Helena - Richardis Nováková

* 1928  

  • „Jak to bylo po válce v Jihlavě, nevím. Potom jsem byla u ÚSP (Ústav sociální péče) a měla jsem tam jednoho chlapce z Jihlavy, tak sestra jeho maminky byla vysídlená. Za manžela měla Němce a šla s rodinou do Německa. Bylo to hodně let od války. V dopise psala: ,Všechno máme, domov, zaopatřené děti, ale co je to platné, když to není doma.‘“

  • „Už se nedalo nic říct ani do telefonu, dostala jsem dopis a v klášteře mi říkali, že musím odjet. Tak jsem mířila na hlavní nádraží, tramvaje ani taxíky nejezdily, musela jsem jít pěšky přes davy lidí. Tehdy měl proslov Klement Gottwald. Vyjela jsem do Tábora. Tam jsem šla do nemocnice, sestry mě varovaly, abych nechodila přes vrátnici, kde seděl zuřivý komunista, tak prolezla jsem dírou v plotě.“

  • „Na odsun Němců mám několik vzpomínek, protože hranici s Rakouskem jsme měli blízko. První je, když tatínek přišel z Lipolce domů a říkal: ,Pro to, aby Němci odešli, jsem, jelikož tady se za první republiky zle neměli (měli například menšinové školy atd.). A když si vynucovali domů do říše, tak ať jdou. Ale nemuselo by to probíhat takovým způsobem. Na tom Boží požehnání nebude.‘ Dále mi vyprávěl: ,Byl jsem svědkem, jak ti naši mladí a nezkušení vojáci vyháněli Němce z domů a směli si s sebou vzít jen padesát kilogramů. Například žena táhla na trakači svého otce, to bylo její zavazadlo, víc jí nedovolili. Nedaleko nás byly tábory a často přes nás šli zajatci (než je odsunuli dál). Asi si tam sami i vařili. Když už byli pryč, tak jsme tam jeli na kole a viděli jsme, že tam zůstaly hrobečky. Tatínek odtud přinesl krásně vyřezávanou hůl s nápisem ,Ich kehre Heim‘- ,vracím se domů‘. Ten dotyčný zřejmě nedošel....“

  • „Na rozdíl od škol nebo sirotčinců v nemocnicích sestry zůstaly, protože nebylo moc sester na vystřídání. V roce 1951 matka Bohumila přišla ze schůze všech provinciálních a generálních řádů, které tady působily, a říkala: ,Sestry, zavřou mě.‘ Tu schůzi svolal ministr zdravotnictví Plojhar. Seznamoval je s tím, jak to tu bude, že například nebudou brát vestyáře. Nebyl to plat normálních zaměstnanců. Pronesl, že již nebude pojištění národní a všichni budou brát plat. Naše matka se přihlásila o slovo a říkala: ,To není možné, pane ministře, my máme slib chudoby a vy jako kněz musíte vědět, co je slib Bohu učiněný.‘ On začal řvát, mlátit do stolu a pronesl: ,Však my vás dáme do továren a tam plat budete brát!‘“

  • „Měla jsem jedničku ze zpěvu, z náboženství i tělocviku. Tenkrát mi pan učitel z tělesné výchovy říkal: ,Nějaké výkony nemáš, ale jsi ke všemu šikovná, tak jsem ti tu jedničku dal.‘ A ta jednička mi později pomohla, když jsem se po maturitě v Praze hlásila k sestřičkám a potřebovaly učitelku tělocviku do školy (do Křížovky). Tak jsem začala studovat na pedagogické fakultě. A toho jsem se nejméně nadála. Do kláštera jsem šla proto, abych se obětovala Pánu Bohu za všechno, co se za války dělo. To bylo v roce 1947. A řekla jsem si, že budu dělat vše, co po mně budou v klášteře chtít. V roce 1948 nám ale zavřeli vysoké školy, tak jsem šla k nemocným. V roce 1949 jsem byla oblékaná a dostala jsem řeholní jméno – sestra Richardis.“

  • „Spolužačka z fakulty mi přišla zaražená, ptala jsem se jí proč. Odpověděla mi, že včera šla na Pražský hrad, kam mířili i manifestující studenti, to bylo po Benešově abdikaci. Řekla mi: ,My jsme také šli na Hrad a oni proti nám šli vojáci s pažbami, ale to nebyli Němci, to byli naši. Tehdy jsme byli plni nadějí, třeba studia jsme si chtěli vybrat.‘“

