Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Václav Vacek (* 1946  )

Inspirovaly mě Informace o Chartě, přesně tohle potřebujeme, říkal jsem si

  • narozen 11. srpna 1946 v Dolní Čermné

  • otec za komunismu odsouzen ve vykonstruovaném procesu na dva roky

  • v letech 1970 až 1975 studium na litoměřické bohoslovecké fakultě

  • v roce 1975 vysvěcen v katedrále sv. Víta v Praze na kněze

  • zapojen do katolického disentu

  • spolupracoval na katolickém samizdatu

  • opakované výslechy na StB

  • členem sboru poradců kardinála Tomáška

  • v současnosti působí na farnosti v Letohradě

Václava Vacka vysvětili na kněze v roce 1975, kdy v Československu vládl tuhý normalizační režim. Ještě sedm let poté stále sloužil jako kaplan (asistent faráře). Patřil totiž do skupiny „problémových kněží“, kteří se nemínili smířit s omezováním svobody a lámáním lidského ducha. Aktivně působil v katolickém samizdatu, spolupracoval s Oto Mádrem, Josefem Zvěřinou a Tomášem Halíkem a stal se jedním z konzultorů Františka kardinála Tomáška. Jako podezřelá osoba absolvoval několik výslechů Státní bezpečností, ale vypracoval si způsob, jak jejímu tlaku nepodlehnout. Po pádu komunismu se snažil o očištění katolické církve od bývalých spolupracovníků režimu, ale narazil na nedostatek ochoty pro změny daných poměrů.

Otec politický vězeň za nacismu i komunismu

Václav Vacek se narodil 11. srpna 1946 v Dolní Čermné. Jeho otec Václav Vacek st. měl tehdy již za sebou několikaměsíční pobyt v nacistických kriminálech. Za druhé světové války se totiž zapojil do odbojové činnosti a spolu s několika lidmi v obci a bratrem Josefem Vackem ho 28. dubna 1944 zatklo gestapo. Po výsleších v Šumperku ho v červnu převezli do IV. dvora v Malé pevnosti Terezín, kde panovaly nejhorší podmínky. S blížícím se koncem války vězně přemísťovali na práce, a otec se tak dostal do věznice ve Vratislavi, do Lipska a nakonec do Drážďan, kde zažil velké spojenecké bombardování. Tisíce vězňů při něm zahynuly, ale otec a dalších několik mužů z Dolní Čermné uvězněných v jedné cele se jako zázrakem zachránilo. „Chlapi se pokoušeli dostat ven z cely, ale byla zamčená. Oheň se blížil k nim a oni se loučili se životem. Strejda Josef Vacek to chtěl ještě jednou zkusit, opřel se o dveře a ony se otevřely,“ vypráví Václav Vacek a dodává: „Zrovna ten večer se lidé v Dolní Čermné při pobožnosti modlili za čermenské vězně.“

Zbědovanému a dvaačtyřicet kilogramů vážícímu otci se po několika týdnech podařilo vrátit domů. Po válce se na dva roky stal starostou Dolní Čermné a také se vrátil ke svému povolání bankovního úředníka v záložně. V únoru 1948 ale komunistická strana převzala do svých rukou veškerou moc ve státě a postupně se začala zbavovat svých odpůrců. Otec se i přes různé nabídky odmítl stát jejím členem. V obci i v okolí měl významné postavení, a tak se stal nepohodlným a hledala se záminka k jeho zatčení. A našla se. Otec totiž jako pokladník jednotného zemědělského družstva (JZD) oficiálně půjčil peníze místnímu automotoklubu na výstavbu ploché dráhy v obci. V roce 1948 se pak konal první závod pojmenovaný po tragicky zesnulém závodníkovi, místním rodákovi a otcovu bratranci Čeňku Junkovi. O několik let později otce za smyšlenou zpronevěru soud poslal na dva roky do vězení. Václav Vacek byl sice tehdy ještě malý chlapec, ale měsíce bez otce se mu trvale vryly do paměti. „Samozřejmě mi vadilo, že táta není doma. Nejhorší ale bylo ponížení táty, který byl spravedlivý člověk. Já jsem strašně háklivý, když se někomu děje křivda nebo když někdo někomu ubližuje.“

S tanky na demonstranty

Václav Vacek ale jinak na dětství vzpomíná s nostalgií a vypráví, jak si často hráli v okolních lesích nebo u místního rybníka. Rodiče ho vychovávali v katolickém duchu a také před ním otevřeně mluvili o zločinech, které páchá komunistický režim. V mládí toužil po studiu veterinářské školy, ale jako syn politického vězně a věřící tento obor studovat nemohl. Vyučil se tedy nástrojařem a následně nastoupil do Východočeských papíren v Lanškrouně. Během zaměstnání dálkově vystudoval střední školu a v továrně pak získal stipendium na studium Strojní fakulty ČVUT v Praze.

