„V době, kdy v umění vládl socialistický realismus, v Opavě zrekonstruovali vybombardované divadlo a postavili před něj dvě sousoší: jedno znázorňovalo rudoarmějce a jakousi dámu s kyticí, druhé dělníka a kolchoznici nebo zemědělku. Sochy vyrobili z hořického pískovce, což je nejměkčí a nejrychleji opracovatelný kámen,“ vzpomíná Kurt Gebauer na životní moment, který ho přivedl k rozhodnutí věnovat se sochařství. „Celá ta práce na mě působila odbytě a říkal jsem si, že takhle to nejde, že bych se měl sochařinu naučit a předvést jim, jak se má dělat.“

Vyrůstal jako syn chudé vdovy a svého otce Franze Gebauera nikdy nepoznal: coby hlučínský Němec byl za války povolán do wehrmachtu a padl začátkem roku 1942, když Kurtovi nebylo ještě ani půl roku. Přesto na momenty z dětství vzpomíná s humorem, třeba když inspektor obvinil učitelku ve školce, že jeho dětské kresby údajně vytvořila ona: 

Začal studovat střední uměleckoprůmyslovou školu v Brně, ale odtud přešel na kamenickou školu do Hořic, aby ovládl naprosté základy sochařského řemesla. Jeho tehdejší učitelé byli dosti konzervativní, a tak neměli moc pochopení pro jeho četbu životopisu van Gogha nebo vánoční betlém inspirovaný tvorbou Henryho Moora. 

Po maturitě se opakovaně hlásil na pražskou UMPRUM a AVU, ale několikrát nebyl přijat, protože se prý „nezúčastňoval kulturně-politického dění“. Neminula ho tedy vojenská služba v ženijní jednotce složené z Maďarů, Němců, Romů, duchovních a dalších režimu nepohodlných lidí. Ani tady ho však nepřešel humor a tvořivost: obal na plynovou masku si upravil tak, aby se do něj vešel skicák, a na cvičeních stále kreslil. 

Na začátku sedmdesátých let pro něj bylo velkým zážitkem tříměsíční stipendium na pařížské Académie de beaux-arts, o emigraci přesto neuvažoval už proto, že v Čechách zůstala jeho rodina. V době normalizace se uchýlili do vnitřní emigrace na venkově: „Založil jsem Stát Gebauer s vlastní kulturou a zemědělstvím. Byla to reakce na oficiální stát, se kterým jsem se nemohl ztotožnit.“ Zatímco jeho manželka chodila do zaměstnání, on se věnoval umělecké tvorbě a rodinnému hospodářství, pěstoval zeleninu, choval ovce a z jejich vlny pletl svetry.Jedna z mála oficiálních zakázek mu tehdy umožnila umělecky pojednat prostor dětského hřiště v Moravské Ostravě na sídlišti Fifejdy: 

Jeho dílo, které hravě pracuje s přirozeně zvlněným terénem, je skvělou ukázkou praktického využití „land artu“. 

Po roce 1989 jej oslovili studenti UMPRUM s nabídkou funkce rektora. To sice Kurt Gebauer odmítl, ale využil příležitosti stát se pedagogem a dvaadvacet let na UMPRUM pracoval jako vedoucí ateliéru.

Jiřina se narodila 19. března 1924 ve Slezské Ostravě a po válce pracovala v dole Ida v Ostravě-Heřmanicích, který se později přejmenoval na Velkodůl Stalin. Zde se seznámila se svým budoucím manželem Eduardem Jelínkem. Vzali se roku 1947. V práci se jako vedoucí osobního oddělení setkávala s politickými vězni a tajně pro ně zprostředkovávala korespondenci s rodinami. 

„Viděla jsem, že ti lidé hrozně trpí,“ vzpomíná pamětnice na důvody, proč pomohla předat nejméně deset dopisů a několik balíčků, „Chtěla jsem jim alespoň trošičku pomoct, věděla jsem, že je to pro dobrou věc. Třeba takový nečekaný dopis jejich rodinám velice pomáhal.“ Dávala si pozor, aby ji její činnost neprozradila, a vystupovala proto pod falešným jménem Olga Černá. 

Jeden z vězňů, kterému pomohla, se jmenoval Miloš Krejčí. Zprostředkovávala mu kromě korespondence ven i potraviny a cigarety. Krejčímu se pak podařilo z vězení uprchnout a následně kontaktoval Jiřinu, aby ho dostala přes hranice. Pamětnice mu obstarala falešný řidičský průkaz i nákres přechodů do Německa. „Měla jsem enormní zájem, aby zmizel. Hlavně když jsem zjistila, že jsem těhotná,“ vysvětluje pamětnice, proč tolik riskovala. 

Potratila při výslechu 

V září roku 1952 pod záminkou pracovní cesty pozvali Jiřinu Jelínkovou na ministerstvo paliv a energetiky do Prahy. Už na hlavním nádraží ji dvojice mužů bez jakéhokoliv vysvětlení naložila se zavázanýma očima do auta. „Já jsem ještě říkala: ‚Prosím vás, to je nějaký omyl. Já jsem z Ostravy, já nejsem zdejší!‘“ Vyplašenou ženu ve třetím měsíci těhotenství ani nenapadlo, že se jedná o zatčení. 

