Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Švirgová, roz. Svačinová (* 1936)

Všecko sa zapomene, a proto sa to mosí opakovat

  • narozena 2. července 1936 v Lanžhotě

  • roku 1945 zažila přechod fronty přes Lanžhot

  • roku 1950 začala pracovat v Břeclavi

  • v roce 1957 se provdala se za Pavla Švirgu

  • v roce 2017 odletěla do Spojených států amerických přednášet krajanům

Marie Švirgová zachránila svoji maminku před útoky ruských vojáků. Na přechod fronty v dubnu 1945 Lanžhotem nevzpomíná ráda. Boje tam byly tvrdé. V nejjižnější obci Moravy prožila celý život. Jako vynikající „maléřka“ se stala významnou osobností regionu. V osmdesáti letech odletěla učit lidové tradice děti krajanů do Spojených států amerických.

Dětství a začátek války

Narodila se manželům Svačinovým v Lanžhotě 2. července 1936. Měla dva sourozence. „To mládí moje bylo, jak to říct, nebylo nic, televize nebyla, drávalo se peří, tak jsme jako malí poslúchali, co si vykládajú dospělí, špásovalo se. Furt jsme byli venku.“ V roce 1942 začala chodit do obecné školy. Protože už byla válka, vzpomíná na povinná branná cvičení v maskách.

Záchrana maminky při přechodu fronty

Na konci druhé světové války, během Bratislavsko-brněnské operace, proběhly těžké boje o Lanžhot. „Osmého dubna 1945 přišel tatínek domů s tím, že se musíme dostat do sklepa. Válka velice dlúho trvala, Rusi sa z Brodského nemohli do Lanžhota dostat, les byl zalétý vodú, byly vypuštěné přehrady. Súsed šli jako poslední, zavírali dveře, eště nebyly zavřené, a naráz křáp a do jejich kuchyně vletěl granát, my bysme byli napadrť. To byl první veliký strach, mě jako devítiletého děcka.“ Ve sklepě strávily dvě rodiny dva dny a dvě noci. Jídlo i přikrývky měly připravené předem a svítily si petrolejovými lampami. Během jejich pobytu ve sklepě se v průjezdu domu „zabydlel“ tank. „Brácha byl mladší, ten to prospal, ale já jsem nemohla spát, celé mládí jsem z teho byla nemocná na nervy.“ Rodiny kvůli tanku přešly do jiného sklepa, ale tam je čekaly mnohem větší nepříjemnosti.

„My jsme pohostinný národ. Strýc jim dávali napít vínka jako na uvítanou a oni byli potrúšení a začali si vybírat ženy na kartošky“ [škrábat brambory, ale ženy se vracely znásilněné]. Ve vinném sklepě přebývalo asi pět rodin a ženy kromě maminky pamětnice musely odejít. „Já s bratrem jsme tak křičeli, že jsme mamičku uchránili. Ostatní ženy musely jít. Znásilňovali je po maštalích, po místnostech, kdekoliv.“ Soused, který přišel do sklepa později a protestoval, byl nemilosrdně zastřelen. „To byla hrůza hrůzoucí. Ženy za chvilku doběhly, bečaly, my všichni s něma. A za půl hodiny došli Rusáci znova. A ty ženy mosely jít znova a oni jich odtrhli aj od teho nebožtíka.“ Za to, že maminka Marie Švirgové byla uchráněna, musel jít tatínek opravovat mosty.

Lanžhot se staví znovu na nohy

Ve sklepech strávili lidé i několik dní. „Tolik modliteb, co jsme se tenkrát pomodlili, snad ani za celý život ne… hrozně jsme se modlili a všeci ludé slibovali, jak sa obrátí, jak budú hodní, a sotva přešla fronta a nastúpili k moci komunisté, všecko bylo ináč. Všecko sa zapomene… a proto sa to mosí opakovat.“

Bitva o Lanžhot probíhala ve dnech 5.–11. dubna 1945 a vyžádala si životy několika set sovětských vojáků. Německé ztráty byly podobné. Během bojů zahynulo šestapadesát místních občanů a stovky dalších utrpěly zranění. Z 924 obytných domů bylo zcela zničeno 230 a většina ostatních byla poškozena. Lanžhot se stal první osvobozenou obcí na území jižní Moravy.

