Anežka Charvátová je ideální průvodkyní protirežimní kubánskou literaturou. Zasloužila se totiž o překlady děl (nejen) kubánských velikánů, jimž něžně říká „miláčci“. Na jejích překladech je takřka milostný vztah s autory skutečně znát. Přestože za svého srdcového literáta označuje Peruánce Maria Vargase Llosu, půlroční studijní pobyt v Havaně ji do velké míry předurčil k tomu, aby niterně porozuměla právě kubánským autorům. Když v říjnu 1987 přistála v hlavním městě Kuby, byla vybavená radami svých starších spolužaček.

První pocit byl obrovský šok – těžký tropický vzduch, jeden záchod pro celý dům, zděšení z výpadků tekoucí vody… Proto ostatně to umyvadlo, do kterého se schraňovala troška, která zrovna kapala z kohoutku. „Byla to škola života nejen z hlediska jazyka, ale také přežívání. V Československu jsme se za socialismu neměli skvěle, nebyl tu třeba k dostání toaletní papír, ale na Kubě nebylo vůbec nic. Být na Kubě a nemoct si koupit kubánské kafe nebo kubánské pomeranče. To mi přišlo úplně absurdní,“ vzpomíná Anežka Charvátová.

Kubánský soumrak

Na podzim roku 1988 obhájila Anežka diplomovou práci a hned po státnicích dostala nabídku od Ústavu pro světovou literaturu, který byl součástí Československé akademie věd. „Hispanistika byl vždycky takový rybníček, kde spolu lidé kamarádili, dohazovali si kšefty a neřevnili na sebe,“ popisuje přátelské prostředí v oboru. Tehdy ji profesor Forbelský požádal o sepsání tří článků do Literárních novin o kubánské literatuře. Rozhodla se v nich věnovat disidentní literatuře. Proto nebylo překvapením, že se na Anežku brzy obrátil jiný kolega, hispanista Vít Urban, aby napsala recenzi na autobiografický román zakázaného kubánského autora Reinalda Arenase Než se setmí a zvážila, zda by bylo vhodné ho přeložit do češtiny.

Anežka Charvátová dodává, že Arenase znali jen lidé, kteří se spolu s ním v rámci tzv. exodu z Mariel v roce 1980 zvládli dostat do amerického exilu. „Arenasovy paměti mě oslovily, protože se mi poprvé v životě dostala do rukou kniha, která skutečně bez příkras líčila, jak vypadal kubánský režim.“ 

„Bylo to úžasné svědectví té nesvobody na Kubě. Z knihy je cítit Arenasova touha po svobodě psaní, svobodě myšlení, svobodě prožívání.“ Anežku také uchvátilo, jak z Arenasova Než se setmí doslova „tryskal jeho podvratný a svérázný humor“. Kolega Urban se tedy jednoduše zeptal: „No a nechceš to rovnou přeložit?“ A protože v onom hispanistickém rybníčku nebyla praxe daleko od nadšení, vyšel Anežce v roce 1994 první knižní překlad, navíc nesmírně komplikovaný. Ráda proto vzpomíná na jednu z recenzí: „Překladu pro otrlého muže se ujala Anežka Charvátová.“ Zrodila se překladatelská hvězda.

Tři truchliví tygři

„Vybírám si autory, ke kterým mám vztah,“ shrnuje Anežka, jak postupuje při své práci. Z jejího pera vyšly překlady zásadních latinskoamerických autorů jako např. Isabel Allende, Roberta Bolaña, Maria Vargase Llosy či Carlose Fuentese. Svůj velký překladatelský sen si však splnila až relativně nedávno – v roce 2016 vyšli v češtině po bezmála půlstoletí od původního vydání impozantní Tři truchliví tygři Guillerma Cabrery Infanteho.

