„Domluvilo se nás šest, že půjdeme přes Polsko. Ale maminka... já jsem byl jediný syn. Šlo tam o to, že rodiče, co jim děti odešly na Západ, tak dali do tábora. Takže mě, abych tak řekl, přemluvila, abych nešel. Ale všichni ostatní odešli a žádný z nich se nevrátil.“
„My jsme byli v kasárnách a přišli Němci na letiště a obsadili to. A svolali nás. Němci ty stroje neznali, tak chtěli, aby je aspoň zaškolili. Ale žádnej se na to nedal. To po první jsem slyšel hvízdat kulky. K letišti patřila prachárna a ta prachárna byla hlídaná. Němci, jak přišli, tak ji obsadili. A my jsme tam nechali věci a oni nás do hangáru nepustili. Tak nás nepustili a my jsme se tam dostali zadem. Šli jsme kolem té prachárny. Teď nás Němci uviděli, tak do nás začali pálit. Tady byla ta prachárna, tady byl les, příkop. Tak my jsme po tom příkopě se dostali odtamtuď a šli jsme hned do kasáren. Všechno nástup a tak dál. ,Kdo tam byl?‘ - ,Nikdo tam nebyl.‘ A ti strážní se dívali, koho by našli známýho. Nikoho známýho nenašli, tak to všechno vyšlo moc dobře.“
„V Drážďanech po tom náletu nás dávali na uklízení trosek, mrtvých a tak dál. Na Mariánským nádraží to bylo podobný jako v Olomouci. Samý podchody. A tak dál. Lidi, kolikrát jim nic na pohled nebylo, a byli mrtví. Někteří se dali, já ne, na to, že odjišťovali nevybuchlý bomby. Odpouštěli pak deset let a já nevim co všechno. Já jsem tušil, že ta válka, že má konec, tak jsem se na to nedal. Někteří jo. Ti odjistili tři čtyři, ale hodně jich při tom zahynulo.“
„V Praze jsme se zastavili, abychom na Smíchově hlídali nákladní nádraží. Měli jsme tam hlídku a přišel takový nějaký výrostek. Osmnáct nebo šestnáct patnáct. Se schovával mezi vagonama, tak ho chytli a bylo tam takový železný zábradlí. A na tom ho přehli a těma přezkama ho mlátili. Tak jsem se s něma pohádal a odešel jsem. Šel jsem pryč. To jsou takový věci. Kdybych vám řekl, že ženský chytly Němku, konvičkama se chodilo pro mléko, a těma konvičkama ji ubili v Praze.“
„Dostal jsem tajně dopis. Psala mně manželka a poslala mně fotografii s malým synkem Zbyňkem. Tu fotografii mám, tu jsem si donesl. To mě drželo dost na nohách. Ono se někdy stalo, že člověk už nezvládl. A kdo zůstal pozadu, tak ho u příkopy zastřelili samopalem dozorci. Takže kdo přestál tady toto, tak tam zůstal. Právě to bylo, že ti druzí, když viděli u někoho tu depresi, tak ho vzali mezi sebe a táhli tak, až ho to přešlo.“
Zbyněk Pišťák se narodil 20. prosince 1915 v obci Kupina na Volyni. Jeho rodiče se do Kupiny přestěhovali až během 1. světové války. Otec tam dělal vedoucího polesí u hrabat Potockých. V roce 1920 během polsko-sovětské války se opět vrátili zpět na Konicko. Za dalších deset let se znovu všichni stěhovali, tentokrát do Mukačeva v Podkarpatské Rusi. Zbyněk Pišťák tam vystudoval gymnázium a učitelský ústav. Po ukončení studia učil na české obecné škole. V roce 1936 narukoval na vojnu, kde byl na vlastní žádost přidělen k letectvu. Jako pilot létal hlavně při průzkumných letech s dvouplošníkem Letov Š-328. U letectva zažil obě mobilizace, zábor pohraničí a nakonec i obsazení okleštěné republiky 15. března 1939. S kamarády chtěl odejít na Západ a bojovat za osvobození. Kvůli strachu o rodinu a přemlouvání matky nakonec neodešel. Všichni jeho kamarádi na západní frontě padli. Po vojně se stal ředitelem školy na Bouzovsku a byl aktivní v Sokolu. Při zátahu gestapa v říjnu 1940 byl zatčen a přes Osvětim poslán do tábora v Treblince. Jako vězeň tam stavěl budoucí koncentrační tábor. Po roce útrap, kdy vážil pouhých 48 kg, jeho otec Josef podplatil olomouckého místostarostu a ten se přimluvil za jeho propuštění. Krátce po návratu se Zbyněk Pišťák oženil s Olgou Šermanovovou, která měla poloviční židovský původ. Lidé se mu začali vyhýbat a v prosinci 1944 byl opět zatčen a poslán do pracovního tábora v Drážďanech s poznámkou ve spise „Návrat nežádoucí“. V únoru 1945 byl na Drážďany podniknut velký nálet. Jen náhodou bomby nezasáhly křídlo věznice, kde byl Zbyněk Pišťák. Jako vězeň musel uklízet následky bombardování, a tak na vlastní oči viděl jeho katastrofální dopad. Kvůli neexistujícímu zásobování a z toho pramenícího nedostatku potravin se spolu s ostatními vězni rozhodl pro útěk. Za šťastných okolností, kdy byli pronásledováni gestapem, se dostali až do Čech. Po osvobození byl v Praze svědkem zrůdné msty některých českých obyvatel na německých civilistech. Raději odešel do Lipiny u Šternberka, kde nějaký čas dělal komisaře. I tam se mu průběh odsunu Němců nezamlouval. Vrátil se k učitelskému povolání. Učil v Lipině, v Horní Sukolomi a v Oskavě, kde byl od roku 1967 ředitelem. V Oskavě žil až do své smrti v srpnu 2014.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
