Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohuslav Andrš (* 1926  )

V roce 1938 deportovali Sověti z naší vesnice 13 lidí na Sibiř. Vrátil se jediný

  • narozen v roce 1926 v obci Česká Alexandrovka u Oděsy v Sovětském svazu
  • z rodiny českých pobělohorských exulantů
  • otec perzekvován sovětským režimem a v roce 1938 deportován na Sibiř
  • v letech 1941–1944 žil v rodné obci pod německou a rumunskou okupací
  • po příchodu Rudé armády se přihlásil k československé zahraniční jednotce
  • po výcviku přidělen do průzkumné roty, působil i u protichemické jednotky
  • bojoval u Dukly a v bojích za osvobození Československa
  • po válce se odmítl vrátit do SSSR a zůstal v Československu
  • práce u četnictva a poté až do penze působil u SNB v pozici kriminalisty

„Jsem potomek pobělohorských exulantů. Moji předkové odešli – jak jsem se dosud dopátral – někdy kolem roku 1740. To znamená, že jsem už asi sedmá, ne-li osmá generace, která se narodila v cizině.“ Matka Bohuslava Andrše pochází z české rodiny z Taškentu, jeho otec od Oděsy, kde se v roce 1926 narodil i pan Andrš v obci Česká Alexandrovka.

„Český jazyk jsem ovládal už z rodiny. Doma jsme mluvili česky, školy jsem navštěvoval ukrajinsko-ruské. Jinak jsme žili také v německém prostředí. Ne sice hodně, ale byly tam také německé vesnice.“

Na Oděsku nastoupil v osmi letech do české školy. Ještě nyní s úctou vzpomíná na svého učitele Bendu, původně zajatce rakouské armády: „Byl to učitel par excellence.“ Po dvou letech začal navštěvovat školu se smíšenou česko-ukrajinskou výukou, aby byl nakonec vzděláván v místní rusko-ukrajinské škole. „Byl jsem samozřejmě pionýrem,“ dodává s hrdostí.

Život pod sovětskou vládou

Život v tehdejším Sovětském svazu pan Andrš hodnotí jako velmi těžký: „Přišla sovětská vláda, začaly kolchozy a pronásledování a zavírání. Zůstali jsme bez otce. Nejen my, z naší vesnice sebrali tehdy v roce 1938 třináct lidí. Pro nic za nic. Poslali je na Sibiř, vrátil se jediný, nějaký Pujmun. Bez zubů, vymlácený, už si nevzpomínal, kde byl. Všichni ostatní tam zůstali. Až teprve v roce 1956, když vystřídal Stalina a Malenkova Chruščov (pamětník má na mysli zřejmě XX. sjezd KSSS a Chruščovovo odmítnutí kultu Stalinovy osobnosti, pozn. red.), tak dali mamince oznámení: ‚Váš muž byl nezákonně represírován…‘ A nevíme, kde vůbec skončil.“ Bohuslav Andrš zůstal tedy spolu se svými osmi sourozenci a matkou sám.

Že ani v polovině 30. let dvacátého století nebyly poměry v Sovětském svazu lepší, vykresluje vzpomínka pana Andrše na rok 1933: „To byl ten hladový rok. Bylo to hrozné. Vymíraly vesnice, zarůstaly býlím a trávou atd. Hodně lidí pomřelo. My jsme nějak přežili, ale jen tak tak. V zimě už jsme jedli jenom sníh, hrabali a vybírali kořínky, kopřivy a co se dalo. Tak jsme to nějak ustáli.“

Jeho starší bratr, jenž chtěl odejít studovat na učitele, byl vystaven velmi silnému nátlaku: „Bratrovi řekli, že bude přijatý, když podepíše, že se zříká tatínka. To byly jejich metody.“

Napadení SSSR v roce 1941

Když se pan Andrš v roce 1941 rozmýšlel, co dělat v životě dál, rozhodl se odejít k námořnictvu. Než však stačil podal žádost, byl Sovětský svaz napaden Německem: „Dne 22. června vypukla válka a 6. srpna byli u nás Němci. Okupovali naši vesnici a postupovali dál.“