Zavezli ji do neznámého bytu v Praze, kde proběhl pětidenní výslech. V místnosti bez oken a beze spánku Jiřině postupně slábly nervy. Estébáci věděli, že je těhotná, ale nebrali na to žádný ohled… „Začala jsem u výslechu krvácet,“ vzpomíná Jiřina Jelínková na hrůzné okolnosti svého potratu. „Pamatuju si, že jsem přišla na záchod s tou jednou čůzou a tam jsem se zhroutila. A potom už mě nevyslýchali.“ 

Jiřina strávila dlouhou dobu v nemocnici. StB zatkla i manžela a po celou dobu mu tvrdila, že jeho žena je stále těhotná. Ten s touhou pomoci jí proto dobrovolně udával. Znovu se viděli až po půl roce u Krajského soudu v Ostravě. „Manžel, když mě viděl… Myslel si, že budu těhotná, a já jsem vážila čtyřiapadesát kilo!“ komentuje Jelínková jejich shledání, „Nikdy jsem neviděla tak vylekané oči.“

Soud poslal Jiřinu na dvanáct let do vězení za pomoc k velezradě a její muž Eduard dostal za trestný čin sabotáže a nadržování pět let. Oba zároveň přišli o majetek. „Mně to nic nedělalo. Říkala jsem si: zavřít mohou, pustit musí,“ popisuje pamětnice své pocity z doby odsouzení. Spolu s nimi pak dostali za napomáhání Miloši Krejčímu trest odnětí svobody další tři lidé. 

Chtěli jim rozvrátit manželství 

Eduarda propustili z nápravně pracovního tábora po uplynutí poloviny trestu. Jiřina nejdříve putovala do věznice v Praze na Pankráci a následně do ženské věznice v Pardubicích. Manžel ji mohl na jednu hodinu navštívit. Jakmile ho Jiřina viděla, zjistila, že během těch necelých tří let zcela zešedivěl. Komunistickému režimu to ale bylo málo a snažil se pomocí našeptávačů navíc rozvrátit jejich manželství. 

Jiřina se například doslechla, že má manžel milenku, a chtěla proto zažádat i o rozvod. Eduardova psaní jí do vězení cíleně nedoručovali, dostával neplatné navštívenky a také jemu nalhali, že ho žena podvádí. „On ode mě nedostával dopisy, já jsem od něj nedostávala dopisy,“ popisuje Jiřina období, které manžele ničilo. Nakonec se návštěva uskutečnila, a Jiřina s Eduardem si tak mohli všechno vysvětlit. 

Sedm let v kriminále 

Pamětnice se nejméně třikrát ocitla v korekci a s dalšími trestankyněmi pořádala tajné večírky se švestkovými knedlíky vyrobenými z psích sucharů. Vytvořila i spoustu rukodělných výrobků. Po polovině trestu žádala o podmínečné propuštění a jeden z velitelů jí veselým hlasem oznámil, že bylo zamítnuto. V tu chvíli se rozkřičela: „Pro vás je to rok, že na jaře nasadíte kačenu a na podzim sežerete, a rok je pryč. Ale já chci děcko!“

Na mnoho žen čekalo po návratu domů opovržení. Jedna z vězenkyň se natolik bála pomluv, že chvíli před svým propuštěním spáchala sebevraždu. Neuměla si představit návrat do rodné vesnice ke svým dvěma dětem, protože by si na ni všichni ukazovali prstem. „To jsem tenkrát skutečně brečela, že ta Zuzana takhle dopadla,“ vypráví pamětnice a lituje, že si již nevzpomíná na celé jméno této nešťastné ženy. 

Dne 15. října 1959 Jiřinu Jelínkovou podmínečně propustili. Manžele ale nečekal jednoduchý život. Přišli o majetek, úspory, osobní věci i byt, na který předtím čekali čtyři roky a dlouho ho rekonstruovali. Jiřině při odchodu z vězení dokonce nevrátili ani šperky nebo svatební medailon a hodinky. „Neměla jsem vůbec nic... Neměla jsem kalhotky, no nic.“ vzpomíná Jiřina. 

S manželem se poprvé shledali v nemocnici, kde ležel po úraze. Vítal ženu slovy ‚Štípni mě, štípni mě‘ a nechtěl věřit, že je to skutečně ona. Bydleli spolu v malém sklepním bytě s balícím papírem na stěnách, dřevěnou laťkou s věšáky na oblečení a postelí, kterou chtěl původně soused vyhodit. „Tak to bylo naše nové zařízení, co jsme měli. Jinak přes záchod k nám do bytu chodil potkan,“ popisuje Jelínková své nové žití. 

Znovu jako milenci

Soužití manželů Jelínkových pokračovalo, jako by se vrátili o mnoho let zpátky. Šikana StB je ale provázela ještě po několik let v podobě nečekaných prohlídek. Jako bývalí političtí vězni měli navíc nízký plat a dlouho bydleli v chudém sklepním bytě. Jiřina stále toužila po dítěti, ale lékař jí oznámil, že kvůli jejímu psychickému stavu nemůže zaručit narození zdravého potomka. Pamětnice na toto období vzpomíná slovy: „Dá se říct, že to byly pro mě hodně, hodně špatné roky...“

Jiřina Jelínková až do penze pracovala v lékárenských službách. S radostí vítala listopadové události roku 1989, kdy padl komunistický režim. 8. srpna 2007 zemřel ve svých  třiadevadesáti její manžel Eduard. Jelínkovi oslavili i šedesáté výročí svatby a Jiřina jejich manželství popisuje jako životní štěstí: 

Irena Machovčáková se narodila v listopadu roku 1968 v Praze do právnické rodiny. Vyrůstala se starší nevlastní sestrou a mladším bratrem. Rodiče ji od dětství vedli ke sportu, „Měla jsem si vybrat mezi volejbalem, basketbalem a házenou.“ Volba nakonec padla na volejbal. Rodiče tehdy usoudili, že jde o bezpečnější sport, protože soupeře odděluje síť. Roli bezesporu sehrála i Irenina vysoká postava.

Volejbalem se můžu osvobodit

Trenéři rozpoznali Irenin talent a ve dvanácti letech ji přijali do špičkového oddílu Rudá hvězda Praha. Měla nakročeno ke skvělé kariéře, brzy se dostala do československého reprezentačního týmu, nejprve v juniorské kategorii, poté i mezi dospělé. Ale začátky rozhodně nebyly lehké, dril a tvrdý trénink snášela špatně. Vzpomíná, jak jí po zápasech na musela maminka drhnout kolena odřená do krve, aby je zbavila škváry ze hřiště.

