Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Beneš (* 1936  )

Nikdy se nebát a vědět, že pracujete pro dobrou věc

  • narozen 2. prosince 1936
  • agitace proti komunistům s otcem před volbami 1946
  • v roce 1948 studoval gymnázium v Brně
  • když v 50. letech došlo ke zrušení víceletých gymnázií, nastoupil na učiliště, obor kuchař
  • v roce 1956 se s otcem pokusili přejít hranice
  • byli odhaleni a odsouzeni do vězení na několik měsíců
  • v roce 1957 nastoupil k technickým praporům do Rajhradu (na tři roky)
  • do roku 1989 pracoval jako dělník, kuchař a řidič
  • žije v Brně

Rodiče byli baťovci

Rodina Josefa Beneše byla dlouhá léta spojena s firmou Baťa ve Zlíně. I tato zkušenost určovala její postoje, smýšlení a jednání. Otec pamětníka, Josef, se narodil v Litomyšli jako nejmladší ze tří synů. V 16 letech musel odejít z domu a začít se živit sám. Dostal se do Zlína do Baťových závodů. Začínal jako dělník, postupně se vypracoval na vyšší post. „Otec tam byl asi rok učněm, říkalo se jim tam mladý muž. Takto je oslovovali, aby jim zvýšili sebevědomí. Baťa zažíval tehdy ohromnou expanzi. Otec třeba hrával za Baťovu jedenáctku fotbal. (…) Otec šel rychle nahoru, obešel všechny dílny. S ním šel takový pruh papíru. Každý z těch mistrů napsal charakteristiku. (…) Baťu nezajímalo, co dělal váš dědeček nebo táta, ale vy. Jaký jste, zda ochotný a tak.“

U Bati pracovala i Josefova maminka Zdena (rozená Kukurcová). Svatbu měli rodiče pamětníka v roce 1936. Ve stejném roce se jim 2. prosince narodil syn Josef. Rodina žila v jednom z proslulých baťovských dvojdomků ve Zlíně. „V roce 1938 už Hitler zlobil. Schylovalo se k Mnichovu. (…) Po mnichovské dohodě dostal otec nabídku na další postup. Do Třebíče. Tam měl Baťa v Borovině (předměstí) rozjetou fabriku. Otec se tam stal hlavním skladníkem. Mně byly tehdy necelé dva roky a maminka byla znovu těhotná. Tu noc, kdy Hitler obsazoval naši republiku, z 15. na 16. března 1939, se narodila moje sestra,“ vypráví pamětník.

Rodiče si koupili u Třebíče ve Starči dům. Otec chodil každý den do práce asi tři kilometry pěšky. „Každá diktatura, když přijde, stejně jako později komunistická, se chová stejně. (…) Za komunistů tahali lidi do partaje, za nacistů (…) museli kolaborovat. To znamená neposlouchat zahraniční rozhlas, číst protektorátní tisk, nebavit se o politice, nenadávat. (…) Otec odmítl kolaboraci, tak nemohl zůstat na tom svém postu… Ale přežili jsme to dobře. Topilo se v kamnech. Doma jsme měli dvě prasata. Jedno oficiálně, druhé načerno. Za to se chodilo do koncentráku. (…) Poslouchal se Londýn. Vybavuji si tu znělku. Zase jedno rádio jsme měli oficiální, druhé ne.“

Na sokolském sletu v 1948 jsme odvrátili hlavu od Gottwalda a volali slávu Benešovi

Své děti manželé Benešovi vedli ke sportu, s maminkou cvičily v Sokole a chodily do Skautu. „V souvislosti se Sokolem si pamatuju, jak jsem byl v roce 1948 na sletu, kde nám řekli, že až půjdeme kolem současného pana prezidenta, to byl Gottwald, tak dáme hlavu bokem, a budeme volat: ‚Ať žije pan prezident Beneš.‘ (…) Sokol i Skaut posléze zakázali, samozřejmě. Maminka tehdy na to dodala: ‚No, jako nacisti!‘ To se jim nehodilo, poněvadž to byly organizace, které bez jakýchkoli dalších návazností, vychovávaly k lásce k vlasti,“ říká Josef Beneš.

