Václav Straka

„Na Neveklovsku jsem si postavil chatu, že jo, a dával jsem hodiny. To najednou bylo u těch Britů, protože nejdřív jsem učil toho McFerara, toho reuteráka, kterej mě doporučil na britský vyslanectví, tam mě doporučili na švýcarský vyslanectví, kanadskýho atašé obchodního jsem taky učil česky a tak dál. Ale já jsem dodržoval naprosto, prostě, to mně bylo jasný, že mě kontroluje StB, jak se chovám, co dělám, a já jsem naprosto dodržoval postavení učitele češtiny. Odmítal jsem jakýkoli rozhovor o politice. Byla snaha mě taky, to jsem vycítil, ňákym způsobem mě získat, protože ten… jak on se jmenoval ten druhej, co jsem ho učil… ten mě vyzval, abych s ním šel se podívat na jeden bar, kam chtěl večer jít, že jo. Po ulici jsme šli spolu, že jo, pořád byly narážky. Ale já jsem je odmítal. Čili na mě nemohli vytáhnout žádnej takovejdle argument, že jo. Já jsem se držel naprosto stranou věci. No a právě to byla ta výhoda, že jsem moh jít do tej penze a že jsem si na venkově stavěl tu chatu, že jo.“

„Při velitelství byl osvětovej důstojník, měl pod sebou několik institucí. A my jsme měli knihovnu, dost velkou knihovnu. Představte si, že – to je typický například pro český lidi – oni například když ujížděli z tý Francie, tak v tom batohu táhli taky knihy s sebou. Který potom dávali dohromady v Anglii a vytvořila se knihovnička docela hezká. Půjčovaly se knihy, to se rozšiřovalo, ta knihovna narůstala, že jo. Pak jsme tam měli – já jsem kromě toho, že jsem byl tim redaktorem, já jsem furt někde něco zakládal – Sdružení učitelů a profesorů. Páč tam byla řada učitelů bejvalejch nebo kantorů středoškolskejch, a když byl ještě volnej čas, když ještě ta situace nebyla tak napjatá, tak nám umožnilo velitelství, že jsme ve skupině jezdili po univerzitách anglickejch a seznamovali jsme se s tim systémem. Ve Skotsku jsme byli, ve Walesu a tak dál. A taky jsme sbírali… Voni tam totiž byli nejen vojáci, ale byli tam… My jsme měli, to snad taky víte, že ve Walesu byla škola česká. Střední škola byla, kde byl velitelem, tedy ředitelem nadporučík Havlíček, nedávno zemřel, stoletej, že jo, a ten mně celou tu dobu mně jako vyčítal, že on to nechtěl dělat, že jsem ho tam navrh jako ředitele, že to musel vzít a že chtěl bejt v armádě. Ale pak teda byl výbornej. On byl doktor přírodních věd a dělal toho ředitele a v tom… Tam byli ty úředníci, měli děti, tam byli ty Čechoslováci, měli děti, tak chodily do těch škol. Jednak už začínala obecná škola a jednak střední škola, že jo. A dělali jsme například taky dodatečný doplňkový maturity, protože tam byli mezi vojákama středoškoláci, kteří měli třeba septimu nebo takhle a nemohli udělat maturitu. A my jsme udělali pro ně kurs, asi deset našich lidí dělalo dodatečnou maturitu vojenskou, kde jsem byl taky jako jeden kantor, na francouzštinu jsem je zkoušel. Byla to samozřejmě taková formalita, ale udělali si maturitu v armádě. Čili takový tyhlety kulturní záležitosti tam byly taky.“

„Každý první, když se stane funkcionářem, tak chce plat. To nás nikdy nenapadlo. A to je ten převrat nebo ten zlom, kterej se stal po tom devadesátym osmym roce (myšleno zřejmě roce 1989, pozn. ed.), že najednou ta svoboda vedla k tomu, že lidi chtěli pracovat, ale … za každou funkci najednou chtěli plat. To nás, který jsme šli už do války, nikoho nenapadlo, když jsem se hlásil k armádě, že bych si vyjednával ňáký plat. Voni – každý dneska chce plat. Změnila se nálada lidí, to je to špatný. Obrovský vítězství je v tom, že je volnost projevu, to je velká záležitost, že jo, ale lidi by potřebovali se vyvinout ještě trošku, já bych řekl, eticky, snad je to fráze, ale nemyslet pořád jen na ty peníze, který jsou dneska.“

„Prvního května jsme překročili hranice Československa u Chebu u vesnice, která se jmenuje Pomezí. Dneska tam máme pomníček, jsme si tam postavili, každym rokem tam jezdíme pokládat květiny, kde je vysvětleno, že tam jsme překročili hranici jako první Čechoslováci ze Západu. Jak jsme se tam dostali – pomáhali jsme Američanům v tom Chebu a pak když najednou se ozvalo, že Američani vstoupili do Plzně, tak Sítek, náš velitel, řek: ‚Nasedat, pojedem do Plzně a pojedem do Prahy.‘ Takhle. A když jsme přijížděli k Plzni, tak se ozvalo z rozhlasu: ‚Praha povstala, Praha bojuje.‘ A Sítek rozhodl, že rovnou z pochodu pojedeme na Prahu. Ale nemohli jsme, protože už byla dohodnutá demarkační linie. My jsme byli v té chvíli součástí americké armády. Podléhali jsme americkým příkazům, Sítek marně prosil, aby nás Američani pustili, a Američani to zakázali. My jsme potom z Plzně se přesunuli do vesnice Kyšice před Plzní, tam jsme čekali na další vývoj situace. No a pak se ozvalo, že Rusové vkročili do Prahy, tak tehdá já, Rosťa Kocourek a ještě jeden, Karel Lukeš, jsme sedli na dvě auta a jeli jsme bez rozkazu a bez povolení směr Praha. Takže my jsme jeli. Já řikám dodneška, že to byla riskantní záležitost, poněvadž my jsme jeli kolem ustupujících německých jednotek plně vyzbrojených, my s autama s nápisy Czechoslovakia. No tak dva a jeden v autu. Přijeli jsme ze Západu jako první do Prahy, tady se ještě rovnaly barikády. A protože jsem v Košířích bydlel předtim, byla tam má rodina, tak jsem hned na začátku Prahy zahnul a objevil jsem se po sedmi letech před barákem.“

„Angličani, i ty prostý lidi, měli takový pocit hanby, bych přímo řek, za Mnichov. Oni si uvědomovali, že prostě zradili Československo, že umožnili Hitlerovi bez veškerýho odporu zmocnit se naší země, a snažili se proto nám nějakým způsobem prostě projevit… jak bych to měl říct… nechci říct lítost, ale pochopení pro situaci. Snažili se nám ulehčit náš život, zvali nás do rodin například. Když například se objevil Čechoslovák na silnici, šel třeba na pivo do vesnice, zastavilo vždycky auto, pozvalo ho. Dávali nám vždycky takzvaný… Brali nás na ty stopy, že jo, zvali nás do rodin. Z toho taky vznikla řada manželství, protože dostat se do rodiny, kde byla dcera, znamenalo, že vždycky byly snahy tu dceru udat, protože v Anglii zejména v té době bylo mnohem víc žen než mužů, že jo. A každý to děvče se snažilo získat nějakého toho ženicha. A jinak rovněž byl ten vztah k jiným armádám – výborně jsme se dorozumívali nebo byli přátelé s Norama, ale i s Polákama, i když například ty naše posádky nebyly blízko sebe. Scházeli jsme se v Londýně nebo tak nějak na dovolený. Ta soudržnost mezi těma zahraničníma armádama byla velmi dobrá.“