Po čase ale svůj pohled změnila. „Poznala jsem, že volejbalem se můžu osvobodit, můžu tím něco dokázat, může to být i zajímavé.“ Oním „osvobozením“ pak míní především vymanění se z tíživé rodinné situace. Irena se ve studiu Paměti národa svěřila, že ji otec od třinácti let sexuálně obtěžoval a u matky nenašla zastání. Robustní a trénovaná dcera se atakům otce bránila, jednou mu dokonce vyrazila několik zubů. Situace doma se ale stávala nesnesitelnou.

Únik tak hledala ve sportovním oddíle, se kterým trávila co nejvíc času. Svět vrcholového sportu navíc v éře pozdního socialismu nabízel různé benefity včetně možnosti častých cest do zahraničí, tedy včetně tehdy málo dostupného „západu“.

Ještě se můžu vrátit...

Irena odmaturovala na sportovním gymnáziu. Na Fakultu tělesné výchovy a sportu ji nevzali, nakonec se v dubnu roku 1988 coby vrcholová sportovkyně hrající v oddíle, který spadal pod tehdejší Federální ministerstvo vnitra, stala zaměstnankyní policejních složek. Zároveň v ní tehdy uzrálo rozhodnutí, že využije nejbližší příležitosti k emigraci. V srpnu roku 1988 vyrazil národní tým na soustředění a sérii přátelských zápasů do Nizozemska a Německa.

Jak tehdy takový výjezd sportovkyň na západ probíhal? Irena Králová vypráví: „Byl nás plnej autobus. Je tam 46 sedaček, z toho 12 hráček, dva trenéři, jeden doktor a zbytek sedaček byl obsazený pracovníky policie. Ti tam jeli jakoby na dovolenou a měli za úkol nás hlídat.“ 

Československý tým před přátelským utkáním v Nizozemsku ubytovali v uzavřeném sportovním centru v Papendalu u Arnhemu. Irena se se svým plánem utéct nikomu nesvěřila. Až v závěru pobytu měly hráčky povolený výlet do blízkého města Ede. Psal se 21. srpen roku 1988. Dívky chodily po skupinkách. V jednu chvíli kamarádkám řekla, že jde do vedlejšího obchodu, ale ve skutečnosti vyrazila směrem, kde tušila vlakové nádraží. S sebou měla jen nákupní tašku, nevelké množství západoněmeckých marek, kartáček na zuby a cestovní pas… Ten sportovkyně běžně odevzdávaly vedoucím, ale Irena si přivezla pas jiný, který předtím nahlásila jako „ztracený“.

Volejbalistky se měly sejít v Ede u autobusu ve čtyři hodiny. Irena Králová vzpomíná: „Celou dobu jsem koukala na hodinky. To si pamatuju doteď, Za pět minut čtyři jsem si řekla: ‚Ještě se můžu vrátit.‘ Ale to už jsem vystupovala v Amsterodamu, Pak byly čtyři, a tak jsem si řekla: ‚Už se v životě nevrátím a už musím koukat jenom dopředu.‘“

Nehledejte mě

V Amsterodamu se přihlásila jako uprchlík na policii. „Pro Holanďany bylo nepochopitelný, že jsem v cizí zemi, bez jazyků, bez ničeho sedla do vlaku.“ Irena vzpomíná na vstřícné a korektní jednání všech policistů a úředníků, které kontrastovalo s tím, jakým způsobem podobní lidé komunikovali v Československu.

Když se Irena nevrátila na místo domluveného srazu s týmem, nastal poprask. Trenéři ji samozřejmě hledali, mysleli si, že se ztratila, místní policie po ní vyhlásila pátrání. Na ubytovně jí prohledali osobní věci. Pamětnice s něčím takovým počítala a do knížky vložila na papírový sáček napsaný vzkaz: „Nehledejte mě, do Československa se nevracím. Přijel si pro mě můj přítel. Sbohem, Irena.“

Táta tě chtěl vzít sekerou, žes mu zničila kariéru

Pro rodiče Ireny Machovčákové představoval takový krok úspěšné a zdánlivě „bezproblémové“ dcery šok. Oby byli členy komunistické strany, oba zastávali vysoké pozice v tehdejší nomenklatuře. Otec právník pracoval jako vedoucí odborný referent (dnešní mluvou cosi jako personalista) na Federálním ministerstvu hutnictví, strojírenství a elektrotechniky, matka byla předsedkyní senátu a vedoucí oddělení kádrové a personální práce Krajského soudu v Praze. Pro oba znamenala emigrace dcery na západ zásadní problém v jejich profesní kariéře.

Irenu Machovčákovou v březnu roku 1989 Vyšší vojenský soud v Příbrami v nepřítomnosti odsoudil k pětiletému nepodmíněnému trestu za „zběhnutí do ciziny“, přitížilo jí, že emigrovala coby de facto zaměstnankyně bezpečnostních složek. Matku asi po roce pustili do Nizozemska, aby Irenu přesvědčila k návratu do vlasti. Návštěva však skončila fiaskem a jen prohloubila rozkol mezi sportovkyní a jejími rodiči.

Podle vzpomínek Ireny jedna z prvních vět, kterou od matky během setkání slyšela, zněla: „Táta tě chtěl vzít sekerou, žes mu zničila kariéru.“ Zároveň tvrdila dceři, že bude pro ni nejlepší, když se vrátí domů a část trestu si odsedí. „,Ty myslíš vážně, že já přijedu s tebou a oni mě dají do vězení?‘ To vás tak raní, že vám tohle udělá vaše máma... Taková já nikdy nebudu,“ zařekla se tehdy Irena. „Mami, už sem nejezdi, já už se do Československa nevrátím,“ znělo jasné resumé. Kontakt s rodinou se tak na několik let přerušil.