Před volbami v 1946 jsme s otcem objížděli okolní vesnice a otec varoval lidi před volbou komunistů

„Volby v roce 1946 byly ještě docela demokratické, byly čtyři strany a ještě byla pátá možnost takzvaný bílý lístek, to hodili moji rodiče. (…) Otec se třeba postavil před kostel ve vesnici nebo před národní výbor a začal nahlas říkat, že lidé nemají volit komunisty. Srocovali se lidé. Otec jim říkal, nevolte je, i když vám slibují, že u nás nebudou kolchozy, JZD, tak jakmile vyhrají volby, do pěti let přijdete o svůj majetek, o svá hospodářství. Takto otec jezdil a oni mu to nikdy nezapomněli, komunisti. Já jako desetiletý jezdil s ním.“ 

Pamětníkův otec nechtěl po volbách zůstat na Třebíčsku. V této oblasti získali komunisté 48 procent hlasů. Rodina se časem přestěhovala do Brna. Josef Beneš složil v té době úspěšně zkoušky na osmileté gymnázium v Třebíči. Od 1. září 1948 nastoupil do gymnázia ve Vranovské ulici v Brně. „Otec po 45. roce neměl problémy, vrátil se na vyšší pozici, stal se vedoucím punčocháren. V roce 1948 ho ale přemlouvali, aby vstoupil do partaje. Otec na to odvětil: ‚Proč bych to dělal? Nekolaboroval jsem s nacisty, tak proč bych teď…‘ Říkával, že on se živí prací. No, tak dostal tři dny na rozmyšlenou a pak ho od 1. března 1948 vyhodili z jeho postu vedoucího.“

Josef Beneš navštěvoval gymnázium v Brně jen chvíli. Víceletá gymnázia byla zrušena a žáci byli v Brně přesunuti do takzvané jednotné školy v Elgartově ulici. „Do roku 1951 jsem tam dochodil asi tři ročníky, to mi bylo 14 a půl let. Co dál? Studovat nešlo. (…) Tvrdé roky. To jste mohla nafasovat dvacet let kriminálu dřív, než jste sehnala nové boty. (…) Otci to dali vyžrat, za to že takzvaně nedostal rozum. (…) Maminka byla v domácnosti, tak já jsem dostal seznam oborů.“ Josef Beneš nezískal dobré posudky. Přitížilo mu i to, že rodiče vlastnili dům, ve kterém měli nájemníky, kteří se s nimi soudili. Manžele Benešovy označovali za darebáky už jen z toho důvodu, že jsou majiteli domu. „Slušný lidi přeci nemají dům. (…) Šel jsem se učit na kuchaře.“

Komunisté zrušili takzvané vánočné a v Brně lidé vyšli do ulic

Režim se po roce 1948 ocital čím dál více v ekonomických nesnázích. Sahal k různým opatřením. Například zrušení vánočního příspěvku v roce 1951 vyvolalo ve veřejnosti silnou vlnu odporu. „Když se to lidé dozvěděli, tak začali stávkovat. V Brně-Zábrdovicích ve Zbrojovce dělníci stávkovali. Oni je tam zavřeli. Zavřeli brány, dělnicí vzali traktory a řetězy a vyrvali ty brány, aby se mohli dostat ven. (…) Já jsem šel tehdy pěšky ze školy směrem na náměstí Svobody a tam už se srocovali lidé. Tak pět odpoledne mohlo být. Nějaký chlap vyskočil na tehdejší gampl. Tam jezdila tramvaj tenkrát a byla tam taková zastávka se stříškou ve tvaru hřibu. A hřib je německy gampl. Tak se tomu tak říkalo. Ten chlap tedy vyskočil na ten gampl a začal mluvit, že musíme udělat revoluci. A najednou ho asi deset chlapů, tajných StB, začalo tahat dolů. Bylo vidět, že měl strach, říkal: ‚Kamarádi, že mě nenecháte.‘ A všichni zařvali: ‚Nenecháme!‘ A ty chlapy tam vyhodili. Oni se stáhli. No, ale potom tam šly milice, vojsko, policisti. Sbalili ty, kdo neutekl. A údajně 150 lidí bylo těžce odsouzených ke kriminálu,“ líčí pamětník.

