Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Waltraud Benová (* 1939)

• narozena 21. prosince 1939 ve Varnsdorfu do německé rodiny

• v roce 1942 padl její otec na východní frontě

• po válce byli všichni příbuzní odsunuti do východního Německa

• matka díky práci v textilce Ignaz Richter v Dolním Podluží zůstala s dětmi v Československu

• v roce 1957 dokončila tříletou zdravotní školu

• do roku 1994 pracovala jako zdravotní sestra

• v době natáčení v roce 2025 žila na Studánce (část obce Varnsdorf)

Už v raném dětství život Waltraud Benové hluboce poznamenala válka. Když jí byly dva roky, padl její otec v řadách wehrmachtu na východní frontě. Matka zůstala s třemi dětmi sama. Ke konci války začala pracovat jako dělnice v textilní továrně, odkud se za nimi vracela až večer. Nálety se tak staly jedním z mála okamžiků, kdy měla matka na děti čas. V útulně přichystaném sklepě jim četla a vyprávěla příběhy o tolštejnských rytířích. 

Konec války však pro ni a její rodinu sudetských Němců znamenal další těžké období. Postupně jim ze života díky nucenému vysídlování mizeli jak příbuzní, tak i kamarádi. Dlouho žili s matkou v nejistotě a nevěděli, kdy přijde řada i na ně. Jelikož se nedařilo na matčino místo v továrně najít nikoho, kdo by o něj měl zájem, zůstávali doma v Jiřetíně. Definitivní rozhodnutí o jejich osudu přišlo až později. Němci, kteří byli pro Československo nepostradatelní, mohli zůstat. S nástupem komunistů pak do určité míry přišlo i zmírnění diskriminace, kterou Němci v poválečném Československu v rámci kolektivní viny trpěli. Přesto se ve své vlasti stali „cizinci“.

Nálety nebyly tak špatné

Waltraud Benová (narozená 21. prosince 1939) vyrůstala pouze s matkou a dvěma sourozenci v malém domku v převážně německém Jiřetíně pod Jedlovou v tehdejších Sudetech. Oba její rodiče byli Němci a v rodině se mluvilo pouze německy. Otec, stejně jako jeho bratři, musel nastoupit do wermachtu a bojovat na východní frontě. Když otec ve válce zemřel, byly Waltraud Benové dva roky. Její o rok mladší sestru nikdy neviděl. 

Žila tak v rodině bez otce s matkou, která byla zaneprázdněna starostí o rodinu a později těžkou prací v továrně, ze které se vracela domů až večer. Na nálety koncem války proto paradoxně vzpomíná jako na příležitost prožít s matkou hezké chvíle: „Nebylo to tak špatné, protože když houkaly sirény, šli jsme do sklepa. Ve sklepě jsme měli dětské pletené židličky. Na nich jsme seděli. Měli jsme petrolejku a máma nám četla nebo vyprávěla,“ vzpomíná. Nálety jí nepřipadaly nebezpečné, naopak se jí líbilo, když začaly houkat sirény. „Zažili jsme vždycky klid – máma na nás měla při náletu čas,“ vypráví.

České děti měly všechno

Dětství pro ni lehké nebylo: „České děti měly všechno. Měly mámu a tátu. Německé měly alespoň mámu,“ vzpomíná. Se sestrou znala otce jen z velkého obrazu, který visel doma nad komodou. Zdálo se jim, že se na ně z něho skutečně dívá a bály se ho. „Když (matka) musela do práce a my jsme zase zůstávaly samy, tak říkala, že nás otec hlídá, že na nás kouká, aby jsme nepodpálily dům a nic neprovedly,“ vypráví. Po otci na dvoře zůstal stavební materiál, který měl přichystaný na opravdu domu a se kterým si rády hrály. Do odsunu matce s jejich hlídáním pomáhali sousedé. Když už v Jiřetíně žádní nezůstali, začal je jejich starší bratr vodit do Tolštejna k prarodičům, ale jen do té doby než i oni museli v roce 1946 odejít do Německa.

