Karel Schwarzenberg

* 1937  †︎ 2023

  • „Já jsem se po celá léta vždy chtěl vrátit domů a někdy se mi podařilo, že jsem aspoň na dva tři dny zajel, ale když to prasklo, to bylo neskutečné, já říkám vždycky, že pro mě nejšťastnější den mého života byl dvacátý prosinec osmdesát devět, když byl zvolen Václav Havel a věděl jsem, že teď už je to na beton, teď jsme opravdu svobodní.“

  • „My jsme byli tehdy nesmírní vlastenci. To si dnešní generace nemůže představit. To vše, co se dělo, nás k tomu vedlo. Já si pamatuji právě po tom únoru takovou typickou událost. Můj otec sám skaut nebyl, ale byl příznivec skautingu. Asi pod vlivem Alfonse Paara, souseda. Na každý pád bylo u nás spousta skautských táborů. U Vltavy měly holky velký skautský tábor a já jsem s mojí sestrou tam šel na večer. Veliký táborák. To bylo v létě čtyřicet osm, všichni jsme věděli, že to jde z kopce dolů, poněvadž Jan Masaryk už byl zavražděn a tak dále. Pamatuji si, jak jsme tam stáli a zpívali Ach synku, synku nebo Teče voda, teče, ty Masarykovy písně. Jak jsme se o tom bavili, věděli jsme, jaká je doba, to vlastenectví bylo strašně silné.“

  • „Tehdy jsme mluvili jak o pokušení komunismu, tak o pokušení nacionálního socialismu, tedy nacismu, fašistů a tak dále. A jaká pokušení jsou, na které city apeluje fašismus. A on mi vysvětloval, proč mnoho lidí jeho generace se stali právě buď komunisty, nebo fašisty, a kde ta pokušení byla a jak se na tu mylnou cestu dostali. Samozřejmě, normální kluci, kteří teprve vývojem se tam nebo onde přiklonili a on to viděl, že částečně vždy v tom je vždy ten okamžik, kdy se člověk začíná sám podvádět.“

  • „Tehdy přeci jenom spousta lidí doufalo, že se ten režim zhroutí. Byl jsem přesvědčený, že to nesmím opustit. A to už bylo to ráno, v devět hodin, kdy jsem slyšel, že Jan Masaryk je mrtvý. Bylo mi jasné, co se stalo. To byla doba, kdy jsme všichni četli foglarovky a v tomto skautském foglarovském duchu jsme byli vychováni. Takže jsem se v župánku a s chřipkou postavil vedle toho rádia a slíbil sám sobě, že nikdy tu věc neopustím, dokud nebude Československo zase svobodné.“

