ak. soch. Otmar Oliva

* 1952  

  • „Byli tam nějací pánové v civilu a začali tam rozdělávat nábytek. Zejména zvedli takový ten skládací gauč. Tam měl otec fotku, já si nepamatuji, jestli to byl Eisenhower, nebo Montgomery, a to byl tátův velitel nad generálem Pattonem, to byl jeho nadřízený. Byla to taková kresba tuší, takový obrázek. A jeden hoch, estébák nebo co to bylo, s tím praštil o zem a rozbil ten obrázek. A to jsem viděl. Přišla pro mne tetička shora, tetička Helena, a ta mne odvedla nahoru a už jsem tatínka neviděl.“

  • „Dělal jsem tu nejhorší práci, co je možný dělat. Brousil jsem korále neboli šatony pro podnik, o kterém se nemohu zmínit bez toho, že bych se poblil. Je to podnik jablonecká Precioza, která udělala s tou bižuterií díru do světa. Ale málokdo si uvědomoval, že to brousili mukli a že na tom je krev. A to vím, o čem mluvím. To mně trochu nalomilo zdraví, tak jsem byl v půlce toho trestu přeložený na tzv. lehčí práci ‚kovošrot‘, což byla taková blbárna, třídění kovů, nemá smysl o tom mluvit. A tam odsud jsem měl ten tzv. výstup. Nevím, jestli můžu říci, s kým jsem se potkal v tom vězení nebo jak to bylo. Stručně. Protože Husák tehdy vyhlásil, že nejsou političtí vězni. U nás ale mu někdo řekl, Battěk nebo někdo, že na Borech je úsek, kde je celá půlka chodby plná politických vězňů. Tak oni nás, ty politické vězně, rozsadili, takže když jsem tam přišel, tak byl na každé chodbě jeden. Nás tam bylo osm muklů, politických.“

  • „Pamatuji se, že jsem to těžko nesl, ten úžas, že to mám dělat já. To už jsem asi říkal, že to libreto té kaple dělal otec Špidlík, jezuita, kardinál. A podoba měla být podle dohody mezi Tomášem Špidlíkem a monsignorem Marinim, to byl hlavní ceremoniář, jmenoval se Piero Marini, a Janem Pavlem, že to bude podoba církve východní a západní na přelomu tisíciletí. Tak znělo zadání. Já jsem dostal za úkol dělat kropenku, oltář, kříž, ambon a trůn. Přičemž, máš pravdu, že ten trůn mi připadal jako takové úžasně pikantní téma. Protože já jsem musel pochopit, co to je papežství a co to je trůn.“

  • „Najednou jsem byl na Borech a na šatonech. Byl jsem mladý, sportovec, obsah plic pět a půl litru. Tak jsme to brousili. To znamená, je takzvaná sestava. Vyjmenuju: tmelič, první brus, první lesk, přetmelovač, druhý brus, tabulovač, druhý lesk a zase tmelič. A ti dělají neobyčejně směšné pohyby v určitém rytmu, a to dvanáct hodin denně. Pokud se neplnilo, což se neplnilo, tak třeba i šestnáct hodin denně. Já jsem byl leštič jedna. Přede mnou se otáčí tunový blok, ten má kolejnice. Ty tam strkáš aparáty, na kterých jsou natmelené kousky skla, ze kterých se pak dělá ta krása v uvozovkách. A ty děláš takové pohyby. Dvě vteřiny pauza a jedeš, pořád. Za dvě hodiny se to zastaví, je pět minut pauza, musíš promazat ty kolejnice. Vyčůráš se pod sebe, protože nemáš čas jinak, tam je voda všude. Smrad, éter, to se lepí éterem. Tmel, plyn, hrozný hyc, stříká ta voda z těch brusů. Nemůžeš se umýt, čili lidi mají furt mukly po sobě. Mně to nevadilo, já jsem byl skaut. Mně stačila jedna lžička a tím to skončilo. Když mě poslali na díru, tak já jsem vzal jenom tu lžičku a šel jsem na díru. Já jsem neměl žádný muklovský majetek.“

