Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lenka Kulišťáková (* 1936)

• narodila se narodila 1. února 1936 v Horní Bečvě na Valašsku

• svědkyně lokálních válečných událostí

• otec v roce 1944 zatčený gestapem

• rodina napojena na partyzánský odboj

• pracovala v rožnovské Tesle

Bylo jí osm let a už nemohla v noci spát. Štěkot výstřelů nesoucích se nocí dopadal na zavřené okno, jako by sem někdo házel kamením. Když Němci tatínka odvedli, dali jej dohromady s dalšími zajatými Bečvany. A teď je možná popravují. Píše se listopad 1944 a na Valašsku probíhá největší protipartyzánský úder – akce Tetřev.

V osmi letech uměla se srpem a jehlicemi 

Lenka Kulišťáková (roz. Malínová) přišla na svět jako nejstarší ze tří dětí Alžběty a Jana Malínových z obce Horní Bečva na Valašsku. Rodina žila v pronajaté části velkého domu, který patřil sedláku Chovancovi i s mnoha polnostmi a hospodářskými staveními. „Tatínek byl malíř a natěrač a maminka v domácnosti. Nejhorší pro nás byla zima, kdy se nemalovalo ani nenatíralo a nebyla tedy práce. Maminka a později i já jsme musely pomáhat na hospodářství a za to jsme pak jako rodina měli jídlo. Také jsme si jedno malé políčko pronajímali, pěstovali jsme tam brambory. A já jsem už osmi letech uměla sekat srpem. Často jsem pomáhala i při mlácení obilí, to vždy létal vzduchem prach, nebylo to vůbec zdravé,“ líčí svoje dětství Lenka Kulišťáková.

Jan Malín byl zručný řemeslník, který si přivydělával ručním zdobením malovaných komod a dalšího nábytku. Oblečení se tehdy nekupovalo – Lenka už jako malá ovládala pletací jehlice a pod jejíma rukama tak vznikaly svetry a čepice z pravé ovčí vlny. Po ní přišli na svět ještě bratr Josef a o dvanáct let mladší sestřička Mirka, kterou, jak to tehdy bývalo běžným zvykem, vychovávali a starali se o ni její starší sourozenci. Rodný dům v Horní Bečvě stál přímo u silnice, která byla později svědkem mnoha pohnutých událostí. 

Zlom

Než do kraje vešla válka, žilo se prý relativně v klidu. Jedinou starostí bylo živobytí a i přesto, že Malínovi nepatřili k nejbohatším, netrpěli nouzí ani hladem. Zásadní ranou do života místních byl určitě podzim 1944, kdy se ve valašských kopcích, po zmařeném Slovenském národním povstání, postupně zformovala největší protinacistická odbojová skupina, co kdy působila na území Protektorátu Čechy a Morava – I. partyzánská brigáda Jana Žižky, jež měla za úkol zpomalit pohyb a postup nacistů a napáchat jim co nejvíce škod na infrastruktuře. 

Partyzáni k tomu ale potřebovali pomoc místních. Potřebovali jídlo, střechu nad hlavou, skrýše pro raněné. Mnoho lidí z kraje tak skončilo v gestapáckých mučírnách a popravištích. Lenka žila v domě hned u silnice a její častou a opakující se vzpomínkou jsou přejezdy těžkých nákladních německých aut. Přes Horní Bečvu jich jezdilo hodně už v době, kdy se na východ po vypuknutí Slovenského národního povstání přesouvaly vojenské jednotky. V obci stál hotel Bernkop (dnešní hotel Valaška), který pro sebe a svoje potřeby zabralo gestapo. Také tu nějakou chvíli pobývala Hitlerova mládež - Hitlerjugend, na kterou Lenka Kulišťáková vzpomíná jako na „dospělé děti“, které v trojřadech pochodovaly pod jejími okny. Mezi Hitlerjugend patřila i děvčata, která prý nosila výrazné copy, a všichni pak měli bílé podkolenky. 

Hon na Tetřeva

Operace Tetřev probíhala v listopadu 1944, kdy na straně partyzánů stálo asi dvě stě mužů a na straně okupantů přes třináct tisíc vycvičených vojáků. Celá oblast byla neprodyšně uzavřena a začal hon, který barvitě popisuje například bývalý partyzán Ladislav Mňačko ve své knize Smrt si říká Engelchen. Přesto, že akce skončila v neprospěch nacistů, stála životy mnoha obyčejných lidí, kteří tehdy pomáhali partyzánům ukrýt se. Byla to překotná a děsivá doba, kterou Lenka vnímala hlavně pohledem z okna – hlavní ulice v Horní Bečvě se hemžila uniformami: „Dívala jsem se, jak dělají šťáru. Do každého domu vešli s napřaženými zbraněmi a takhle brali každé stavení za stavením.“