Odsun se jim vyhnul

Přestože Jiřetín po válce zažíval masivní odsun Němců, matka Waltraud Benové byla z odsunu dočasně vyloučena do té doby, než se na její místo v továrně zapracuje někdo jiný. Z důvodu udržení výroby byli Němci vysídlováni postupně. Matka však vykonávala fyzicky náročnou práci, u které nikdo ze zájemců nevydržel. Přestože práce byla pro matku těžká, odsunu se bála a chtěla v Jiřetíně zůstat. Waltraud Benová vzpomíná, že tehdy nikdo z Němců nechtěl jít do nejistoty a do rozbombardovaného Německa, kde na ně nikdo nečekal. Příbuzní, kteří byli odsunuti za hranice a se kterými byla matka v kontaktu, žili ve velké bídě. „Měli hlad, nic neměli a většinou stáli u hranic. Jak se spolu dohovořívávali nevím. Ale vím, že naše máma taky neměla velký majetek, ale vařila bramboračku, kterou jim pak nosila na hranici,“ vypráví.

Němci měli po válce své potravinové lístky a nižší příděly: „Máma vždycky říkala, že jsou stejné, jako měli Židé za války,“ vzpomíná. Naštěstí měli doma kozu a tak hlad jako děti po nezažívaly.   

Jako Němka si musela na školu počkat

V září 1945 chtěla matka malou Waltraud přihlásit do základní školy. Ředitel ji však odmítl s tím, že pro její dceru nástup do školy nemá kvůli probíhajícímu vysídlování Němců smysl. Přesto byl její o čtyři roky starší bratr, který vůbec česky neuměl, přijat do čtvrté třídy, kterou ale musel kvůli neznalosti jazyka opakovat. Waltraud musela zůstat doma. O rok později byla stále v Československu, a tak matka musela ředitele znovu přemlouvat. Znovu ji několikrát odmítl, ale nakonec její dceru přijal. Do školy nastoupila až 15. října 1946. Jako dítě zažívala Waltraud Benová, jak se z jejího života postupně vytrácejí příbuzní, přátelé její rodiny, sousedé a známí a ze školních lavic také němečtí spolužáci a kamarádi. 

V období po válce, které bylo vůči Němcům nepřátelské, si museli dávat pozor, aby mezi sebou na veřejnosti nemluvili německy. Situace v bývalých Sudetech byla tehdy vypjatá. Během divokého odsunu v roce 1945 docházelo ze strany českého obyvatelstva k násilnostem a zabíjení. „Německy se na veřejnosti nemluvilo. Hotovo. Na to jsme si zvykli,” vypráví Waltraud Benová.

Jako německé dítě zažila situace, na které nemůže zapomenout. Bílou pásku na ruce, kterou museli nosit všichni Němci, vnímala jako Kainovo znamení. „Každý si na nás mohl dovolit,“ vzpomíná.  Pamatuje si, když šla s matkou po ulici a potkali učitele, kterého pozdravily česky „dobrý den“ a on jim řekl: „Zpátky.“ Chtěla utéct, ale matka ji chytla za ruku a řekla: „Ne, jdeme zpátky.“ Vrátily se, šly znovu a znovu pozdravily. Teprve pak je nechal projít. 

Ve škole pak zažívala kvůli své špatné češtině posměch od českých spolužáků. Když si ale všimla, že se české děti smějí i slovenským, které se do pohraničí přistěhovaly, a česky také neuměly, přestala se tím trápit. Problémy s českými dětmi vymizely rychle s tím, jak se naučila česky. Jako Němka ale ve škole pociťovala, že je dítě „druhé kategorie“. Nemohla například chodit na obědy do školní jídelny nebo nesměla navštěvovat pěvecký kroužek, což jí vadilo nejvíce. 