Na studentský život ale neměl moc času, protože tvrdě doháněl učivo, které během dálkového studia vůbec neprobrali. Nezapojil se tak ani do žádného studentského hnutí, která na konci uvolněných šedesátých let na fakultách vznikala. Události té doby ale intenzivně vnímal. V Praze pravidelně chodil na bohoslužby do kostela P. Marie před Týnem, které sloužil kněz Jiří Reinsberg. Jeho chování a kázání na Václava Vacka silně zapůsobilo a do hlavy se mu postupně vkrádala myšlenka na budoucí kněžské povolání. „Neuměl jsem si to představit. Měl jsem rád život a chodil jsem tancovat. Tři měsíce jsem se s tím pral. Nechtěl jsem, ale bylo to silnější,“ vzpomíná Václav Vacek, který se tehdy definitivně rozhodl pro kněžskou službu. Ukončil proto studium a zpětně musel splácet stipendium. Vrátil se domů a nastoupil zpět do továrny. Krátce poté vpadla vojska Varšavské smlouvy do Československa. „Vzal jsem syna ředitele továrny a na továrně jsme vyvěsili černou vlajku,“ dodává pamětník.

Ještě před nástupem na bohosloveckou fakultu musel Václav Vacek absolvovat povinnou vojenskou službu. V září 1968 proto narukoval k 14. tankovému pluku v Písku. Vzpomíná, že když přicházel do kasáren, byla děla tanků namířena na protější kopec, kde tábořili sovětští vojáci. Postupem času se ale atmosféra změnila.

Nové vedení komunistické strany se obávalo prvního výročí okupace a všemi prostředky se snažilo zabránit masovým protirežimním demonstracím. K Praze se proto už v polovině srpna přesouvaly ozbrojené složky. K případnému zásahu bylo vyčleněno 20 000 vojáků, 310 tanků a více než 200 obrněných vozidel a mezi nimi i 14. tankový pluk z Písku. Václav Vacek vzpomíná, že už dlouho předtím vojákům základní služby v kasárnách vymývali mozky, aby v případě nutnosti stříleli do lidí. „Tři měsíce nás drželi v kasárnách a už se to připravovalo. Nesměli jsme číst jiné noviny než Rudé právo a do toho chodili všelijací politruci a školili nás. Mluvili o kontrarevoluci, že se našly americký zbraně a na pražských domech jsou připraveni odstřelovači. U nás v rotě jsme jen dva ze čtyřiceti kluků nebyli soudně trestaní a tři jsme neměli tetování. Vymyli jim mozky. Říkal jsem klukům, že je to blbost, ale nikdo mi nevěřil.“

Při cestě v koloně do Prahy měl tank, v němž jel pamětník, poruchu řízení a spadl z hráze rybníka. Václav Vacek odmítal střílet do lidí, a tak během oprav tanku napsal rodičům dopis na rozloučenou. „Můj střelec byl blbeček se šesti třídami školní docházky a ten si ze své iniciativy spřahoval reflektor s kulometem, aby v noci mohl střílet, kdybychom byli zasaženi. Pro mě to bylo šílený, protože jsem byl bezmocný a nikdo mi nevěřil. Řekl jsem si, že když budeme nasazení, tak jako nabíječ se samopalem udělám nějaký incident, vylezu z tanku a půjdu ven mezi lidi a důstojník mě za neuposlechnutí rozkazu zastřelí. Neměl jsem jinou možnost. Strach tam nebyl, jenom víte, že musíte něco udělat.“

Tanky 14. pluku ale nakonec v pražských ulicích nezasahovaly. Nasazeny však byly jiné vojenské jednotky a také celý tankový pluk o síle osmaosmdesát tanků. Vedení se ale obávalo, že vymývání mozků mladých vojáků nebude úspěšné, a netroufalo si jim vydat ostrou munici. Přesto během demonstrací zemřelo pět lidí. Všichni byli zasaženi samopalem ráže 58, který používaly Lidové milice.

