Mgr. Václav Vacek

* 1946  

  • „Protože jsme byli takhle, víte, jak pes u boudy. Nesmíte moc jezdit jako kaplan. Dostanete volno od šéfa, nebo nedostanete. Někde to byla úplná polepšovna, Pardubice hrozné. Jet domu k rodičům – na povolení šéfa. Jít do města si něco koupit. No, polepšovna. A tím, že já jsem byl zlobivý a oni se mě snažili nějak převychovat, tak já jsem šest let kaplanoval, do třiceti šesti let. A když se musíte v třiceti šesti dovolit, jestli si můžete koupit tužku... já jsem to sice nedělal... to já mám svou hrdost. Šéf to věděl, ale já pán, ty pán. Ale dělal jsem to víceméně jako načerno, nebo on nevěděl. Nepřistoupil jsem na to úplně. Ale když prostě chcete něco dělat, když chcete dělat ten odboj proti tomu zlu, to je jako ti naši předkové za války, tak to děláte. Je to pro vás smysl života, a hotovo. Ale prosím vás, aby to neznělo nafoukaně.“

  • „Přišla mi obsílka, abych se dostavil na stanici bezpečnosti. Čekal mě pan nadporučík Letocha. Podcenil mě, myslel si, že to má v hrsti. Ani nebyli dva, obyčejně vystupovali dva. On říkal: ‚Tak co, jak se máte?‘ Takové ty... A já jsem říkal: ‚Nebudeme chodit okolo horké kaše! Jde o ty peníze, že jo?‘ Víte, na to byl paragraf manipulace s valutami. ‚No, kde jste k nim přišel?‘ Já jsem si vymyslel historku. Říkal jsem, byl jsem v jednom klášteře, kde jsem byl, a spal jsem – víte, když jste venku a nemáte, kde spát, nejlepší je spát na hřbitově, tam niko nechodí. Teď už ne, teď už se kradou u nás i ty všelijaké ozdobné kovy, ale předtím tam nechodili ani opilci, protože se bojí. A já jsem spal opravdu na hřbitově a vymyslel jsem si historku, že přišel nějaký cizinec. Kouká, a já jsem si tam balil spacák, co a jak. Uměl česky, protože to byl nějaký Čech, který se kdysi vystěhoval, a zjistil, že jsem kněz a tak dále. A že mě požádal, abych sloužil mše za jeho zesnulé rodiče, a dal mi sto dolarů, to jsem si vymyslel. A já jsem říkal: ‚Poslouchejte, já jsem přivezl valuty, vy mě vyšetřujete.‘ Já jsem na něj křičel: ‚Co si to dovolujete?‘ A to je důležité na ně křičet. ‚Bejt vámi, já bych nikdy nepouštěl naše lidi do zahraničí, jsme jak žebráci. Já jsem se neodvážil koupit zmrzlinu, protože jsem neměl peníze. Viděl jsem, jak tam bohatý lidi nechávaj zbytky jídla, a já jsem se stravoval naprosto jednoduše. Tak, já jsem přivezl valuty. Co myslíte, že s tím asi udělám? Půjdu si je proměnit a za bony si něco koupím. Ještě jsem přivezl valuty do této republiky. A jestli si za ně koupím prezervativy, tak vám to musí bejt jedno!‘ A hulákal jsem na něj. A on nesplnil svůj úkol, protože vůbec nedošlo k tomu, aby mě nějak lámal. Samozřejmě mě zavolali proto. Já jsem porušil zákon, hrozí mi vězení natvrdo a můžou na mě tlačit, abych podepsal spolupráci. Vůbec ten návrh nepadl. Takže já mám zkušenosti, že se na ně musí ostře.“

  • „Pracoval jsem s mládeží a oni ledacos věděli, takže mě předvolali k výslechu. Klepal jsem se tak, že jsem se bál, aby to neviděli, a srdce mně tlouklo až v krku a měl jsem obavy, aby to neslyšeli. Nějak jsem se na to sám připravoval. Ježíš říkal, že až budete u výslechu, tak si nedělejte moc starosti a nebojte se. Šel jsem od výslechu a radoval se, že jsem obstál. U výslechů jsem byl několikrát. Pak se mi jednou stalo, že jsem našim sehnal zájezd k moři do Jugoslávie. Jel jsem za nimi, a protože žili nesmírně skromně, tak aby si polepšili, tak jsem vzal asi sto dvacet dolarů. Byl jsem tam s našima, ale pak jsem se odpojil a projel celé pobřeží až do Kosova a tam jsem chodil po klášterech. Zpátky jsme jeli vlakem. Na hranicích přímo do kupé, kde jsem seděl, přišli dva estébáci a řekli, ať jdu s nimi. Měl jsem několik zavazadel, a když jedno prohlédli, tak jsem do něj rychle strčil ty peníze. Vzali ho a znovu ho prohlédli a našli je.“

