Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zbyněk Pišťák (* 1915  †︎ 2014)

My jsme nebyli schopní nic jíst, trochu jsme snědli a už bylo zle

  • narozen 20. 12. 1915 v obci Kupina na Volyni

  • obecnou a měšťanskou školou prošel na Konicku v Československu

  • gymnázium a učitelský ústav absolvoval v Mukačevu na Podkarpatské Rusi

  • na vojně u letectva zažil obě mobilizace, zábor pohraničí i obsazení okleštěné republiky

  • v říjnu 1940 byl zatčen jako náčelník Sokola v Laškově

  • bezmála rok stavěl koncentrační tábor Treblinka

  • po návratu se oženil s Olgou Šermanovovou, která měla poloviční židovský původ

  • v prosinci 1944 byl opět zatčen a uvězněn v Drážďanech

  • v Drážďanech zažil spojenecké bombardování a musel odklízet mrtvé

  • po osvobození byl v Praze svědkem vraždění německých civilistů

  • od roku 1967 byl ředitelem školy v Oskavě, kde žil do své smrti

Zbyněk Pišťák se narodil v roce 1915 v obci Kupina ve Volyňské gubernii v Rusku. Jeho rodiče nebyli typickými volyňskými Čechy. Pocházeli z Moravy a do Ruska přišli až v období první světové války. Otec Josef nechtěl narukovat do rakousko-uherské armády, a tak když mu bylo nabídnuto místo vedoucího polesí u hrabat Potockých, tak je přijal a s celou rodinou se na Ukrajinu odstěhoval. Ani zdaleka  tím však neuchránil rodinu od hrůz války. V místě jejich nového bydliště docházelo k častým střetům nepřátelských armád a tyto boje odnášelo hlavně civilní obyvatelstvo. Při jedné z vojenských akcí matka Marie schovala děti do řádku brambor, aby je tak uchránila před vojáky. Když je z pole vytáhla, byly děti silně podchlazené. Následkem toho dostaly zápal plic a dvě z nich zemřely. Jediný, kdo z dětí přežil, byl malý Zbyněk. Jeho bratr Slávek a sestra Vlasta nemoci podlehli.

Ani po první světové válce tato oblast nenalezla klid. O území mezi sebou začaly bojovat Polsko a Sovětský svaz. Rodina raději odešla zpět na Moravu a otec nastoupil jako ředitel v malé vesnici Polomí u Konic. Zakrátko ale dostal novou nabídku na místo ředitele v Hospodářské škole v Mukačevu na Podkarpatské Rusi. Zbyněk se sestrou krátce ještě zůstali v Konicích u strýce a v roce 1930 se vydali za rodiči. „Tam do Mukačeva se přestěhovali četníci, obchodníci a tak dál. Děti těchto lidí potom byly na tom českým gymnáziu a potom na tom českým učitelským ústavu.“ Stejně tak i pamětník vystudoval v Mukačevu gymnázium a učitelský ústav. Po jeho ukončení nastoupil jako učitel v české obecné škole. Zbyněk Pišťák často jako řidič jezdil s otcem po okolních vesnicích. Poznal tak okolní kraj. „Bylo to tam nepoměrně ubožejší než tady…Bylo tam hodně národností, ale národnostní odlišnost nebyla tak markantní jako  jinde. Lépe se tam lidé snášeli…Pokud si vzpomínám na Mukačevo, třeba u učitelského ústavu jsme hráli s Maďarama fotbal. Maďar, Čech, Žid – a byli jsme v jednom mužstvu. Tato národnostní otázka byla jaksi pomíjející. To tady to bylo dost vybičovaný, Němci, Češi a tak dál.“