Ekonomické nesnáze se režim snažil řešit také měnovou reformou v roce 1953. „My si mysleli, že padne systém. Nemohli uhlídat ekonomiku, tak jediné, co se proslechlo, že bude měnová reforma. Den předtím Zápotocký v rozhlase řekl, že nepřátelé šíří propagandu, že bude měnová reforma, ale že on slibuje, že nebude. Ještě ten večer to komentovala Svobodná Evropa: ‚Zápotocký řekl, že nebude měnová reforma, uvidíme!‘ Druhý den byla.“ Josef Beneš dostal v roce 1953 svolení ke studiu na takzvané hostinské škole. Po závěrečných zkouškách pracoval jako kuchař nebo číšník postupně v Pardubicích, u Chrudimi a také v Čáslavi. V roce 1955 se vrátil do Brna. Jeho otec už plánoval emigraci.

Mezi nacismem a komunismem je jasná paralela

„Za nacistů a komunistů je policie součástí jednoho velkého spolku a to je ministerstvo vnitra, k tomu je přidělané ministerstvo spravedlnosti. Ale to nejde, soudy musí být oddělené, stejně jako policisté,“ říká Josef Beneš. „No, a u komunistů to nebylo, proto se děly ty procesy v 50. letech. (…) My nechtěli v takovém systému žít. Mezi nacismem a komunismem je jasná paralela, to bylo pro nás nepřijatelné.“

Věděli jsme, že když nevyjdeme s rukama nad hlavou, tak nás zastřelí

Otec rodiny pro manželku s dcerou zajistil legální vycestování. Se synem plánoval ilegální přechod přes hranice. „Nějakým vzkazem jsme se dozvěděli, že jsou matka se sestrou v pořádku. Otec měl také už na začátku 50. let zjištěno, že když se dostaneme na jakoukoli faru v Rakousku, tak kněží nám pomůžou. Církve pomáhaly.“ Josef s otcem naplánovali svůj odchod na konec října 1956.

„24. října jsme vyrazili. Ten den jsme nešli do práce, sbalili jsme se, nechali jsme doma vše, jak bylo. Oblékli jsme si silné rukavice. Věděli jsme, že jsou tam dráty s elektřinou. Vzali jsme nůžky na stříhání drátů, jeli jsme do Břeclavi, pak do Valtic. Bylo odpoledne, podzimní sychravý den. To nám vyhovovalo, psi méně cítí, vojáci tolik nevidí. Šli jsme z valtického nádraží podél zámecké zdi, pak podél sklípků. (…) Vyšli jsme nahoru a věděli jsme, že dráty jsou před námi asi 500 metrů a že od drátů je to dalších asi 500 metrů na hranici. (…) Tam jsme se už začali plížit, aby nás neviděla hlídka. Jenže my se dostali do určité vzdálenosti a tam najednou začaly lítat rakety. My tam totiž přerušili nějaké dráty, a tak se spustil takový ohňostroj.“

Josef s tatínkem začali utíkat k drátům. Pršelo, a tak když je pamětníkův tatínek začal stříhat, zasáhl ho elektrický proud. „Já mu pomáhal, podhrabával jsem hlínu, ale spustily se sirény. Viděli jsme, že na té naší straně jedou džípy, zkoušeli jsme, jestli to stihneme, ale už bylo jasné, že ne.“ Oba začali utíkat zpět. Tři dny se schovávali v poli s kukuřicí. Neustále byli v pokleku a hladoví. Pohraničníci tehdy obklíčili okolí v okruhu asi 20 kilometrů.