Holanďané se zachovali skvěle

Když se nepodařilo přimět vzpurnou dceru k návratu, rodiče se nakonec Ireny oficiálně zřekli. Zachránili tak aspoň zčásti svou kariéru v nomenklaturních strukturách. Sami tehdy jistě netušili, že už za pár měsíců se komunistický režim v Československu zhroutí. Irena tou dobou prožívala restart sportovní i životní dráhy ve svobodném Nizozemsku. 

Holanďané se k ní zachovali skvěle. Manažer volejbalového týmu Dynama Apeldoorn ji vzal k sobě do rodiny, nemusela do utečeneckého tábora. Brzy se naučila řeč, studovala, dostala malou podporu, přivydělávala si po večerech mytím nádobí. A hlavně pilně trénovala. Do dvou let získala státní občanství. Brzy se dostala do nizozemského národního týmu, se kterým získala stříbrnou medaili na mistrovství Evropy v roce 1991 a zlatou na mistrovství Evropy v roce 1995. Volejbal si zahrála téměř na všech kontinentech. S holandským národním týmem se zúčastnila dvou olympiád, roku 1992 v Barceloně a v roce 1996 v Atlantě.

Rodina a návrat domů

Vedle sportovních klání čekala Irenu zásadní výzva: vyrovnat se s nenapravitelně poškozenými rodinnými vztahy. Se svými trýznivými prožitky z dětství a mládí se dlouho nikomu nesvěřovala. Návratu do vlasti se navíc bála kvůli soudnímu verdiktu. Zvědavost, jak se to tu po sametové revoluci změnilo, zvítězila. První setkání s rodiči bylo prý hodně nervózní a křečovité. Vyprávěli Ireně, že byli ke zřeknutí se dcery donuceni okolnostmi, dokonce tvrdili, že dokument byl opatřený zfalšovanými podpisy. Na druhou stranu matka dceři pomohla s udělením milosti u prezidenta Václava Havla kvůli opuštění republiky.  Irena ale hlavně měla radost z celkové proměny atmosféry v zemi:

Na jedné z cest s nizozemským národním týmem se na letišti seznámila s budoucím manželem. „Já na zádech holandsky Netherlands, on sundaval kufr z pásu, hodil mi ho na nohu a přesekl mi šlachy na kotníku.“ Irena strašlivě nadávala. „Hned jak se ten kufr dotkl mého kotníku, věděla jsem, že je zle. A on se v byznysmenským obleku narovnal a řekl: ‚To jsem rád, že v daleké cizině slyším rodnou řeč.‘“ Partnerství s o patnáct let starším mužem se rodilo pozvolna. Nakonec spolu zůstali 25 let až do manželovy smrti.

Irena Králová skončila sportovní kariéru ve 33 letech. Nakonec se s manželem vrátila do vlasti, i když sama si v Nizozemsku zvykla. Narodily se jim dvě děti. Bohužel v té době pamětnici zemřela matka. Nakonec k sobě dokázali najít cestu i s roky nenáviděným otcem. Pozval ji k sobě domů do sídlištního bytu na pražském Proseku, na místo, kde vyrůstala, ale také místo, kde prožila nejhorší okamžiky svého života. Místo dominantního elegána, jak si ho pamatovala z dětství a mládí,  potkala drobného stařečka. Našel v sobě sílu a po letech se jí omluvil za všechna příkoří, která jí v mládí způsobil. Pár měsíců nato nečekaně zemřel…

Ten nádech svobody jsem si nenechala vzít

Když Irena Králová natáčela své vyprávění pro Paměť národa, pracovala jako učitelka v mateřské škole a hrála volejbal za Českou zemědělskou univerzitu v rámci seniorské ligy a také přemýšlela o dráze volejbalové trenérky. Když se ohlížela za svým životem, vzpomínala na jeho klíčový mezník, kdy v Nizozemsku jako devatenáctiletá odjela do Amsterodamu vstříc nejisté budoucnosti.

Nevěděl nic o útocích bratrů Mašínů na policejní stanice v Chlumci nad Cidlinou a Čelákovicích, při nichž zahynuli dva příslušníci Sboru národní bezpečnosti. Netušil ani o usmrcení pokladníka podniku Kovolis při loupežném přepadení, které provedli Josef Mašín a Václav Švéda. Přesto se Vladimír Hradec ocitl v roce 1955 na lavici obžalovaných při monstrprocesu se členy skupiny bratří Mašínů. Jako takzvaný „zbrojíř“ odešel ze soudní síně s 22 lety vězení. 

U soudu nebyl hlavní postavou. „Seděl jsem ve druhé řadě a přede mnou všichni dostali trest smrti,“ připomněl v roce 2010 v rozhovoru s dokumentaristou Paměti národa Adamem Drdou. Na popraviště komunistická justice poslala strýce bratrů Mašínů Ctibora Nováka a dva mladé muže, které východoněmecká policie zadržela v říjnu 1953 při pokusu o útěk do Západního Berlína – Václava Švédu a Zbyňka Janatu.

Vladimír Hradec obdržel trest za velezradu, vojenskou špionáž a rozkrádání národního majetku. Poslední dva paragrafy se týkaly toho, že vyzradil bratrům Mašínům svou účast na vojenském cvičení a že jim pomohl ukrást metrák trhaviny donarit v dole Kaňk u Kutné Hory. Skupina bratrů Mašínů ho chtěla použít při útoku na vlak vezoucí uran do Sovětského svazu. Otec a matka Vladimíra Hradce dostali osmnáct let vězení, bratr šestnáct. Prokurátor jim kladl za vinu, že o zločinech svého syna a bratra věděli, ale neoznámili je.