  • „Přišel jsem do (České) Třebové, tam jsem byl poprvé na výslechu. No a byl zvolený... Polák byl zvolený papežem. Já jsem skákal metr dvacet vysoko, protože jsem předtím jezdil do Krakova, do Polska. A dokonce v Krakově, s Wojtylou jsem se nesetkal nikdy, ale s jeho spolupracovníky. Tam byli redaktoři z Tygodniku Powszechného a časopisu Znak měsíční. Fantastičtí lidi, nesmírně chytří, s velikým rozhledem. Dokonce v první svobodné polské vládě byl jeden ministrem vnitra a druhý, Mazowiecki, premiérem. To byli lidi, s kterýma já jsem se znal, úžasní, nádherní. Tak, a teď Wojtyla papežem! Já jsem zlobil, tak jsem říkal: ‚Pane tajemníku, tak co říkáte na nového papeže?‘ A oni z něj měli vítr. Ústřední výbor Sovětského svazu v Moskvě zasedal kvůli tomu, protože Wojtyla, on ví, jak to tady chodí. A já jsem říkal: ‚No tak úspěch socialistického tábora, pane tajemníku, ne? Další rána válečným štvancům.‘ Samozřejmě, že byl jak opařený. A já jsem ho takhle zlobil. To víte, to byla pro nás vzpruha.“

  • „Přišel [krajský církevní tajemník] na velikonoční bohoslužby. Chválil si mě, to víte, chvála od něj... A on říkal: ‚Podívejte se, vy jste se osvědčil a my s vámi počítáme na hradeckého biskupa.‘ Já jsem se začal strašně smát. Říkal: ‚No ne, počkejte, nesmějte se. To už je dojednáno v Římě a tak dále.‘ A já jsem říkal: ‚Pane tajemníku, máte smůlu, víte, vy jste byl upřímnej. Já budu taky upřímnej, jo? Tak podívejte se, pan biskup Tomášek... Vy sami říkáte, že je starej a že už mu to nemyslí. Takže on skončí. A víte, že teď je ten papež, Wojtyla. Tak se trošku hnuly ledy i v církvi. Tak, a já vám to řeknu. Až pan biskup Tomášek prostě skončí, tak do Prahy jdu já. Hradec je pro mě málo. A potom jdu do Říma. Tak abyste věděl.‘ A jemu spadla čelist. Víte, já se teď nechlubím, já vám taky můžu říkat, kdy jsem měl strach a kdy jsem se bál. To nebyl žádný hrdinský kousek. Prostě mně už nezbylo nic jiného. Ale teď je zajímavé, že říkal: ‚No počkejte, ale když ne vy, tak koho myslíte? Kdo myslíte, že v té diecézi? Kdo jinej?‘ To víte, že mu to budu říkat... Ale vím o některých lidech. Potom mi došlo, že někteří lidé na to přistoupili. Proto jim třeba taky něco slíbili. Nemuseli třeba ani nic podepisovat. Oni byli chytří. Tak to se dělalo tak, že prostě s vámi počítají, kdo jiný. Máte tady kariéru. Pokušení moci je největší pokušení. A teď budete ordinován na biskupa. Druhý den přijdou a řeknou tak a tak, a hotovo. Ani nemusíte, protože se zavážete jinými způsoby.“

  • „Faráři se oťukávali, a když jsem byl v České Třebové, tak jsem se znal s úžasným člověkem, jezuitou Karlem Dománkem, a mým spolužákem Josefem Kordíkem. Inspirovaly mě Informace o Chartě a řekl jsem, že tohle potřebujeme. Totéž ovšem říkal Václav Malý, s kterým jsme kamarádi. Takže je možný, že to mělo víc pramenů, ale já nevěděl, že v tom také jede. Začali jsme psát Informace o církvi, přepisovat, množit. Bylo to propojeno na Otu Mádra a další a já jsem se potom dostal mezi konzultory k Tomáškovi, kde byl za každou diecézi nějaký zástupce. Oto Mádr, Zvěřina, Tomáš Halík a další. Takže tam jsme pak jeli ve velkém a páchali jsme další trestnou činnost.“

