Jiří Suchý

* 1931  

  • „V tom rozhlase byly zvláštní podmínky, protože tam jsem měl zakázáno, ředitel Riško vydal zákaz, ale poněvadž je tam mnoho redakcí a pořád se tam měnil personál a nepředávali si ty instrukce. Tak za takové dva roky se najednou začali ozývat , jestli bych něco šel natočit, tak jsem šel. A oni to vysílali tak dlouho, než si toho někdo všiml, tak to zase zakázali, ale mezitím mě jiná redakce přizvala a já jsem nikomu neříkal, že nesmím, a ani mně to nikdo oficielně neřekl, takže jsem odvysílal řadu relací v rozhlase, vždycky než jim došlo, že tam mají vlastně škodnou, tak jsem natočil vždycky pár věcí.“

  • „Pak byli studenti ve stávce a to už byl prosinec, to vím přesně, že to bylo 24. prosince, a my jsme se rozjeli po různých fakultách. A tam byli ti studenti a my jsme je různě podporovali tím, že jsme si s nimi povídali a zazpívali jsme jim a tak. Bylo to strašně příjemné, oni tam všude měli napečeno, poněvadž jim lidi nosili. Tak pak už jsme odmítali na té šesté fakultě, že už nemůžeme. A pamatuju si a to byl velkej zážitek pro mě: v noci jsme už obrazili všechny fakulty a opustili jsme tu poslední a já jsem vezl Jitku Molavcovou domů, a když jsem se vracel, tak byla půlnoc a na našem tehdy ještě socialistickém rádiu vysílali tehdy ještě půlnoční mši. No a to jako bylo velice silné. Tam jsem si uvědomil, že už ten režim skončil.“

  • „De facto jsem doplácel na některé podpisy, které jsem učinil, tzn. na Dva tisíce slov nebo Několik vět nebo potom byla taková akce za propuštění Václava Havla. A to jsem všechno podepisoval a samozřejmě to mělo své důsledky. Nejhorší to bylo začátkem 70. let a to se táhlo asi do roku 1985, pak začala jakási obleva. Pak mě dokonce pustili režírovat do Finska, a dokonce jsem mohl natočit i dva filmy po tom roce 1985. Protože ten režim nebyl už takříkajíc pevný v kramflecích. No ale do té doby jsem nesměl téměř nic. Směl jsem dělat divadlo, na to si netroufli, protože popularita toho Semaforu byla tenkrát pořád obrovská. Dokonce soudružka Balážová v televizi řekla památnou větu, že do televize mě nepustí, ať shniju na té své faře. Tím myslela to divadlo. Jak vidíte, tak jsem neshnil zatím.“

  • Celé nahrávky
  • 4

    Praha, 07.10.2009

    (audio)
    délka: 13:23
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Věřil jsem, že se něco musí stát už v roce 1988

suchý - dobová.jpg (historic)
Jiří Suchý
zdroj: foto: Petr Neubert

Divadelník, skladatel, textař a spisovatel Jiří Suchý se narodil 1. října 1931 v Plzni. V roce 1958 stál u zrodu Divadla Na zábradlí a o rok později v roce 1959 spolu se svým blízkým spolupracovníkem Jiřím Šlitrem založil divadlo Semafor, které se zásadním způsobem zapsalo do historie českého divadla i populární hudby. Stovky písní napsaných společně s nerozlučným partnerem Jiřím Šlitrem patří k vrcholům české písňové tvorby uplynulého století. Zatímco 60. léta patří v kariéře Jiřího Suchého k nejúspěšnějším, 70. léta jsou obdobím útlumu. Za podpis manifestu Dva tisíce slov v roce 1968  byl v 70. letech omezován ve své umělecké činnosti. Nesměl vystupovat v televizi, v rozhlase, nemohl natáčet filmy, vydávat knížky, zbylo mu pouze vystupování v divadle Semafor, kde však byl zbaven vedoucí funkce. Činnost Semaforu byla zájmem Státní bezpečnosti o osobu Jiřího Suchého výrazně poznamenána po celé období normalizace. K přežívání na okraji oficiální kulturní scény dále patřily návštěvy různých mládežnických klubů na malých městech. I tato představení byla monitorována komunistickou tajnou policií. Roku 1977 odmítl podepsat tzv. Antichartu, perzekuce tudíž trvala až do druhé poloviny 80. let, kdy došlo pod vlivem sovětské perestrojky k určitému uvolnění kulturních poměrů. Jiří Suchý byl již v roce 1988 přesvědčen, že komunistický režim brzy padne. Přesto byl překvapen vývojem událostí. Po brutálním zásahu police proti studentské demonstraci 17. listopadu divadlo Semafor tak jako další česká divadla vstoupilo do stávky a místo představení vedlo besedy s diváky. V prosinci pak se svým souborem podporoval studentské stávky tím, že objížděl fakulty a diskutoval se studenty. Konec totality umožnil Jiřímu Suchému svobodnou tvorbu. Stal se opět ředitelem Semaforu a na scénu uvedl hru „Hej rup aneb Peklo nebude a ráj se vrací“, čímž reagoval na aktuální společenské změny. Jiří Suchý si pro zhodnocení dvaceti let svobody vypůjčil slova z jedné své hry: „Teď jsme se ocitli v raném kapitalismu a kapitalismus je mnohem lepší než socialismus, ale horší, než jsem čekal.“