Květoslav Kovařík

* 1930  †︎ 2008

  • „V Saigonu jsme chodili do jedné restaurace na čínskou polévku – soupe chinoise. Servírovala se v porcelánových miskách, byla výborná. Vždy jsme na začátku večera šli na polévku, pak jsme se třeba ,namazali‘. Jednou s Kosťou Fašunkem takhle sedíme a tomu bougnoulovi, my jsme Vietnamcům říkali bougnoulové (francouzská rasistická přezdívka pro domorodce – pozn. aut.), říkáme, že chceme vědět, z čeho to je. Byly tam malé kostičky masa, centimetr na centimetr, výborné maso. – ,Z čeho je to maso?‘ – ,Neřeknu.‘ Chodili jsme stále ozbrojení, dva ruční granáty v kapse, to jsme si nedovolili vyjít ven neozbrojení. Vytáhl jsem ten granát a že ho pustím. – ,Ale pán nezastřelí, nebude bít.‘ Zavedl mne na dvůr, v první moment jsem si myslel, že ho snad zastřelím. V klecích tam byly veliké krysy, speciálně krmené, a z nich bylo to maso.“

  • „Tak jsem jel na dovolenou, na měsíc. Přijel jsem do Břeclavi, přišli tam pro pasy, dva vojáci, jeden důstojník. Tak jsem jim to dal. Posbírali to všem a odešli. Asi za půl hodiny se vrátili, všem rozdávali pasy... A mě kluci varovali předtím... Mně pas nedali. Nic, odešli, asi za deset minut přišli zpátky, představil se mi chlápek, říká, že je major, už nevím to jméno, abych šel s nimi. V duchu jsem si říkal: ,A jdeš... máš to zpečetěný.‘ Posadili mne do osobního auta a už mne vezli. Odvezli mne do Brna, tam mi dali večeři, znovu jsme nasedli a jeli jsme do Sadské u Prahy (Nymburka). Tam byl sběrný tábor pro takovéhle lidi, vrátilo se dost lidí. Svlékli nás úplně donaha, měl jsem dva kufry, všechno sebrali. Dali nám takové štráfkaté nemocniční hadry. Dali nás na pokoje, v budově jsme se směli pohybovat, ven jsme však nesměli. Hlídalo nás asi padesát členů Pohraniční stráže ministerstva vnitra. Ráno k výslechu a tam mi řekli, že už mne zpět nepustí. ,Ale jak to, já jsem francouzský státní příslušník.‘ – ,Neexistuje, jste původem Čech, vy jste odsud utekl.‘ Já jsem byl odsouzený v nepřítomnosti na patnáct let.“

  • „U praporu nás bylo 28 Čechů z osmi set lidí. Rozstrkávali nás tak, abychom nebyli pohromadě. V té době tam bylo asi tak padesát procent Němců. Mezi sebou na pokojích se mluvilo hlavně německy. Při výcviku prvních čtrnáct dní či tři neděle jsme měli tlumočníky. Pak odjeli a všechno bylo jenom francouzsky. Buď rozuměl dobře, nebo nerozuměl, instruktor ho nakopal do prdele, a už rozuměl. Každý se pak snažil, ve vlastním zájmu.“

  • „Utekli jsme, lodičkou jsme přejeli Rýn a šli jsme na Štrasburk. V Kehlu před Štrasburkem nás francouzská policie v noci zadržela. Neměli jsme žádné doklady, francouzsky jsme neuměli ani koukat, natož mluvit. Odvedli nás na jejich policejní velitelství, zadrželi nás a vyslechli nás. Druhý den nás převezli do jiné kanceláře, tam byl již důstojník s tlumočníkem, kteří se nás ptali, jestli chceme podepsat vstup do Prchalovy exilové armády. Že se prý tvoří exilová armáda, tak, jak to bylo za druhé světové války. My jsme byli osmnáctiletí kluci, souhlasili jsme, dali nám to podepsat ve francouzštině, tlumočník nám tam asi nakecal, co chtěl. Tak jsme to podepsali a upsali se tím legii. Byli jsme tam tři dny, až nás bylo asi patnáct, tak nás naložili na vlak a odvezli do Marseille.“

