Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dimitri Rafalský (* 1930  †︎ 2021)

Sovětští agenti Smerš odvlekli otce a strýce. Zmizeli beze stopy

  • narodil se v Praze 8. října 1930 do rodiny ruských emigrantů

  • v květnu 1945 sovětská rozvědka Smerš zatkla jeho otce a strýce a odvlekla je neznámo kam

  • v roce 1956 se ozval nezvěstný strýc, kterého propustili ze sovětského gulagu

  • matce se podařilo vyjednat jeho návrat do Československa, ale návratu se nedožil

  • o otcově osudu se dozvěděl až v roce 1968 v Belgii z knihy obsahující svědectví o jeho smrti

  • otec zemřel již druhý den po zatčení agenty Smerš v květnu 1945

  • po maturitě se věnoval divadelnímu herectví

  • měl angažmá v Prešově, Benešově, Karlových Varech, Hořovicích a v Příbrami, hrál ve filmech

  • v roce 1968 emigroval do Belgie a po několika letech přesídlil do Francie

  • na kontě má přes třicet rolí ve francouzských seriálech a filmech

  • trvale žije v Paříži

Dimitri Rafalský se narodil 8. října 1930 v Praze do rodiny ruského diplomata a lingvisty Vladimira Rafalského, který patřil k první vlně ruské porevoluční emigrace dvacátých let.

Příběh rodiny Rafalských je pohnutý a osudově do něj zasáhly události v době osvobozování Československa, kdy sovětská vojenská kontrarozvědka Smerš odvlekla dva členy rodiny, kteří poté zmizeli beze stopy. Ale nepředbíhejme...

Syn ruských emigrantů

„Narodil jsem se v Pštrossově ulici, kde rodiče dostali k užívání konzulátní byt, protože otec do Československa přijel v roce 1919 jako diplomatický vyslanec dočasné ruské vlády. Byl tedy jakýmsi zástupcem Rusů, kteří se sem dostali jako emigranti. Původní profesí byl lingvista, znal osmnáct jazyků, a když jeho diplomatická funkce skončila, pracoval jako soudní tlumočník. Za protektorátu tlumočil v pojišťovací bance,“ vypráví pamětník. Jeho rodiče se seznámili v Čechách. Maminka se jmenovala Marie a byla dcerou generála Dmitrije Grigorjeviče Ščerbačeva, který byl za první světové války vrchním velitelem rumunské armády a ve dvacátých letech odešel na penzi do francouzského Nice.

„Maminka tedy žila od svých čtrnácti let ve Francii. Když pak ve dvacátých letech přijela na návštěvu do Čech za svou starší sestrou Kateřinou, která zde byla provdaná, seznámila se s tatínkem,“ vysvětluje Dimitri Rafalský.

Jeho rodiče se vzali v roce 1927 a rozhodli se žít v Praze. V roce 1929 se jim narodila dcera Irena a o rok později Dimitrij, který se od dětství považoval za Pražana, ačkoli oba rodiče byli ruské národnosti a doma se mluvilo rusky.

„Rodiče žili v antibolševickém duchu, což znamenalo vymanění se z vlivu SSSR, proti kterému ale aktivně nebojovali, protože ho v podstatě nepoznali. Bolševismus v Sovětském svazu prakticky nezažili. Maminka dospívala ve Francii a otec coby profesionální diplomat pracoval v zahraničí. O návratu do SSSR tedy vůbec neuvažovali,“ vysvětluje pamětník postoje svých rodičů.

Předválečné a válečné roky

Mezi válkami našla v Čechách útočiště početná komunita ruských emigrantů, kteří po Velké říjnové revoluci v roce 1917 prchli ze Sovětského svazu před bolševiky. V Praze žili především v Dejvicích a Bubenči. Dimitri Rafalský si však nevzpomíná, že by rodina žila v uzavřeném ruském prostředí. Tatínek udržoval styky s poslancem Karlem Kramářem, který i vzhledem k tomu, že měl za manželku Rusku, sympatizoval a podporoval ruskou emigraci.