Tehdy si neuvědomovala, jak moc byla ona a její rodina v ohrožení. Během operace Tetřev se v domě Chovancových několik lidí ukrývalo. Kdo to přesně byl a kdy, pamětnice neví, jisté je, že to byli lidé utíkající před nacisty. Jednu nebo dvě noci přespávali ukrytí ve sklepě za hromadami dřeva – když přišlo varování, že do domu míří vojáci, stačili utéct. Toto nebyl jediný akt odboje, který se přímo týkal Malínových. Lenka Kulišťáková vzpomíná, že na jejich okna občas klepávali partyzáni, se kterými pak tatínek mluvil za zavřenými dveřmi a maminka musela napéct několik chlebů navíc. 

Pro obyvatele Horní Bečvy bylo vrcholem akce Tetřev hromadné zatčení těch, kteří partyzánům pomáhali. Gestapo je shromáždilo v hotelu Bernkop, odkud pak byli rozváženi k dalším výslechům a často na popraviště. Tehdy k nim ještě jeden zajatec přibyl – Lenčin otec, který, coby malíř – natěrač odmítl vyzdobit radnici novým nápisem v němčině. „Tehdy jsme v noci slyšeli střílení. Mysleli jsme si, že ty naše lidi popravují a že s nimi popraví i našeho tatínka. Maminka plakala, já jsem taky plakala. Nakonec se nám tatínek asi po čtyřech dnech vrátil. Nevím, zda jej mučili, nechtěl o ničem mluvit, ale bylo na něm vidět, že je nesmírně psychicky otřesený, víte, on byl takový citlivý člověk,“ vypravuje Lenka Kulišťáková. Střelba byla tehdy častá. V okolí Horní, Prostřední a Dolní Bečvy proběhlo několik dramatických zátahů, během nichž se střílelo a během nichž umírali anebo byli zatýkáni českoslovenští vlastenci. 

Bylo mi devět, ale nebyla jsem hloupá…

Chovancovým domem vedle uprchlíků a partyzánů prošli také příslušníci obou znepřátelených armád, německé a sovětské. Nejprve přišli vojáci wehrmachtu. Mihli se tu několikrát, naposledy během svého ústupu, který podle pamětnice probíhal zhruba v březnu až dubnu 1945, kdy už bylo jasné, že spojenci tlačí z obou stran a že nacistické Německo pomalu, ale jistě prohrává válku. „Mezi Němci a Rusy byl jeden velký rozdíl, Němci byli čistotní a chovali se relativně slušně. Vzpomínám, jak pro ně musela maminka vařit polévku a to ji vždy jeden voják hlídal, aby to jídlo třeba neotrávila. Nesměla jim tam ani dát žádné koření na vylepšení chuti,“ vzpomíná Lenka Kulišťáková, která se také často dívala klíčovou dírkou do místnosti, kde vojáci wehrmachtu spali. V paměti jí silně utkvěl jeden obraz – jak ti unavení, spící muži nechtěli vstávat a za to byli biti pažbami pušek. Jednoho dne odešli: „Šly jich ulicí pod oknem dlouhé proudy a byly mezi nimi i mladé ženy. Bylo mi jich líto, i když byli Němci, byli hlavně lidé.“

S příchodem Rudé armády vešla do kraje svoboda. Ale i další, dosud nepoznaná starost – tito vojáci byli vyhlášeni svou chutí po ženách a jsou zdokumentované případy, kdy otcové, ve strachu ze znásilnění, zazdívali své dcery do falešných výklenků ve sklepě. „Byli nepořádní a nečistotní. A moje maminka byla velice krásná mladá roba, měli jsme co dělat, abychom ji uchránili. Proto raději většinu času trávila v kuchyni a nechtěla vyjít na dvůr. Pořád po ní chtěl někdo šmatat. Ale já stála pořád u ní. Sice mi bylo devět let, ale nebyla jsem hloupá, věděla jsem, o co jde,“ říká pamětnice. 

Poté, co v patnácti letech s výborným prospěchem ukončila základní školu, přijali ji jako premiantku na střední školu sociálního zaměření v Holešově. Studovala jen rok a potom nastoupila do práce v Rožnovské Tesle. „V rodině už prostě nebyly peníze na to, abych šla studovat, tatínek na to neměl. Ale měla jsem hezký, i když těžký život. Přes třicet let jsem pracovala na kancelářské pozici. Pracovala jsem s penězi, vozila výplaty a vánoční odměny, jednou mi takhle pod rukama prošlo dvaadvacet milionů korun a to tehdy byly opravdu veliké peníze,“ uzavírá Lenka Kulišťáková, která v době natáčení rozhovoru žila v Domově pro seniory v Rožnově pod Radhoštěm.