  • „Socialistické hospodářství plánované někdy tak úplně nefungovalo. A jednoho dne nestačilo vyrobit dostatečný počet dámských vložek. Tak udělali to, co vždycky bylo v případě nedostatkového zboží, stáhli to z obchodů a rozdělovalo se to přes podnikové akce. V pohodě, ale jenom když byl člověk zaměstnán. Manželky disidentů a disidentky z toho byly samozřejmě vyloučeny. Takže nastala opravdu nouze a Jiřina mi zavolala do Vídně, jestli bych mohl pomoci. Tak jsem řekl: ,Samozřejmě, že se pokusím.‘ Tak jsem vzal veliký kufr a koupil jsem opravdu množství vložek, co se do toho velikého kufru vešlo. A vydal jsem se, když jsem dostal zase povolení, na cestu do Čech. Ale samozřejmě jsem měl jisté obavy, protože kdyby mě chytili při pašování zakázané literatury, tak jsem hrdina. Když mne chytí při pašování dámských vložek, jsem perverz. To mi bylo taky jasné. Ale měl jsem osvědčený recept. K tomu mám historku, která se stala trochu později. U nás byl zaměstnaný, bohužel už je také v nebi, Vasil Trefjaňuk, Ukrajinec unesený Němci, který potom zůstal v Rakousku a pracoval u nás. A jednou mě vezl na letiště v devadesátých letech a zeptal se: ,Můžu se něco zeptat?‘ Řekl jsem: ,Cokoliv.‘ Já vždycky kupuju cigarety u toho trafikanta na Prinz – Eugen – Strasse a on se mě onehdy zeptal: >Jaký je ten váš šéf? < >Někdy je vzteklý, ale jinak v pořádku, < jsem mu odpověděl. >A není nějakej divnej? < >Pročpak? < >Svého času sem několikrát zavítal, teď už delší dobu ne, a koupil ty nejhorší pornografické časopisy, že i ty Hustlery byly mezi nimi civilizovaný.< Vasil se obrátil na mě:, Je to pravda?‘ Já jsem říkal: ,Ano, samozřejmě, že je to pravda.‘ A pak jsem mu vysvětlil právě na příkladu Jiřiny Šiklové, že jsem přemýšlel, jak to převézt přes hranici. Takže jsem do kufru schoval, to muselo být schované, aby se to mohlo objevit jako kontraband. Koupil jsem dostatečný počet těchto svinských časopisů. Na hranici otevřeli kufr, celníci to prohledali a objevili ty časopisy. Přísně se na mě podívali a řekli německy: ,Welche Schweinerei! Wissen sie, das ist in Czechoslowakei verboten, das ist konfisziert.‘ Tak jsem udělal velice smutný obličej a oni to konfiskovali. Věděl jsem, že za prvé se tím sami pobaví, ale hlavně v Brně na černém trhu se to prodávalo kolem tři sta padesáti korun, což tehdy byl docela pořádný obnos. Tak konfiskovali a já jsem si jel s kufrem dál. Na Karláku jsem předal Jiřině Šiklové veliký kufr s vložkami.“

  • „Únor [1948] jsem zažil v Praze. Zatím moje starší sestra, která byla v gymnáziu Voršilek, musela napochodovat na Staromák a zažila to tam celý: ,Právě přicházím z Hradu.‘ To ona tam slyšela. Tak já jsem nebyl v gymnáziu, seděl jsem doma. Ale pamatuji si, jak jsem se z Voršilky koukal z okna a slyšel a viděl ty trošku už ožralé milice, jak pochodovaly po Národní třídě. To si dobře pamatuji a bylo mi jasné, co se stalo. Krátce potom jsem měl chřipku, nebyla škola a vstal jsem a moje sestra dostala k Vánocům veliké rádio. To byla senzace. Tak jsem šel k rádiu, zapnul ho a už nevím, jestli to byl Braník nebo Vyšehrad. Bylo tři čtvrtě na devět a v devět přišly zprávy, že ministr zahraničí Jan Masaryk byl nalezen mrtev na nádvoří Černínského paláce. Mně bylo úplně jasné, co se stalo, že byl zavražděn, a Honza Masaryk, toho jsme tehdy všichni milovali. Opravdu, to bylo otřesné, to byl poslední hřebík do rakve naší republiky, když ho zavraždili. A když týden nato byl pohřeb, tak jsme šli k Václavskému náměstí a pamatuji si, že jsme stáli na rohu Vodičkové, a to ohromné množství lidí. Všichni zoufale koukali, mnozí plakali a šel ten pohřební průvod. To nikdy nezapomenu.“

  • „V okamžiku, kdy se Vlajka přiklonila spíše ke kolaboraci s nacisty, ještě před Mnichovem, přerušil otec rázným krokem spojení. Stalo se to dosti komicky, neboť během mobilizace bydlel jako jezdecký důstojník v Trenčíně u rodiny, která z toho nebyla moc nadšená. Jednoho dne bylo k jeho překvapení zatopeno a paní mu sdělila, že se má stát českým králem. Otec pak přišel na to, že to šířila nacistická propagační vysílačka ve Vídni, pochopil, že je to nebezpečí, v Praze vše hlasitě popřel a z Vlajky vystoupil. S některými udržoval styky nadále, ale říkal, že se v pozdních letech Vlajka úplně zvrtla. Skutečnost, že vstoupil do Vlajky, znamenala však pro můj vývoj velkou výhodu, neboť mě otec upozornil na to, jak člověk lehce podlehne extremismu, ať je to zleva či zprava. Každý, zejména mladý člověk, který se zajímá o politiku, se totiž do toho pokušení dostane.“