  Na vojně u letectva

V roce 1936 Zbyněk Pišťák narukoval na vojnu. Po přísných zdravotních prohlídkách byl na vlastní žádost přidělen k letectvu jako pilot. Nejprve prošel Vojenským leteckým učilištěm v Prostějově a následně byl přeřazen do Chebu a nakonec na letiště Milovice u Božího Daru. Na pobyt na vojně vzpomíná velmi rád. Létal hlavně na průzkumné lety s dvouplošníkem Letov Š-328. „To byla radost pilotovat.“ Jak sám říká, u letectva byla velmi dobrá parta, která byla utužena velkým kamarádstvím. „To byli tak dobří chlapi. Moc dobří kamarádi.“

V armádě pamětník zažil obě mobilizace. Jak částečnou v květnu 1938, tak všeobecnou 23. září 1938. „Tak obě mobilizace jsem zažil. Bylo to nadšení. Všude, kde jsme byli s posádkou, tak nás vítali.“ Po mnichovské dohodě a obsazení pohraničí přišel 15. března 1939 zábor zbytku okleštěné republiky. V tuto dobu byla jeho 3. letka 1. pluku „TGM“ na letišti v Milovicích. Vojáci jen velmi neradi předávali letiště Němcům, a když přišel večer, vydali se tajně pro své věci do hangáru. Jakmile je však zahlídli němečtí vojáci, začali na ně střílet. Takto na to vzpomíná Zbyněk Pišťák: „My jsme byli v kasárnách a přišli Němci na letiště a obsadili to. A svolali nás. Němci ty stroje neznali, tak chtěli, abychom je aspoň zaškolili. Ale žádnej se na to nedal. To po první jsem slyšel hvízdat kulky. K letišti patřila prachárna a ta prachárna byla hlídaná. Němci, jak přišli, tak ji obsadili. A my jsme tam nechali věci a oni nás do hangáru nepustili. Tak jsme se tam dostali zadem. Šli jsme kolem té prachárny. Teď nás Němci uviděli, tak do nás začali pálit. Tady byla ta prachárna, tady byl les, příkop. Tak my jsme po tom příkopě se dostali odtamtuď a šli jsme hned do kasáren. Všechno nástup a tak dál. ,Kdo tam byl?‘ – ,Nikdo tam nebyl.‘ A ti strážní se dívali, koho by našli známýho. Nikoho známýho nenašli, tak to všechno vyšlo moc dobře.“

Za čtrnáct dní byla celá posádka demobilizována a poslána domů. Všichni kamarádi z letky se rozhodli pro odchod na Západ a boj proti fašismu. Odejít se chystal i Zbyněk Pišťák, ale nakonec po rozmluvě s matkou od toho upustil a zůstal doma. „Domluvilo se nás šest, že půjdeme přes Polsko. Ale maminka, já jsem byl jediný syn. Šlo tam o to, že rodiče, co jim děti odešly na Západ, tak dali do tábora. Takže mě, abych tak řekl, přemluvila, abych nešel. Ale všichni ostatní odešli a žádný z nich se nevrátil.“

  Treblinka

Po vídeňské arbitráži v listopadu 1938 byl jih Podkarpatské Rusi odevzdán Maďarsku a rodiče byli nuceni k návratu na Konicko. Po vojně se tam vrátil i Zbyněk Pišťák a věnoval se opět svému učitelskému povolání jako ředitel školy. Byl také aktivní v Sokole, který byl napojen na Obranu národa. V říjnu 1940 gestapo začalo zatýkat činovníky Sokola, a protože pamětník byl veden jako náčelník Sokola v obci Laškov, došla řada i na něho. „Já když jsem přišel na Bouzov, tak už tam byla taková doba napětí, nedůvěry. Žádný se moc neshromažďoval. Protože to bylo zajímavý, všude se našli lidé, kteří donášeli gestapu. Já jsem byl jako ředitel školy moc vidět.“ Dne 6. října 1940 byl zatčen a odvezen na Garňák do Olomouce (vojenský posádkový soud), kde prošel brutálním výslechem. „Cosi jsem řekl při vyšetřování Němci. A on měl cosi v ruce. Tak mě praštil a rozsekl mi nos a bradu. Nevím, co měl v ruce, nějakým železem mě třísknul.“ I dnes, sedmdesát let po výslechu, má pamětník po této ráně na obličeji jizvu.

