Když sokolové pochodovali kolem Gottwalda, mlčky odvrátili hlavy

/ /
Cvičenci na XI. všesokolském sletu,
Cvičenci na XI. všesokolském sletu, z archivu pamětníka Zdeňka Šorala
zdroj: Paměť národa

Tři měsíce po komunistickém puči v roce 1948 se v červnu v Praze konal XI. všesokolský slet. Sokolové, kteří prošli okolo tribuny s novým prezidentem Klementem Gottwaldem, skandovali jméno jeho předchůdce Edvarda Beneše.

„Ať žije Beneš!“

„Ať žije ten, koho máme rádi!“

„Nedáme si diktovat, koho máme milovat!“

Tato a další hesla zaznívala z řad sokolských dorostenců, když jejich průvod mířil z Pařížské ulice na Staroměstské náměstí 27. června 1948. Otevřeně či jen trochu skrytě provolávali slávu prezidentu Benešovi, který necelé tři týdny předtím odstoupil z funkce. V únoru toho roku se moci v Československu chopili komunisté a jejich nejvyšší představitel, novopečený prezident Klement Gottwald, seděl v té chvíli na tribuně na Staroměstském náměstí po boku Josefa Truhláře, starosty Československé obce sokolské. V okamžiku, kdy dorostenci tribunu míjeli, neuposlechli Truhlářova povelu „vpravo hleď!“ a nepozdravili Gottwalda. Procházeli okolo tribuny mlčky, s hlavami sklopenými nebo s odvrácenou tváří. Teprve když přešli, znovu v průvodu zaznělo skandování jména Edvarda Beneše.

Tento incident je jedním z mnoha, které provázely XI. všesokolský slet na přelomu června a července 1948. V těch dnech se do Prahy sjelo na 118 tisíc sokolů z celé země, mnozí z nich hlasitě vyjádřili nesouhlas s novými poměry a pro některé mělo toto vystoupení celoživotní následky. 

Cestou do Prahy jsme zpívali národní písně

Všesokolský slet, který se před válkou konal každých šest let, představoval pro členy České obce sokolské pokaždé silně emotivní zážitek. A zejména pro mimopražské znamenal výjimečnou zkušenost, na jakou se vzpomínalo celý život. „Snažila jsem se to těm mým děvčatům nějak ulehčit, protože ani jedna z těch holek předtím nikdy nebyla v Praze. O Praze jenom slyšely ve škole, ale nikdy tam nebyly. Čili byly úplně u vytržení, když tam přijely a viděly tramvaje a všechno kolem. To nebyla žádná legrace, ale obrovská odpovědnost. Přece jenom jsem ty dívky tak neznala a nevěděla jsem, jak budou reagovat,“ vzpomíná Ludmila Chytilová, která vedla na slet výpravu dorostenek z Přerova už v roce 1932.

Ludmila Chytilová, zdroj: Paměť národa
Ludmila Chytilová, zdroj: Paměť národa

Následující slet v roce 1938 se odehrával už v tísnivé atmosféře předcházející Mnichovské dohodě. Ludmila Chytilová popisuje silné emoce, které ho provázely: „V osmatřicátém byla atmosféra hrozně napjatá. Byl to slet, na který se nezapomíná. Když tam nastoupili muži a cvičili tu jejich skladbu, to člověku tekly slzy. Nebo když nastoupilo v reji třicet tisíc žen. Dovedete si to představit? Vždycky jsem dmula prsa, protože naše ženy byly zařazované mezi ty první nebo do předních řad. Ne někam na bok.“

Znovu se mohli sokolové na sletu setkat až o deset let později, v roce 1948. Očekávání byla obrovská. Květa Havelková se na slet dostala jako jediná cvičenka ze zlínského hotelu Společenský dům, kde tehdy pracovala: „Pan ředitel Lucký mi dal tehdy dovolenou, ne na čtrnáct dní, ale dokonce na tři týdny. Vybavil mě i trvanlivými potravinami, abych tam měla co jíst,“ vypráví. „Ze Zlína jsme jeli v otevřených vagónech. Všude, kde jsme zastavovali, jsme zpívali naše národní písně, až jsme dojeli do Prahy.“

Ludmila Havelková v zaměstnání v telefonní ústředně, Zlín, 40. léta. Zdroj: Paměť národa
Ludmila Havelková v zaměstnání v telefonní ústředně, Zlín, 40. léta. Zdroj: Paměť národa

Jenže místo aby se slet v roce 1948 stal velkou radostnou oslavou konečně svobodného Československa, znovu se odehrával v podmínkách nastupující nesvobody.

Jestli Provazníková nepovede slet, nenastoupí na něm jediná žena

Po druhé světové válce se do České obce sokolské nahrnula spousta nových členů, na konci roku 1947 byl v Sokolu každý devátý Čechoslovák. To nemělo jen pozitivní důsledky, mnozí noví členové totiž neměli povědomí o pravidlech spolkového života a nesdíleli sokolské hodnoty. Po únoru 1948 začaly v rámci Sokola vznikat akční výbory, které – tak jako v podnicích či na vysokých školách – už během března prováděly čistky a odstraňovaly nepohodlné osobnosti. Jednou z nich měla být i tehdejší náčelnice Marie Provazníková. 

Ludmila Chytilová, která v té době byla náčelnicí župy Středomoravské, vzpomíná, že ženy ve vedení se za ni jednohlasně postavily: „Když tenkrát chtěli zlikvidovat Provazníkovou, my jako župní náčelnice jsme se sjednotily. Písemně jsme se usnesly, že jestli Provazníková nepovede všesokolský slet, že na něm nenastoupí ani jedna žena. To bylo naše usnesení a to jsme předložily a z toho oni dostali strach. Protože aby nevystoupily ženy na sletě, který byl rozhlášený po celém světě, to by dost dobře nešlo. Čili my jsme tímto způsobem Provazníkovou skutečně zachránily.“

Nedalo se ovšem zabránit ideologicky motivovaným změnám v již připravené choreografii.