Po přechodu fronty šli lidé na druhý konec města, kde boje neproběhly a byl tam klid. „Já nevím, jestli to ani nevěděli, tam se nezabíjelo. Ani se jim to nechtělo věřit.“ Marie Švirgová vzpomíná na mrtvé koně a krávy, kteří leželi na silnicích pod mraky much. Domů se vrátila rodina až po týdnu, musela totiž dát dům do pořádku a odstranit výkaly po vojácích. Okna byla rozstřílená, nevybuchlé granáty zajišťovala speciální služba. Tatínek chodil pomáhat s pohřbíváním mrtvých. „Chlapi dostali rum a roušky přes pusu a museli mrtvé zpátky vykopávat. Oni tam byli dočasně a odváželi je pryč.“ Rodiny zjišťovaly škody, často postrádaly oblečení a zásoby jídla měly po přechodu ruských vojáků vykopané. Lidem zůstalo jen to, co měli u sebe, například peníze v botách nebo po kapsách. Do Lanžhota přicházela pomoc z obcí, kde fronta nenapáchala takové škody. „Všecí jsme moseli zapřahnút, nepořádek byl všude, aj ve škole. Tatíček byli zedník, a co bylo zbořené, tak to udělali. Lidé se zapojili a dělali čistku. V září jsme se vrátili do školy.“

Poválečnou solidaritu vystřídal komunismus

Po obecné škole chodila Marie Švirgová do měšťanky. Když byla v posledním ročníku, v roce 1949, utekl za hranice tatínkův bratr. Ředitel měšťanky se po pamětnici proto „vozil“ a každou hodinu musela stát v koutě. Stížnosti nepomohly, protože ředitel si stál za svým: Dcera vám lže, neučí se. Nebudu ju trestat bitím, ale trestám ju takto. On byl velký komunista. Tak mě trestal. Já jsem pak už nikam do školy nechtěla chodit, když se se mnou zacházelo takto.“ Strýci se podařilo dostat se až do Venezuely. Tehdy hranice ještě nebyly tak hlídané. „Vždycky jsme spolu komunikovali, ale nic o politice, jen jak se máme.“

V obci se pomalu dostávali k moci komunisté. Kontrolovali, kdo chodí do kostela, zapisovali a postihovali. „Naši na to nikdy nedbali, a my taky ne. Ale byli lidé, kteří byli študovaní, ale jezdili do kostela pryč.“ Kolektivizace se rodiny výrazněji nedotkla, protože neměla polnosti. Ale v obci se lidé bouřili. „U některých to trvalo dva až tři roky, než je do družstva dostali. Oni byli tak tvrdí, vyhrožovali, že se jim děcka nikam nedostanú, a byla to pravda.“

V padesátých letech bylo běžné, že děvčata šla po škole pracovat. „Chtěla jsem chodit v kroji, tak jsem si musela jít vydělávat, bylo mně patnáct let.“ Marie Švirgová nejprve dojížděla do Břeclavi do firmy Šohaj, kde šila pánské košile. Po třech letech pak přešla na Pilu, kde třídila parkety a dostávala vyšší plat.

Rodina nade vše

S manželem se Marie Švirgová seznámila ve svých sedmnácti letech u muziky. „Byla dámská volenka, já jsem si pro něho šla, on zrovna došel z vojny. Líbil se mně, ale mě za něho bránili, on byl ze sedlácké rodiny, já chalupníčka.“ Manželé měli svatbu v roce 1957 a společně postavili dům, ve kterém pamětnice žije dodnes. „Manžel dostal pole, ale než jsme to mohli začít užívat, vzali mu to do JZD. Po svatbě jsme se byli na to pole podívat, ale pak nám ho už sebrali.“ Manžel měl dobrou práci, byl zaměstnán u těžařského podniku. Marie Švirgová se starala o domácnost a o dva chlapce, kteří se narodili v letech 1962 a 1967. Rodina měla zahradu a malé hospodářství. Když chlapci odrostli, vrátila se do práce do Lanžhota. Začátkem osmdesátých let nastupovali chlapci na vojnu s cejchem, že mají příbuzného v zahraničí, a měli proto těžkou vojnu. S manželem oslavili v roce 2017 šedesáté výročí svatby, ve stejném roce však zemřel.