Na nic se neptej. Kdo nic neví, nepoví

Soud se konal v přeplněném sále a směli tam jen předem vybraní lidé. Z rodiny Vladimíra Hradce se mohla účastnit pouze jeho švagrová. „Podle jejího vyprávění bylo v sále naprosté ticho a měla dojem, že tam sedí zaměstnanci ČKD Praha,“ uvedl Vladimír Hradec.

Vladimír Hradec si s tátou „na pivo“ už nikdy nezašel. Otce sice komunisté propustili po amnestii v roce 1960. Syna ovšem za mřížemi nechali. Otec zemřel, když jel na první návštěvu za Vladimírem Hradcem po svém propuštění. Na Hlavním nádraží v Praze ho postihl srdeční infarkt. 

Do komunistického žaláře přivedla Vladimíra Hradce záliba ve zbraních, jichž se po válce v okolí Poděbrad povalovaly stovky. Někdy kolem roku 1950 prý půjčoval jednu z nich Ctiradu Mašínovi. Vyptával se proč, ale dostal jasnou odpověď: „Na nic se neptej, nic nechtěj vědět, kdo nic neví, nikomu nemůže nic říct! To bylo za války heslo mého otce a díky tomu spousta lidí přežila.“ 

Samopaly byly za králíkárnou

Vladimír Hradec pak už nic nevyzvídal, ale skupině bratrů Mašínů pomáhal dál. Vyrobil pro ně také časové zapalovače, díky nimž Ctirad Mašín s Václavem Švédou zažehli požáry několika družstevních stohů.

Jednoho dne našla maminka Hradcová za králíkárnou samopaly. Ukryl je tam Zbyněk Janata po policejní razii, během níž estébáci v říjnu 1951 zatkli a vzali do vazby bratry Mašíny. Zbyněk Janata schoval zbraně u Hradcových bez jejich vědomí. Vladimír Hradec s otcem usoudili, že by mohlo jít o policejní provokaci, což se ale nepotvrdilo. „Tak jsem samopaly zakopal na zahradě,“ dodal Vladimír Hradec. 

Nic jiného se ani nedalo dělat. Říci o nálezu zbraní komunistické policii by totiž přivedlo do nebezpečí nejen Hradcovi. „Státní bezpečnost by byla tehdy schopná zatknout celou čtvrť a všichni by se přiznali,“ vysvětlil Vladimír Hradec.

Před útěkem doplnil Mašínům střelivo

Po návratu z vazby v roce 1952 se Josef Mašín po zbraních ptal, tak mu je Vladimír Hradec předal a znovu se o nic dalšího nezajímal. „Pouze mi tehdy prozradil, že utečou,“ prozradil. O žádné z akcí bratří Mašínů však tehdy neměl ani ponětí, stejně jako o přesnějším datu útěku, o němž se dozvěděl, až když odcházející skupině doplnil střelivo do pistolí.

„Jediné, co mi řekli, bylo, že jdou přes východní Německo. Během vyšetřovací vazby jsem dospěl k názoru, že je estébáci sledovali už nejméně jeden nebo dva měsíce a že utekli na poslední chvíli,“ poznamenal Vladimír Hradec. Bratři Mašínové, Milan Paumer, Václav Švéda a Zbyněk Janata překročili československou hranici s Východním Německem 3. října 1953.

„V září 1953 jsem jel za svou dívkou do České Lípy a ve vlaku si ke mně přisedl muž, který se vyptával, kam jedu, a byl neuvěřitelně zvědavý. Ubytoval jsem se v hotelu a v noci přišla policejní prohlídka,“ vyprávěl Vladimír Hradec. „Se svou dívkou jsem se druhý den pohádal a nasedl jsem na vlak domů do Poděbrad. Asi po deseti minutách mě legitimovali policisté, vyptávali se, kam jedu a tak podobně. Takové prohlídky ve vlacích byly tenkrát běžné. Ještě v září zastavilo před naším domem nákladní auto a ukázalo se, že rozhodnutím městského národního výboru dostal v patře nad námi jeden muž přidělený pokoj.“

Co máte v tom pouzdře? Kulomet?

Nový soused nastoupil do podniku na výstavbu mostů a začal se na Vladimíra Hradce vyptávat v jeho okolí. Choval se tak podezřele, že kamarádi a známí Vladimíru Hradcovi o špiclování řekli. Po útěku skupiny bratrů Mašínových si všiml, že před domem stále někdo postává a čte noviny. Varování o dozoru dostal i otec, Vladimír Hradec se o sledování rodiny dozvěděl rovněž z prostředí kapely, kde hrával.

Tajná policie ho „sebrala“ na pražské zastávce tramvaje Sparta, kde čekal se saxofonem. Naložili jej do automobilu Tudor, přes oči mu nasadili pásku a odvezli ho. „Je mi záhadou, kde zjistili věci, o kterých mluvili. Ptali se: ,Co máte v tom pouzdře? Kulomet?‘ – ,Ne, saxofon.‘ Čili věděli, že mám doma kulomet – kdo jim to mohl říct? To věděl jen Ctirad Mašín a lidé z jeho nejbližšího okolí.“

Policisté unesli Vladimíra Hradce do ruzyňské věznice, vyfotili ho, převlékli a dali na celu. „Měla dvakrát dva a půl metru, francouzský záchod, okénko a dvě sklápěcí postele,“ vzpomněl si. Pak dostal prý celkem dobré jídlo a následoval první výslech.

Překvapení a šok představovaly pro Vladimíra Hradce znalosti policistů o něm a hlavně zpráva o zatčení bratra a otce. „To byla veliká psychická rána. Mámu zavřeli za týden poté, co ji čtyřiadvacet hodin denně hlídali a sledovali, kdo k ní přichází.“ Policisté navíc evidentně znali výpovědi bratrů Mašínů, které podali Američanům, když pronikli do Západního Berlína. „Co ráno v Berlíně řekli, tak policisté večer u nás už věděli,“ upozornil Vladimír Hradec.