„Úvodní scéna pro otevření sletu byla úplně jiná než ta, co pak slet skutečně otevírala. Původně tam byly iniciály T. G. M. a E. B. Bylo to už komplet nacvičené, ale přišel zákaz – zřejmě to někdo viděl a neschválilo se to a nesmělo se to provést. Musela se nacvičit jiná scéna,“

vzpomíná Helena Strublová, která na sletu cvičila jako dorostenka.

Na tribuně sedí Beneš!

O tom, že slet nebude probíhat úplně podle plánu, se diváci i komunističtí funkcionáři mohli přesvědčit hned první den, 19. června, kdy v areálu strahovského stadionu cvičily svou skladbu děti. „Když jsme čekali na nástup, vedoucí nám řekli, že západní tribuna je ta hlavní, tam sedí prezident Gottwald. Ale že na východní tribuně, která byla tenkrát ještě dřevěná, mezi obyčejnými členy Sokola, sedí prezident Beneš. A až se obrátíme čelem vzad a dostaneme povel k pochodu, máme začít křičet: ,Ať žije prezident Beneš!‘“ vzpomíná tehdy čtrnáctiletá Irena Podzimková. „Samozřejmě jsme poslechly, že jo, tak jsme na celý stadion, a byly to tisíce dětí, křičely: ‚Ať žije prezident Beneš!‘“

Edvard Beneš tehdy na tribuně s největší pravděpodobností neseděl. Co ale bylo důležitější, provolávání slávy odstoupivšímu prezidentovi zachytily i mikrofony Československého rozhlasu a zpráva o něm se rychle roznesla po celé zemi. Beneš byl vnímán jako nástupce Tomáše Garrigua Masaryka a pokračovatel první republiky. Oslavovat Beneše tehdy  znamenalo vstoupit do otevřeného konfliktu s novou komunistickou mocí.

Nedáme si diktovat, koho máme milovat

„Viděla jsem, že je zle, a proto jsem šla ihned po skončení cvičení žákyň do ministerské lóže. Chtěla jsem mluvit se členy vlády. Ti se ke mně hned nahrnuli a vzrušeně se ptali, jak se to mohlo stát. Na to jsem klidně odpověděla: ,Vždyť se nic nestalo. Někdo řekl dětem, že je prezident Beneš na tribuně a děti ho zdravily,‘“ popsala dramatickou situaci náčelnice Marie Provazníková ve své knize To byl Sokol. Nicméně průvod žactva, který se měl konat následující den, byl odvolán, údajně kvůli špatnému počasí.

Sokolky pochodují Prahou, z archivu pamětnice Věry šaškové. Zdroj: Paměť národa
Sokolky pochodují Prahou, z archivu pamětnice Věry šaškové. Zdroj: Paměť národa

Atmosféra vzdoru se přenesla i do průvodu dorostenců, který prošel Prahou o osm dní později a vyvrcholil před tribunou na Staroměstském náměstí. „Pochodovali jsme a na tribuně už stál Gottwald. Když jsme šli okolo něj, tak jsme odvrátili hlavu pryč,“ vzpomíná tehdy patnáctiletá Zdislava Kodešová, a stejnou vzpomínku má i Věra Šašková, která na sletu vedla kladenské dorostenky jako jejich cvičitelka: „Když jsme vpochodovaly z Pařížské ulice na náměstí před čestnou tribunu, vykřikovala se hesla jako: ,Nedáme si diktovat, koho máme milovat!‘ a podobně. A pak prý jsem velela vlevo hleď, ale o tom nevím. Pravda je, že se cvičenky odvrátily od tribuny s Gottwaldem.“

Mnozí náčelníci a cvičitelé své svěřence prosili, ať neprovokují vykřikováním oslavných hesel na Beneše, a tak v průvodu spontánně vznikala hesla, ve kterých jeho jméno otevřeně nezaznělo – například „Ať žije ten, koho máme rádi.“ 

Říkali jsme si: je to dobrý. Ale ono to nebylo dobrý

Konfliktní atmosféra XI. všesokolského sletu se promítla i do průvodu dospělých, který se odehrál 6. července 1948, na Den upálení Mistra Jana Husa. Ten už provázely hlídky Lidových milicí i ozbrojené složky SNB a v průvodu zřejmě bylo mnoho konfidentů, kteří více než k Sokolu byli loajální k nové komunistické moci.

Když 16. února roku 1862 vznikla Tělocvičná jednota pražská, nikdo z účastníků ustavující schůze tehdy asi netušil, že byl právě položen základ nejvýznamnější spolkové organizace v našich dějinách. Tělocvičná jednota záhy přijala název Sokol jako symbol síly a volnosti. Předsedou jednoty se stal Jindřich Fügner, jeho náměstkem byl Miroslav Tyrš. Zanedlouho se označení obou funkcí změnilo na starostu a náčelníka. V jednoduchých stanovách tehdy stálo: „§ 1. Účelem jednoty jest, aby se pěstoval tělocvik společným cvičením, společnými výlety, zpěvem a šermováním.” Roku 1889 vznikla zastřešující organizace sokolských jednot z Čech – Česká obec sokolská. V roce 1918 se Sokolové se stali oporou nově vzniklé Československé republiky, Nacistická správa v roce 1941 činnost Sokola zakázala, řada předních činovníků skončila na popravištích nebo v koncentračních táborech. Zásadní roli sehráli sokolští odbojáři v pomoci výsadkářům, kteří vykonali atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Po druhé světové válce byl Sokol chápán jako organizace, tvořící pevnou oporu demokracie, a jako protiváha sílící komunistické moci. Tehdy také prudce vzrostl počet jeho členů. Na konci roku 1947 působilo v 52 župách 3 686 jednot a poboček s více než milionem členů. Sokolové spravovali 1 294 sokoloven a 2 200 vlastních hřišť, měli vlastní nakladatelství a vydávali 7 časopisů. Po únorovém komunistickém puči následovala postupná likvidace. Přijetí zákona o organizaci tělesné výchovy a sportu v prosinci 1952 znamenalo zrušení jednotné organizace Sokol. Tělovýchovu od té doby podle sovětského vzoru řídil Státní výbor pro tělesnou výchovu a sport. K obnovení Československé (posléze české) obce sokolské došlo až po roce 1989. (zdroj: Pod křídly Sokola, ©Ústav pro stadium totalitních režimů)

Přesto právě toho dne prý došlo k nejhlasitějším a nejviditelnějším projevům odporu. V rukou sokolstva se třepetaly americké praporky, připomínající skutečnost, že sletu se na protest proti komunistickému puči nezúčastnili členové Americké obce sokolské. „Ze slavnostní tribuny před pobořenou Staroměstskou radnicí bylo vidět v Pařížské třídě nad průvodem les amerických praporků. Policie spěchala proti průvodu a snažila se praporky zabavit. Zatkla několik desítek lidí, ale nemohla zatknout všechny a praporky mezitím zmizely. Vyletěly znovu za vládní tribunou (některé už před ní) před očima celého diplomatického sboru a cizích novinářů,“ popsala tento moment náčelnice Marie Provazníková.