Mezi léty 1941 a 1944 žili tedy obyvatelé Oděsy a okolí pod okupací Rumunska, kterému bylo území svěřeno. „Nebrali do Německa na práci… Ale i tak to bylo těžké období.“

„Když Němci obsadili naše území, Oděsu a okolí, tak v Oděse žili také Češi. Bylo jich tam víc a mezi jinými tam byla také rodina Ščerbova. Byli to cukráři, kteří se tam usídlili, pokud vím, někdy v roce 1904, tehdy jako mladí. Byli svými cukrářskými výrobky známí po celé Oděse. Češi to umí – chlebíčky a tak. Bydlela u nich pak i moje sestra, i my jsme tam jezdili a v létě ta rodina přijížděla do naší vesnice trávit prázdniny. Přišel jedenačtyřicátý rok, Němci Oděsu obklíčili, nás taky (nás vzali o něco dřív). A byla bída – jako za války. Problém v zásobování a tak. Ta rodina se rozhodla, že pojede k nám do naší vesnice, že přečká zejména zimu 1941/42. … Už byli staří. Bylo jim mezi 75–80 lety. Dojel jsem pro ně a vezl je po městě po dlouhé dlážděné silnici. Asi tři kilometry od nádraží. Byli tam Němci a Rumuni, pod jejichž správou oblast byla. Najednou se za námi přihnali Rumuni, ať zastavíme, že jsou to Židé a že musí jít s nimi. Říkal jsem, že ne, že to nejsou Židé.“ Rumunským vojákům to však nevymluvil, dal proto povel koním a začal pěším jednotkám ujíždět. „Začali za námi střílet a křičet: ‚Stát!‘“ Nakonec je Rumuni dostihli, ale vše se podařilo vysvětlit.

Návrat Sovětů

„Ve čtyřiačtyřicátém roce přišli Sověti zpátky, 30. března, vidím to jako dnes.“ Okupujícími zeměmi byla vyhlášena mobilizace, ustupující německá armáda měla totiž v blátivém terénu problém s přesunem svých jednotek. „I mě Němci mobilizovali.“ Pan Andrš musel vést jejich jednotky směrem na Oděsu. Po několika kilometrech se mu však podařilo utéct.

S mobilizací neprodlévala ani Rudá armáda: „Hned na to byla mobilizace. A do armády! Šestadvacátý ročník byl poslední, který brali.“ Branci, mezi nimiž byl i pan Andrš, byli asi po týdenním výcviku nasazeni do první linie. Poté však byli staženi k důkladnějšímu výcviku pro závěrečnou fázi války a tažení na Berlín. Všichni byli posláni před odvodovou komisi: „Vidím to jako dnes – komise, sedí jich sedm a mezi nimi také majorka. Mladá žena. My všichni nazí, jeden za druhým se procházíme před tu komisi. Podívali se – tak nohy, ruce má, tak v pořádku. Ptali se a zapisovali, samozřejmě.“

V armádě

Bohuslav Andrš se přihlásil k české národnosti a po svém naléhání (a přímluvě bratrance) byl nakonec poslán k československým jednotkám.

Asi po týdenní cestě po železnici se dostal do Karpat, kde se přičlenil k formujícímu se československému armádnímu sboru.

Na svůj výcvik nyní vzpomíná s úsměvem: „Samozřejmě, v rukou jsme měli jen nějaké klacky.“ Cvičení branců probíhalo zejména pod dohledem sovětských instruktorů. „Bylo to namáhavé.“ Sověti dodali Čechoslovákům rovněž zbraně. „Výstroj jsme měli anglickou. I boty, na ty jsem si nejvíc stěžoval, protože byly tvrdé a měl jsem odřené nohy.“ Avšak i těžký výcvik měl své kladné stránky: „Tady jsem poprvé jedl rýži, tu jsem neznal.“

Po ukončení výcviku byl zařazen do průzkumné roty, ačkoliv jeho snem bylo sloužit u letectva.