Není náhodou, že spolu s Reinaldem Arenasem je Guillermo Cabrera Infante jedním ze tří kubánským režimem nejvíce nenáviděných autorů. Sám Fidel Castro do trojice podle svých slov doplnil ještě autorku Zoé Valdésovou. I tu má Anežka Charvátová „na kontě“, k jejímu románu Každý den nic napsala úvod. Velmi pravděpodobně také není náhoda, že truchlivé tygry Cabrery Infanteho četla Anežka kdysi na havanském nábřeží Malecón: „Slyšela jsem moře a cítila jsem, jak pálí slunce. Ty kabriolety, o kterých píše, jsem už neviděla. I když tam stále jezdí americké vozy z 50. let.“

Stáhnout obrázek

„Celou Kubu jsem najednou hrozně vnímala. Ten život, jaký na Kubě byl a jaký mohl být, kdyby se to všechno nedostalo do strašného ekonomického i lidského průšvihu,“ pokračuje v literárním vyprávění Anežka. „Při čtení Cabrera Infanteho si člověk představoval, jak Kuba mohla být úplně jiná,“ přivírá při vzpomínce oči a dodává, že kdyby truchlivé tygry nečetla tehdy na tom konkrétním místě v Havaně, asi by je neuměla přeložit.

Reinaldo Arenas dokončil svůj ikonický román Než se setmí jen pár dnů předtím, než si vzal život. V dopise na rozloučenou ze své smrti obvinil jediného člověka – Fidela Castra. Diktátora, jehož režim ho donutil k emigraci kvůli své homosexuální orientaci a touze po autorské svobodě. Poslední slova jednoho z truchlivých tygrů kubánského literárního Olympu byla:

Paměť kubánského národa

Post Bellum natáčí v rámci projektu Paměť kubánského národa vzpomínky kubánských disidentů a aktivistů, kteří bojovali za svobodu na Kubě. Realizujeme ho společně s Florida International University od roku 2017 díky podpoře z Programu transformační spolupráce Ministerstva zahraničních věcí ČR. Paměť kubánského národa se zaměřuje na dokumentování příběhů kubánských disidentů a aktivistů, kteří bojovali za svobodu na Kubě. V rámci projektu rovněž pravidelně školíme kubánské dokumentaristy, aby mohli sami natáčet a zpracovávat kubánské příběhy. Od začátku projektu jsme na Paměti národa zveřejnili přes dvě stovky kubánských příběhů. Ty nejzajímavější z nich najdete v e-booku #LIBERTAD dostupném španělsky i anglicky.

Stáhnout obrázek

Článek podpořil Nadační fond nezávislé žurnalistiky.

V pražských ulicích vládlo chladné a mrazivé počasí a naši hosté se pomalu scházeli v teplých a útulných prostorech knihkupectví Božská Lahvice, kde se měl odehrát křest už třetího dílu knižní série. „Začali jsme knihou #Nezapomeňme, ta už je dnes beznadějně vyprodaná. Pak jsme vydali pokračování s titulem #Nezapomeňte, které si stále mohou čtenáři pořídit. No a do třetice všeho dobrého tu máme zatím poslední: #Nezapomeň, toto pokračování se věnuje výhradně ženským hrdinkám,“ říká Simona Skrbková, manažerka Post Bellum Production, s.r.o.

Nová publikace vychází z jedinečné sbírky Paměti národa a nabízí do dobového kontextu zasazené životní příběhy známých i méně známých žen narozených napříč všemi dekádami 20. století. „Jde o zajímavý průřez stoletím z jejich pohledu. Mezi nejznámější hrdinky, které se v knize objevují, patří např. herečka Magda Vášáryová, olympijská vítězka Věra Čáslavská nebo zpěvačka Dáša Vokatá,“ popsala v rozhovoru pro Paměť národa Irena Tatíčková z Albatros Media, která novou knihu sestavila a slavnostní večer také uváděla.