Hlad je donutil vyměnit motorku za chleba

S příbuznými v Německu se po jejich odsunu legálně navštěvovat nemohli, ale do té doby než komunisté obehnali Československo ostnatými dráty, daly se hranice bez větších problémů překročit tajně. Příbuzní odsunutí do Německa toho využívali a chodili k nim pro jídlo. Někdy u nich i přespali. Waltraud Benová si pamatuje na strýce, který se domluvil s jedním z tzv. financů hlídajícím hranice, aby ho dovedl na jeho dřívější pozemek v Tolštejně, kde má zakopanou motorku. Nabídl mu, že ji s ním vymění za dva chleby. „V kůlně si mohl svoji motorku vykopat. Dal mu ji, dostal dva chleby a on ho odvezl zase na hranici,“ vzpomíná. 

Komunisté jí dovolili navštěvovat pěvecký kroužek

Matka nikdy před dětmi nemluvila o tom, jaké pro ni bylo být Němkou v poválečném Československu. Waltraud Benová se však už hned po válce naučila, že o čem se mluvilo doma, nesmělo se mluvit venku. „Věděli jsme, že je vždycky pravda venku a pravda uvnitř. To bylo od dětství, to bylo dané,“ vzpomíná.

Z komunistů matka obavy neměla, protože si nedovedla představit, že by ji mohlo potkat ještě něco horšího, než co zažila dosud. V její rodině dospělí s dětmi o politice nemluvili, ani o komunismu ani o nacizmu. „Jen máma vždy říkala, že stál život našeho otce,“ vypráví. 

Nástup komunistů k moci v roce 1948 pro Němce naopak znamenal jejich určité zrovnoprávnění i jistotu, že mohou v Československu zůstat: „Řekli, že kdo tady je a pracuje, může tady zůstat. Nejlepší, co komunisté z dětského pohledu udělali, bylo že zavedli osmihodinovou pracovní dobu,“ vzpomíná. Matka byla doma už ve tři hodiny odpoledne, z čehož měli všichni doma velkou radost. Místní komunisté německým dětem také povolili chodit na školní obědy. Velkou radost měla Waltraud Benová i z toho, že mohla konečně navštěvovat pěvecký kroužek. 

Nechtěla skončit v továrně jako matka

Matka si přála, aby po základní škole nastoupila do učení jako švadlena. Vydaly se proto spolu pěšky do Rumburku do podniku Vkus. Musela hovořit za matku, která uměla česky jen několik slov. Do učení ji nepřijali, a tak matka chtěla, aby s ní začala pracovat v textilce. „Postavila jsem se ale proti, protože vždycky přišla z práce pěšky úplně vyřízená… Začala jsem brečet, že tam nepůjdu,“ vypráví. Nikdy nechtěla mít život jako ona. Chtěla nastoupit do školy a ne do učení. A jediná škola, která v té době byla ještě volná, byla tříletá zdravotní škola, a tak se stala zdravotní sestřičkou. 

Když jí bylo devatenáct let, matka zemřela. V roce 1953 si Němci mohli koupit zpátky svůj zabraný majetek. Dodnes jí je záhadou, kde matka vzala prostředky na jeho vykoupení. Po matčině smrti tak s manželem zůstali sami ve starém dřevěném baráčku. Po svatbě si koupili starý dům na Studánce, na jehož opravu si chtěli půjčit v bance. „Takový strejda nás vzal stranou a udělal nám přednášku, že je nedůstojné socialistického člověka půjčovat si peníze,“ vypráví. Trvalo jim celých dvacet let než dům opravili.  

Po svatbě se Waltraud Benové narodily dvě dcery. Celý život pak pracovala jako zdravotní sestra, nejprve v Dolním Podluží u obvodního lékaře, později na interním oddělení v nemocnici v Krásné Lípě. Manžel dojížděl do Varnsdorfu, kde pracoval jako elektrikář.

