Jan Roman

* 1929  

  • „Já si vzpomínám na rok 1969. To byl ten rok, kdy naši postihovali naše lidi. Já jsem se schovával tady, jak je Zelňák, tam je takové tržiště, tam byl takový výklenek. Tam jsme se schovávali houf lidí. A všude kolem nás se střílelo. Valehrach byl zrovna kousek od nás, ten, co ho na Orlí zastřelili. Tam řval taky. Mezi námi byl voják, měl pušku a doslova brečel, vzteky brečel. Říká, že jim dali pušky, ale bez nábojů. Tak říká, kdyby měl náboje, tak by střílel po těch, co stříleli naše lidi. Takové zážitky jsem měl. Ještě nám dneska tu patronu doma.“

  • „Já jsem byl u těch komínářů. Takže práce velmi nebezpečná, protože každou chvíli spadl nějaký kámen, někoho to zabilo. Měli jsme gumové obleky, protože v těch dolech neustále pršelo, prostě voda padala ze stropů. Takže jsme museli mít gumové obleky a čepice proti vodě.“ „Co radioaktivita?“ „Radioaktivita tam byla špatná, protože jak ta voda kapala, tak se dostávala i do těch potoků, co padaly ze stropů. Ta voda se prosakovala přes radioaktivní rudu a potom byla samozřejmě radioaktivní. Oni byli takoví bezohlední, že s tou vodou vařili třeba. Ono se také říkalo: ‚Kdo pracuje s uranem, ten má konec s čuranem.‘ Protože ta voda radioaktivní, s tou se vězňové dostávali do styku pořád. Ta radioaktivita se projevila až za několik roků. Dost se dožívali krátkého života.“

  • „Dva s automaty nás hlídali, šest lidí, trestanců. Situace byla taková, že jsme vždycky jeden prázdný vagon odváželi, abychom ho zase naplnili řepou. Já jsem dělal, jako že podkládám ten vagon. Protože jsme tam byli od rána do večera a ti bachaři nás hlídali, k večeru už byli dost otupělí. Ti jdou pro vagon, odvážejí ho a nakládají. Já jsem dělal, že podkládám ten vagon. Zatím ta pětice ten další vagon odvážela. Tak samozřejmě ti dva bachaři se dívali především po nich. Je nebavilo pořád počítat, jestli nás je šest nebo pět. Tak dívali se po těch pěti lidech, jich mělo být šest. Jak říkám, nebavilo je pořád nás přepočítávat. Já jsem jako šestý, který jsem podkládal ten vagon, tak jsem pozoroval, kdy se ohlížejí za tou pěticí. Využil jsem toho, vylezl na ten kopec řepy, přelezl to a už jsem pelášil k Pardubicím z toho Jičína. Tenkrát jsem ušel šedesát kilometrů za tu noc.“

  • „Chodili jsme pracovat na Rovnost, kde jsme přebírali staré haldy z dob dolování stříbra. Tehdy ještě neznali cenu uranu a my měli za úkol haldy přehrabávat bagrem a oddělovat rudy a smolinec. Smolinec se pak vozil na tábor Eliáš do úpravny, kde se vodou odděloval uran, který byl těžší než obyčejná ruda. Uran se nakládal do beden a následně putoval do Ruska. Režim v táboře byl zpočátku dost krutý. Dávali nám málo jídla, trestali nás za každou hloupost. Je paradoxní, že se to dozvěděli ruští velitelé, tzn. inženýři, kteří měli na starost hlídat žílu. V jejich zájmu bylo, aby výkon vězňů byl na výši. Měli takovou autoritu, že když byly stížnosti na jídlo, dočkali jsme se nápravy. I jídlo se jejich zásluhou vylepšilo.“