Stáhnout obrázek

Jako první na pódium opatrně vkročila devětaosmdesátiletá Hana Lamková, první dáma černého divadla. Doprovázel ji Mikuláš Kroupa, ředitel Paměti národa, a další vzácný host večera, Dáša Vokatá, která křest zahájila. „Je mi velkou ctí, že jsem v této knize. Do poslední chvíle jsem to netušila,“ pronesla signatářka Charty 77 před úvodní písní „Člověk se narodil svoboden“. Všichni přítomní se rozhodli, že na křtu to určitě nebude jak na funuse, čemuž odpovídal text úvodní skladby. Ačkoliv po promítání vyprávění již zesnulé Anny Hyndrákové o holocaustu zavládlo v sále na několik vteřin, pochopitelně, hrobové ticho.

Slovo si vzal také Mikuláš Kroupa, který hovořil o rozdílech v natáčení s muži a ženami. „Mám asi trochu radši, když mohu natáčet vyprávění dam, protože muži velmi často lemují své osudy silnými slovy jako třeba: ‚Bojoval jsem za vlast‘. Ženy oproti tomu vyprávějí, jak nasazovaly život za něco konkrétního, něco vnitřně podstatného,“ uvedl při křtu ředitel Paměti národa, který si pochvaloval i obsah nové publikace: „Redaktorka vybrala devět příběhů, které patří k mým oblíbeným. Obzvlášť ten první, příběh Terezie Enigny Bílkové. Zpracovával jsem ho asi před deseti lety a velice rád se k němu vracím.“

Stáhnout obrázek

Obě vzácné dámy a současně protagonistky knihy #Nezapomeň dostaly také otázku, jaký ženský příběh by ony doplnily mezi již vybrané. „Paní Adu Krupičkovou. Téměř celý život byla jen v domácnosti, ale její osud byl i tak fascinující,“ odhalila svůj výběr Hana Lamková, načež začal její bezmála dvacetiminutový monolog. Autorka mnoha komiksových příběhů publikovaných v časopisu Čtyřlístek ukázala skvělé vypravěčské schopnosti. „Tak to je všechno,“ zakončila svou řeč slovy, kterými všem přítomným vykouzlila úsměv na rtech.

Na Hanu Lamkovou navázala Dáša Vokatá. „Přesunula bych se do roku 1977, kdy mi bylo něco přes dvacet. Všechny holky, moje kamarádky, které v té době podepsaly Chartu, byly hrdinky. Petruška Šustrová, Zina Freundová nebo Květa Princová, s níž jsem bydlela na baráku, který nám pak vyhodili do povětří,“ vyjmenovala zpěvačka osudy, na které by se podle ní nikdy nemělo zapomenout. Vůbec nejvíc ji však oslnila jiná dáma: „Dana Němcová. Více bych to ani nerozváděla.“

Knihu #Nezapomeň, třetí díl z řady ke kampani Nezapomeňme, si můžete pořídit v e-shopu Paměti národa.

Stáhnout obrázek

V databázi Paměti národa najdete i takové pamětníky a pamětnice, kteří za svobodu stále bojují. Jednou z nich je Kubánka Iris Ruiz Hernández, která  se také stala součástí knihy #Nezapomeň. V natočeném pozdravu hostům mluvila např. o srdnatém boji za lidská práva či o nespravedlivě vězněných kolezích a kolegyních. Hosté si tak připomněli, že zdaleka ne všichni mají takové štěstí a žijí ve svobodné zemi. O kubánském projektu Paměti národa pak promluvil Mikuláš Kroupa: „Kubánské příběhy jsme začali zpracovávat především na Floridě. Nyní máme své dokumentaristy přímo na ostrově, kde zaznamenávají příběhy skutečně ‚in bello‘, tedy ve válce, a nikoli post bellum.“

A pak už nezbývalo nic než knihu slavnostně pokřtít a vyslat ji do světa. Při čekání na šampaňské si ještě jednou vzala slovo Hana Lamková, aby popsala, v čem vidí největší klad nové publikace: „Vznikl plastický obraz doby z různých úhlů pohledu. Jak o různých svých chvílích vypráví Magda Vášáryová, Monika McDonagh Pajerová nebo já… Člověk daleko víc pozná, co se v té době dělo.“ Zda bude série pokračovat v tuto chvíli není jasné, rozkazovací způsoby slovesa ‚nezapomenout‘ jaksi došly. Stoprocentně se ale ještě objeví mnoho knih, které zviditelní důležité ženské osudy, na něž by se nemělo zapomenout.

