Alla Boroličová

* 1922  

  • „Protože já jsem ještě psala bráchovi takový vánoční pozdrav do vojenských novin: ‚Povím ti, bratříčku můj, že cesta naše je těžká. Však každá z nich těžký osud svůj nese. V tichosti jako pravá Češka za svoji vlast bojovat budu. Do poslední kapky krve válčit budu. A umírajíc zavolám vlasti mojí zdar!‘ To jsme psali do těch novin, co jsme měli vojenské noviny.“

  • „Ale víte, já jsem chodila přes hřbitov, protože jsem se bála přes město chodit. Němci vyváželi, když mě potom pustili, tak oni vrhali do Německa, vyváželi na ty práce. A já jsem se bála, aby prostě mě nechytili. Oni to po ulici chytali, víte? Tak když jsem šla k tetě, měla jsem tetu, tatínkova nejstarší sestra, tak jsem k ní chodila přes hřbitov a zadem za městem. A za tou cementárnou, právě co tatínek měl ten úraz těžkej, tak tam byla vykopána jáma a tam se sváželi ty Židi a tam je stříleli. A já jednou, jak jsem přes ten hřbitov šla, tam byla zeď ze šeříku. Stála jsem za ním, to ale bylo dost daleko. Ale člověk střelbu slyší a ten křik taky. Tak oni je tam přivázali... Ale pak jednou jsem šla k večeru a šla jsem tamtudy a ta zem se vám hýbala! A víckrát jsem tamtudy nešla.“

  • „Já jsem měla devítku, Českou zbrojovku, tam těch devět nábojů, to bylo všechno. Ale to málokdo měl. Tak co? Tak si třeba natáhli morfium nebo něco, stříkačku. Protože raději by se každej oddělal, než by se jim dal do zajetí. Protože to nebyli lidi, to byly zvířata.“

  • „Byla v té vojenské nemocnici v Terezíně, tam byla utvořena. Židi už tam nebyli, ale když jsem se šla do té pevnosti podívat na to nádvoří, tak ještě ta krev na té zdi byla červená, ještě nebyla ani zašlá. Krev když stárne, tak ztrácí taky tu svoji jasnost, tak ještě na té zdi, kde je stříleli, tak tam ještě byla ta krev. Tak jsem si zas vzpomněla na ty Židy, který stříleli tam na Volyni, jak se tam zem hýbala.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Žatec, 13.08.2005

    (audio)
    délka: 01:22:58
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Bojovat do poslední kapky krve

Alla Boroličová, rozená Karfíková, ze Zdolbunova, zdravotní sestra (zdroj: Československé ženy)
Alla Boroličová, rozená Karfíková, ze Zdolbunova, zdravotní sestra (zdroj: Československé ženy)
zdroj: Československé ženy

Alla Boroličová, rozená Karfíková, se narodila 29. listopadu 1922 ve Zdolbunově na Volyni v tehdejším Polsku (dnes Ukrajina) do rodiny volyňských Čechů. Při tragické nehodě v místní cementárně jí v sedmi letech zemřel otec, což mělo za následek i nelehkou finanční situaci pro rodinu. Na studium si musela vydělat prací na polích nebo doučováním nižších ročníků. Na podzim roku 1942 byla čtyři týdny vyslýchána a vězněna v budově místního gestapa a také se stala svědkem vyvražďování místního židovského obyvatelstva. V létě 1944 vstoupila do 1. československého armádního sboru. Absolvovala zdravotnický výcvik v kyjevské nemocnici, po kterém byla odvelena na frontu nedaleko Dukly. S vojenskou nemocnicí postupovala za válečnou frontou dál přes Slovensko a konec druhé světové války ji zastihl poblíž Kutné Hory. Následně působila ve vojenské nemocnici ve Slaném a také v Hradci Králové, kde pomáhala z bývalých německých lazaretů shromažďovat zdravotnický materiál. Od roku 1947 pracovala v repatriačním středisku v Žatci a o rok později ve vojenské nemocnici v Terezíně. Zde zůstala až do roku 1951, kdy odešla do civilu. Poté díky znalosti ruštiny získala místo na dálkovém průzkumu v uranových dolech v Horním Slavkově. Zde se podruhé provdala a s manželem Michalem Boroličem byli roku 1955 přemístěni do nově zřízených uranových dolů do Dolní Rožínky na Vysočinu. Zde se vrátila ke své původní práci zdravotnice. Po manželově smrti se přestěhovala do Žatce, kde v době natáčení (2005) také žila.