Marie Švirgová, roz. Svačinová

* 1936  †︎ 2022

  • „My jsme pohostinný národ, a to víte, strýc jim [ruským vojákům] dávali napit vínka jako na uvítanou a oni byli potrúšení a oni začali vybírat si ženy na kartošky. Nás tam bylo ale pět rodin. A já s tym mojim bratrem jsme tak křičali, že jedinú moji mamičku jsme uchránili. Ostatní ty ženy mosely jít. To najhorší bylo...“ – „Co to znamenalo ‚na kartošky‘?“ – „Tak, znásilňovat.“ – „Oni si je odvedli pryč?“ – „Ano, to oni byli sedláci, tak po maštalích, po místnosťách a barkam... No a ten súsed Pyskatý, co jsme u nich byli první v tem sklepě, tak řekli: ‚Ked je klid, už sa nestřílá, tak já idu dat slépkám nebo idu sa podívat, jestli už nemáme ten barák zbořený.‘ Tak oni došli zpátky, říkali si v duchu: ‚Co tady ten post je postavený?‘ Jako varta u teho sklepa. A včil dojdú do sklepa a říkajú: ‚Kde sú ženské? Kde je moja Franti?‘ A my jsme bečali a tý chlapi řekli: ‚No, vzali si jich škrábat kartošky.‘ Oni už věděli, súsed co, a tak oni řekli: ‚No, toto tak nenechám, já ju idu hledat.‘ A tak oni šli. On [ruský voják] ich upozorňoval: ‚Stůj!‘, oni neposlechli, on jich zastřelil a oni sa z tech schodů zkotúlali kúštěk od nás, jak jsme seděli. Tak to byla hrůza hrůzoucí a včil co... Ty ženy za chvílu doběhly a poznaly, že sú to ten jejich Michal, tak si nad nima... no, už ich nevzkřísily. Tak tam nad nima bečaly a my všeci s nima. A potom vám ale za půl hodiny ty Rusáci došli znova. A ty ženy mosely jít znova a oni ich odtrhli aj od teho nebožtíka, tú paní súsedu, tú Francku, a oni ich od teho muža a ony mosely zas jít. No to bylo něco hrozného. Potom, když se vrátily, ony trpěly, ty ženy, byly nemocné všecky, protože nejakú špinu nebo něco... sa do nich dostala. No, říkám, to byla hrůza. Potom ich odtúd moseli vynést a všecí s kvérama, se samopalama. Mojemu tatíčkovi řekli, když jsme tú mamičku uchránili, tak to mosel být nejaký trošku se svědomím, protože mu drcal do prsú, tatíčkovi, a říká: ‚Tak půjdeš za to rabotať mosty.‘ A tak tatíček kývli, že ano. A tak potom říkám, teho súseda vynésli ven a moseli ho zakopat tam v humně jejich, ale enom tak mělko, zatím enom. No, až teda po frontě jich potom pohřbili.“

  • „U koho bydleli Němci, tak oni byli hodní. Oni neublížili. My jsme u súsedú, tak naproti přes cestu byl štáb, a my jsme tam chodili na besedu a oni byli tak hodní, oni nám pudink vařili, dycky říkali: ‚Marjenka...‘ nebo tak mi říkali, tak zkomoleně, a donésli dycky pudink a měli nás rádi. A on ten kuchař, potom vám řeknu, že po frontě přes Lanžhot tahli... ty mosty sa mosely jako pontonama spravit, enom tak provizorně zatím, protože ty mosty ty Němci vyhodili do luftu a potom hnali přes Lanžhot tych zajatců německých. A my jsme stáli na rožku u silnice a my tam tak stojíme a nám ich bylo aj lúto, protože stáli s bičama naši ludé, nechceli jim... tam stála pumpa s vodú. Oni se chceli aspoň napit, ovlažit, a ty naši ludé ich švácali téma bičama a nesměli se ani tej vody napit. A včil vám, my tam tak stojíme, ohlédel sa ten jeden Němec a mával nám a volal: ‚Marjenka, Marjenka...‘ A to byl ten, co nám tam nosil ten pudink, k tym súsedom teda. Do beču se daly aj mamička, já taky a mávaly jsme mu a oni volali na nás ty Němci: ‚Šak my sa vrátíme, šak my vám to oplatíme.‘ K nám sa dobře chovali, tak nám ich bylo lúto, a my jsme byli zlí, že to je nespravedlivé, že ani tej vody jim nedajú napit.“

  • „První jsme letěli loni, to bylo před Velikonocama, do Washingtonu a z Washingtonu do Atlanty. A tento rok že máme jet zas. No já už jsem nechcela, tak já že už to snad ani nevydržím, já to vzdám. No ale ked řekli, že do Atlanty už nepojedeme a pojedeme do New Yorku, kde je socha Svobody, ty bývalé ‚dvojčata‘ a toto všecko, tak já jsem si říkala: ‚Já to eště risknu.‘ Ale tak su strašně ráda, že jsem tam jela. Prostě, to je úžasné. Tú loďú jsme jeli kolem tej sochy Svobody a u tych ‚dvojčat‘, to je tak hrozně dojemné, a kde si na to vzpomenu, slze mi řinú do očí. Nech už sa takové věci neopakujú na světě, protože tam na tej desce plechovej sú vykrájané jména všeckých tych, co tam padli, co tam ostáli. A ludé tam nosá kvítečka, po jednem, víc sa tam nedá do tych mezerek... No a potom, pod stáří, eště jsem sa octla aj v OSN. Poslali mňa úplně za ten pult, kde mluvjá prezidenti. No já jsem byla jak v Jiříkovém vidění. Že esli toto vůbec je možné. No bylo, byla to pravda. No tak já jsem řekla, že děkujeme z celého srdce za to pozvání a že to bylo pro mňa tak dojemné všecko, a potom už se mi draly slze do očí, tak eště jednú teda jsem poděkovala za všecko a už jsem mosela skončit.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Lanžhot, 16.04.2018

    (audio)
    délka: 02:02:25
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Všecko sa zapomene, a proto sa to mosí opakovat

1954 - profil foto
1954 - profil foto
zdroj: archiv pamětníka

Marie Švirgová se narodila 2. července 1936 v Lanžhotě do rodiny manželů Svačinových. Když v roce 1942 začala chodit do školy, byla válka. Na konci druhé světové války, během Bratislavsko-brněnské operace, proběhly o Lanžhot těžké boje. Pamětnice se s rodinou schovávala několik dní ve sklepech, zachránila maminku před útoky ruských vojáků a byla svědkem mnoha událostí při přechodu fronty. Po válce se vrátila do školy v Lanžhotě. V roce 1949 utekl za hranice strýc a Marii Švirgové začaly problémy ve škole. Po měšťance nastoupila do práce do Břeclavi. V roce 1957 se provdala za Pavla Švirgu a v letech 1962 a 1967 se jim narodili synové Petr a Pavel. Pamětnice je ve svém regionu významnou umělkyní. Maluje lidové ornamenty na krojové součásti, keramiku, perníky, šaty i domy. V letech 2017 a 2018 odletěla učit lidové tradice děti krajanů do Spojených států amerických. Paní Marie Švirgová zemřela 15. prosince roku 2022.