„Věděli jsme, že když nevyjdeme s rukama nad hlavou, tak nás zastřelí,“ říká pamětník. Josefa i jeho otce odvezli do Valtic a posléze do Znojma, kde proběhly první velké výslechy. „Dlouhé byly. Odděleně nás vyslýchali. Otce jsem viděl až u soudu. Vypadal hrozně. (…) O mě jim tak nešlo, ale jemu to spočítali. Vše. Že pracoval u Bati, že agitoval před volbami v roce 1946 proti komunistům. (…) Legrační byla i ta obhajoba. Ten pan doktor přišel deset minut před zasedáním, to bylo legrační. Řekl, že jediné, co pro mě může udělat, je, že zdůrazní, že jsem mladý a dosud netrestaný. Já mu na to řekl, že to bych řekl i já, na to tam nemusel chodit. (…) No, zeptal jsem se ho, jak to vypadá, kolik let. A on mně řekl, že se o to zajímal a že z toho nic moc nebude, že oni mají strach. Že to budou jen nějaké měsíce. A to jsme skutečně dostali. Otec ale o něco více. Měli strach z Maďarska, tam se stále bojovalo. Do jara chodili lidé přes hranici, maďarsko-rakouská hranice byla otevřená až do března, tam odtud emigrovalo asi 250 tisíc lidí. Oni prý měli hrozný strach. Ten vyšetřovatel StB se mě ptal, jestli vím, co se děje v Maďarsku. Já na to, že nevím. A on, že tam věší komunisty. Já už pochopil, že z toho nakonec nebude nic hrozného, tak jsem mu řekl, že ať se nediví, že jak se chovali k těm lidem, zavírali je… tak je jasné, že si to ti lidé nenechají líbit. Řekl jsem mu, že ty nepokoje budou pokračovat. On se zasmál.“

Josef Beneš i jeho otec byli odsouzeni k několika měsícům vězení. Otec se z vězení vrátil s podlomeným zdravím a po několika letech zemřel. „Oni mu při prvních výsleších pustili proud do těla. (…) Aby ho přinutili mluvit, tak mu dali elektrický šok, z toho pak nemohl spát. (…) Propustili ho v roce 1957 a v dubnu 1964 zemřel. (…) Bylo to dlouhé umírání.“

Josef Beneš skončil ve věznici v Brně. „Hodně se teď mluví o věznici na Cejlu, ale já tam nebyl. Nakonec jsem byl v Příční ulici. Tam byl dopravní inspektorát a dole byly cely. Viděl jsem přes takové skleněné kachle stíny lidí. Na cele nás bylo asi osm, jen voda v lavoru a žanek na… otřesné podmínky. (…) V té době otevírali kriminál v Bohunicích, nakonec mě pak odvezli tam. Cela už byla jen pro dva lidi, vodovod ve stěně, klozet pod ním, ale i tak hrozné… Tam začaly výslechy. (…) Pořád doufali, že se přiznáme. Pořád se ptali, jak jsme to chtěli udělat, kde máme spojení. (…) Jen jsem říkal, že jsme chtěli žít jinde. Oni doufali, že řekneme, že ve Spojených státech, to byl pro ně úplný ďábel, USA. (…) Až do roku 1989 jsem to tam pořád měl, pořád mně to připomínali, ten pokus o emigraci, vězení… i otcovi, dokud neumřel.“

Vstal jeden kluk a říká politrukovi, že jim tam na té bráně schází akorát nápis Arbeit macht frei

Josef Beneš nastoupil po propuštění z vězení v roce 1957 na vojnu k technickému praporu do Rajhradu. „Chvíli jsem asfaltoval. Černí baroni, pracovní jednotky. (…) Tam byli politicky nespolehliví. (…) V tom rajhradském klášteře jsem se dostal do kuchyně. (…) Někteří pracovali v zahradě, kde měli jen takové lehké domky. V zimě tam byl mráz. Ti kluci, co tam byli, tak se u nich objevily boláky na krku. Zjistilo se, že mají prochladlou krev. (…) Zkoušeli u nás i politická školení. Jednou nás tam pozvali. Většina z nás byla politických, tak to bylo docela ostré. Odmítli jsme říkat soudruhu, což už tehdy bylo oficiální oslovení. Přišel nejvyšší politruk a něco začal říkat. Vstal jeden kluk a říká, že jim tam na té bráně schází akorát nápis Arbeit macht frei – Práce osvobozuje, což měli nacisté na koncentrácích. No, to bylo, reagoval podrážděně.“