A také tentokrát projevy vzdoru vrcholily před tribunou, na níž seděl Gottwald: „Když jsme šli průvodem, já jsem jako župní náčelnice šla v čele s náčelníkem a starostou. Když jsme šli kolem hlavní tribuny, kde seděli komunističtí pohlaváři, tak nedal starosta povel vpravo hleď. Dívali jsme se dopředu,“ vypráví Ludmila Chytilová.

„Řada za řadou šla mlčky, hlavy sklopeny nebo odvráceny pryč od vnuceného prezidenta. Prapory spočívaly klidně na ramenou praporečníků a sklonily se teprve za tribunou, před kaplí, kde býval hrob Neznámého vojína. Až tam bylo ticho. Ale pak se hlavy zvedly a ze sevřených řad, které zaplavily plochu náměstí (…) odevšad temně hřmělo už jen jediné slovo: ,Beneš – Beneš – Beneš…’“ popisuje další okamžiky Marie Provazníková.

Už toho dne bylo v Praze zatčeno na dvě stovky sokolů. „Nahnali nás do pasáže Lucerna a tam nás drželi nějaký čas. Pak nás brali postupně a vyslýchali,“ vzpomíná tehdy dvacetiletý Václav Pták, pozdější politický vězeň. „Ptali se nás na osobní data a proč to děláme a tak podobně. Vypovídali jsme téměř všichni stejně. A říkali jsme si: to je dobrý. Ale ono to nebylo dobrý. Oni si ty záznamy uschovali a později nám to připomněli.“ 

Upláceli nás možností nekázně

Projevy odporu během sletu posloužily komunistům jako záminka k dalším represím proti Československé obci sokolské. Během podzimu 1948 bylo ze spolku vyloučeno nebo „dobrovolně“ vystoupilo na jedenácti tisíc členů. Jednou z nich byla i župní náčelnice Ludmila Chytilová, kterou nejenže vyhodili ze Sokola, ale také ze zaměstnání. V Sokole skončil každý, kdo uznával a chtěl předávat dál sokolské ideály mravnosti a loajalitu k tradicím první republiky. Tomáš Ježek, pozdější ekonom a polistopadový politik, se XI. všesokolského sletu účastnil jako osmiletý chlapec a vzpomíná na to, jak soudržnost v sokolovnách podkopávali komunističtí vedoucí: „Jezdili jsme na letní tábory a oni tam dodali svoje vedoucí. Takže tam byli ctihodní sokolové, kteří pěstovali sokolskou disciplínu a řád, a dva blbové svazáci. Ti to narušovali, říkali: ‚Á, rozcvička, na to se můžeme vykašlat!‘ Rozkližovali morálku, upláceli nás tou možností nekázně a nám to tehdy nedocházelo.“

Zdena Mašínová, vdova po nacisty popraveném generálovi Josefu Mašínovi, na XI. Všesokolském sletu v roce 1948. Zdroj: Paměť národa
Zdena Mašínová, vdova po nacisty popraveném generálovi Josefu Mašínovi, na XI. Všesokolském sletu v roce 1948. Zdroj: Paměť národa

Sokol se postupně musel začlenit do systému jednotné socialistické tělovýchovy a jeho spolkový duch, jakožto projev svobodné občanské společnosti, se vytrácel. Protesty sokolů na XI. všesokolském sletu v Praze pak nadlouho zůstaly posledním hlasitým a veřejným masovým vystoupením proti komunistické totalitě. 

 

Bývalý palác židovských podnikatelů se stal obávanou mučírnou gestapa

/ /
Petschkův palác, Petschkův palác, zdroj: Wikimedia Commons
Petschkův palác, zdroj: Wikimedia Commons

„Proč se vracíme k pohnutým dějům a urputným zápasům minulosti? Protože milujeme budoucnost!“ přečte si návštěvník, vstupující do tzv. Památníku Pečkárna. Honosná budova bývalého Petschkova paláce neblaze proslula během druhé světové války.

Dveřmi bývalého Petschkova paláce na pražském Novém Městě v letech 1939 - 1945 prošly tisíce Čechoslováků. Někdejší sídlo Bankovního domu Petschek a spol. se za dob okupace proměnilo v řídící úřadovnu gestapa.

Petschkovi zbohatli díky mosteckému uhlí

Budova, kde dnes sídlí Ministerstvo průmyslu a obchodu, se rozkládá jen pár kroků od pražského Václavského náměstí na adrese Politických vězňů 931/20. Mohutnou neoklasicistní stavbu čp. 931 na nároží ulic Politických vězňů a Washingtonovy vystavěl mezi lety 1923–29 dle projektu architekta Maxe Spielmanna bankéř, právník a podnikatel Petschek pro potřeby Bankovního domu Petschek a spol. Vrchní finanční rada JUDr. Julius Petschek (1856–1932) byl spolu s bratry Isidorem a Ignazem členem významné podnikatelské rodiny Petschků. Majetkový vzestup rodinného klanu započal otec Moses Petschek roku 1871 nákupem akcií tehdy neprosperující Mostecké uhelné společnosti. Bratři úspěšně podnikali především v uhelném, ale i papírenském či sklářském průmyslu. V roce 1920 založil Julius se synem Waltrem a čtveřicí synovců banku, pro jejíž potřeby poté vznikl tzv. Petschkův palác.