„Vyrůstal jsem mezi českými kluky na Slovanském ostrově a kolem Žofína, kde jsem trávil dětství. Česky jsem tedy uměl perfektně. Nechodil jsem ani do ruské školy, ale do francouzské, tu ale za války zavřeli,“ vypráví pamětník, jehož školní docházku komplikovala nejen válka, ale také složitá poválečná situace, která nebyla pro ruskou menšinu příznivá. Do první třídy nastoupil v roce 1936 ve francouzské škole ve Školské ulici. „Bohužel jsem tam chodil asi jen dva roky, pak byla mobilizace. Rozdávaly se plynové masky, ale děti žádné nedostaly. Chodily zvěsti, že ruské děti budou poslány do SSSR. Rodiče dostali strach, a tak mě se sestrou odvezli k babičce do Francie, do Nice. Byli jsme tam asi tři měsíce, a když se nic nedělo, přivezli nás zase zpátky,“ vzpomíná Dimitrij Rafalský. Za války přestoupil na ruské spolkové gymnázium na Pankráci, jehož budovu ovšem nacisté zabrali pro účely vojenského lazaretu, a tak studenti docházeli do vedlejší školy. V roce 1945 bylo ruské gymnázium zrušeno a místo něj se otevřela sovětská desetiletka. Pamětník tedy pokračoval ve studiích na Masarykově reálném gymnáziu a poté na gymnáziu v Resslově ulici, kde v roce 1949 odmaturoval.

Smerš a hon na ruské emigranty

Válku Rafalští přežili bez velkých šrámů, tragédie je však stihla hned v prvních dnech po osvobození Prahy. Spolu s osvoboditelskou Rudou armádou do Prahy k večeru 9. května dorazili také velmi obávaní agenti Smerš (což je zkratka vytvořená z akronymu přeloženého jako „Smrt špionům“). Šlo o zvláštní jednotky sovětské vojenské kontrarozvědky zřízené v roce 1943 a podléhající Stalinovi. Jejich úkolem bylo odhalování zrádců a kolaborantů z řad Rudé armády, námořnictva a vojsk NKVD. Bezprostředně po osvobození měli dále za úkol vyhledávat a násilně repatriovat ruské emigranty, kteří se „provinili“ tím, že ze SSSR utekli před bolševickým režimem. Hned druhý den po příchodu Rudé armády tedy Smerš odstartoval hon na nepohodlné, kteří bez jakéhokoli vysvětlení a soudních řízení mizeli v sovětských gulazích.

Otcovo zatčení 

„V deset hodin přišli nějací pánové. Chovali se přátelsky. Pozvali otce k nim na návštěvu, že by si s ním chtěli o něčem pohovořit. Za dvě hodiny prý bude zpátky doma,“ vzpomíná Dimitri Rafalský na chvíli, kdy svého otce viděl naposledy.

Netušili, čeho jsou ti pánové schopni, a neznali jejich praktiky. „Čekali jsme na tátu dvě hodiny, dva dny, dva měsíce, dva roky, dvacet let... Nikdy už jsme ho neviděli,“ říká pamětník.

Marie Rafalská a její děti utrpěly těžkou ztrátu. Celý život je provázela nejistá naděje, že se Vladimir objeví ve dveřích. Hrůzné bylo, že jim nikdy nikdo nedokázal říci, co se s otcem stalo, jak a kde skončil. Nikdo jim nic nevysvětlil, neomluvil se. „Celý život jsem míval sny, že se táta vrátil. Po válce nebylo možné obrátit se na žádné úřady, protože žádné, které by nám mohly pomoci, neexistovaly. Běhal jsem bez jakékoli logiky po Dejvicích a Bubenči a hledal tátu. Díval jsem se do oken, jestli v nějaké vile nezahlédnu nějaké vojáky a zadržené Rusy. Někde přece museli být... Maminka se až do své smrti v roce 1973 nedozvěděla, co se s ním stalo. Já jsem se to čtyři roky před její smrtí dozvěděl, ale byla na tom už zdravotně tak špatně, že jsem jí to nechtěl říct,“ vzpomíná Dimitri Rafalský.