 

Bubeník vyhlašoval, ať lidé odevzdají zbraně

Vladimír Hradec se narodil 30. května 1931 v Poděbradech. „Otec pracoval původně jako strojař, ale pak vyučoval jako profesor na zemědělské škole, matka byla v domácnosti,“ uvedl.  Stejně jako rodiče chodil do kostela a věřil v Boha.

Začátek druhé světové války měl spojen s bubeníkem, který na rohu vyhlašoval, aby lidé povinně odevzdali své zbraně. Do domu Hradcových se před válkou přistěhovala židovská rodina a Hradcovi viděli její přípravy na cestu do koncentračního tábora. „Rodina jednoho rána zmizela a víc jsme je neviděli. Pak tam přišla firma a odstěhovala vše, co po nich zbylo.“  

Kolem roku 1942 se o byt v domě, kde bydleli Hradcovi, zajímala Zdena Mašínová starší. „Nakonec ale sehnala vilku,“ prozradil Vladimír Hradec. Se Ctiradem Mašínem se setkával cestou do školy nebo ze školy, ale nějaké veliké kamarádství mezi nimi tehdy nevzniklo. 

„Nebylo zvykem, aby děti běhaly po městě, za války se radši držely doma,“ vysvětlil Vladimír Hradec. Blíže se poznali během společného dojíždění vlakem do nymburského reálného gymnázia. Naproti Hradcovým bydleli Janatovi. „S kluky Janatovými jsme se stýkali a každý den s nimi dováděli,“ svěřil se Vladimír Hradec. Zbyněk Janata se v říjnu 1953 vydal s bratry Mašínovými, Milanem Paumerem a Václavem Švédou do Západního Berlínem. Stejně jako Václav Švéda padl do rukou východoněmecké policie a ve věku 22 jeho život skončil 2. května 1955 na pankráckém popravišti.

Jako kluci zkusili odpálit protitankovou minu

Po osvobození Československa Rudou armádou se otec Vladimíra Hradce stal styčným důstojníkem československých úřadů se sovětskou posádkou v Poděbradech. Vladimíra, jeho bratra, Ctirada Mašína a další chlapce vojáci využívali jako spojky. Rudoarmějcům dělali také doprovod tam, kde se nevyznali. 

„Nejvíc se v nich vyznal Ctirad Mašín a půjčoval mi literaturu. Zpaměti jsem znal plány, návody, náčrtky, jak se co skládá.“ 

Chlapcům kolem bratrů Mašínů se podařilo ukrást tři nalezené samopaly, sehnat náboje a chodili za město střílet. Pokusili se odpálit i protitankovou minu nalezenou u Labe. „Naštěstí nevybouchla, takže se nám nic nestalo,“ podotkl Vladimír Hradec.

Když po válce dospíval, politika se k němu dostávala, ať chtěl, nebo nechtěl. Spolu s bratry Mašíny se účastnil brigád při poválečné obnově země, vnímal budovatelskou komunistickou agitaci. „Zatímco my jsme budovali republiku, komunisti se cvičili k boji,“ prohlásil. 

Do jednoho takového vojenského kurzu se dostal také Ctirad Mašín. „Právě tam se naučil poučku, že pokud se při partyzánské akci omylem objeví třeba i dvouleté dítě, tak se musí zastřelit, protože by mohlo prozradit, koho a co vidělo.“

Kdo nejde s námi, jde proti nám

Vladimíra Hradce bavilo noční vylepování protikomunistických plakátů Hradec . Komunistické  bojůvky přitom obcházely město Poděbrady a ostatní vylepovače honily. Podle něj se po úspěchu KSČ ve volbách 1946 spolužáci z komunistických rodin začali znatelně povyšovat nad ostatní. „Bylo patrné, že se společnost začíná rozdělovat – to je syn kulaka, to je syn kapitalisty. Zatím bez toho, že by někdo nesměl chodit do střední školy nebo něco takového,“ dodal Vladimír Hradec.

Dvacátého pátého února 1945 KSČ provedla s pomocí ozbrojených Lidových milicí politický převrat a zmocnila se neomezené moci. „Ráno jsme šli do školy a z rozhlasu jsme zjistili, že je vyhlášeno stanné právo. A potkávali jsme připravené milicionáře s flintami, které museli mít předem někde nachystané,“ řekl Vladimír Hradec.

Podle něj se profesor latiny, do té doby národní socialista Puček, prohlásil za předsedu akčního výboru a s vybranými studenty se odešel přihlásit ke komunistům. „Ostatní učitelé na jeho rychlý přerod koukadli otevřenou pusou. Okamžitě začalo rozdělování studentů a komunisté je nutili ke vstupu do Československého svazu mládeže pod heslem Kdo nejde s námi, jde proti nám,“ upozornil Vladimír Hradec. 

Syny sedláků, označené za kulaky kvůli neochotě vstoupit do jednotných zemědělských družstev, nechtěli komunističtí funkcionáři pustit k maturitě. 

Sám nicméně odmaturoval a vydal se ve stopách o tři roky staršího bratra, který odešel do Prahy na univerzitu, aby se stal lékařem. Vladimír Hradec odešel do Prahy na vysokou školu se zaměřením na chemii. „Přibližně v polovině studií mě ale zatkli,“ uvedl. 

Nemučili mě a nemlátili jako lidi přede mnou

Státní bezpečnost zadržela Vladimíra Hradce v listopadu 1953, kdy bratři Mašínové a Milan Paumer byli již ve svobodném západním světě. Hodně lidí mu tvrdilo, že měl neuvěřitelné štěstí, protože ho totiž zavřeli až po smrti bývalého generálního tajemníka ÚV KSČ Rudolfa Slánského, sovětského diktátora Stalina a komunistického prezidenta Klementa Gottwalda. 

