Jaroslav Souček

* 1921  †︎ 2016

  • „Taky jsem byl na rodišti generála Svobody. On zemřel na výměnku. Nevím, jestli jste tam byl nebo nebyl? [To ne, to ne.] Tak to bylo státní stavení. Udělali tam muzeum. Byla tam stodola a všechno to tam bylo zanechané. A ona bydlela v bytě.“

  • „[Šel jsem] na ruskou kuchyň a povídám, že mně odešla. Zdržel jsem se, že bych se najedl. Hned rozkaz na kuchyň a dostal jsem najíst, že to ani [sovětští] vojáci nedostali. To zase musím říct. Ale oni se nevyznali. Třeba měl knoflíky, šel, já bych měl pozdravit jeho, a on zdravil mě.“

  • „Oni [Svobodovi] hodně přiřkřívali, že nemusel jít na Duklu, a Svobodovi také přiřkřívali, že na Sokolově, jak to tam bylo, se taky nemuselo být. Ale on byl taky malý pán. Jemu veleli.“

  • „Tenkrát, jak říkám, ten Neuschloss, jak nás tam zastřelili. To tam většinou létaly minomety. Praskaly nálože, minomety kropí takhle a dělostřelectvo jde jako sprcha. Tak někteří zpanikařili, vlétne sem, vlétne tam a to se nedá. Kde jsi, tak tam zalehni, koukej třeba, aby nějaký předmět, strom nebo něco byl u palice, a čekej. Buď tě trefí, anebo tě to mine.“

  • „[Důstojník] německý a ruský voják mu musel sloužit. A když byl konec války, tak i těm [německým] důstojníkům nechali pistoli. Oni šli jako tlupa. Tak už po válce je zastavili a řekli: ,Tak běžte jako armáda.‘ Aby pochodovali.“

  • „Když přišlo do tuhého, vím, že z Krymu byl nějaký Lancigr a Koblasa, a když přišlo do tuhého, tak plakal jako malé dítě. Volal maminku. [Se bál no.] U nás vždycky říkali, že strach má velké oči. Já si pamatuji, tam jsme stáli, ne na frontě, už vzadu, takových dvacet kilometrů, možná víc, od fronty, takový hlad a povídám: ,Půjdu na kuchyň, ať mně cokoliv dají.‘ Tak ona ta kuchyň byla. Musel jsem jít okolo kuchyně, potom projít a zpátky na zahradu. Docházel jsem k té kuchyni a tam šlupa, jedna šlupa, druhá [šlupa]. Tak jsem zalehl. Tam byly přivázané krávy, byly zpřerážené střepinami a tuto. Už jsem neměl hlad, otočil jsem se a utíkal jsem odtamtud pryč.“

  • „Jak byli Češi - Mirohošť, Straklov, Dubno, tam jako ty místa - tak tam byly celé vesnice. Tam měli matici školskou, dostávali knihy i soukromé učitele měli. A my na takové vesničce. Nám dali nějakou čítanku a ve škole se učilo polsky.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Chrudim, 27.01.2010

    (audio)
    délka: 02:53:31
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Chrudim, 11.03.2011

    (audio)
    délka: 04:53:31
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Když zabili kamaráda, říkal jsem si: Má pokoj, zítra přijdu já

Jaroslav Souček, 27.1.2010
Jaroslav Souček, 27.1.2010
zdroj: autor Luděk Jirka

Nadporučík v. v. Jaroslav Souček se narodil 16. srpna 1921 v obci Ivaniče na Volyni v tehdejším Polsku. Za polského státu vychodil čtyři třídy obecné školy a poté se odhodlal k učení na krejčího. V letech 1939-1941 prožil sovětskou okupaci a v letech 1941-1944 nacistickou okupaci západní Volyně. Dvanáctého srpna 1944 vstoupil v Ivaničích do tvořícího se 1. československého armádního sboru. Výcvik prodělal v Černovicích a v Sadaguře a byl zařazen jako řidič do 3. praporu tankové brigády. V další fázi tažení - v karpatsko-dukelské operaci - se však zúčastnil bojů jako samopalník. Poté byl přesunut do Krosna, kde prodělal šoférský kurz, a následně na další výcvik do prostoru Krakova. S tankovou brigádou prošel boji u Ratiboře a zúčastnil se ostravsko-opavské operace. Po ukončení války byl povolán na obranu části Slezska před Poláky a ještě v roce 1945 se vrátil zpět na Volyň. Zde se oženil a v roce 1947 s ukrajinskou manželkou reemigroval do Československa. Usadil se v Meclově na Horšovskotýnsku, kde pracoval jako poštovní doručovatel. V západních Čechách však nezůstal a v důchodu odešel za dcerou do Chrudimi. Jaroslav Souček zemřel 1. dubna 2016.