Po dvou letech se pamětník chystal na návrat do civilu. „Věděli jsme ale, že nepůjdeme. Podplukovník nás sezval a sdělil nám rozkaz ministra národní obrany. Ten zněl, že z důvodu zvýšeného ohrožení socialismu se vojenská služba prodlužuje. Obstoupili jsme ho a že co to je. Bál se. Ptali jsme se ho, jestli četl ústavu republiky. Říkali jsme mu, že tam je napsáno, že vojenská služba trvá 24 měsíců. On reagoval, že republika je v ohrožení, my na to hned, že to není pravda. No, nepomohlo nám to. Kdyby někdo odešel, tak by dostal prokurátora, a měl by vojenské vězení. (…) Já tam nikdy nebyl, ale z vyprávění vím, že to byla hrůza.“

Pražské jaro – lidé byli nadšení, já byl spíše skeptik

Josef Beneš po návratu z vojny působil v Královopolské strojírně Brno (KSB). „Pražské jaro – lidé byli nadšení, já byl spíše skeptik. (…) No, i ve fabrice tehdy byla cítit jiná atmosféra. Ti, kteří ke mně vždy měli odstup, tak se najednou hlásili. Já říkal, ať si to šetří, že budou potřebovat dobrý posudek. Mysleli si, že se to už nevrátí, mýlili se. (…) Po 21. srpnu 1968 už pak v dubnu byly zase prověrky. Já jsem toho 21. srpna 1968 dal výpověď v KSB a šel jsem jezdit s tramvají k dopravnímu podniku.“ Tam pracoval Josef Beneš necelé dva roky. Posléze se už s manželkou vydal do Jeseníků jako správce rekreačního zařízení. V roce 1974 se opět s rodinou vrátil do Brna. Do roku 1989 působil jako řidič u brněnské geodézie.

17. listopad 1989 – to už jsme věděli, že to přijde

„To už bylo na spadnutí. To už jsme věděli, že to přijde. Poslouchal jsem Svobodnou Evropu v sobotu ráno. Tam jsem slyšel něco o zbitých studentech. Potkal jsem pak kamaráda a on mně říká: ‚Už je to hotové.‘ A já jsem tomu věřil. V pondělí o tom už mluvil kdekdo. (…) Každý den jsem pak chodil na náměstí Svobody,“ říká Josef Beneš.

„Občan, který se nestará o demokracii, je občan, který si zadělává na vlastní trable. Každý by měl mít názor a ten názor nahlas projevovat. Ne si šeptat pod peřinou. A v demokracii se názor projevuje nahlas ve volbách. (…) Vláda jedné strany je totalita. A ta totalita se pak projevuje izolací od ostatních, pak ta totalita musí zákonitě lhát, nesmí říkat pravdu, ekonomicky je neúspěšná, protože hodně peněz dává na armádu, aby uchránila tu totalitu, a na policii taky, aby potlačila nepokoje. Totalita nemůže lidem zaplatit za práci, musí uzavřít hranice, musí vzít informační prostředky, média do svých rukou, dnes i internet. (…) Pokud člověk pochopí, že systém je totalitní, a přesto ho nějakým způsobem propaguje, tak mně je jedno, jestli to dělá z prospěchu nebo má strach nebo jestli je tak hloupý. (…) Je jedno, jaký je důvod, je to prostě špatně,“ prohlašuje pamětník.

Motto

A jak zní pamětníkovo poselství? „Nikdy se nebát, protože to nikdy není tak zlé, aby se člověk musel bát tak moc, a pracovat, to mám od svých rodičů. Vědět, že pracujete pro dobrou věc, žít slušný život i v soukromí, pokud možno… Je to otázka štěstí, ale musíte tomu jít naproti. Najít si takového partnera, abyste s ním vydrželi, dopředu je potřeba to vědět, než s někým žiji a mám s ním děti… Když máte rodinu, pro kterou můžete žít, tak je všechno daleko snadnější. To pak víte, proč některé věci děláte a proč některé věci neděláte.“

Josef Beneš žije v současnosti s manželkou v Brně. Na příběh svého dědečka upozornil Post Bellum jeho vnuk Tomáš.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století