Živili se, jak se dalo

Po zmizení Vladimira Rafalského trpěla matka s dětmi existenčními problémy, stejně jako podobně postižené rodiny. V Československu zůstalo mnoho ruských a ukrajinských matek s nezaopatřenými dětmi, jejichž muži beze stopy zmizeli. Nemohly však pobírat ani vdovský důchod, protože oficiálně vdovami nebyly.

„Živili jsme se, jak se dalo. Maminka pracovala načerno v kožešnictví, já jsem například půjčoval loďky na Vltavě, snažil jsem se prodávat knihy z otcovy knihovny, ale nebyl jsem dobrý obchodník a skoro nic jsem neprodal. Pak jsem také vypaloval do dřeva obrázky Prahy a maminka je malovala. Prodávalo se to jako suvenýry turistům. Chodil jsem na brigády do továrny. Občas jsme u dveří našli tašku s mlékem, vejci, rohlíky a podobně. Takhle anonymně si solidární Rusové pomáhali. Až po patnácti letech, když byl otec úředně prohlášen za mrtvého, mamince přiznali vdovský důchod,“ hovoří o těžkých časech pamětník.

Tragický osud strýce Alexandra

Rodinná tragédie zasáhla rodinu hned dvojnásobně. Agenti Smerš totiž zatkli i maminčina bratra Alexandra Mitjeviče Ščerbačeva. „I když v těch květnových dnech roku 1945 strýc věděl, že tátu zatkli a je zle, a maminka ho nabádala, aby raději odjel pryč, nechtěl nás opustit. Přišli si pro něj 16. května. Byl připravený, měl v kapse mýdlo a zubní kartáček. Zmizel stejně jako táta.“

Rodina se snažila oba muže vypátrat, ale u žádných úřadů nepochodila. Až po mnoha letech, v době po Stalinově smrti, když se v SSSR propouštěli vězni z koncentračních táborů, přišel Marii Rafalské dopis.

„Byl to dopis od strýce. Zřejmě z obav, aby prošel cenzurou, jej psal jménem již dávno zesnulé babičky,“ říká pamětník. Rafalští se z něj dozvěděli, že po propuštění z gulagu se strýci Alexandrovi v roce 1956 podařilo zařídit si odlet do Francie, kam se chtěl vrátit ke své stále žijící matce. Cestu však znemožnilo právě probíhající maďarské protikomunistické povstání. Na letišti v Moskvě mu státní orgány odlet zamítly vzhledem k přísným opatřením. V Sovětském svazu tehdy pro propuštěné politické vězně platila omezení týkající se pobytu na území SSSR a Alexandr Ščerbačev se musel vrátit na severovýchod Sovětského svazu, do Vorkuty, kde prožil dlouhá léta v gulagu. Tehdy v dopise svou sestru žádal, zda by se mohl vrátit do Československa.

Nebyl jediný, kdo se chtěl do Československé republiky po mnoha letech ze sovětských gulagů vrátit. Propuštění vězni v Sovětském svazu již většinou nikoho neměli a zůstali bez prostředků. Ti, kteří měli v Československu manželku a děti, měli úředně nárok na návrat, na rozdíl od svobodných a bezdětných mužů. To byl případ strýce. „Náš strýc neměl svou rodinu, měl ovšem nás. Za války se o nás staral a finančně nám vypomáhal. Byl inženýr, ředitel podniku. Maminka dělala všechno možné pro to, aby dostala bratra do Československa. Běhala po úřadech a žádala o pomoc i prezidenta Zápotockého,“ vzpomíná Dimitri Rafalský.

