Michal Tilňák

„Letělo dvoutrupové letadlo. Sluníčko krásně prosvitlo a ono nadlétlo tak vysoko, že ani naše holky s protiletadlovými děly se na něj nedostaly. Ono se sebralo a odletělo. Netrvalo hodinu, já jsem byl jako měřič stále v zemljance a koukal jsem se ven, abych byl první u děla, když by přišel povel. Na měřičích záleželo, za jak dlouho připravili prvky, páč jsme stříleli do dálky asi sedm kilometrů přes naši pěchotu. Tak jsem byl vždycky první. Počítal jsem letadla. Napřed po nich pálily naše ženské protiletadlové, co tam byly. Samozřejmě že nepřátelská letadla naletěla přímo na děla a umlčela baterii. Teď letěla a dostala se k nám. Tak zleva, letěly jakoby mimo nás. Najednou jedno letadlo otočilo a směřovalo k nám. A teď vidím bomby, jak z něj padají. Tak jsem si říkal, že je to konec, to je na nás. Bylo tam osm děl, na jedné straně vpravo byla první baterie, my jsme byli druhá baterie vlevo a třetí byla za lesíkem. Napočítal jsem 48 letadel, to bylo jako hejno vran. Jeden za druhým začaly. Děla byla od sebe tak 30 až 50 metrů, to bylo šikmo na větší ploše, aby se co nejvíce rozptýlilo. Tak začali bombardovat čtvrté dělo, já se díval, ale když to bylo na třetí dělo a na moje dělo, tak jsem sklonil hlavu, ale ještě jsem se podíval a teď jsem viděl, že pustil bombu přímo na nás. To jsem si říkal: A konec, teď už jsem doválčil, teď už neuvidím nikdy svůj domov, nikdy svoji rodinu, nikdy Československo. To byl moment, už srdíčko mi klepalo na prasknutí. Zavřel jsem oči a poslední byla vzpomínka na maminku. Tři bomby letěly, dělo bylo tři nebo čtyři metry vepředu před námi a pak byl náš bunkr. Tak jedna spadla před dělo a úplně zničila dělo. Druhá bomba rozházela střelivo po okolí, ale ta třetí bomba letěla přímo k nám. Štěstí bylo, že nevybuchla.“

„Jmenuji se Michal Tilňák, jsem narozen 23. prosince 1920 v Malé Čingavě, okres Sevluš na Podkarpatské Rusi, bývalé Československo. V mladých letech jsem vychodil obecnou školu, školu jsem končil na samých jedničkách jako nejlepší žák. Neznal jsem jinou známku než jedničku. Jelikož jsem byl z chudé rodiny, tak za první republiky nebylo jednoduché studovat. Učitelé řekli, že je mě škoda, nechali by mě studovat. Táta řekl: ‚Sedm dětí, on je nestarší a já nemám peníze na to, abych ho mohl ošatit, platit školu, platit knihy, aby mohl studovat. Bude pracovat, jako ty ostatní pracují.‘ Tím mě táta odbyl. Otec byl malorolník, měli jsme asi čtyři hektary pole a to nás živilo, celou naši devítičlennou rodinu. Když jsem odrostl a skončil školu, tak jsem nějaký čas byl jako sluha u státního notáře v Sevluši, kde jsem pracoval jen za jídlo a kde jsem vychovával pětiletého chlapce. Samozřejmě že v kancelářích, protože to byl státní notář, jsem měl na starosti úklid a topení a taky jsem tam měl kanape, na kterém jsem spal. Když jsem odrostl, už mně bylo 17 nebo 18 let, že půjdu pracovat jako dělník. V té době organizovali na Slovensku, tak jsem pracoval v Harmanci při stavbě tunelu, který se jmenoval tunel Doktora Edvarda Beneše.“