„Z Olomouce nás odvezli do Osvětimi. A tam hned při tom rozdělování některý dávali hned na práci. Tak já jsem přišel hned do té Treblinky, kde se právě stavěl tábor.“ V té době se tábor v Treblince pouze stavěl a nechvalně proslulým vyhlazovacím táborem se stal až o dva roky později. To ovšem neznamenalo, že by v Treblince už tehdy nepanovaly otřesné podmínky, při kterých denně umíralo mnoho vězňů. Zbyněk Pišťák byl tenkrát velmi mladý a na svůj roční pobyt v Treblince jen velmi nerad vzpomíná. Nejvíce mluví o pocitu hladu, který vězni zažívali. O tom nejlépe svědčí jeho hmotnost při propuštění, která činila 48 kilogramů. Vzpomíná také na lotyšské dozorce, kteří svým otřesným chováním předčili Němce. V táboře mu hodně pomohl spoluvězeň inspektor Hřivna, který mu radil, jak se má chovat a co má říkat. V době, kdy každá špatná reakce nebo slovo mohly znamenat smrt, se jednalo o velmi důležitou pomoc.

Z tábora se nakonec dostal díky zásahu otce, který podplatil olomouckého místostarostu. „Otec byl ředitel školy. Měl tu možnost, že se setkal s lidmi. Opatřil prase a dal ho místostarostovi Olomouce a on zapůsobil na to, že jsem se dostal zpátky domů.“

  Nové zatčení

V listopadu 1942 se Zbyněk Pišťák vrátil zpět na Konicko. Bylo po heydrichiádě a mezi lidmi panoval velký strach. Proto ho také nepřivítali příliš přívětivě. „Když jsem se vrátil z koncentráku, tak přede mnou zavírali dveře.“ Přece jenom se ale našel někdo, kdo mu pomohl, a tak opět nastoupil jako učitel do školy.

Krátce po návratu se oženil s Olgou Šermanovovou, která měla poloviční židovský původ. Její otec Jaroslav Šermanov byl Žid pocházející z Rigy v Lotyšsku. Do Československa se dostal jako zajatec v první světové válce. V době jejich svatby už byl v koncentračním táboře. Zbyněk Pišťák tímto sňatkem porušil jeden z článků norimberského zákona a vydal se tak do velkého nebezpečí. I na obřad jim přišli jen ti nejodvážnější přátelé. V prosinci 1944 byl nakonec předvolán do Brna k soudu. Po soudním přelíčení byl poslán do věznice v Drážďanech s poznámkou ve spise „návrat nežádoucí“.

  Při bombardování Drážďan

V Drážďanech byl určen na práci. Denně chodil do lesa, do lomu nebo do továrny. Byly zimní měsíce a nedostatečná strava a oblečení si vyžádaly ještě mnoho lidských životů. Ani Zbyněk Pišťák už na tom nebyl jak fyzicky, tak psychicky nejlépe. V pravou chvíli mu ale z domu přišel tajný dopis od manželky s fotografií syna Zbyňka. Byla to pro něj obrovská psychická vzpruha. „Dostal jsem tajně dopis. Psala mně manželka a poslala mně fotografii s malým synkem Zbyňkem. Tu fotografii mám, tu jsem si donesl. To mě drželo dost na nohách. Ono se někdy stalo, že člověk už nezvládl. A kdo zůstal pozadu, tak ho u příkopy zastřelili samopalem dozorci. Takže kdo to nepřestál, tak tam zůstal. Právě to bylo, že ti druzí, když viděli u někoho  tu depresi, tak ho vzali mezi sebe a táhli ho, než ho to přešlo.“