  • „Byl jsem například ve Skorenicích na Jesenicku u příbuzného Gabriela Romana, kde jsem pobyl pár týdnů. Tam se mi vedlo celkem dobře. Měl jsem k dispozici rádio a zrovna začínalo vysílání Svobodné Evropy, takže jsem sledoval situaci, co se děje venku i doma. Příbuzný ale onemocněl a musel do nemocnice, takže mi nezbývalo než hledat něco jiného. Během pobytu ve Valdicích jsem se seznámil s knězem Josefem Kůnickým, který se veřejně vyjádřil v tom smyslu, že když ho propustí, brzo ho zase zavřou, protože když k němu přijde nějaký bývalý vězeň a požádá ho o úkryt, on ho ukryje. Vzpomněl jsem si na ta slova, a protože to bylo blízko Skorenic, byl u Zábřehu, v té situaci bez východiska jsem zariskoval. Zbývalo mi čtrnáct dní do Nového roku. Tehdy ovšem probíhal proces se Slánským, kdy šli po všech podezřelých osobách a každý byl považován za diverzanta a na to jsem doplatil. Zazvonil jsem na dveře fary, byl to Postřelmov u Zábřehu na Moravě, a říkám, že bych potřeboval na nějaký čas ukrýt. Byl tam ještě s jedním starším farářem. Byli zřejmě na rozpacích, protože během procesu se Slánským byly fary hlídané. Umím si představit, jak uvažovali, jestli mi mají věřit, jestli nejsem nějaký nastrčený agent StB, který je zkouší. Asi měli dilema, jestli mi mají pomoct, nebo mě ohlásit jako provokatéra. Vyjádřili se všelijak a já pochopil jejich situaci a odešel k nádraží, že se podél kolejí dostanu dál. A jak jsem se pohyboval u nádraží, přišli ke mně dva lidi a ptali se, jestli nejsem Jenda. Nevěděl jsem, s kým mám tu čest. Přisvědčil jsem a samozřejmě už mě měli.“

  • „Jeden starší policista mě vezl do Brna k soudu, respektive ke kriminální policii, která měla vyšetřit, jak to bylo s krádežemi, které jsem si vymyslel, abych vysvětlil, z čeho jsem žil a kde jsem bydlel. Jak známo, cestou do Brna přes Blansko je řada tunelů. Když se projíždějí, vlak zpomalí a toho jsem chtěl využít. Představa, že budu vyšetřován a že, když to převezmou estébáci, čeká mě předání do Valdic a tam pěknej mazec. Každý útěkář je krutě potrestán a následky jsou hrozné. Ve vlaku jsem předstíral, že chci hodně na záchod. Ač nerad, policista mě tam dopravil, odvázal mi pouta, což jsem chtěl docílit. Když jsem byl bez pout a vešel do kabinky, prudce jsem dvířka zavřel a zamkl. Vrhl jsem se k oknu. Počítal jsem, že jak vlak zpomalí, snadno z okna vyskočím. Nepředpokládal jsem ale, že záklopka na dveřích bude tak slabá. Policistovi přiběhli na pomoc cestující, kteří slyšeli policistův křik, když jsem mu předtím přibouchl prst mezi dveře. Nakonec dveře vyrazili a u okna mě chytli. Policista láteřil, že mě čeká deset roků za to, že jsem se pokusil utéct.“

  • „Zatkli mě doma v posteli. Měl jsem štěstí, že jsem byl prakticky mezi posledními. I když tedy jejich metody zůstávaly kruté - jako mlácení, píchání pod nehty. Byl jsem mezi posledními zatčenými, takže nebyl důvod, aby ze mě vytloukali přiznání. Soudil nás soudce Trudák, který soudil Miladu Horákovou, a Kepák, který (byl) u Horákové prokurátorem. Soud se konal v červenci 1949. Půl roku jsme byli ve vazbě. Byl jsem vinen podle zákona 231. Vzhledem k tomu, že jsme byli většinou pod hranicí plnoletosti, dostali jsme mírnější sazby. Hlavní vyšetřovna Státní bezpečnosti v Brně byla na Mozartově ulici. Velmi depresivně na mě působilo, když jsem slyšel zvuky, které pocházely z mlácení kamarádů, z nichž chtěli dostat přiznání. Vyšetřovatelé se hlavně zajímali o to, s kým jsme měli spojení, protože předpokládali, že jako mládež národních socialistů jsme měli kontakt se stranickými špičkami. Chtěli vědět, jestli nás k něčemu nabádali. To jsme ale zapírali, protože to nebyla pravda. Bylo zajímavé, že ten zlý byl mladší – tak třicátník. Ten starší hodný, tak čtyřicátník, mě nazýval křestním jménem ‚Ivane‘, což byla moje přezdívka. Brali to jako krycí jméno, ale to byl nesmysl. Když se mě snažili donutit k přiznání, ve vedlejší místnosti kamarádi křičeli bolestí, což bylo dost paradoxní, protože ten hodný zároveň říkal, že ‚u nás se nebije.‘“

