Marie Švirgová, roz. Svačinová

„U koho bydleli Němci, tak oni byli hodní. Oni neublížili. My jsme u súsedú, tak naproti přes cestu byl štáb, a my jsme tam chodili na besedu a oni byli tak hodní, oni nám pudink vařili, dycky říkali: ‚Marjenka...‘ nebo tak mi říkali, tak zkomoleně, a donésli dycky pudink a měli nás rádi. A on ten kuchař, potom vám řeknu, že po frontě přes Lanžhot tahli... ty mosty sa mosely jako pontonama spravit, enom tak provizorně zatím, protože ty mosty ty Němci vyhodili do luftu a potom hnali přes Lanžhot tych zajatců německých. A my jsme stáli na rožku u silnice a my tam tak stojíme a nám ich bylo aj lúto, protože stáli s bičama naši ludé, nechceli jim... tam stála pumpa s vodú. Oni se chceli aspoň napit, ovlažit, a ty naši ludé ich švácali téma bičama a nesměli se ani tej vody napit. A včil vám, my tam tak stojíme, ohlédel sa ten jeden Němec a mával nám a volal: ‚Marjenka, Marjenka...‘ A to byl ten, co nám tam nosil ten pudink, k tym súsedom teda. Do beču se daly aj mamička, já taky a mávaly jsme mu a oni volali na nás ty Němci: ‚Šak my sa vrátíme, šak my vám to oplatíme.‘ K nám sa dobře chovali, tak nám ich bylo lúto, a my jsme byli zlí, že to je nespravedlivé, že ani tej vody jim nedajú napit.“

„První jsme letěli loni, to bylo před Velikonocama, do Washingtonu a z Washingtonu do Atlanty. A tento rok že máme jet zas. No já už jsem nechcela, tak já že už to snad ani nevydržím, já to vzdám. No ale ked řekli, že do Atlanty už nepojedeme a pojedeme do New Yorku, kde je socha Svobody, ty bývalé ‚dvojčata‘ a toto všecko, tak já jsem si říkala: ‚Já to eště risknu.‘ Ale tak su strašně ráda, že jsem tam jela. Prostě, to je úžasné. Tú loďú jsme jeli kolem tej sochy Svobody a u tych ‚dvojčat‘, to je tak hrozně dojemné, a kde si na to vzpomenu, slze mi řinú do očí. Nech už sa takové věci neopakujú na světě, protože tam na tej desce plechovej sú vykrájané jména všeckých tych, co tam padli, co tam ostáli. A ludé tam nosá kvítečka, po jednem, víc sa tam nedá do tych mezerek... No a potom, pod stáří, eště jsem sa octla aj v OSN. Poslali mňa úplně za ten pult, kde mluvjá prezidenti. No já jsem byla jak v Jiříkovém vidění. Že esli toto vůbec je možné. No bylo, byla to pravda. No tak já jsem řekla, že děkujeme z celého srdce za to pozvání a že to bylo pro mňa tak dojemné všecko, a potom už se mi draly slze do očí, tak eště jednú teda jsem poděkovala za všecko a už jsem mosela skončit.“