Žádným politikům nikdy nefandila

Pražské jaro pro ni jako pro Němku znamenalo díky otvevřeným hranicím možnost navštěvovat své příbuzné. O politické situaci se však více nevyjadřuje. Vyrostla v prostředí, kde se politika považovala za to nejhorší, co může být, protože podle ní zavinila smrt otce. Zkušenosti její rodiny z válečného i poválečného období byly tak těžké, že ani během změn v roce 1968 se na žádnou stranu nepřidala. „Nefandila jsem žádným politikům, protože politikům se nesmí věřit. Tak jsme byli vychováni,“ vzpomíná.

Báli se, že bude válka

21. srpna 1968 projížděly kolem jejich domu tanky. Ráno, když jela do práce, viděla v příkopu jeden z nich jak zapadl a mladé chlapce, kteří po sovětských vojácích házeli shnilá rajčata. Vojáci naštěstí stříleli jen do vzduchu. „Dojela jsem na pracoviště, kde byl houf lidí. Všichni chtěli recepty na rok dopředu, protože nevěděli, co bude dál,“ vzpomíná. 

V té době měla dceru v Žitavě u příbuzných. Každý den chodila na přechod ve Varnsdorfu s korespondenčním lístkem pro Eriku, že na ni každý večer čeká, a dávala ho Němcům, kteří se vraceli z dovolené. Asi po čtrnácti dnech se Erika konečně objevila. „Bylo jí devět let. Strašně se bála. Nechtěla spát v komoře, kde byly holky ubytované na spaní. Museli jsme si ji vzít k sobě, protože stará teta, u které byla, prý jen říkala: ‚Bude válka, jako v třicátém osmém, když přišel Hitler,‘“ vypráví. 

Politika se nekomentuje

Ani během sametové revoluce se postoj Waltraud Benové k politice nezměnil a doma o ní nemluvili. „Jak říkám, politika způsobila, že jsme oba dva, já i muž vyrůstali bez otce a tím to končilo. Od politiky hodně daleko, ta se nekomentuje,“ říká. Přestože denně poslouchali zprávy a to nejen zprávy československých stanic, ale i východoněmeckých a západoněmeckých. Matka jejího muže pravidelně poslouchala rádio Londýn. Manžel později zajistil antény pro příjem německých televizních stanic. „Věděli jsme přesně, že každý říkal něco jiného,“ dodává.. Zprávy sledovali pravidelně každý večer. Dcery pak měly problémy ve škole, protože se stávalo, že učitelům odporovaly. Antény si všiml místní policista, ale naštěstí jim problémy nedělal, a naopak je upozornil, aby si anténu dali za dům tak, aby nebyla vidět ze silnice.

Nedůvěry v politiku se Waltraud Benová nikdy nezbavila, i když připouští, že některé změny, které přineslo období pražského jara nebo sametová revoluce přivítala.

Po revoluci zůstali v Československu

Waltraud Benová se celý život považovala za Němku. Doma mluvili vždy německy a v občanském průkazu měla dlouho napsáno, že je německé národnosti. „Za koho se mám považovat, když to mám černé na bílém? Byli jsme ‚oštemplovaní‘. Bylo to dané,“ vzpomíná. (Označení národnosti v československých občanských průkazech bylo zrušeno až 1. ledna 2009.) 

Přesto zůstali po sametové revoluci s manželem v Československu. Díky otevřeným hranicím mohli bez omezení navštěvovat svoje příbuzné, ale jejich vztahy nebyly po čtyřiceti letech odloučení už tak blízké. 

Na závěr rozhovoru Waltraud Benová říká, že válka přináší všem jen neštěstí a válčit proti sobě je to nejhorší, co si lidé mohou udělat. Podle ní si z války žádné ponaučení nevzali, protože válčí stále dál. Věří, že lidé, ať už jsou odkudkoliv, dokáží spolu vyjít a domluvit se. Podle jejího názoru to jsou politici, kdo lidi proti sobě rozeštvávají. Životy pak za ně pokládají „obyčejní“ muži. „Proto je dobré, aby lidi spolu vycházeli, aby spolu mluvili,“ dodává.