Mezi 13. a 15. únorem 1945 zaútočily na Drážďany spojenecké bombardéry. „Drážďany, to vám pustili jako vánoční stromky. To bylo všechno osvětlený jak ve dne. Do toho bomby a baráky se řítily. No strašný.“ Bomby dopadaly i na věznici, ale naštěstí nezasáhly křídlo, kde se nacházel Zbyněk Pišťák. Vězni se totiž na rozdíl od dozorců nemohli schovat do úkrytu. „Ta zem byla, jako by byla vodou…Esesáci a dozorci, ti všichni se schovali, ale nás do krytu nepustili.“

Po náletu byli vězni nasazeni na úklid trosek a mrtvých. „V Drážďanech po tom náletu nás dávali na uklízení trosek, mrtvých a tak dál. Na Mariánským nádraží to bylo podobný jako v Olomouci. Samý podchod. Lidi, kolikrát jim nic na pohled nebylo, a byli mrtví. Někteří se dali, já ne, na to, že odjišťovali nevybuchlý bomby. Odpouštěli pak deset let a já nevím co všechno. Já jsem tušil, že ta válka, že má konec, tak jsem se na to nedal. Někteří jo. Ti odjistili tři čtyři bomby, ale hodně jich při tom zahynulo.“ Byli stále hlídáni esesáky, spát mohli jen v troskách, a protože chybělo jakékoli zásobování, trpěli velkým hladem a žízní. Nakonec se všichni rozhodli pro útěk. „Utekli jsme, protože byl hlad. Nebylo co jíst. Tak jsme se domluvili a postupně jsme utekli. Bylo nás osm. Jeden vždycky šel vpředu a ti ostatní za ním. Šli jsme v noci a v dešti.“ Gestapo je stále pronásledovalo a u mostu Brix na ně pustilo psy. „To nás právě honili se psy a se vším možným.“ Nakonec se jim šťastně podařilo utéct a dostali se až do Československa. Lidé jim po cestě dávali jídlo, ale byli v tak zuboženém stavu, že jejich organismus potravu odmítal. „My jsme nebyli schopní nic jíst, protože trochu jsme snědli a už bylo zle.“ Ve Slaném potkali ruské vojáky a dozvěděli se o konci války. Ti je pak odvezli do Prahy.

  Po osvobození

To, co viděl Zbyněk Pišťák v Praze, si zdaleka nepředstavoval. Někteří Češi se mstili na civilních německých obyvatelích, a i když prošel koncentračními tábory, nemohl pochopit konané zrůdnosti. „V Praze jsme se zastavili, abychom na Smíchově hlídali nákladní nádraží. Měli jsme tam hlídku a přišel takový nějaký výrostek. Osmnáct nebo šestnáct, patnáct a schovával se mezi vagonama, tak ho chytli a bylo tam takový železný zábradlí. A na tom ho přehli a těma přezkama ho mlátili. Tak jsem se s nima pohádal a odešel jsem. Šel jsem pryč. To jsou takový věci. Kdybych vám řekl, že ženský chytly Němku, konvičkama se chodilo pro mléko, a těma konvičkama ji ubily v Praze.“

Nakonec skončil v Lipině u Šternberka, kde ještě nějaký čas dělal komisaře. I tam nebyl z průběhu odsunu německého obyvatelstva nadšen. V okolí docházelo k vraždám a někteří lidé zneužívali svého postavení, aby se mohli obohatit. Zbyněk Pišťák se raději vrátil ke svému učitelskému povolání. Jako učitel byl zaměstnán nejdříve v Lipině, potom v Horní Sukolomi a nakonec v Oskavě a od roku 1967 tam byl ředitelem. V současnosti žije stále v Oskavě a svůj dosavadní život hodnotí i přes prožité útrapy velmi kladně. „Když tak člověk porovnává, tak jsem prožil šťastný život.“ S velkou láskou také vzpomíná na svou zesnulou manželku Olgu, kterou vždy velmi miloval. „Manželku, na tu si vždy vzpomenu. Ona byla jediná žena na světě.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: 1945 - konec války. Návraty domů, odchody z domova.

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu 1945 - konec války. Návraty domů, odchody z domova. (Vít Lucuk)