Josef Beneš

* 1936  

  • "My jsme byli na odloučeném pracovišti (pozn. pamětník mluví o výkonu vojenské služby u PTP v Rajhradě), tam nebylo tedy vůbec nic. Pokud tam přijel nějaký politický pracovník, jak oni si říkali, my jsme jim říkali naopak politický nepracovník, ta ti to u nás měli těžké. Tam třeba při tzv. politickém školení vstal kluk a řekl, že si mají na ta kasárna dát ještě nápis "Arbeit macht frei", to měli nacisté na koncentračních táborech, že práce osvobozuje. Vždyť tady je to to samé, vy jste nás prostě přinutili pracovat. Tam už jsme na tom prostě byli kádrově tak špatně, že na nás žádné výhrůžky nefungovaly."

  • "Sedli jsme na vlak, vzali jsme si jen, co jsme měli na sobě a jeli jsme do Břeclavi, odtud do Valtic, které jsou na hranicích. Tam jsme přijeli už za tmy, trochu jsme se tam porozhlédli, protože za dne to nešlo, no a asi kolem půl deváté jsme vyrazili k hranici. Psal rok 1956 a byl konec října. Šli jsme vinicemi, byl škaredy podzimní den, to si vzpomínám, chladno, pršelo, mlha. Pro nás to bylo ideální. Každý jsme měli své věci, tedy v tom smyslu, že každý jsme pro ten přechod měli rozdělené úkoly. Tatínek měl silné stříhací nůžky. Já měl u sebe pepř proti psům, protože jsme samozřejmě věděli, že hlídky chodí se psy. K hranici jsme se dostali o půl dvanácté. Vše bylo osvětlené, a protože pršelo, tak bylo vidět, že dráty jiskří. Ovšem nevěděli jsme, že jsou tam natahaná lanka, která když člověk překročil, tak signalizovala. A když jsme byli od hranice asi tak sto metrů, tak začaly létat signální rakety, které celý prostor více osvětlovaly. Rychle jsme utíkali k hranici, tatínek si chystal nůžky, přiběhli jsme a začali stříhat. Ale v tu chvíli už k nám z obou stran mířily gazíky plné vojáků. Cesta dopředu byla uzavřená. Otec řekl, že nemáme šanci, ještě ke všemu dostal ránu elektrickým proudem z drátů, a tak jsme se dali na útěk zpět ke zdi valtického zámku. Celou oblast až někam k Židlochovicím obsadili vojáky a začali stahovat kruh. Vydrželi jsme dva dny v kukuřici, pořád pršelo, a pak jsme se rozešli k železnici s tím, že někde nastoupíme na vlak. Ovšem všechny železniční stanice byly obsazené vojáky a v okamžiku, kdy jsme se blížili, tak proti nám vojáci, samopaly a... to bylo dost drsné."

  • "Klíčové bylo, že v roce 1946, když byly volby, tak můj tatínek jako baťovec, nemohl být jinak než-li proti komunistům, protože bylo jasné, že bude to, co bylo v Rusku. Znárodňování majetku, prostě značné trable pro lidi jako byl on. Jezdil na kole po vesnicích okolo a tam lidem říkal, že když komunisté říkají, že nebudou dělat kolchozy, můžu Vám říct, že do pěti let, když vyhrají volby, zde kolchozy máte. Já jsem jezdíval s ním, tatínek mě vzal tzv. na štangli, a já jsem tam kolem něj poskakoval. Někteří lidé mu tleskali, někteří lidé na něj nadávali, to už tak chodilo. No a samozřejmě přišly volby a víme z dostupných materiálů, jak dopadly. Komunisté dostali celostátně třicet osm a půl procenta hlasů, což bylo dost, ale málo na to, aby získali moc. Tatínek s maminkou byli ve vesnici jediní dva, kteří hodili tzv. bílé lístky. Volby byly povinné, ale pokud si člověk nemohl vybrat ze čtyř stran, které byly k dispozici, tak mohl použít bílý lístek, který říkal, já se do toho nechci plést, bylo to jako kdyby se neúčastnil. Když se tatínek dozvěděl výsledky voleb celostátně, že v Praze vyhráli komunisté se čtyřiceti pěti procenty, v Brně naopak, třicet pět, a vyhráli suverénně národní socialisté a v Třebíči čtyřicet pět procent komunisti, tak řekl, že v tomto rudém hnízdě nebude bydlet. V roce 1947 jsme se tedy stěhovali do Brna. Ale pracovně stále tatínek zůstával na Třebíčsku. Ovšem po únoru 1948 za ním přišli, aby podepsal přihlášku do KSČ. No a otec řekl jednoznačně, nekolaboroval jsem s nacisty, nebudu kolaborovat s komunisty. Tak mu řekli, že má šanci do pondělí, a potom letí. Otec nic nepodepsal, vyletěl a dělat opět skladníka."