  • „Všichni, kteří to podepsali, byli pevně odhodlaní. Vybrali mezi sebou Františka Kinského, který to předal prezidentovi. Za to byl dlouho vězněný v Německu. Já jsem se vždycky ptal, jaké to bylo, když se na chodbě setkal Honecker se strýčkem Františkem, protože tam oba seděli, ale bohužel zemřel dřív, než jsem se ho mohl zeptat. Tehdy jsme se stavěli za celistvost českých zemí. Někteří, co to podepsali, měli blíže k německé národnosti v Čechách, ale věděli, že je třeba držet pohromadě. V době okupace tvrdili Němci, že veškerá šlechta je germánského původu, tudíž i šlechta v českých zemích by se měla přihlásit k německé národnosti. Tomu bylo nutno se postavit. Bylo zajímavé, že deklaraci podepsala spousta rodin s nečeskými jmény, ale cítili jsme se jako zemské rodiny, které patřily k zemím Koruny české a později Československu.“

  • „Moje matka byla anglofilní a se svými sourozenci mluvila anglicky. Jednou si mě zavolala, povídala, že už v deseti letech nejsem malé dítě, protože v Anglii už bych byl teenager, a řekla: ,To celé, co tady miluješ, Orlík, Čimelice, ztratíme. To si musíš uvědomit. Vypadá to tak, že budeme muset opustit zemi.‘ To byl šok, ale báječné bylo, že jsem se pak hodiny procházel orlickým údolím, což mi zůstalo. Bohužel to už nikdy neuvidím.“

  • „Já jsem měl jiné problémy, to bylo teď v novinách všude publikované, ano, můj tchán byl nacista. Takže to byl pro mě i pro rodiče problém. Když jsem potom šel za otcem a řekl jsem mu o tom. On se na mě podíval a řekl: ,Co to kecáš. My neznáme Sippenhaft.‘ To byl nacistický výraz, bylo to v právním nacistickém řádu, ale komunisté to používali taky, že každý ručí za všechny členy svého rodu. To jsme za komunistického režimu zažili taky, když byl někdo syn kulaka, tak nesměl studovat apod. Například když byl jeden v odboji, tak ho za nacistů zavřeli nebo popravili celou rodinu. To byl ten princip Sippenhaft. Otec řekl: ,Nás zajímá, jaký má ona postoje, a ne, co dělal její fotr.‘ To mě zas otec hezky poučil, kde je ten rozdíl.“

  • „Zaprvé jsem v osmdesátých letech sem častěji jezdil, takže jsem měl zhruba tušení. Za druhý to bylo nejkrásnější období mého života, poněvadž 29. prosince byl Václav Havel zvolen prezidentem. Pak mě pozval, abych šel na oběd. Ten oběd byl sice z kulinárního hlediska velice skromný, nicméně je zajímavý, že všem, co tam seděli, i mně, pan prezident řekl: Ty budeš dělat to a to, a najednou jsem se stal hradním úředníkem, aniž bych o tom ráno ještě tušil. Ale když mi pan prezident tohle nabídl, že můžu spolupracovat na změně republiky, na vybudování svobodnýho Československa, samozřejmě člověk řekne yes! Ani vteřinu jsem neváhal. Poněvadž to je jedinečná nabídka. Potom jsem se stal kancléřem. A tak to bylo.“

  • „Já jsem ještě doma dostal Svojsíkovu knihu a tu jsem s nadšením četl. Já jsem ji popravdě řečeno několikrát četl, já jsem si ji dokonce vzal s sebou do emigrace, několikrát jsem ji pročetl. Při nesčetných stěhováních se někde ztratila. Takže Svojsík mě strašně ovlivnil a pak mě ovlivnil můj otec, nebyl sám skaut, ale byl příznivec skautingu. Tudíž se účastnil skautských táborů. Nejvíc mi zůstává v paměti, to bylo v létě čtyřicet osm, to byl holčičí oddíl dole u Vltavy. My jsme všichni byli děti, moje sestra byla o rok starší než já. Ale všichni ty skauti věděli, že po únoru je konec. My jsme všichni byli tehdá ještě strašně vlastenecky nadšený, tak jsme stáli u táboru a zpívali Teče voda, teče… a Ach synku, synku… To nás strašně ovlivnilo. Ostatně to bylo léta letoucí, začátkem devadesátých let jsem byl v doprovodu s prezidentem Václavem Havlem na Budči a najednou za mnou přišla jedna už samozřejmě postarší paní a zeptala se mě, jestli si na ten tábor a na ten velký táborák pamatuji. Já jsem řekl: ,Samozřejmě!‘ Ona byla jedna z těch skautek, co u toho byla. To bylo takové první setkání se skautingem.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 16.10.2013