„Tehdy se totiž změnil způsob vyšetřování politických vězňů. Nejsurovější gestapácké metody, které nařídil, alespoň co jsem se doslechl, soudruh Slánský, nahradil psychický nátlak. Nešlo o nic příjemného, ale nemučili mě a nemlátili jako lidi přede mnou,“ prohlásil Vladimír Hradec. Po vyšetřování vás dali na kobku, za dveřmi seděl někdo, kdo měl za úkol zajistit, abyste neusnul.“

Jakákoli přestávka v chození po cele během dne vyvolala hlasité kopnutí do dveří a příkaz „Chodit!“ Spát se smělo jen na zádech s rukama zkříženýma na slabé dece. „Když vás zebou ruce, dáte je podvědomě pod deku. Následovalo kopnutí do dveří a výkřik: ,Ruce!‘ Když vás přistihli s rukama pod dekou víckrát, musel jste odevzdat přikrývky a hodinu chodit. Po týdnu či čtrnácti dnech kudy chodíte, tudy spíte. Na vězně se valily dokola otázky, řvaní. Když usínali, probudil je opět řev.“

Otec skončil po výsleších v blázinci

Vladimír Hradec se svěřil, že člověk pak řekl vyšetřovatelům něco, co ani říci nechtěl. „Každé slovo si ale zaznamenali a už šli na jiného. Ten zase nevěděl, co řekl, tak zase řekl něco, co říct nechtěl. A takhle vyšetřovatelé zjistili během dvou tří měsíců všechno,“ konstatoval. Jeho otec po vysilujících výsleších skončil v bohnickém blázinci, kde dostával inzulinové šoky. Stejně smutně dopadl i zatčený otec Václava Švédy.

„Vyšetřovatele zajímala jména, jména, jména. Zpočátku se ptali na všechny skauty, které jsem znal,“ poznamenal Vladimír Hradec. 

Na závěr vyšetřování obdržel „notičky“, podle nichž musel při procesu vypovídat. Svou vynucenou roli se učil nazpaměť. „Zkušený spoluvězeň mě varoval, že ve scénáři od vyšetřovatelů nesmím změnit ani slovo a na konci procesu můžu maximálně vyjádřit lítost nebo nejlépe mlčet. „Dva lidé opravdu mluvili u soudu víc, než měli, a myslím, že si dost uškodili.“

Proces byl divadlo s naučenými odpověďmi

Proces zahájený 25. ledna 1955 označil Vladimír Hradec za divadelní představení. Dostával otázky přesně podle protokolu a odpovídat musel rovněž podle protokolu. „Před soudem mi položil vyšetřovatel pár otázek, aby se přesvědčil, že jsem se zpaměti naučil odpovědi,“ prozradil.

Po rozsudku, který zněl 22 let vězení, ho nechali na Pankráci dalších sedm měsíců. Zprvu v malé kobce pro tři lidi, přičemž jeho otec byl o dvě cely vedle. „Jednou za den nás pustili s rukama za zády asi na hodinu na vycházku, mluvit jsme směli jen se spolubydlícím.“

Jednoho dne Vladimír Hradec v kobce osaměl. „Nevím, jestli to bylo vnuknutí boží, ale požádal jsem, aby mi dali kýbl a kartáč, že si umeju kobku vodou. Když jsem ji dočistil, tak přišel velitel oddělení a říká mi: ,Pojďte, já vás přestěhuju jinam.‘ A dal mě na kobku, kde měl chodbaře. Od toho okamžiku jsem nebyl na několika čtverečních metrech, ale v kobce pro devět lidí, kde jsme byli jenom čtyři.“ Jedním z jeho spoluvězňů byl majitel velké prvorepublikové stavební firmy.

K vězeňským povinnostem Vladimíra Hradce patřilo vytírání chodeb a roznáška jídla, což přinášelo větší volnost pohybu, než měli ostatní trestanci. „Na tři hodiny za den jsem se dostal z kobky ven,“ upřesnil. Velitele Pospíšila, tehdy asi pětapadesátiletého zkušeného bachaře, ohodnotil jako slušného člověka se solidním chováním k vězňům. „Byla to zvláštnost oproti tomu, co jsem poznal později,“ dodal.

Nejvíc strádal v lágru Nikolaj

Z Ruzyně doputoval Vladimír Hradec přes Olomouc a Mírov do Leopoldova, kde se cítil podstatně hůře než na Pankráci. Špatná kvalita jídla v Leopoldově přiměla vězně k protestu. Po třech dnech hladovky ho však ukončili, poněvadž nenašli nikde zastání. Vladimír Hradec dodal, že dostali okamžitě najíst, ale vedení věznice je potrestalo půlročním zákazem nákupu v kantýně a styku s příbuznými. Čtvrt roku nesměli dostávat a posílat dopisy. 

Oproti řadě jiných vězňů nepovažuje Vladimír Hradec vzpouru v Leopoldově za hrdinský čin, ale za akci připravenou Státní bezpečností. Přesně stejným způsobem to prý připravila i v jiných žalářích. Po vzpouře totiž obdrželi vybraní trestanci další tresty.

Z Leopoldova poslali Vladimíra Hradce do lágru Nikolaj na Jáchymovsko, kde strádal nejvíce ze všech žalářů. Potom ho přesunuli do lágru Rovnost, kde protrpěl tři roky. Konec trestu si odpykal v Plzni na Borech, kde získal práci jako konstruktér. „Posledních šest let už bylo celkem dobrých. Potkal jsem lidi vysoce vzdělané, na které dodneška vzpomínám, protože mi dali neocenitelné vědomosti do života,“ poznamenal. Na Borech obdivoval například bývalého ředitele sléváren v Plzni, považoval ho za živoucí technický slovník.  