Se vzestupem nacismu a stále zřetelnější hrozbou rasové perzekuce rodina Petschkových prodala svůj majetek a uprchla do Británie. Pro zajímavost dodejme, že kromě „Pečkárny“ rozvětvené rodině Petschků náležely rovněž budovy dnešního velvyslanectví Spojených států amerických, Ruské federace a Čínské lidové republiky v Praze 6-Bubenči.

V letech 1939–1945 se Petschkův palác ocitl v rukou tajné státní policie, aby se následně proměnil v obávanou „Pečkárnu“. Když 15. března 1939 dorazili do Prahy s německými okupačními jednotkami také říšské bezpečnostní složky, bylo třeba nalézt ubytování pro příslušníky gestapa. „Černé košile“ drážďanské „Operační skupiny I“ pod vedením vrchního vládního rady SS-Standartenführera Otty E. Rasche se provizorně usadily v hotelu Palace v Panské ulici a v pražském policejním ředitelství, výhledově však hledaly vhodnější prostory. V květnu 1939 padla volba na Petschkův palác. Důvodem bylo umístění v centru Prahy, odpovídající velikost a v neposlední řadě moderní vybavení skryté pod konzervativním vzhledem komplexu. Hlavní úřadovna říšské státní tajné policie zaměstnávala okolo dvanácti set lidí.

Cely místo bankovních sejfů

V prostorách Pečkárny se nacházely telefonní ústředna, tiskárna, garáže, dílny a laboratoře, místnosti měly vytápění i klimatizaci. Budova byla vybavena výtahy typu „páternoster“ a sítí potrubní pošty, v suterénu se pak nacházely bankovní sejfy, z nichž po rekonstrukci vzniklo jedenáct malých izolovaných cel, každá pro jednoho vězně. Cca padesáticentimetrový kavalec s podobně širokou uličkou a světlem padajícím dovnitř okénkem z chodby si vyzkoušel např. předseda protektorátní vlády generál Alois Eliáš. Kromě vysoce i níže postavených členů odboje se v Pečkárně ocitli také Karel Hašler, Alfons Mucha, Vlasta Burian, Vladislav Vančura, Julius Fučík a další. Uvádí se, že zdejšími vyšetřovnami nedobrovolně prošlo za dobu okupace přes 35 000 osob. Mezi nimi je třeba uvést i příslušníka československé armády, člena paraskupiny Out Distance Karla Čurdu, který však do 16. června 1942 do Pečkárny vcházel hlavním vchodem.

Čekání na výslech v „biografu“

Pečkárna je někdy omylem označována za vězení, vězni sem však byli dopravováni z věznice na Pankráci. V tzv. „Biografu“ celé hodiny seděli zadržení v řadách za sebou na dřevěných lavicích a hleděli na prázdnou bílou zeď. Při čekání na výslech u vyšetřujícího úředníka dohlíželi dozorci, vybavení často obuškem či karabáčem, na jejich vzorné chování. Vězni měli zakázáno hovořit a museli sedět zpříma s rukama na kolenou. Každé porušení bylo tvrdě trestáno, jak se dnešní návštěvník Památníku může dočíst na zdi na dobové cedulce v českém i německém jazyce: „Vězňové, kteří se v této místnosti budou bez dovolení baviti, budou potrestáni 3denním půstem a stáním.“ V této místnosti rovněž zasedaly stanné soudy.

Gestapo (Geheime Staatspolizei, tajná státní policie) s úkolem „boje proti nepříteli uvnitř i za hranicemi“ vzniklo přeměnou pruské tajné policie již v květnu 1933. Za jeho zakladatele je považován Hermann Göring, později se dostalo pod vedení SS a od roku 1939 pod Hlavní říšský bezpečnostní úřad (RSHA) Heinricha Himmlera.

Gestapo nebylo jednolitým blokem, ale skládalo se z několika organizačních jednotek označených písmeny A až F. „A“ mělo na starosti protinacistický odpor s atentáty, pod „B“ spadala oblast náboženská s „židovskou otázkou“, např. vyhledávání tzv. potápek, tedy osob ukrývajících se před deportacemi. Další písmena zahrnovala kontrarozvědku, administrativu aj. Úřadovny se dělily do oddělení, přičemž nejobávanější byla „čtyřka“ s nepřetržitým provozem pro příjem zatýkaných osob a informací od konfidentů, která prováděla prohlídky a zásahy. Také konfidenti byli svědomitě rozděleni: G-Personen neboli Gewährspersonen se věnovali špionážní činnosti, V-Personen (Vertrauenspersonen) byli důvěrnící s pravidelnou měsíční mzdou, W-Personen (Weber) verbovali další informátory atd.

Svázali vás do kozelce a po výslechu vás tam nechali uležet

Výslechy v Pečkárně probíhaly v kancelářích jednotlivých pater, kam dozorci přiváděli zatčené osoby. Doprovázelo je fyzické násilí – vězni byli mláceni pěstmi, obuškem i důtkami, zavíráni na samotku s několika centimetry vody na podlaze, týrání bylo rovněž psychického rázu. Na celu nazývanou „vlhká kobka“ vzpomíná skaut, odbojář a politický vězeň Vladimír Lorenz (1925–2010), přivážený k výslechům v Pečkárně zhruba půl roku: „Hrubé zdivo a po něm tekla voda. Svázali vás do kozelce a po výslechu vás tam nechali uležet. Když vás pak hodili na celu, když jste měl štěstí, přišel jste k sobě, pokud ne, pošel jste. Metody, který Němci používali, byly skutečně drastické.“

Pečkárnou prošel i skaut Ing. František Wretzl (1919–2013): „Snažil se (vyslýchající, pozn. red.) zřejmě brnkat mi na nervy. Chvíli se na mě díval a zeptal se: ,Máš děvče?‘ – ,Nemám,‘ odpověděl jsem a on řekl: ,Matku ale máš,‘ a já přisvědčil. Namířil na mě revolver a s takovým tiše výhrůžným hlasem řekl: ,Tak tu už neuvidíš.‘ To mě trochu rozhodilo – prostě hra na nervy, ale ustál jsem to, vždyť to ani jinak nešlo.“ Nakonec skončil František Wretzl ve věznici gestapa v terezínské Malé pevnosti.

