O. Praem Jan Hroznata Svatek

* 1916  †︎ 2008

  • „To byl takový odboj hloupých mladých lidí. Začali odboj proti esesákům, kteří na Benešovsku měli velký tábor a už odjížděli. A někteří takoví mladí naivkové si chtěli udělat slávu, začali je odzbrojovat a při tom jednoho důstojníka zastřelili. Z okolních kopců se sjeli ostatní esesáci a nařídili vypálit obec. Byl tam ale výborný kaplan a řekl jim: ,Podívejte se, ti, co to udělali, jsou v lesích. Tady zůstali starší lidé nebo ti, co nechtěli ty staré opustit, to nejsou viníci. Já jsem v odboji angažován nebyl, ale jestli chcete, tak nabízím faru a svůj život.‘ Tím je odzbrojil. Nezastřelili ho. (…) Můj bratr tam měl maminku, tedy naší maminku a sestru, která měla dvě děti. No přece neuteče a nenechá tam ty ženské samotné. Byl tam tedy dopaden a musel si spolu s deseti jinými lidmi vykopat hrob. Všichni byli na místě zastřeleni. Tak končil u nás v rodině ten převrat.“

  • „Víte, každej takovej další pokus byla pro mě zkušenost. Tak jsem si říkal, že by kněží potřebovali takovou školu na to co, pro nás chystají. Nebyla to pro mě škoda, nebyla. Po té stránce poznání. No, že to bylo obtížnější, to je samozřejmé, svoboda je svoboda.“

  • „To je tak půl hodiny za den, když jsou výslechy. Přijde krize. To jsem si říkal, přijde krize, to nesmim nic dělat, můžu se pomodlit, ale nesmim na nic jiného myslet, než že je doba krize.“

  • „To byla pro mě škola života. To už byli poslední zbytky PTP a byli ochotní nic nedělat. Oni se skutečně ulejvali. Jeli jsme na pracoviště, každej jsme vyfasovali svačinu, bylo nás čtyři, takže čtyři svačiny. Tak jsme se tam flákali v lese. Kdyby nás zavřeli, tak bysme šli k letcům, a ti tam měli výtečnou stravu. Takže to byl takovej nejnižší společenský stupeň, to PTP.“

  • „Lopata a krumpáč, ale my jsme toho moc neudělali. Tam byl takovej dobrej mistr, kterej nám psal hodiny, ale my jsme je nedělali. Musím říci, že když to šlo, tak se nedělalo. To byla taková sebranka, v dobrém slova smyslu – jako, že bylo sebráno, nebyla to mravní sebranka. Byl to takový soubor lidí, kteří spíš koukali, jak to likvidovat. Sem tam něco poškodit, nebo tak. Tam byl chlapík, který když viděl auto, tak se snažil alespoň propíchat gumy. A to byl takový divný člověk, který byl zatčen za to, že rozvracel. Že vlez třeba na půdu v domě, kde byl Národní výbor. A z té půdy řval: ,Blbci, blbci!!!‘ Na vycházce chodil zásadně v uniformě a s rukama v kapsách. Až to trochu hrál a dělal ze sebe praštěného.“

  • „Pro mě to byla první škola. Já jsem byl někdy příliš málo informovaný, jak to vypadá, Tohle se mi potom hodilo pro to další, když jsem byl ve fabrice – už jsem nějakou vědomost měl. A ta fabrika se mi zase hodila do kriminálu. Takže jsem měl takový dva stupínky, nešel jsem tam přímo z duchovní správy, to bych šel býval dost naivně. Tady jsem byl poučen.“

  • „Přišel telegram: ,Stalo se neštěstí, přijeď.‘ Podepsána sestra Marie. To poslali estebáci. Tak jsem se sebral a jel. Hned na nádraží čekal nějakej pán a: ,Já jsem ten a ten.‘ ,No, já snad jedu (za sestrou).‘ ,To už jsme vyřídili,‘ říká. No, tak už jsem byl v jejich rukou, to už byl výslech 24 hodin. A teď se ptali, jako se ptáte vy, ale vy v dobrém a oni ve zlém. (...)Tenkrát zavírali kněze, hodně. Tak jsem si říkal, co se dá dělat, teď je řada na mně.“

