plukovník Antonín Petružela

* 1914  

  • „Koncem roku 1940 jsme chránili východní pobřeží Anglie, protože to bylo dosti otevřené útokům. Němci se tehdy zkoušeli dostat do Anglie přes kanál. Mysleli, že by obsadili Anglii a tím způsobem by snadno ukončili válku. Ale Angličané vyvíjeli ohromnou činnost. Vzpomínám si, že jsem jednu dobu bydlel v anglické rodině. Ti měli dva chlapce a dvě holky. Oba chlapci byli v letectvu. Starší z nich během bojů padl. A obě děvčata po vystudování školy šla k pomocným silám VAF. Tam byla celá řada žen, jednak v armádě jako korespondentky, písařky a různé pomocné síly. Ženy také pracovaly v zemědělství, protože muži a chlapci odcházeli do armády. Zrovna tak to bylo v průmyslu. Například ta paní, co jsem u ní bydlel, byla zaměstnána v továrně na letadla. Člověk musel obdivovat, jak oni všechno – celý průmysl i celý svůj život – obětovali na obranu Anglie. Já nevím, zda by něco takového u nás bylo možné, zda by lidé tady byli schopni to udělat.“

  • „Ze začátku to bylo zlé, zvláště pro naši jednotku 11. pěší prapor na Středním východě. Byli to totiž většinou vojáci, kteří původně měli jít do Francie, ale nedostali se tam. Ať už se v Sýrii a Libanonu ocitli z cesty přes Maďarsko do Bejrútu nebo z východu, ze Sovětského svazu, kde byli až do dvaačtyřicátého roku internováni. Britové na ně hleděli celkem skrz prsty. Počítali totiž s tím, že po pádu Francie se k nim houfně připojí jednotky z francouzských kolonií, především z Libanonu, ze Sýrie a z francouzských kolonií v Africe. Ale to se nestalo, protože ve francouzských koloniích byla cizinecká legie a důstojníci a poddůstojníci byli hlavně Němci. Francouzi prostě počítali s armádou a ne s otrhanými otrhanci. Když ale pak viděli výkony a úspěchy našich vojáků, tak je začali brát s větším respektem. Velkou důvěru naší armádě získali letci ve Francii a v Anglii.“

  • „V devětatřicátým roce jsem se pokoušel dostat na západ legální cestou. Obstaral jsem si povolení a pas do Itálie. V té době tam bylo možné odcestovat, protože Itálie tehdy byla spřízněnou zemí. A já jsem jel do Itálie jako student. Počítal jsem, že tam odsud se pak dostanu do Francie. To se mi pak podařilo ve čtyřicátém roce, když jsem přes francouzské vyslanectví dostal povolení ke vstupu do československé armády, která se tehdy ve Francii formovala. Tímto způsobem jsem se tedy dostal do zahraniční československé armády.“

  • „Já sám jsem byl asi pět let zavřen. Částečně proto, že jsem byl v zahraniční armádě, částečně kvůli tomu, že jsem po válce opět vstoupil do kapucínského řádu. V roce 1948 jsem byl v severních Čechách. V roce 1949 mě zavřeli. Oni pak v padesátých letech zavírali všechny kláštery. Tehdy byla naplánována tzv. katolická akce. Biskupové proti ní vydali pastýřský list, který nechali číst v kostelech. Komunisté si vybrali lidi, kteří byli známí a měli společenský vliv, a ty pak zavírali. Já jsem byl zavřený do roku 1955. Nějakou dobu jsem strávil na Mírově, v Mladé Boleslavi, pak jsem byl v pracovním táboře u Ústí nad Labem, nakonec jsem byl u Humpolce v Želivi.“

  • Jaká byla francouzská jednotka? „To se nedalo říct o Francouzích, že to byla jednotka nebo že to bylo vojsko. My Čechoslováci, co jsme byli v Agde, jsme byli ve všech možných uniformách, co měli. Ještě z první světové války mundury, kalhoty, saka … co prostě pro nás našli. My, co jsme byli vybráni pro třetí pluk a pro divizní zdravotní rotu, tak jsme měli kalhoty s opaskem a svetr zelený, takový khaki, a čepice lodičky. My jsme měli tedy aspoň jednotnou uniformu, kdežto ostatní měli na sobě všechno možné.“

  • „Když ve čtyřicátém roce padla Francie, naše jednotka se snažila dostat do některého z přístavů. Československá prozatímní vláda, co byla v Paříži, a českoslovenští letci se stahovali do Bordeaux. Zde se snažili nalodit na nějakou francouzskou nebo anglickou loď a dostat do Anglie. My, co jsme byli v jižní Francii, tak jsme se z Agde snažili dostat do Séte, to byl přístav blízko Marseille. Tam jsme se chtěli nalodit na britské lodě. Většina z nás se dostala nakonec na egyptskou loď Mohamed Ali. Byla to osobní loď, která byla určená v době míru pro výletníky a turisty. Za války ji Angličané zabrali pro osobní dopravu vojáků. Na lodi nás bylo asi tři tisíce lidí. Tehdy nebylo povoleno britským lodím vplout do francouzských přístavů, proto nás na loď dopravovaly torpédoborce ze Séte. Byl utvořen konvoj, kolem 13 lodí, který pak plul přes Gibraltar do Anglie. Naše loď patřila mezi ty největší. Museli jsme se vyhýbat francouzským břehům, protože z nich vyjížděly už německé ponorky. Němci, když se dostali do Francie, tak nejprve obsazovali přístavy. Zvláště ty přístavy, které byly na západ. Až později obsadili přístavy, které byly ve Středozemním moři, jako například Marseille či Toulouse.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    ?, 26.03.2003

    (audio)
    délka: 01:19:17
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Viděl jsem jak Němci vypálili židovskou synagogu v Olomouci

Antonín Petružela
Antonín Petružela
zdroj: Pamět Národa - Archiv

Antonín Petružela se narodil 14. srpna roku 1914. Pocházel z chudé rodiny. Jeho otec byl vyučeným obuvníkem, později pracoval na výstavbě silnice z Prostějova do Brna. Matka byla v domácnosti, poté byla zaměstnána ve výrobně oděvů v Prostějově. Otec za první světové války sloužil na ruské frontě, koncem války byl v československých legiích.Antonín Petružela studoval v Praze na serafínské škole. Vstoupil do kapucínského řádu. V Holandsku a v Belgii studoval tři roky filozofii na Mezinárodním ústavu pro filozofii. V roce 1939 se rozhodl utéct na západ. Do Francie se dostal přes Itálii, kam vycestoval jako student. Ve čtyřicátém roce dostal přes francouzské vyslanectví povolení ke vstupu do československé armády, která se tehdy ve Francii formovala. Bojoval ve Francii, v Anglii a na Středním východě. Zúčastnil se bojů u Tobruku a obrany Dunkerque. Po válce vstoupil opět do kapucínského řádu. V letech 1949-1955 byl zavřen na Mírově, v Mladé Boleslavi, v pracovním táboře u Ústí nad Labem a v Želivi u Humpolce. O rehabilitaci žádal neúspěšně již v roce 1970, rehabilitován byl až v roce 1991. V roce 1989 byla v Olomouci utvořena tzv. jednotka bývalých zahraničních vojáků, pan Petružela patřil mezi zakládající členy. Později byla přejmenována na Československou obec legionářskou a připojena ke Svazu bojovníků za svobodu.