Pan Andrš si dodnes přesně vzpomíná na národnostní složení své jednotky. „Když jsem přišel k armádě, bylo tam hodně Podkarpatských Ukrajinců, dost Židů a Češi – zdejší, to byli vesměs důstojníci a pak to byli volyňští Češi. Já nejsem ta kategorie volyňských Čechů, já jsem exulant. A pak tam byli ti jako já, ti byli jednak z ukrajinských vesnic, někteří byli od Mariopolu, od Chersonu, z Novorossijsku, a i Češi až ze severního Kavkazu. A pak byli jednotlivci až z Omska, Leningradu, Moskvy, Chabarovska, ani nevím odkud. Byli možná vnuci nebo pozůstalí po legionářích, kteří tam byli v roce 1914 a 1918. A jednak to byli tací jako moje maminka – exulanti v hloubi Ruska a zejména v Povolží, Orenburg a tam okolí. Naše rodina tam také tři roky bydlela.“

Jako Čech, žijící dosud v Sovětském svazu, neměl do té doby z Československem přespříliš společného. „O Čechách jsem měl představu dost mlhavou, ale nějakou jsem měl.“ Vše, co věděl, čerpal jednak z vyprávění svého učitele a jednak ze styku s českou zemědělskou technikou v předválečném období. „Měli jsme také ve škole slabikář – český. Odsud z Čech nám je dodali. Tam byl na první straně portrét Masaryka, a ten jsme museli vytrhnout.“

Bojová nasazení

„Vypuklo Slovenské národní povstání, s námi se snad – podle historických pramenů, jak já vím a jistě i všichni – počítalo, že budeme nasazeni až někde do Moravské brány. Protože tady přes Karpaty bylo zbytečně moc vojska. Postupovali přes Maďarsko, takže by se to obešlo. Ale vypuklo Slovenské národní povstání, tak hurá na pomoc povstání, takže na Duklu. A tam… To jistě znáte z pramenů, o tom bych zbytečně mluvil. Jsou různé názory, že tam padlo hodně lidí a mnohdy zbytečně. Ale oni zbytečně padli nejen tam. Protože, musím to skutečně říct, že metoda bojování ze strany Sovětů byla: ‚Nas mnogo a nezáleží na nikom.‘ … Dostal jsem se až na Duklu. První dojmy byly otřesné – dojmy vstupu do toho osmého, devátého září 1944. To jsme snad byli pomalu zralí na stažení z fronty, jak to vypadalo v prvních chvílích. Pak se to trochu zkonsolidovalo, ty naše řady, ale fakt je, že tam zahynulo hodně našich.“

Pan Andrš bojoval u Dukly v průzkumné rotě a poté působil i u protichemické jednotky. „Dalo se čekat, že budou použity na frontě plyny. I když nakonec nebyly.“

Po Dukle následoval postup jednotek směrem na západ. „Potom už jsme byli u Liptovského Mikuláše. Tam bych řekl, že byly nejtěžší boje. Zde jsme se na hodně dlouho zastavili.“ Právě tady padl i jeho nejbližší přítel a spolubojovník.

Těžko uvěřitelná příhoda

„V pětačtyřicátém, někdy v polovině nebo koncem března, jsem jel na koni… Bylo to v zimě, bylo zasněžené pole, led, bylo dost sněhu tehdy. Jel jsem na koni a vezl jsem dokumenty z Liptovského Hrádku. … Najednou jedu z lesíka přes pole, dávám pozor, měl jsem samopal na zádech. … Byl větřík, nechumelilo se, ale sníh vál po zemi. A najednou koukám, že se něco kutálí přes pole – svazky rostlin. Pozoruju okolí a koukám, něco dalšího letí. Na sněhu bylo vidět, jak se něco metelí. Vítr vál zleva, jedu na koni, dívám se, a tak to nějak vyšlo, že jsem přímo viděl nějaký papír. Byly to složené papíry – jako dopisy.“ Pan Andrš čirou náhodou našel dopis adresovaný sobě, poslaný od bratra, nasazeného také na východní frontě. „Říkal jsem si, jak je to možné?!“

Na Moravě

Koncem dubna 1945 už Čechoslováci bojovali na Vsetínsku. „Tam už ty boje byly více méně nárazové, i když také leckdy došlo ke střetům a byli zabití.“

Poté cestoval do Prahy, a to téměř všemi prostředky – na koni, na motorce, autem, na voze i pěšky.