  • „Takže my jsme se rozhodli, že půjdeme ten den. Ráno jsme nešli do práce ani jeden, ani druhý. Sbalili jsme se. Tady jsme nechali v podstatě vše tak, jak to bylo. Jenom jsme se oblékli normálně. Měli jsme rukavice každý, protože jsme věděli, že jsou tam dráty nabité elektřinou. Takže silné rukavice. A vzali jsme nůžky na stříhání drátů. Jeli jsme do Břeclavi, z Břeclavi do Valtic, byli jsme tam odpoledne. Byl škaredý podzimní sychravý den. Takže to nám vyhovovalo. Psi méně cítí, vojáci tolik nevidí, prší, přeci jenom něco se děje. Šli jsme z valtického nádraží podél zámecké zdi. Vyšli jsme nahoru a věděli jsme, že dráty jsou před námi asi tak pět set metrů. Od drátů že je ještě asi dalších 500 metrů na hranici. Tam už jsme se začali plížit, aby nás náhodou neviděla hlídka. Jenomže když jsme se dostali do určité vzdálenosti, tak tam najednou začaly létat rakety. Oni tam prostě měli nějaké drátky a ty, když na ně člověk šlápnul, tak prostě se spustil takový ohňostroj, to se prosvětlilo. Takže jsme začali utíkat k drátům. Otec začal stříhat. Ono pršelo, to samozřejmě má vliv na vodivost, otec dostal hroznou ránu (elektřinou – pozn. ed.). Já jsem pomáhal to jakoby podhrabávat, tu první vrstvu. Jenomže najednou jsme viděli, že po naší straně, ale i za dráty jedou džípy nebo nějaké terénní vozy. Zkoušeli jsme to ještě všechno, jestli to stihneme. Už bylo jasné, už byli od nás třeba 100 metrů, že to nestihneme. Tak jsme běželi do vnitrozemí. A schovávali jsme se. Nás chytili až třetí den. Jenomže my jsme tam byli hladem. V kukuřici schovaní. Snažili jsme se dostat ven. To bylo pořád v takovém pokleku. Prostě to obklíčili, stahovali a věděli jsme, že když nevyjdeme s rukama nad hlavou, tak že nás odstřelí. A nakonec já jsem dostal pár měsíců, otec o něco víc. Jenomže otec byl tak nemocný, že ho nakonec pustili také v tom roce 1957. Otec nakonec musel jít na půl roku do blázince. On nemohl spát. Oni mu totiž při těch prvních výsleších pustili do těla proud, aby ho přinutili mluvit, to se tenkrát dělalo. No, a on dostal tu ránu na těch hranicích, pak ještě druhou, takže on nemohl spát. No, a otec tam tedy strávil pár měsíců. A potom šel, šel, šel… až na začátku 60. let zemřel.“

  • „Já nepamatuji Sokol z první republiky. Po válce, pětačtyřicátý, okamžitě maminka do Sokola, já taky, sestra taky. Cvičili jsme na tom venkově, že. A Skaut. To byly dvě organizace, v kterých já jsem v životě byl. Samozřejmě právě tak jak maminka vzpomněla, když to zakázali v roce 1950 i Sokol i Skaut. Já jsem byl na sletu ve čtyřicátém osmém, kde nám řekli, až půjdeme okolo současného pana prezidenta, to byl Gottwald, tak dejte hlavu bokem a budeme volat: ‚Ať žije pan prezident Beneš.‘ To byl rok 1948, čtyři měsíce nebo pět měsíců po Únoru. No, a samozřejmě zakázali Sokol, zakázali také Skaut. No, tak maminka říká: ‚No, tak jak nacisti.‘ To se jim nehodilo. Protože to byly organizace, které bez jakýchkoli dalších návazností vychovávaly k lásce k vlasti.“