Život v blízkosti železné opony

Marie Švirgová prožila celý život v Lanžhotě, v nejjižněji položené moravské obci. Po válce nebyly hranice tak přísně střežené, ale po roce 1948 se začala budovat jejich ostraha. „Tady byla železná opona až po silnici, hned za dědinou. Od třetího mosta už ten les byl zavřený, tam taky byly dráty. Řeka Morava byla hranicí. Přístup tam byl, ale jen pro legitimované. Tady utěkali hodně přes les do Rakouska, tady byli převaděči a byli špatní lidé a byli falešní, tak je nahlásili. Postřílaných tady bylo ludí...“

Převaděči byli obyvatelé Lanžhota, vědělo se, kdo je nasazený, a kdo pomáhá. Obyvatelé věděli, že za dopadení přeběhlíků je odměna. „Bylo to dost stísněné, když jsme se potkali, často jsme spolu nemluvili. Bylo to tady zlé.“ Ve dne lidé omezení nevnímali, ale v noci často projížděly městem hlídky.

Když se v devadesátých letech otevřely hranice, otevřely se také lesy. „Když byl převrat, šli jsme pěšky z Břeclavi podávat ruky Rakušákům. Naproti z blízkých dědin šli taky a podali jsme si ruce. To šel takový zástup lidí a tak jsme šli až Reintalu k hospodě, kde byla celnice. Bývaly sousedské akce, každé hody sem dojeli, starosta, a naopak.“

Lidovou malérečkou až za oceánem

Od dětství se Marie Švirgová zajímala o rozmanité ruční práce. Od sousedky se naučila šít, vyšívat i malovat. Naučila se malovat ornamenty, kterým se v Lanžhotě a okolí říká „svéráz“. Malovala ženám šátky a další drobné krojové součásti. V sedmdesátých letech byl velmi populární malovaný porcelán a začala také malovat na sklepy a domy. „Na co se člověk zaměří a je v tom zběhlý, tak je v tom dobrý. Já jsem se zaměřila na ornament. První vymyslím předlohu, potom si to nakreslím na mašlu nebo šátek, na keramiku nebo koštéř. Pak maluju.“

V roce 2013 se pamětnice zapojila do práce Výtvarné folklorní akademie v Břeclavi. „Tam se to maluje na kabelky, boty i na šaty. No, tak ten modrotisk je pro mě velice zajímavý.“ Marie Švirgová peče a zdobí speciální perníková velikonoční vejce. „Jsou to vlastně dvě půlky, které slepuji dohromady. Manžel kdysi našel původní formičky, které vyvážela čokoládovna do smetí. Byly to poloviny plechových formiček ve tvaru vajíček. Hned ho napadlo, že bych je mohla použít.“ V roce 2017 své umění představila na Mezinárodním folklorním festivalu ve Strážnici.

Před Velikonocemi 2017 se vypravila až za oceán, aby učila děti krajanů a českých pracujících naše lidové tradice. Poprvé přitom navštívila Atlantu a Washington a o rok později New York. „Tak su ráda, že jsem tam jela. To je úžasné. Jela jsem kolem sochy Svobody a byla u tech ‚dvojčat‘. Na plechové desce sú vykrájané jména těch, kteří padli, a ludé sem nosí kvítečka. Octla jsem se v OSN, kde mluví prezidenti. Opravdu, to mi v životě nenapadlo, že se ve stáří dostanu za moře.“

Krajané mají o lidové tradice zájem a pořádají různá setkání, moravské dny atd. „Tady v Lanžhotě to vzešlo, a tady to končí. Tady není zájem. Jinde to lidi zajímá, tady ne. Přičítám to pohodlí. Většinou se to předávalo v rodinách, z rodu na rod, a najednou to začalo upadat. Je moderní doba, mladé baví něco jiného.“

Své vyprávění Marie Švirgová uzavírá povzdechem: „Mladí lidé nejsú vlastenci, nemají vlasteneckého ducha. Měli by si vážit všeho, a ne všechno prohýřit a promarnit. Dědictví otců zachovej nám, Pane.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Helena Hájková)