachovává. Luští křížovky a rád vypráví vyluštěné vtipy. Podle aktuálních zdravotních možností je stále aktivní ve farnosti v Brně-Bystrci. Své vyprávění nechtěl uzavřít konkrétním vzkazem: „To je těžké, to je věc svědomí každého. Dnes má ty církevní věci k dispozici každý, rozhodnutí je otázka svědomí. Nemůžu diktovat. Každý má svobodnou vůli. Jak se každý rozhodne, záleží na něm.“

* KUPSKÝ, Michal. Komunistická perzekuce katolické církve na Brněnsku. Olomouc, 2012. Diplomová práce. Univerzita Palackého v Olomouci. Cyrilometodějská teologická fakulta. Katedra církevních dějin a dějin křesťanského umění. Vedoucí práce Tomáš Parma.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století