Řezník a další gestapáci unikli spravedlnosti

K nejbrutálnějším náležel Oskar Fleischer (1892–?), kriminální inspektor III. oddělení, referátu III.A pražského gestapa. Přezdívka „Řezník“ podle příjmení bohužel vyjadřovala i jeho charakter. Kromě bití drtil vyslýchaným prsty, vrážel jehly pod nehty či trhal vlasy, před očima vězněných mučil členy jejich rodin ve snaze donutit je k přiznání. V noci na 17. června 1942 vedl Fleischer zásah gestapa v bytě manželů Moravcových v žižkovské Biskupcově ulici. Šlo o kontaktní místo atentátníků Jana Kubiše a Jozefa Gabčíka. Bohužel se zde nějaký čas skrýval i Karel Čurda, který mimo prozrazení členů operace Anhropoid udal také Marii Moravcovou. Než aby riskovala mučení a prozrazení, spáchala třiačtyřicetiletá „teta Marie“ raději sebevraždu. Její syn, vylákaný gestapem fingovaným telegramem o nemocné matce, byl po příjezdu domů okamžitě zatčen a následně krutě mučen, aby prozradil úkryt parašutistů. To se údajně stalo, až když mu ukázali uříznutou hlavu jeho mrtvé matky. Spolu s otcem byl Vlastimil „Áťa“ Moravec popraven v říjnu 1942 v Mautthausenu.

Oskar Fleischer se rovněž zasloužil o dopadení tzv. Tří králů, z nichž Václav Morávek jej zesměšnil svým husarským kouskem s cigaretou, kterou si nechal zapálit od nic netušícího „Řezníka“. Nadřízený Hans Ulrich Geschke pak obdržel dopis tohoto znění: „Oskare, ty bídáku! Vsadil jsem se s Mašínem a Balabánem, že si od Tvého doutníku zapálím cigaretu. Vsadil jsem se o tisíc korun a oznamuji Ti, že jsem sázku vyhrál. Zanech týrání českých lidí, nebo Ti to přijde draho! Víme o Tobě a pomstě neujdeš! Na to nezapomeň.“ Oskara Fleischera bohužel nikdy nedopadli. Po válce úspěšně uprchl do Německa, kde se jeho stopa ztrácí, prý žil ještě v 60. letech minulého století.

Ani šéf pražského gestapa Hans Ulrich Geschke (1907–?), nastoupivší jako šéf pražské řídící úřadovny gestapa už v červnu 1939, se nedočkal potrestání. Mezi jeho mnohé zločiny patří odpovědnost za exekuce českých vysokoškoláků i proces s generálem Aloisem Eliášem. Geschke se osobně účastnil vypálení Lidic, na jejichž likvidaci měl spolu s Horstem Böhmem hlavní podíl, a rovněž velel gestapu 18. června 1942 při zásahu v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. V Pečkárně předsedal stanným soudům, které spolu s generály Hugo Vojtou a Josefem Bílým odsoudily k smrti další členy Obrany národa, rodiny a spolupracovníky parašutistů i pravoslavné kněze z kostela sv. Cyrila a Metoděje.

V říjnu 1942 byl Geschke převelen do Drážďan a posléze přijal v Budapešti funkci vrchního velitele bezpečnostní policie a zpravodajské SD (Sicherheitsdienst). Rovněž on unikl nepotrestán, spekuluje se o jeho smrti v bitvě o Budapešť, pravděpodobně si však změnil identitu. Na konci války byl naposledy spatřen ve vlaku z Drážďan do Saské Kamenice. Za mrtvého jej prohlásili roku 1959.

Spravedlnosti unikl také SS-Obersturmbannführer Ernst Gerke (1909–1982), Geschkeho následovník v pražské funkci, mj. strůjce popravy okolo tří set pomocníků a příbuzných českých parašutistů v lágru Mautthausen. Zůstal nepotrestán přes opakované žádosti o jeho vydání.

Poslední členové gestapa opustili Petschkův palác v ranních hodinách 9. května 1945. Někdejší budova hrůzy dnes slouží Ministerstvu průmyslu a obchodu. Suterénní expozice Památníku Pečkárna, spravovaného Českým svazem bojovníků za svobodu, vznikla krátce po sametové revoluci a navazovala na předchozí expozice českého odboje, z nichž první vybudovali hned po válce bývalí vězni. V suterénu se rovněž nachází kopie někdejší mučírny – původní místnost v prvním patře je dnes kancelářským prostorem. Prohlídka Památníku je zdarma, je ovšem nutno objednat se předem.

Jáchymovské lágry připomínaly gulagy nacistické tábory, říká archeolog Pavel Vařeka

/ /
Vedoucí katedry archeologie Západočeské univerzity Pavel Vařeka s českými a kyrkyzskými studenty na výzkumu tábora Nikolaj. Foto: Pavel Vařeka
Vedoucí katedry archeologie Západočeské univerzity Pavel Vařeka s českými a kyrkyzskými studenty na výzkumu tábora Nikolaj.
zdroj: Pavel Vařeka

Pět uranových dolů, čtrnáct pracovních táborů a v nich na padesát tisíc vězňů – to byly jáchymovské uranové doly. Stopy po peklu na zemi v dobách raného socialismu už zahladil čas, na místě dnes stojí chaty a penziony. Proto se sem vypravil tým archeologů.

„První sezonu jsme byli na Nikolaji a druhou na Eliáši. Byl to vůbec první terénní výzkum komunistických lágrů, který byl v Evropě realizován,“ říká docent Pavel Vařeka. Do míst jáchymovských uranových dolů se vypravil v letech 2018 a 2019 s týmem archeologů Západočeské univerzity, aby se krajiny ptal, co se v ní před sedmdesáti lety odehrávalo. 