  • „Na podzim 1952 nás poslali na skládání cukrové řepy a tam jsem využil příležitosti a utekl. Nakládali jsme řepu do prázdných vagonů. Bylo nás šest vězňů a dva bachaři. Vždycky jsme naložili vagon, pak ho odvezli, přivezli další prázdný atd. – sem tam od rána do večera. Večer jsem s ostatními odtlačoval jeden vagon a já záměrně zůstal pozadu a předstíral, že ho podkládám. Strážci už byli večer otupělí, pořád nás přepočítávat nemělo smysl. Zatímco ostatní odcházeli s plným vagonem, přelezl jsem haldu a zmizel k nádraží. Podél kolejí jsem se pak dostal až do Pardubic. Neměl jsem žádný nouzový plán. S jednou odbojovou skupinou železničářů jsem měl dohodnutý útěk do Rakouska. Útěk byl smluven k 1. lednu 1953. Měl jsem se dostat ve vagonu do Rakouska. Šlo o organizovanou odbojovou skupinu. Utekl jsem 28. října. Takže jsem musel nějak vydržet alespoň do konce roku. Bylo celkem teplo a dva volné říjnové dny. Čili celkem příznivé klima, abych neupoutal pozornost lidí jako vězeň. Měl jsem šedé kalhoty a přes to starý svetr. V Pardubicích jsem přespal u strýce. Nechal mě přespat ve sklepě. Pak mě vybavil starým zimákem, nechal jsem si narůst knírek, černé brýle a rádiovku a byl jsem k nepoznání.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Brno, 18.04.2007

    (audio)
    délka: 01:50:12
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Brno, 23.10.2019

    (audio)
    délka: 01:52:01
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nakonec dveře na záchod vyrazili a chytli mě v okně...

Jan Roman v roce 1947
Jan Roman v roce 1947
zdroj: archiv pamětníka

Jan Roman se narodil 7. března 1929 na Podkarpatské Rusi, na začátku války se s rodiči přestěhoval na Moravu. Po únoru 1948 vyráběl spolu s dalšími studenty gymnázia protikomunistické letáky. Roku 1949 byl zatčen a odsouzen ke 12 letům vězení. 28. října 1952 se mu podařil útěk z Valdic. Protloukal se po známých a příbuzných, vloupával se do rekreačních chalup, až se nakonec rozhodl vyhledat pomoc na faře. Ještě ve Valdicích se seznámil s knězem Josefem Kůnickým, který v kriminále prohlašoval, že u něj najdou političtí vězni azyl. Bohužel na faře se místní kněží shodli na tom, že se jedná o provokaci, Romana odmítli a podle všeho „cizí osobu“ nahlásili. Byl zatčen a vlakem eskortován do Brna. Cestou se pokusil o další útěk, neúspěšně. Poprosil ve vlaku esenbáka, zda ho nechá jít na záchod, rychle zavřel dveře a zamkl se. Policista s ostatními cestujícími dveře vylomili a Romana chytli, jak se snaží vylézt na okno. Vyšetřovatelé se ale domnívali, že se jedná o zloděje, který vykrádá chalupy, Roman byl odsouzen jen na rok kriminálu. Po smrti Stalina a Gottwalda měl být propuštěn na amnestii kriminálních vězňů, u komise byl ale odhalen a putoval na jáchymovský lágr. Na svobodu vyšel (patrně díky podobnému administrativnímu omylu, nicméně jako poslední z původní skupiny) roku 1955.