  • „V klášteře Boromejek na Malé Straně bylo zřízeno oddělení pro mrtvičky. Vedla ho doktorka Budínová a její ansábl byl komunistický. Žádali, aby sestry opustily nemocnici. Matka Bohumila byla žena rázná, inteligentní. Třeba PTP u nás mívali mši svatou, chodili k nám na návštěvy, dalo se jim najíst, také něco do kapsy. Matka říkala: ,Kdyby tohle věděly vyšší soudy, tak nevím, za co by mě odsoudily.‘ Bála se, že je vatikánský špion, i přestože podávala povinné zprávy, také styky s francouzským mateřincem brala jako velezradu.“

  • „Po válce tatínek mamince prvního května 1945 řekl: ,Je čas ušít prapor.‘ Tak maminka obětovala jedno prostěradlo, z hakenkreutze jsme spárali hákový kříž, to byla červená a modrý cíp vznikl z mého orelského kroje, který jsem už nemohla nosit. Tak jsme vyvěsili prapor a pod ním chodila německá stráž.“

  • "Po převzetí komunistů moci se nás změny dotkly například zavedením církevních tajemníků, kteří měli dozor nad vším, jejich vztah k nám byl vyloženě nepřátelský. Cílem bylo dostat ošetřovatelky mimo Prahu a očistit ji od jeptišek. Matka Bohumila byla jmenovaná jako generální představená. Po vysídlení Němců vedení kongregace být muselo a jako podmínka bylo dáno, že nesmí být odsud. (O matce Bohumile, byla z Řep, působila zde jako ředitelka na škole.)"

  • „My jsme se s hrůzou dozvěděly, že matka má za svou protistátní činnost navržený trest smrti. Byla tam s námi i její rodná sestra a šly jsme za advokátem Gottfriedem. Ten nám řekl: ,Nebojte se, trest je navrhovaný vyšší, dostane nejméně dvacet pět let nebo doživotí.‘ To moc potěšující nebylo. Při rozsudku však dostala dvacet dva let. Zpátky domů jsme jely s jejím advokátem, tak jsme se ho zeptaly, jak je to možné, že dostala mírnější trest. Odvětil nám, že když za ní byl, říkal jí, aby věci řekla tak a tak, pak dostane méně let. Ale ona mu odpověděla: ,Víte, pane advokáte, já mám svědomí.‘ - ,Načež jsem si řekl, že udělám vše pro to, aby dostala menší trest.‘“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 29.11.2009

    (audio)
    délka: 01:54:32
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Neprovokovat, nedráždit, ale držet se pravdy

sestra Richardis  s tetou za války
sestra Richardis s tetou za války
zdroj: Pamět Národa - Archiv

Helena Nováková se narodila 3. prosince 1928 v Rozseči u Nové Říše. Její otec byl učitel. Rodina se brzy přestěhovala a Helena nastoupila do školy v Malém Pěčíně u Dačic. Následně absolvovala reálné gymnázium Otakara Březiny v Telči. Za války bylo gymnázium v Telči uzavřeno, proto odešla studovat do Třebíče. Navštěvovala spolek Orel. Vzpomíná na mnichovské události, česko-německé vztahy na Vysočině, první mírové dny na Dačicku. Po válce odešla do kláštera, kde nejprve učila tělesnou výchovu v klášterní škole. Také začala studovat na pedagogické fakultě. V roce 1949 dostala řeholní šat a jméno - sestra Richardis. Klášter Boromejek na Malé Straně vedla matka Bohumila Žofie Langerová, která byla koncem prosince 1951 zatčena. Spolu s ní i otec Josef Zvěřina. Soud proběhl v březnu 1952 v Brně. Ve svých vzpomínkách se věnuje například otci Josefu Zvěřinovi, otci Otu Mádrovi, doktoru Brojovi, kaplanu Kubátovi a mnoha dalším.Taktéž postupu komunistů proti církvi. Sestra Richardis pomáhala v nemocnici v Táboře, později byla spolu s ostatními sestrami přesunuta do továrny u Trutnova (závod Libeč, Texlen). V továrně pracovala tři roky, později pomáhala jako hospodyně. V roce 1968 absolvovala v Olomouci kurz pro katechety. Dále pobývala v Moravských Budějovicích (Dům sv. Antonína) a Znojmě (Charitní domov Znojmo-Hradiště). Dnes žije v Praze.