Potížista

Po ukončení vojenské služby mohl Václav Vacek konečně nastoupit na litoměřickou bohosloveckou fakultu, tehdy jediné bohoslovecké učiliště v českých zemích. „Strašný, skleník, polepšovna. Estébáci to měli tak zařízený a vedení na to přistoupilo. Nesměli jsme mít rádio, psací stroj, abychom něco nerozepisovali. Dvakrát týdně vycházky. Strašným způsobem sešněrovaný. Pro mě to bylo hrozný. Jsem svobodný člověk. Vychovávali nás padesát let zpátky, ale uvědomil jsem si, že mně Kristus neslíbil, že budu mít představené, co mně budou blízcí a budou mě chápat. Kristus mně nabízí přátelství, to ostatní není v jeho silách,“ vzpomíná na poměry na fakultě Václav Vacek.

V roce 1975 pamětníka vysvětili v katedrále sv. Víta v Praze na kněze a jako kaplana následně poslali do Jičína. Po roce musel na příkaz církevního tajemníka odejít do Náchoda, protože na nástěnku v kostele umísťoval texty, jako například Proč nejsem komunistou od Karla Čapka. Z Náchoda ho později zase z trestu přeložili do České Třebové. Během působení v této farnosti se scházel s kněžími Karlem Dománkem a Josefem Kordíkem a během jednoho setkání od pamětníka vzešel impulz k vydávání církevního samizdatu po vzoru samizdatu Informace o Chartě 77. Krátce poté se Karel Dománek stal koordinátorem vydávání a rozšiřování samizdatu Informace o církvi. „Přišly nám Informace o církvi a my jsme to opisovali a dvanáct kopií se poslalo dál. Museli jsme mít starý psací stroj, protože u těch nových se dalo přesně poznat, na kterém se to psalo. Později jsme to tiskli ručně,“ vzpomíná Václav Vacek, jak se rozšiřoval samizdat obsahující informace, o nichž režim mlčel, texty zakázaných autorů, informace o praktikách StB s konkrétními jmény a také s náboženskou tematikou. V průběhu let přibývaly další samizdaty a Václav Vacek vzpomíná, že rozšiřovali například časopis Teologické texty nebo časopis Orientace. „Přijelo velký auto do stodoly a ta ohromná hromada se roztřídila.“

V České Třebové pamětníka také poprvé předvolali k výslechu na StB. Zpočátku si ho chtěli jen prověřit. „Klepal jsem se tak, že jsem se bál, aby to neviděli, srdce mně tlouklo až v hrdle a měl jsem obavy, aby to neslyšeli. Pak jsem se zklidnil, a když jsem šel od výslechu, tak jsem se radoval, že jsem obstál,“ vzpomíná Václav Vacek, kterého v průběhu dalších let čekalo ještě několik výslechů. Vypracoval si ale metody, jak na estébáky alespoň částečně vyzrát. „Koupil jsem si učebnici kriminalistiky, kde byly všechny fígle a jak se zjistí, když někdo lže. Podle toho jsem pak postupoval.“ Během výslechů také odmítal odpovídat na jiné otázky, které nesouvisely s předmětem předvolání, na estébáky často křičel, aby si uvědomili, že z nich nemá strach. Snažil se také zapamatovat jejich jména a nabourat tak jejich anonymitu. Dodnes si pamatuje kapitána Borise Letochu nebo kapitána Brauna. „V Pardubicích jdu na zastávku trolejbusu a tam stál kapitán Braun. Byl jsem takový zlobivý, tak jsem nahlas říkal: ,Dobrý den, pane kapitáne. Co tady děláte?‘ Dělal, že mě nezná, a tak jsem začal: ,Já jsem pardubický kaplan. Minulý týden jste mě vyslýchal.‘ Snažil se být nenápadný, aby lidé v jeho paneláku nevěděli, že s nimi bydlí estébák,“ vzpomíná Václav Vacek a dodává, že estébáci si pak často rozmysleli předvolávat ho k výslechu a z jejich úst nikdy nezazněla nabídka ke spolupráci.