Protože, jak by řekl Svatopluk Karásek: Ženský, ty jsou fajn. A to se ví!

Článek podpořil Nadační fond nezávislé žurnalistiky.

Není to vysloveně hněv, co u nás dnes pohání demonstranty a stávkující. Tak hodnotí Jan Dobrovský události posledního týdne. „Hněv vypadá jinak. Tak jako ve Francii, kde při protestech hoří auta v ulicích a mají vytlučené výlohy. Ale tohle na mě dělá dojem, že je to jakési upozornění vládě: jsme tu, jsme často i tvoji voliči, můžeme rozumět mnoha tvým pohnutkám, ale přesto – prosím vnímej, co říkáme. Jindřich Šídlo připomíná, že se u nás protestovalo proti mnoha vládám, a za největší triumf odborů považuje železničářskou stávku z února 1997. „Dušek tehdy zastavil na týden vlaky. Načež Klaus zastavil transformaci železnice.“ 

Devadesátá léta byla ovšem dobou odborových protestů, které většinou neměly skrytý politický charakter. Odboroví předáci jako Jaromír Dušek neměli sami politické ambice nebo to na nich nebylo vidět tak jasně jako dnes na Josefu Středulovi. Koneckonců od doby prezidentské volby může být každá jeho veřejná aktivita považována za formu reparátu. Tedy spíš za politický než odborářský akt, zvlášť pokud se vedení odborů spojilo s různými postavami z dezinformační scény typu Jindřicha Rajchla. 

Stáhnout obrázek

Grinex Czech Republic

Ne že bychom nežili v době jak obavy z budoucnosti, tak pocitu, že chybějí peníze ve zdravotnictví, ve školství nebo v kultuře. Za hlavní motor protestů proti vládě ovšem Jan Dobrovský považuje důvody psychologické: „Jako kdybchom nikam nesměřovali, jsme bez vize budoucnosti. Jedna černá labuť za druhou. Nejdřív covid, pak jedna válka, teď druhá. Cítíme, že nás to ohrožuje v naší bezpečnosti i blahobytu. Ale to není hlavní důvod naší nespokojenosti, ten je psychologický. Kvůli inflaci jsme přišli o obrovskou část úspor. Tisknout peníze a rozdávat je znamená zadělávat si na inflaci novou. Zastavily se investice. Cena peněz je vysoká. A to všechno vytváří pak obraz toho, že nevidíme světlo na konci tunelu. A s tím vším současná vláda souvisí relativně málo.“ 

„Chybí tam moment naděje,“ souhlasí Jindřich Šídlo.

Stáhnout obrázek

Jan Dobrovský přirovnává proměnu politiky a její vyprazdňování v posledních letech k tomu, jak bleskově se mění svět okolo nás v technologickém smyslu. Jako bychom stále rychleji výkon politiky „aktualizovali“, ale přitom se její smysl vyprazdňoval.  

Mohla by naši politickou i společenskou situaci „osvěžit“ promyšlená a dobře naplánovaná rekonstrukce kabinetu? Noví lidé? Ale kde je vzít? A chceme vůbec nové tváře, nebo se rádi budeme vracet k těm, které už známe? A proč jsou Piráti jediná politická strana, která dokáže zničit samu sebe i bez opozice? Poslechněte si letošní poslední živé vystoupení podcastu Paměti národa v rámci Hradeckého memoriálu z 27. listopadu. 

Stáhnout obrázek