Jáchymov se stal pro Sovětský svaz vojenskou strategickou lokalitou v okamžiku, když Spojené státy dokázaly od roku 1945 vyrábět atomové zbraně. V Jáchymově se po válce nacházela jediná ložiska uranové rudy, která připadla do sféry vlivu SSSR. Už na začátku léta 1945 obsadily jednotky Rudé armády všechny tři tehdejší jáchymovské doly. Dne 23. listopadu 1945 byla v Praze uzavřena přísně tajná Dohoda mezi vládou SSSR a vládou ČSR o rozšíření těžby rud a koncentrátů v Československu, obsahujících rádium a jiné radioaktivní prvky. Dne 7. března 1946 byl zřízen k 1. lednu 1946 národní podnik Jáchymovské doly. Jeho vedení podléhalo požadavkům Stálé smíšené československo-sovětské komise v Praze, napojené přímo na Klementa Gottwalda, který prosazoval v Československu sovětské zájmy. Pod podnik spadaly táborové areály, ve kterých byli vězněni a nuceni k práci nuceně nasazení občané ČSR a političtí vězni. Životní podmínky v táborech byly před rokem 1951 důsledkem lhostejnosti podnikového managementu katastrofální. Podnik fungoval do 1. dubna 1956, kdy byl rozdělen na sedm národních podniků – Jáchymov, Mariánské Lázně, Horní Slavkov, Příbram, Trutnov, Chemická úpravna Nejdek, Stavební závody Jáchymov a od 1. července přibyl národní podnik Jaderné doly Strojovna Dvory. Zdroj: Wikipedie

Jak výzkum probíhal?

Využívali jsme jak nedestruktivních metod, kdy jsme nemuseli kopat, tak i sondáží. Na počátku byla rozsáhlá archivní rešerše, na kterou pak navázal geofyzikální výzkum, měření povrchových reliktů a podobně. Výsledky této práce jsme si ověřili výkopovými sondami, které ovšem odhalily jen malou část z historie jáchymovských lágrů. Dlužno ale dodat, že celé katastrální území Jáchymova je památkovou zónou, kde jakékoliv terénní zásahy smějí být jen minimální.

I ty lokality v lesích, kde bývaly tábory?

Přesně tak. Důvodem památkové ochrany jsou samozřejmě hlavně starší památky z dob středověké a časně novověké těžby stříbra a dalších kovů, které tu jsou bohatě zastoupeny, ale i pozůstatky moderní historie si zaslouží ochranu.

Jaké příběhy vám jáchymovské lágry vyprávěly?

Prvním dojmem je rozmanitost. Každý tábor se dochoval v jiné podobě a rozmanité byly i osudy jednotlivých míst po jejich zániku. Během několika málo let po ukončení těžby uranu se z území využívaného k masové perzekuci stala oblast masové rekreace. Některá místa zůstala opuštěná a zapomenutá a zarostla vegetací, jiná se využívala dál. Dnes na místech, kde stávaly vězeňské baráky, stojí chatky a lidé sem jezdí za odpočinkem, a i tam, kde stály domy dozorců, jsou dnes zotavovny a penziony a z jednoho bývalého vězeňského tábora je tábor dětský, s bazénem.

Sondáž tzv. postřelovaného pásma v táboře Nikolaj, jehož prostor byl posypán bělavým pískem, v němž se měly otisknout stopy v případě pokusu o útěk. Foto: Pavel Vařeka
Sondáž tzv. postřelovaného pásma v táboře Nikolaj, jehož prostor byl posypán bělavým pískem, v němž se měly otisknout stopy v případě pokusu o útěk. Foto: Pavel Vařeka

Tábor Nikolaj byl situován u frekventované silnice z Jáchymova na Mariánskou, a to je zřejmě důvodem toho, že zmizel prakticky beze stopy. Pokud o něm nevíte, tak na těch místech nic neuvidíte. Při sondáži jsme pod povrchem našli destrukce staveb mocné až jeden metr. To jsou trosky budov tábora, které byly strženy buldozerem, zplanýrovány, rozježděny. Naproti tomu povrchové relikty tábora Eliáš II. jsou dobře zachovalé, protože se nacházel v relativně odlehlém údolí. V jehličí a mechu tu můžete poměrně dobře vidět základy budov. Celý půdorys tábora je dodneška docela dobře čitelný.

Co jste tu tedy našli?

Na počátku jsme vlastně vůbec neměli představu, co nás při sondáži může čekat. Archeologický odkryv táborů totalitních režimů dvacátého století byl už leckde realizován, ale vždy šlo o tábory nacistické. Tábory spojené s komunistickými represemi se dosud zkoumaly jen neinvazivními metodami, pokud vůbec.

Odhalený základ průčelí jednoho z vězeňských baráků tábora Eliáš II. Foto: Pavel Vařeka
Odhalený základ průčelí jednoho z vězeňských baráků tábora Eliáš II. Foto: Pavel Vařeka

Proto jsme se spojili i s bývalými vězni, kteří Jáchymovem prošli, a ptali jsme se jich, kde se mohou dobře dochované relikty nacházet, jak se v táboře zacházelo s odpadem, kde byly odpadní areály, jaké předměty mohli samotní vězni ztratit.

Například baráky měly podlahu nad úrovní terénu a mezi prkny, která ji tvořila, byly velké škvíry. Vězni často vzpomínají, že tudy strašně táhlo, zejména v zimě. A také tudy propadávaly drobné předměty. Takže jsme v prostoru vězeňských baráků našli třeba pastu nebo kartáček na zuby a spoustu lékovek. Ty dokumentují choroby, jimiž vězni trpěli.

Pozůstatky budov, ač stržených, jsou také dochované poměrně dobře. Přesně se dají identifikovat půdorysy jednotlivých staveb i ohraničení celého tábora, včetně strážních věží. Našli jsme i zbytky elektroinstalace a dalších sítí. Což má velký význam, protože stavební dokumentace k táborům byla skartována.

Pod jednou ze strážních věží jsme našli vystřelenou patronu, což dokládá další vzpomínky pamětníků, tedy že strážní často stříleli pro výstrahu. Jinde jsme našli lahve od alkoholu, které také spojujeme se strážnými.

Vy jste tyhle nálezy ukazovali pamětníkům, dokonce jste je s sebou na místa táborů vzali. Jak na to všechno reagovali?