    (audio)
    délka: 38:14
    nahrávka pořízena v rámci projektu Skautské století
  • 2

    Praha, 11.07.2014

    (audio)
    délka: 01:01:13
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 19.02.2021

    (audio)
    délka: 01:50:23
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 4

    Praha, 11.03.2021

    (audio)
    délka: 01:44:07
    nahrávka pořízena v rámci projektu Česká šlechta
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Za lidská práva a demokracii je třeba vždy bojovat

Karel v mládí
Karel v mládí
zdroj: Archiv Murau

Karel Schwarzenberg se narodil 10. prosince 1937 do významného šlechtického rodu, jehož historie sahá až do 12. století. Karlovi rodiče, Antonie Leontina Schwarzenbergová a Karel VI. Schwarzenberg, se začátkem druhé světové války přihlásili k českému občanství. Kvůli tomu byla v roce 1942 na jejich majetek Reinhardem Heydrichem uvalena nucená správa a rodina se musela stěhovat ze zámku Orlík do zámečku v Čimelicích, kde také prožila zbytek války. Karlův otec zde v dubnu 1945 založil ilegální odbojovou skupinu a zároveň vedl květnové povstání. Dva roky nato postihla rodinu další majetková ztráta, když došlo k odsouhlasení zákona Lex Schwarzenberg. V roce 1948 se rodina před komunistickým režimem uchýlila do Rakouska. Karel zde nastoupil na gymnázium a po maturitě začal studovat lesnictví a práva. Ani jedno ze studií však nedokončil, neboť v roce 1960 jej kvůli sjednocení rodového majetku adoptoval strýc Jindřich Schwarzenberg a Karel se po jeho smrti musel naplno ujmout správy rodinných statků. Politicky se Karel Schwarzenberg začal angažovat již během gymnaziálního studia a postupně se tak jeho životním tématem stala lidská práva. Když po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 začaly do Vídně přijíždět první vlny emigrantů, Karel Schwarzenberg jim poskytoval nocleh a materiální pomoc. V roce 1984 se stal předsedou Mezinárodního helsinského výboru pro lidská práva. Díky tomu mohl častěji navštěvovat rodnou vlast a v roce 1988 se zúčastnil lidskoprávní konference v Moskvě, kde se setkal například s jaderným fyzikem a disidentem Andrejem Dmitrijevičem Sacharovem. Po sametové revoluci v roce 1989 se vrátil do Československa a po zvolení Václava Havla prezidentem nastoupil do jeho služeb nejprve jako státní úředník a posléze hradní kancléř. Po skončení tohoto období byl plně činný v politice. Během dvou různých vlád působil jako ministr zahraničních věcí a parlamentní senátor. V roce 2009 spolu s Miroslavem Kalouskem založil středopravou stranu TOP 09. V roce 2013 kandidoval na prezidenta České republiky a v přímé volbě se umístil na druhém místě. S manželkou Therese Schwarzenberg vychovali tři děti, Jana Nepomuka, Annu Carolinu a Karla Philippa, kterého měla Therese s rakouským průmyslníkem a politikem Thomasem Prinzhornem. Kvůli tomu se manželé Schwarzenbergovi v roce 1988 rozvedli. Po dalších dvaceti letech se však znovu a v tichosti vzali na zámku Obermurau ve Štýrsku. Karel Schwarzenberg žil v roce 2021 na zámku Dřevíč. Zemřel 11. listopadu roku 2023.