Těžký život kněze

Z České Třebové Václava Vacka přemístili jako kaplana na arciděkanství v Pardubicích. Jeho nadřízeným tam byl kancléř diecézní kurie kněz Oldřich Henych, evidovaný v archivu bezpečnostních složek jako agent StB. Václav Vacek vzpomíná na dva roky strávené v Pardubicích jako na své nejhorší období. „To bylo opravdu vězení. Henych zavedl přísný režim, takže jsme od osmi do čtyř seděli v kanceláři. Měli jsme tam píchačky jako v továrně a museli jsme si vždycky odpíchnout příchod a odchod. Nikdo si nedovolil přijít o půl minuty později. Museli jsme sedět v kanceláři a čekat, až někdo přijde a požádá o křest nebo něco jiného. Nesměli jsme chodit mezi lidi. Já jsem pak protlačil, abychom chodili alespoň po nemocných.“

Až teprve v šestatřiceti letech pamětníka jako administrátora (hlavního kněze) přeložili do Lipoltic, pak Hněvčevsi a následně do Chlumce nad Cidlinou. Kněží tehdy neměli jednoduché postavení. Václav Vacek vzpomíná, že ho kvůli práci s mládeží často sledovala StB, a dokonce mu i odposlouchávali faru, neustále ho šikanoval církevní tajemník, měl nízký plat a k tomu časté zimní stěhování do far, které byly v katastrofálním stavu. Jako všichni kněží měl také povinnost udržovat fary a kostely. „Předepsali nám, kolik může za práci dostat zedník nebo pomocník. Jenže za to nikdo nemohl pracovat. Museli jsme mít černé fondy z peněz, co jsme dostali nebo ušetřili ze svého platu.“ Václav Vacek se tak často sám v montérkách pohyboval po střechách kostelů, aby alespoň zacelil největší díry. „Když to děláte sám, tak je to úmorné. Jenom vynést střešní tašky až nahoru zabere hrozně času.“

Kroky ke svobodě

Na popud Oto Mádra se Václav Vacek v polovině osmdesátých let stal za královéhradeckou diecézi členem sboru poradců Františka kardinála Tomáška. Nacházely se v něm takové církevní osobnosti jako například již zmiňovaný Oto Mádr nebo Josef Zvěřina, Tomáš Halík a Dominik Duka. Každý měsíc se tajně scházeli v konspiračních bytech. „Tam jsme pak jeli ve velkém a páchali jsme další trestnou činnost,“ s úsměvem dodává pamětník, který ve své diecézi vytvořil skupinu spolehlivých kněží, jimž předával informace získané v Praze.

O demonstraci studentů na Národní třídě v Praze konané 17. listopadu 1989 se Václav Vacek dozvěděl na farnosti v Chlumci nad Cidlinou. Mezi lidmi se tehdy šířila fáma, že policejní zásah nepřežil student Martin Šmíd. „Druhý den jsem sloužil mši za mrtvého. Na věž kostela jsme na půl žerdi pověsili černou vlajku. Je tam rovina, takže to bylo vidět z velké dálky,“ vypráví pamětník. Václav Vacek se následně s přáteli a transparenty vydal do Prahy a účastnil se obří demonstrace na Letné 25. listopadu 1989.

Po pádu komunismu se zapojil do obnovení církve. Snažil se, aby se kněží z podzemní církve dostali k vyšším postům a nahradili v nich kněží, kteří s komunistickým režimem aktivně spolupracovali. Podařilo se mu z pardubické arcidiecéze do Rosic vystrnadit Oldřicha Henycha. Jeho úsilí se ale prý nesetkalo s pochopením a byl přeložen na farnost v Písečné a následně nedaleko svého rodiště do Letohradu, kde slouží i dnes. „Jsem takový zlobivý. Za komunismu jsem zlobil a byl jsem černá ovce. I teď církev zlobím, protože máme také neblahou minulost, o které se mlčí a církev je dvě stě let zpátky. Takže poukazuji na určité věci. Musí se čeřit vlnky,“ dodává Václav Vacek.

BERÁNEK, J., VACEK, V., Měl jsem štěstí na lidi. Praha, Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r.o., 2014.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí) (Patrik Novotný)