„Jmenovala se Táňa, dalším jménem ani nevím. Říkala: ‚Přijď, je prvního května, uděláme malou oslavu.‘ Přišel jsem, bylo to večer, nevím, jestli to bylo prvního května nebo před prvním květnem. Ona mě zatáhla poprvé dovnitř a představila mě svému otci a svému bratrovi, páč máma mě už znala. Ona mě představila, že je to Čechoslovák, že je to dobrý chlap a že se se mnou skamarádila. Posadil jsem se a oni sehnali vodku. Já jsem vodku tři roky neměl, tři roky nic, ani mléko, ani jablko, nic takového nebylo. Teď mi najednou nalili sklenku vodky. Koukal jsem na to a říkal jsem si, že to zkusím, a vlil jsem to do sebe. Začali mě zpovídat, odkud jsem z Československa, a pak už byla jen zábava. Měli klavír, ta moje Táňa sedla za klavír, oni spustili, ona hrála, doprovázela a všichni zazpívali. Já jsem neuměl, tak jsem se usmíval. Oni na mě koukali, a když dozpívali, tak říkali: ‚Tak, a teď nám zazpíváš nějakou českou písničku.‘ Samozřejmě jsem moc písniček neuměl, jen ty pochodové, páč tam nás učili pochodové, a ty byly české a slovenské. Ta česká byla ‚U našich kasáren stojí v noci stráž‘. Takové pochodové... Slovák, podporučík, co byl velitel čety, nás učil ‚Tam okolo Levoči, tam se voda točí, která nemá frajera, tak nechť do ní skočí‘. Když už jsem měl v hlavě trošku, tak jsem spustil: ‚U našich kasáren stojí v noci stráž, nečekej mě, má milá, mě se nedočkáš, nečekej, jdi už spát…‘ Tak jsem zazpíval. Samozřejmě že byl pro mě potlesk. Pak ještě nějakou, tak jsem si vzpomněl: ‚Tam okolo Levoči, tam se voda točí, tam okolo Levoči, tak se voda točí, ktorá nemá frajera, ktorá nemá frajera, tak ať do ní skočí…‘ Prostě jsem uspěl jako Čechoslovák s českými písničkami.“

„Z toho, co jsem viděl… Vlevo pěchota postupuje, Němci na ně minometnou palbu, máte to 50 metrů, vidíte to krásně v údolíčku. Tak si říkám, to je peklo. Podíval jsem se za sebe, tam se přemisťovala kuchyň, oni přímo vzali kuchyň a utrhli ji od koní. Přímo do kuchyně s kuchařem to padlo. Vedle zase hořel sklad s municí, Němci ho tam nechali a věděli o tom, tak stříleli přímo do haldy s náboji. To bylo skutečně peklo, to člověk nevnímal nic. Ani spojení nebylo, nic nebylo. Němci nás bijou z levé strany, ne zepředu. Kouř vidíte, ale jeho nevidíte. Ani nebyl rozkaz, abychom na ně stříleli. Páč pozorovatelna byla vpravo, tak neviděli přesně, kdo na nás pálí. Spojař, četař Kohout, šel, utrhlo mu to nohu a nakonec zemřel. Další ruku dalšímu spojaři to utrhlo. Bylo nějak odpoledne, ležel jsem pod lafetou, ale střepiny létaly na mě a na dělo, tak jsem si říkal, že taky skočím do zákopu. Už předtím tam měli zataženého četaře z pěchoty – z pusy a z nosu mu krev tekla. Akorát pár slov: ‚Chlapci, pomožte…‘ Ale jak mu pomoct? Operaci voják neprovede, jen kdyby to byla tržná rána. Samozřejmě že ho vyhodili z příkopu, když vidíte mrtvého. Sám jsem si říkal, skočím do zákopu. Skočil jsem do zákopu a tam byl z obsluhy chlapec, který u Kyjeva říkal: ‚Já jsem měl dvě děti, já svoje děti neuvidím,‘ jak viděl válku… Já jsem byl svobodný, tak jsem říkal – umřu, neumřu, jen abych nebyl bez nohy… Já neměl strach ze smrti, ale z invalidity jsem měl strach. Zvedl jsem se a zase střely letěly přímo přes zákop. Tak jsem [se zvedl] podruhé, už jsem byl blízko, tak [jsem skočil] šipkou do zákopu. Ale co čert nechtěl – chlapec, co měl dvě děti doma, se tak lekl, že mě shodil. Já jsem se mačkal, poněvadž když letí metr nad vámi náboj z děla a vidíte, kde se to bije a všechno, tak jsem prostě hledal záchranu v zákopu. On, chudák, se postavil, tím pádem dostal do zad, a bylo po něm. Jak mi ho bylo líto, dodnes vzpomínám, jak říká, že má dvě děti.“