Na svobodu se dostal před půlkou trestu

Vladimíru Hradcovi se nezdálo, že by bachaři věděli o jeho spojení se skupinou bratrů Mašínových. „Vězňů bylo hodně a pro bachaře představovali spíše čísla. Vězňům, kteří jim lezli na nervy, se ale mstili.“

Na svobodě se ocitl za deset a půl roku po svém zatčení. „Neočekával jsem to, ale byl rok 1964 a v tehdejší době už komunistický režim měl tendenci pouštět z basy politické vězně. Už v roce 1961 šli z vězení lidi, kteří neudělali vůbec nic, a drželi je jako otroky uranového průmyslu. Mezi nimi byl i můj otec a moje matka. Bratra nechali zavřeného ještě dva roky.“

Na Borech pracoval Vladimír Hradec v technickém ústavu ministerstva vnitra jako vytahovač a konstruktér. Po propuštění na svobodu obcházel řadu podniků, ale po zmínce, že naposledy dělal ve vězení, zájem zaměstnavatelů rychle ustal. Jeho bývalý spoluvězeň dělal naštěstí technologa ve Spolaně Neratovice a dal mu užitečnou radu – Neboj se prokurátorů a požádej je, aby ti dali potvrzení, že můžeš dělat v chemickém průmyslu.

Když budou zabíjet, tak jim to vrátíte

Mělnický prokurátor řekl jen „Blbci!“ a vystavil mu doklad, že prokuratura nemá námitek proti jeho práci v dělnické profesi v chemickém průmyslu. Vladimír Hradec složil učňovské zkoušky a nastoupil ve Spolaně. „Technici si mě ze začátku chodili jeden po druhém prohlížet,“ řekl.

Odpůrci odbojové skupiny bratrů Mašínů označovali útoky na představitele komunistického režimu za vraždy. Podle Vladimíra Hradce však byli největšími vrahy vysocí funkcionáři KSČ. 

„Násilník nerozumí ničemu jinému než násilí. Buď jste kolaborant a lezete mu do zadku, nebo se ozvete, a když vás bude zabíjet, tak mu to vrátíte,“ uzavřel.

„Zrušme brannou povinnost,“ vyzývá bývalý a možná i budoucí premiér Andrej Babiš. (⇒Váleční štváči ať jdou do armády jako první) Není u něj – jako obvykle – sice jasné, zda to myslí vážně, nebo jen znovu nedokázal zastavit proud svých slov předbíhajících myšlení, nicméně tím znovu připomíná téma z nevážnějších…?

„Pokud Ukrajina padne, nemůžeme si myslet, že se Putin zastaví,“ říká Bříza. „Má bojem osvědčenou armádu, polovojenskou ekonomiku a začne testovat soudržnost NATO. Co se stane, když náhodou dopadnou na Estonsko dva Iskandery? Bude NATO ochotné bránit tuhle milionovou zemi?“

Další živá vystoupení se uskuteční 22. dubna v Bratislavě, naše pozvání do debaty přijala současná prezidentka Slovenské republiky paní Zuzana Čaputová. Vstupenky najdete tady. A v Uherském Hradišti se zase potkáme 13. května ve Slováckém divadle.

Vznik dalších dílů podcastu můžete podpořit buď finančním darem na stránkách Magazínu Paměti národa, kam do zprávy pro příjemce napište PODCAST, nebo si můžete koupit naši knihu, triko nebo blok Můžu to doříct…? na e-shopu Paměti národa.

➤ A TRIKO SI KUPTE V E-SHOPU PAMĚTI NÁRODA

„Je pro mě nepsaným zákonem každý den chodit do svého ateliéru a pracovat na obrazech. Není důležité, jestli maluji dvě hodiny nebo sedm hodin, ale že denně přijdu do toho prostředí a zabývám se myšlenkou, kam obraz posunu dál. Uvažovat o té věci je někdy důležitější než práce sama,“ říká Květa Pacovská v rozhovoru s Pamětí národa. 

Výtvarnou tvořivost objevovala už v dětství ve společnosti babičky, která uměla objevovat krásu v každodenních činnostech: „Vykrajovaly jsme z těsta hvězdičky, měsíčky. Všechno to mělo výtvarnou kulturu, bylo to nejen k jídlu, ale i hezké na pohled.“ Na první společně upletené vánočky vzpomíná jako na své první sochy. 

Kreativita pro ni byla útočištěm v období protektorátu, kdy zahynul její otec, operní zpěvák Otto Pacovský, i po únorovém komunistickém převratu roku 1948. V té době studovala malbu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v ateliéru legendárního Emila Filly. Od něj si odnesla recept, jak překonat jakýkoli tvůrčí blok: 

„Já jsem se nikdy do politiky příliš nemontovala. Šlo to úplně mimo mě, věnovala jsem se jenom umění,“ říká Květa Pacovská k atmosféře padesátých letech. Jako tehdy čerstvá absolventka výtvarné školy neměla v padesátých letech k angažované tvorbě v duchu socialistického realismu vztah, a tak se zaměřila na ilustrování dětských knížek. Jednou z těch, které jí přinesly mezinárodní uznání, byly Pohádky z bramborových řádků Carla Sandburga. 

U schvalovacích komisí někdy narážela na to, že její výtvarný jazyk byl považován za „příliš moderní“ a pro děti „nesrozumitelný“, o to větší odezvu však její díla měla v zahraničí. Když ji v roce 1983 německé nakladatelství oslovilo, aby pro něj vytvořila ilustrovanou knihu o počítání Eins, Fünf, Viele, knížka nejenže sbírala ocenění, ale po ní následovaly další knihy o barvách, tvarech či abecedě, které vyšly v mnoha jazycích. 

Volnou tvorbu vedle toho vnímala jako příležitost ke svobodnějšímu, převážně abstraktnímu vyjádření. „Barva je emoce, znamená velice mnoho, dokáže vytvořit náladu. Všechny barvy jsou krásné, ale záleží, jak je použijete,“ formuluje svůj umělecký postoj. „Ale i forma je důležitá. Když barvu neohraničíte, můžete se v ní utopit... V obrazu dáváte barvě hranice a zákonitost.“