  • „V Informacích o církvi byl návod, jak se chovat u výslechu, jak se chovat při domovní prohlídce. Tak, a to nám pomáhalo. Protože oni přišli a zaváděli rozhovor a ptali se na všechno možné. A oni se ptali na nenápadné věci. Já bych mohl vymýšlet jiný příklad, napsal jsem do své knížky – představte si, že zavolají bohoslovce a řeknou: ‚Tak co, jak se vám tady líbí?‘ A naproti, tam byly ty děvčata z pedagogickej školy a ony na vás koukaj a copak: ‚Líběj se vám děvčata? A prej u vás vařej řádový sestry, jakpak vařej, dá se to jíst?‘ A naivní člověk, důvěřivý, řekl: ‚Jó, výborně vařej, víte. Z biskupskej zahrady, tam jsou meruňky, zavařujou je celý prázdniny, aby nám přilepšovaly atd.‘ – ‚A copak jste měli dneska k obědu a co včera?‘ On to řekl. A druhý den pozvali jiného kolegu a teď mu řekli zdánlivě nedůležité věci: ‚Tak co? Jak vám včera chutnaly meruňkový knedlíky? A co tohle? A co tohle?‘ Ten člověk, který se klepe, říká: ‚Všechno vědí.‘ My jsme jim naivně poskytovali spoustu takových nenápadných informací, které oni zneužívali. Takže já jsem věděl už k výslechu. Žádné takové.“

  • „Já jsem sloužil v Lipolticích, to je vesnička mezi Pardubicemi, Heřmanovým Městcem a Chrudimí. A vedle byl soused, nadaný člověk, psal poezii. Ale ti chlapi se nemohli realizovat. On by určitě dosáhl nějakého církevního postu v normální době. Tak vstoupil do toho kolaborantského spolku, Pacem in terris. Byl nějakým funkcionářem, horlivě psal články, opěvoval Sovětský svaz. A zrovna v den pohřbu [Leonida Brežněva] zastupoval kolegu v Přelouči, Josefa Pohorského, na pohřbu. A u hrobu, když pochovával maminku těch lidí místních, tak říkal: ‚No, samozřejmě, že tady to je smutné, že pochováváme vaši maminku, ale představte si v Moskvě, tam dnes pochovávají soudruha Brežněva, největšího syna Sovětského svazu a největšího Rusa.‘ Lidi se z toho děsili. Já, kdyby šlo o mou maminku, tak ji nechám vykopat a pochovat znovu. Takhle ti chudáci, kteří zkolaborovali a spolupracovali, tak potom došli do takového stavu, že říkali něco, čímž se v našich očích ponižovali.“

  • „Můj střelec byl blbeček se šesti třídami školní docházky a ten si ze své iniciativy spřahoval reflektor s kulometem, aby v noci mohl střílet, kdybychom byli zasaženi. Takhle se vymývá mozek. Pro mě to bylo šílený, protože jsem byl bezmocný a nikdo mi nevěřil. Řekl jsem si, že když budeme nasazení, tak já jako nabíječ se samopalem udělám nějaký incident, vylezu z tanku a půjdu ven mezi lidi a důstojník mě za neuposlechnutí rozkazu zastřelí. Neměl jsem jinou možnost. Nemohl jsem střílet do vlastních lidí, tak jsem byl takhle připravený. Našim jsem napsal dopis na rozloučenou. Strach tam nebyl, jenom víte, že musíte něco udělat.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Letohrad, 19.01.2016

    (audio)
    délka: 04:15:06
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 03.11.2016

    (audio)
    délka: 02:12:23
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
  • 3

    Praha, 25.01.2017

    (audio)
    délka: 01:50:13
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Inspirovaly mě Informace o Chartě, přesně tohle potřebujeme, říkal jsem si

Václav Vacek v padesátých letech
Václav Vacek v padesátých letech
zdroj: archiv pamětníka

Václav Vacek se narodil 11. srpna 1946 v Dolní Čermné. Jeho otec měl za sebou za odbojovou činnost několikaměsíční pobyt v nacistických kriminálech. V pamětníkově dětství pak otce ve vykonstruovaném procesu poslal komunistický režim do vězení. Václav Vacek proto nemohl studovat svou vysněnou veterinářskou školu a vyučil se nástrojařem. Během zaměstnání dálkově vystudoval střední školu a pak získal pracovní stipendium na studium Strojní fakulty ČVUT v Praze. V hlavním městě pravidelně chodil na bohoslužby do kostela P. Marie před Týnem a do hlavy se mu vkrádala myšlenka na budoucí kněžské povolání. Po povinné vojenské službě proto nastoupil na litoměřickou bohosloveckou fakultu. Kněžským svěcením prošel v roce 1975. Aktivně působil v katolickém samizdatu, spolupracoval s Oto Mádrem, Josefem Zvěřinou a Tomášem Halíkem a stal se jedním z konzultorů kardinála Tomáška. Jako podezřelá osoba absolvoval několik výslechů Státní bezpečností, ale vypracoval si způsob, jak jejich tlaku nepodlehnout. Po pádu komunismu se snažil o očištění katolické církve od bývalých spolupracovníků režimu, ale narazil prý na nedostatek ochoty ke změně stávajících poměrů. V současnosti působí na farnosti v Letohradě.