Každý z těch nálezů může začít vyprávět příběh, pokud ho ukážete někomu, kdo tu dobu na tom místě zažil. Otevírá paměť a oživuje vzpomínky. Pro nás to byl velmi silný zážitek. Našli jsme kartáček na zuby, kde ze štětin zbýval asi tak milimetr. Ptal jsem se pamětníků, jestli takové kartáčky vězni běžně měli, a oni říkali: „Takový kartáček měl ten, kdo měl štěstí, že vůbec nějaký kartáček na zuby měl.“

Po zkoumané strážní věži se zachovaly negativy nosných sloupů, která byly ukotveny v zemi. Foto: Pavel Vařeka
Po zkoumané strážní věži se zachovaly negativy nosných sloupů, která byly ukotveny v zemi. Foto: Pavel Vařeka

Zajímavé také bylo, že naše otázky u nich vzbuzovaly překvapení. Archeolog se totiž ptá jinak než historik. Zaskočili jsme je třeba otázkou, jak se nakládalo s odpadem. Na to se jich nikdo před námi nikdy neptal. Ale archeolog prakticky vždy pracuje s odpadem a nezáleží na tom, jestli je starý padesát, nebo pět tisíc let. Stejně tak jsme byli první, kdo se jich ptal na celou řadu detailů ohledně konstrukcí nebo vybavení staveb. A protože se jich na to nikdy nikdo neptal, oni sami o tom neměli důvod mluvit.

Stavební dokumentace neexistuje, pamětníci si zdaleka nevybavovali všechno. Jak se vám tedy podařilo tábory zrekonstruovat?

Celá oblast byla naštěstí dobře zmapována leteckými snímky. Existují snímky z let 1952 a 1956. A z nich se dá vyčíst poměrně hodně podrobností o táborech; třeba kolik bylo v každém baráku místností. Velmi zřetelné je celkové uspořádání uzavřené oblasti. Kromě táborů jsou vidět šachty, haldy, zpracovatelské areály, komunikace a celá infrastruktura.

Tábory nucených prací a trestní pracovní tábory (červeně) a uranové doly (žlutě) na leteckém měřickém snímku z roku 1952. Foto: VGHMÚř Dobruška
Tábory nucených prací a trestní pracovní tábory (červeně) a uranové doly (žlutě) na leteckém měřickém snímku z roku 1952. Foto: VGHMÚř Dobruška

To vše jsme mohli srovnávat s materiály z postupně zveřejňovaných archivů CIA, protože těžba uranové rudy v Československu byla velice strategická záležitost, která Západ zajímala. Dobře je patrné, jak se tábory postupně měnily, rozšiřovaly, jak přibývala nesvobodná pracovní síla.

Podařilo vám tedy přesvědčit jáchymovské tábory, aby vydaly všechna svá tajemství, nebo zůstaly ještě nezodpovězené otázky?

Náš průzkum odhalil jen velmi malý vzorek. A to je dobře. Je třeba, aby svědectví o naší temné minulosti zůstalo zachováno v podobě archeologických pramenů pro příští generace. Budoucí archeologové budou mít k dispozici mnohem dokonalejší metody a budou se sem moci vrátit a naše závěry ověřit. A to především neinvazivními metodami.

Vyvrácené sloupy, které nesly ostnaté dráty z ohrazení tábora Nikolaj, je dodnes možno nalézt na místě. Foto: Pavel Vařeka
Vyvrácené sloupy, které nesly ostnaté dráty z ohrazení tábora Nikolaj, je dodnes možno nalézt na místě. Foto: Pavel Vařeka

Pro nás by nyní bylo nesmírně zajímavé prozkoumat vzorek samotného originálu. V jáchymovském uranovém gulagu, jak je někdy komplex označován, působili sovětští poradci, kteří sem přenesli „pokrokové“ vzory a zkušenosti z největšího táborového systému nucených prací, jaký kdy lidstvo poznalo, ze sovětského gulagu. Proto plánujeme v rámci budoucích projektů zkoumat tábory ve střední Asii, na území bývalého Sovětského svazu, kde se nacházely obrovské táborové komplexy spojené s těžbou. A výsledky chceme porovnat.

S nacistickými lágry jste Jáchymov srovnávali?

Pracovní, zajatecké i koncentrační tábory už předmětem archeologických výzkumů byly, takže víme, že se jim Jáchymov v mnoha ohledech podobal. Koncept takového tábora je vždy stejný: zavřít na malém prostoru velké množství lidí a využívat je k otrocké práci. Proto i řešení bylo podobné: přeplněné vězeňské baráky, nedostačující sanitární zařízení, několik provozních budov, ohrazení, strážní věže.

Architektura jáchymovských táborů tedy přímo vycházela z architektury táborů nacistických?

Požadavek i řešení byly stejné. Levné, rychle zbudovatelné montované dřevěné vězeňské baráky na dřevěných sloupech nebo betonových základech, nedostačující hygiena, celkově otřesné podmínky, podobný systém ostrahy.

Pozoruhodný je i následný osud táborů, kterého jste se už také dotkl: proměnily se v rekreační území. Jak to na vás působilo, když jste přišel jako člověk znalý historie místa a viděl jste, čím žije dnes?

Je to velmi zvláštní. Možná ti, kdo tu žijí nebo sem jezdí za odpočinkem, nejsou dostatečně informováni, kde se vlastně nacházejí. Proto připravujeme aplikaci, kterou si návštěvník bude moci stáhnout třeba do chytrého mobilního telefonu a pak by před ním přímo na místě ve virtuální realitě tábory znovu povstaly ze země a on by jimi mohl procházet, do sluchátek by si pustil vzpomínky pamětníků, mohl by si prohlížet fotografie a archivní prameny. To by podle mne velmi pomohlo, aby lidé začali tato místa, která jsou hmatatelným svědectvím naší nedávné temné minulosti, vnímat jinak.

Co se vám honilo hlavou, když jste odjížděli po výzkumu domů? Byly tam nějaké emoce, nebo jste profesionál, který přemýšlí jen nad výsledky své práce?

Profesionál by si samozřejmě měl při samotném výzkumu zachovávat odstup, ale celkový zážitek byl velice silný. A to nejen tím, co jsme našli nebo že jsme na místě pracovali s pamětníky, ale také proto, že s námi pracovali naši studenti, se kterými jsme o tématu a dílčích výsledcích výzkumu diskutovali. 