  • „Vzali mě do takové vilky, kde sídlili ti kontráši. Tam přijel jistý kapitán Tichý až z Budějovic a ten mě vyslýchal. Pak mě naložili později večer do takového embéčka a jeli jsme do Budějovic. Ten Tichý si přivzal ještě takového malého skřeta, to byl nějaký plukovník StB, byli takoví nachystaní. Řekl bych, že měl nějakou chorobu jaterní. On byl úplně žlutý, trochu vypadal jako Vasil Bil’ak, takový jakoby zmrd bych řekl, řeknu to slovo. Ta vilka měla balkon a on mě vzal na ten balkon a bylo strašně krásně vidět Šumavu a tak. Já jsem si připadal jak v nějakém filmu. A on říkal: ‚Hele, podívej se dobře. To už nikdy neuvidíš. Fotra neuvidíš a ty to nepřežiješ. Ty na to nemáš.’ Takové kecy. Šlo o to, abych jim hned řekl, kdo mi poslal ty dokumenty, co jsem tam měl. Já jsem to neřekl a neřekl jsem to celou dobu toho vyšetřování. No tak sebrali všechny výpovědi, co už měli, jak jsem se choval, co jsem říkal a co jsem si myslel. Pak jsem dostal těch dvacet měsíců za, to se jmenovalo §100, pobuřování, odstavec 1a) a c). C) bylo tiskem, protože jsem ty knížky rozšiřoval.“

  • „Můj tatínek byl zatčen. Já jsem chodil do třetí třídy, a to zatčení si pamatuji. Vidím to v takových obrazech. Byli tam nějací pánové a byl otevřený gauč. Byly tam rozbité obrázky, protože on měl tatínek zasklené fotky třeba Eisenhowera a Montgomeryho a oni to rozflákali. Měl jsem jít do školy, tak táta mě poslal nahoru k tetě, která se o mě potom starala. A tatínka jsem viděl až po mnoha letech, kdy jsem ho jako dítě mohl navštívit ve třech lágrech, pamatuji si všechny tři. První byly Heřmanice, potom Rtyně v Podkrkonoší, důl zvaný Tmavák. Tak si to pamatuji, jak jsem tam byl v zimě na návštěvě. Tatínek byl velice hubený a navíc vím, že pro něho to bylo strašné, protože on vždycky říkal, že má klaustrofobii, ale musel fárat. Tam došel k úrazu, on vždycky říkal, že sjel nějaký žlab a usekl si část prstu. Tak ho, nevím, jestli v té souvislosti, přeložili, eskortovali na Mírov a z Mírova byl potom propuštěn na amnestii. Na ten Mírov si pamatuji. Tam jsem byl taky.“

  • Celé nahrávky
  • 7

    Zlín, 22.10.2018

    (audio)
    délka: 02:46:44
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
  • 8

    Velehrad, 10.01.2017

    ()
    délka: 
    nahrávka pořízena v rámci projektu Soutěž Příběhy 20. století
  • 9

    kostel panny Marie Vítězné, Karmelitská ul. v Praze, 30.05.2017

    (audio)
    délka: 02:07:26
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Jsem jenom ten, co si rád modeluje

Otmar Oliva
Otmar Oliva
zdroj: Jan Holík

Otmar Oliva se narodil 19. února 1952 do rodiny politické vězenkyně a veterána ze západní fronty, který také prošel vězením v 60. letech. Od dětství navštěvoval Lidovou školu umění. V letech 1967 až 1972 studoval sochařství na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti, kde na něj měl zásadní vliv učitel kresby Vladislav Vaculka. Krátce po invazi vojsk Varšavské smlouvy otec emigroval. Na škole prožil drtivý dopad normalizace. Dále pokračoval ve studiu sochařství na Akademii výtvarných umění v Praze, kde absolvoval v roce 1978. S budoucí manželkou Olgou Vrzalovou vycestoval do Řecka, setkal se s otcem, ale odmítl odejít do emigrace. Aktivně se angažoval v disentu a vydávání samizdatů v okruhu Charty 77. Začala ho sledovat Státní bezpečnost a během základní vojenské služby v Českém Krumlově ho zatkla. Po čtyřech měsících vazby byl odsouzený k trestu odnětí svobody na 20 měsíců. Po návratu z vězení se oženil a dále žil a umělecky tvořil na Velehradě. Vytvořil mnoho soch převážně sakrálního charakteru. Zůstal aktivní v disentu a vydávání samizdatů. Vzpomíná na étos Národní poutě na Velehradě v roce 1985, který se nepodařilo přenést do porevoluční společnosti. Po sametové revoluci pokračoval v umělecké tvorbě ve svém ateliéru na Velehradě, kde své sochy i odlévá. Získal jméno i v zahraničí zejména výzdobou papežské kaple Redemptoris Mater.