  • „V Saigonu jsme byli asi tři měsíce a my výsadkáři jsme byli vždy poblíž letiště, abychom byli po ruce. Byli jsme vybraní ke komandu. Rota, komando, prapor. Všude byli vojáci po dvou stovkách a nás bylo jen osmdesát. Učili nás jazyky.“ „Základy vietnamštiny?“ „Ano, tak vůbec, učil jsem se tam taky ruštinu a polštinu. Kdyby třeba vypukla třetí světová válka, tak s námi bylo počítáno jako se záškodníky. Hlavně my Slovani, co jsme znali jazyky. Měli jsme speciální výcvik. No, byli jsme vrazi. Byli tam instruktoři na jazyk, na výcvik instruktoři byli buď Kanaďané nebo bývalí němečtí vojáci. To byli specialisté, třeba na tiché zabíjení atp. Když jsme nebyli v operaci a přijeli jsme z akce, tak byl den a půl odpočinek. Nebyl to takový dril, ale stále jsme cvičili a museli jsme být připraveni. Když jsme měli volno, mohli jsme se volně pohybovat, ale museli o nás vědět. Když byl člověk v kině, divadle či v bordelu – ,v plné práci‘, tak přilétli, že je alarm, a už jsme letěli.“

  • „My, zelené barety, jsme nebrali zajatce. A Vietnamci, když chytli zelený baret, tak ho také zabili. Zelené barety byli parašutisté z cizinecké legie, červené barety byli parašutisté z regulérní francouzské armády, ti, co narukovali. Zelené barety, to byli největší raubíři. S námi se nikdo nemazlil a my jsme se také s nikým nemohli mazlit. Jinak to nešlo.“

  • Celé nahrávky
  • 7

    Planá nad Lužnicí, 06.12.2006

    (audio)
    délka: 02:25:34
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Měli jsme speciální výcvik. No zkrátka, byli jsme vrazi

Kovaříkovi - rodina v třicátých letech
Kovaříkovi - rodina v třicátých letech
zdroj: archiv pamětníka

Narodil se na jižní Moravě v rodině statkáře. V červenci roku 1948 se rozhodl utéct do zahraničí. Přes západoněmecké uprchlické tábory se dostal do francouzského Štrasburku. Zde vstoupil do cizinecké legie. Patřil mezi první vojáky, kteří byli při vzniku 2. BEP (Bataillon étrangere de parachutiste - 2. výsadkový prapor ). Prošel výcvikem v Alžírsku. Na konci roku 1948 dostal svůj odznak příslušníka výsadkového praporu a nalodil se na parník Maréchal Joffre. V únoru 1949 přistál v jihovietnamském Saigonu. Od roku 1948 do roku 1955 sloužil ve speciálních jednotkách výsadkového praporu cizinecké legie. Sloužil v Indočíně, na Madagaskaru a v Itálii. Účastnil se bojů, které předcházely porážce Francouzů u Dien Bien Phu. V roce 1955 se Květoslav Kovařík rozhodl strávit dovolenou v Československu. Uvěřil slibům komunistického režimu, že ti, kteří se vrátí, budou amnestováni. Doufal, že se snad bude moci ještě vrátit do Francie, protože byl francouzským státním občanem. Při příjezdu na hraniční přechod v Břeclavi mu pohraniční stráž zabavila cestovní pas a veškeré osobní věci. Musel si odsedět sedm měsíců, prý jako část z patnáctiletého trestu, ke kterému byl odsouzen v nepřítomnosti. V roce 1957 povolán do základní vojenské služby do ostravských dolů v rámci útvaru PTP - 13. pomocného technického praporu. V Československu poté vystřídal mnoho různých povolání, v roce 1985 odešel po mozkové mrtvici do částečného invalidního důchodu. Pan Květoslav Kovařík zemřel 9. března roku 2008.