  • „Byla to vojna na tři roky. Tak jsem to musel brát – je to na tři roky. Trvalo to ale půl roku, pak bylo PTP zrušeno. Zjistili, že ti první pétépáci byli naivní a dřeli. Opravdu jim udělali kus práce. Ti slovenští lidé byli v Čechách a ti čeští na Slovensku. Byli to hodně bohoslovci nebo mladí kněží a domnívali se, že když budou hodně pracovat, tak je brzo pustí, což bylo naivní. Protože když dobře pracovali, tak si je tam nechávali. Byl tam jeden chlapík, kterého odvezli k PTP místo syna – byl to starej chlap, přes 60 let. Zkušenej. Tak se flákal na to, že je starej, že nemůže. Takže leccos jsem odkoukal.“

  • „Víte, až budete mluvit s muklama, ti o tomhle neradi mluví, protože to je trošičku trpký, víte? Můj bratr byl příšerně bit, jako řeholník. V padesátých letech se hodně bilo. Když jsme byli už v civilu, tak v noci vždycky řval, jako by se mu zdálo o těch výsleších. Nebo Áťa Mandl, ten byl z nás nejvíc bit, mluvil jste s někým, kdo ho znal? Ten byl z nás nejvíc bit. V Kartouzích byla taková vyšetřovna, co on tam zkusil! To mi ještě říkali chlapi, jak tam slyšeli řev. Oni měli skutečně blbý způsoby někdy.“

  • Celé nahrávky
  • 10

    boromejský domov Sv. Karla v Praze-Řepích, 15.06.2006

    ()
    délka: 
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

I v base se dá promluvit. Stačí jenom ukázat lidem, že je máte rád a nepovyšujete se nad ně

Jan Hroznata Svatek
Jan Hroznata Svatek
zdroj: Pamět Národa - Archiv

Jan Svatek se narodil v roce 1916 v Sedlci, v okrese Prčice. Jako jedenáctiletý se za pomoci sedleckého faráře vydal do Prahy, kde navštěvoval tzv. malý seminář, arcibiskupské gymnázium. Zároveň pobýval v premonstrátském iuvenátě na Strahově, kde se také o několik let později stal řeholníkem. Po absolutoriu na gymnáziu vystudoval pražskou teologickou fakultu a 14. června 1940 byl vysvěcen na kněze. Stal se premonstrátským řeholníkem, v klášteře však trvale nepobýval a celý život sloužil jako diecézní kněz. Po roce 1948 mu byl odebrán tzv. státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti a musel nastoupit dělnické povolání. V roce 1950 byl jako většina mladých kněží a bohoslovců povolán do služby u PTP (Pomocného technického praporu), odkud se vrátil o dva a půl roku později. Poté nastoupil do truhlárny v Teplicích jako pomocný dělník. V roce 1954 byl poprvé předveden k výslechu ohledně podezření z maření státního dozoru nad církvemi. O půl roku později byl definitivně zatčen, čtyři měsíce vyšetřován a odsouzen ke 12 letům odnětí svobody. Pět let z trestu si odpykal ve Valdicích-Kartouzích a po propuštění na menší amnestii v roce 1958 se vrátil k manuální práci do továrny na výrobu naftových motorů. Do roku 1968 se tajně zapojoval do pastorace, vyučoval hlavně dělníky. V době Pražského jara státní souhlas znovu získal a odebral se do Staňkovic u Žatce, kde v normalizačních dobách působil jako farní kněz a vikář. Roku 1998 nastoupil jako emeritní farář do farnosti u sv. Norberta v Praze ve Střešovicích. Poslední dva roky svého života strávil v boromejském domově v Praze-Řepích, kde v lednu roku 2008 ve věku dvaadevadesáti let zemřel.