Po válce

To, že ani po konci války nebyla situace klidná, dosvědčuje pamětníkova vzpomínka na jeden květnový den: „Naši šli v trojstupu. Nějaký Němec, zřejmě to byl člen Hitlerjugend, střelil ze střechy mezi naše vojáky a jednoho z nich trefil a na místě zabil. Oběti byly tedy i po válce.“

O návratu do Sovětského svazu nechtěl po válce pan Andrš ani slyšet, ačkoliv se všichni jeho bratři, kteří také bojovali na východní frontě, vrátili. „Když jsme přišli pak do Prahy, tak už jsem byl rozhodnutý, že tady zůstanu.“

„Vrátili se všichni, ale já jsem zůstal. A teď jsem se bál a oprávněně, že mě pošlou zpět, že Sověti řeknou: ‚Patříš tam, jsi volyňský Čech.‘ Tak jsem nepsal. Dva roky jsem – od pětačtyřicátého do léta sedmačtyřicátého – nepsal. V sedmačtyřicátém mě hledali dokonce v rozhlase, jak po válce hledali a vyhlašovali… Také ke mně jednou přišel kamarád a říkal: ‚Bohouši, ráno jsem v rozhlase slyšel, že hledají nějakého Andrše Bohouše atd. Nejsi to ty?‘ Řekl jsem: ‚Kdepak, mě nikdo nebude hledat. Dej pokoj!‘ Říkal mi, ať jdu do rozhlasu, ale já nikam nešel, bál jsem se. Byl jsem dokonce tak přesvědčený, tak jsem si umínil, že kdyby mě snad zavřeli a vezli mě tam, že bych vyskočil z vlaku. Pro mě to tady bylo něco úplně jiného. Když jsem byl v demobilizačním oddílu v Kroměříži, jak si dnes pamatuju, 6. srpna shodili (Američané) bombu na Hirošimu, tak tam byly různé tabule a já jsem četl noviny. Hlavně jsem četl Rudé právo, Svobodné slovo, Lidovou demokracii. Teď jsem se díval, že každé ty noviny píšou nějak jinak, zajímavě. Říkal jsem si, že to je něco! To u nás všechny, ať je to Pravda, Pionýrská pravda nebo Izvěstija – všechno na jedno kopyto. Tohle se mi moc líbilo.“

Po skončení bojů byl se svou jednotkou nejprve převelen k Frýdku-Místku a poté do Kroměříže do demobilizačního oddílu. „Chtěl jsem do vojenské školy.“ Kamarád ho však přemluvil, aby se společně přidali k četnictvu. „Říkal: ‚Hele, pojď, půjdeme k četníkům.‘“ K těm se nakonec vskutku přihlásil a už v říjnu 1945 byl nasazen na stanici u Mariánských Lázní. „Tak jsem zažil ještě Američany.“

Poté až do odchodu do penze působil u SNB jako kriminalista.

Ostatní rodinní příslušníci ve válce

V druhé světové válce nepůsobil pan Andrš ze své rodiny sám: „My jsme byli tři bratři a jeden bratranec na východě a dva bratranci na západě.“ Bratranec Bohuslava Andrše, Miloslav Kratochvíl, bojoval za války v britské RAF. Ludvík Kratochvíl byl výsadkářem na východní frontě (po neúspěšném seskoku zahynul v zajetí v koncentračním táboře Mauthausen). Jaroslav Kratochvíl působil na západě jako tankista.

Právě bratranec Miloslav vypátral po válce pana Andrše, zprostředkoval mu styk s jeho rodinou, avšak po únoru 1948 musel Československo i se svou britskou manželkou opustit.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století