  • „A v roce 1951 se stala v Brně taková věc. Vzpomínám si na to proto, že jsme se dívali ze školy ze Šujanové, protože v té době jsme byli zrovna v té škole, ty tři měsíce. A najednou se proslechlo, že přestává plynárna a teplárna, přestává jít kouř. A tady se říkalo, že se bude stávkovat. Poprvé zde byla stávka. Lidé z fabrik šli do ulic, šli na náměstí Svobody, kde se říkalo, že to, co bylo 2. prosince 1951, to srocení, tak potom bylo až v 89. roce. Mezitím se už nikdy nic takového nesešlo. Do té doby se vyplácelo takzvané vánočné. To byl jakoby třináctý plat. Před Vánoci dostali peníze. To bylo zavedené, nevím, jestli za první republiky u některých firem. Ale určitě to bylo v letech 46, 47, 48 až 51. Jenomže ten režim na tom byl tak špatně, že v tom roce 1951 si to už nemohl dovolit vyplácet. A lidi, když se to dozvěděli, tak začali stávkovat. Konkrétně, co vím bezpečně ve Zbrojovce v Zábrdovicích, oni dělníky zavřeli, zavřeli brány a ty brány byly pevné, dělníci vzali řetězy a traktory a vyrvali to, ty brány, aby se mohli dostat ven. To se stalo někdy v jednu hodinu po obědě. Vytrhli to a šli prostě po Cejlu na náměstí. A totéž udělali v Líšni, totéž První brněnská a tak dále. A tam se to srotilo. Já sám jsem tam šel potom, když jsem šel z té školy. Já jsem chodil pěšky někdy. Tak jsem šel a tam už to bylo k večeru, byla tma, v pět hodin odpoledne, nějaký chlapík tehdy vyskočil na tehdejší gampl. Na jedné straně náměstí Svobody vedly koleje tenkrát, tramvaj jezdila, a u toho byla taková elegantní zastávka, to bylo kryté a navrchu byla taková střecha jako hřib, tak tomu se říkalo gampl, což je německy tedy hřib. A tam na to vyskočil chlap a začal mluvit, že musíme udělat revoluci. Najednou se tam objevilo asi deset chlapů, to byli estébáci, a začali ho tahat dolů. A ten chlap dostal šílený strach, to bylo slyšet. A říká: ‚Kamarádi, že mě nedáte!‘ U toho jsem byl, to jsem viděl. A ti lidi zařvali: ‚Nedáme!‘ A ty chlapy prostě tam vyhodili. Oni se stáhli. No, a potom tam ovšem šly milice, vojsko, policisti. Sbalili ty, kdo neutekl. A údajně 150 lidí bylo těžce odsouzených ke kriminálu.“

  • Celé nahrávky
  • 7

    Brno, 17.01.2020

    (audio)
    délka: 01:59:53
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 8

    Brno, 07.07.2016

    (audio)
    délka: 04:26:43
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nikdy se nebát a vědět, že pracujete pro dobrou věc

Josef Beneš, 1956
Josef Beneš, 1956
zdroj: Archiv - Pamět národa

Josef Beneš se narodil 2. prosince 1936. Jeho rodiče, Josef a Zdena (rozená Kukurcová), pracovali ve firmě Baťa ve Zlíně. Když Hitler v březnu 1939 obsazoval Československo, žila rodina už ve Starči u Třebíče. Josefův otec odmítl kolaborovat, a tak byl sesazen z vedoucího postu. Po válce před volbami v roce 1946 jezdil po okolních vesnicích a varoval lidi před volbou komunistů. Po únoru 1948 se rodina přestěhovala do Brna. Josef studoval na víceletém gymnáziu. Když režim tyto školy zrušil, dále už studovat nemohl. Vyučil se tedy kuchařem. Josef Beneše starší začal v 50. letech plánovat emigraci. Pro manželku a dceru zajistil legální odjezd z republiky. Se synem se v říjnu 1956 pokusil o ilegální přechod hranic s Rakouskem. Tři dny se hladoví ukrývali v poli s kukuřicí před pohraničníky. Aby si zachránili život, vyšli nakonec s rukama nad hlavou. Josef i jeho otec dostali za pokus o nelegální překročení hranice trest odnětí svobody v řádu měsíců. Josefova otce při výsleších mučili elektrickým proudem. Z následků výslechů a vězení se už nikdy nevzpamatoval. Zemřel v roce 1964. Josef nastoupil po odpykání trestu v roce 1957 k technickým praporům do Rajhradu. Z vojny se dostal až po třech letech. Do roku 1989 se živil jako kuchař, číšník a řidič. V současné době je v důchodu a žije v Brně.