Maminka byla nakonec ve svém úsilí úspěšná a strýc mohl přijet. Rafalští se začali chystat na jeho návrat. Připravili byt, vymalovali pro něj pokoj a čekali na jeho příjezd. „Čekali jsme strýce, ale místo něj se nám vrátil dopis, který jsme mu poslali, jako nedoručený. Později jsme se od přátel dozvěděli, že když prý zjistil, že může přijet, měl ohromnou radost. Řekl, že si jde na chvilku vedle lehnout, ale už nevstal.“

Když se pamětníkova matka dozvěděla, že její bratr zemřel na infarkt, srdeční selhání stihlo i ji. Přežila, ale slabé zdraví ji už trápilo až do smrti. Posledních sedm let žila paralyzovaná a upoutaná na lůžku. Zemřela v roce 1973, aniž kdy zjistila, co se stalo s jejím manželem.

Pravda o tatínkově konci

Krutou a šokující pravdu o osudu svého otce se dozvěděl Dimitrij Rafalský v roce 1968 v Bruselu, kam se mu podařilo emigrovat a kde se dostal ke knize s názvem Smerš – rok v táboře nepřítele od autora Nikolaje Siněvirského, který byl přímým svědkem událostí v roce 1945.

„Siněvirskij, který byl tehdy tlumočníkem Smerš a podařilo se mu utéct na Západ, v knize popisuje, jak zajaté Rusy mučili. Když jsem tenkrát otce hledal po dejvických vilách, nebylo to od věci. Z knihy jsem se totiž dozvěděl, že je drželi v jedné vile v Dělostřelecké ulici. Siněvirskij líčí, že v jednu chvíli se u domu spustil povyk. Vyběhl s jedním důstojníkem ven a spatřil na zemi mého otce v krvi, s roztříštěnou hlavou. Důstojník přišel k muži a řekl: ‚Ještě dýchá.‘ Siněvirskij pak měl jako svědek podepsat, že můj otec při výslechu požádal o sklenku vody a vyskočil z okna. Šlo však jen o to, že potřebovali svědka, že ho neumučili, nezabili a že vyskočil sám. Otec na tom předtím nebyl dobře, měl horečky, měl čtyřicet devět kilo, zřejmě ho kopli do břicha, dostal mrtvici, tak co s ním... Vyhodili ho z okna a tvrdili, že spáchal sebevraždu. Stalo se to prý druhý den po jeho zatčení,“ vypráví pamětník, co se v knize dočetl.

Pro Dimitrije Rafalského je těžké vysvětlit, co prožívá v souvislosti se smrtí otce, kterého nikdy nemohl pochovat. Na Olšanských hřbitovech mu alespoň nechal zřídit pamětní desku. „Jako by nezemřel. Nebyl tam ten moment smrti, nebyl žádný přechod. Mám dodnes obrazy otce i strýce před sebou a nakonec je mi jedno, jestli jsou živí, nebo ne. Vzpomínky na ně jsou živé stále.“

Úspěšný herec

Dimitri Rafalský se začal po maturitě věnovat divadlu. První angažmá dostal v hereckém souboru Ukrajinského národního divadla v Prešově, kde působil v letech 1950–1951. Od poloviny padesátých let pak hrál v českých oblastních divadlech v Benešově, Karlových Varech, Hořovicích a v Příbrami a také v několika filmech. Nepřehlédnutelná byla jeho role morfinisty Fenka ve filmu Spalovač mrtvol. V roce 1968 emigroval do Belgie, odkud se po několika letech dostal do vytoužené Francie. Zde má na svém kontě více než třicet rolí ve filmech a seriálech. Trvale žije v Paříži.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Nejsme tu sami: příběhy našich menšin

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Nejsme tu sami: příběhy našich menšin (Petra Verzichová)