Jak to vnímali?

Byly tam tři skupiny: naši plzeňští studenti, studenti z Holandska a z Kyrgyzstánu. Naši studenti o komunistické totalitě věděli hodně od rodičů a ze školy. Pro Holanďany to bylo něco naprosto nového, šokujícího. O komunistických represích v Československu z konce čtyřicátých a padesátých let slyšeli úplně poprvé, s komunistickými vězeňskými tábory se nikdy nesetkali. Naopak pro studenty z Kyrgyzstánu to nic nového nebylo. Kyrgyzstán jako součást Sovětského svazu zažil kruté stalinské represe, skoro každá kyrgyzská rodina byla nějak postižena a ve střední Asii bylo velké množství táborů. Jediné, čím byli kyrgyzští studenti překvapeni, bylo zjištění, že stejné komunistické tábory jako u nich existovaly i jinde, z jejich pohledu daleko na Západě, ve vyspělé Evropě.

Pro studenty musely být tyto práce zajímavé asi i proto, že když člověk přemýšlí o archeologii, primárně má na mysli objev Pompejí nebo průzkum mayských pyramid. Určitě ho nenapadne pracovní tábor z období před necelými sedmdesáti lety. Jak reagovali na tohle?

Ve střední a západní části Evropy jsou archeologická zkoumání různých lokalit z 20. století již poměrně běžná. Ukazuje se totiž, že archeologie může svými metodami přinést cenná svědectví i pro poznání nedávné minulosti, zejména když další historické prameny nejsou k dispozici nebo jejich svědectví je odlišné. Takže pro studenty z Holandska nebo z Čech to nebylo metodicky nic zase tak nového. Naopak ve Střední Asii je archeologie považována přesně za ten obor, který se zabývá minulostí vzdálenou stovky a tisíce let a kyrgyzští studenti byli tedy překvapeni, že se takto dá zkoumat i období nedávné.

Jaké pro vás osobně zanechaly jáchymovské tábory poselství pro současnost i pro budoucnost?

Jedno z velmi působivých poselství spočívá v tom, jak velice rychle se může zcela změnit charakter krajiny. Podíváte-li se na letecké snímky z roku 1938, uvidíte hřebeny Krušných hor jako idylickou kulturní horskou krajinu s hustým osídlením, s množstvím vesnic, osad i rozesetými samostatnými drobnými usedlostmi, pastvinami a polnostmi. 

Vystřelená nábojnice pod jednou strážní věží (Nikolaj). Foto: Pavel Vařeka
Vystřelená nábojnice pod jednou strážní věží (Nikolaj). Foto: Pavel Vařeka

Pak se podíváte na snímky z roku 1952 a vidíte vysídlenou krajinu z níž bylo původní obyvatelstvo vyhnáno, území masových represí, krajinu uranového gulagu, která je plně industrializovaná – a zároveň víte, že celá tato proměna je založená na nesvobodné, otrocké práci desítek tisíc vězňů. Jen ostnatými dráty tu bylo obehnáno více než sto hektarů! 

A dalším mávnutím kouzelného proutku tohle všechno mizí a na konci šedesátých let tu najednou uvidíte krajinu masové rekreace. Na místech táborů stojí podnikové zotavovny, kam se jezdí rekreovat pracující z celé republiky. To je naprosto neuvěřitelné. Během třiceti let se charakter území třikrát diametrálně proměnil. A od roku 2019 je celé území zapsáno na světový seznam kulturního dědictví UNESCO jako Hornický region Krušnohoří, což snad otevírá novou budoucnost.

Ruští agenti zůstali a stále plní zadání: se Sovětským svazem na věčné časy

/ /
Eugenie Číhalová při natáčení pro Paměť národa v roce 2018. Foto: Paměť národa
Eugenie Číhalová při natáčení pro Paměť národa v roce 2018. Foto: Paměť národa

Eugenie Číhalová, jejíž tatínek, důstojník Bílé armády Jevgenij Feofilovič Djukov, našel v prvorepublikovém Československu útočiště před bolševiky, varuje před neustávající aktivitou ruských agentů na našem území.

Již tři týdny žijeme událostmi, které mnohé šokovaly. Ovšem ne tak moc ty, kteří sledují situaci v Ruské federaci. Ne čas od času, ale minutu po minutě eskalují naše vzájemné vztahy, zvlášť když jsou podporovány suitou kolem prezidenta. Tato snaha by byla někdy až úsměvná, kdyby nebyla pro nás tak smutně nechutná.

Vyhoštění osmnácti ruských důstojníků, kteří již opustili naši republiku, je v podstatě jenom symbolika, vždyť jich zde je stále jako máku, je to jenom vršek ledovce. Mějme na mysli, že ruští poradci a agenti odsud nikdy neodešli, zůstali zde stále jako hlídací psi a naše tehdejší orgány bez nich neudělaly jediný krok, a tím plnili zadání – se Sovětským svazem na věčné časy. Nic se nezměnilo ani po roce 1990, kdy se otevřely brány páté koloně, a ne malé.

Eugenie Číhalová (1944) patří mezi potomky emigrantů, kteří přišli na počátku 20. let 20. století do Československa z bývalé Ruské říše. Její otec důstojník Bílé armády Jevgenij Feofilovič Djukov v Praze vystudoval medicínu díky tzv. ruské pomocné akci. Po studiích si zařídil praxi na Smíchově a seznámil se s maminkou Eugenie Erikou Kaprasovou, která pracovala v Radlicích jako pomocnice u porodní asistentky. Po svatbě začali pracovat společně a brzy se narodili Eugenie a rok po ní bratr Vladimír. Otec Eugenie unikl po válce jen o vlásek odvlečení do Sovětského svazu. Od dětství věděla, že má ruské kořeny, i když otcovy příbuzné v Rusku nikdy nepoznala. Vystudovala střední zdravotnickou školu a po dvou letech v Nemocnici pod Petřínem mohla začít studovat medicínu na Karlově univerzitě. To bylo v uvolněnější atmosféře šedesátých let, která skončila příjezdem sovětské armády v srpnu 1968. Eugenie se zapojila do protestních akcí a vycestovala s přítelem Jiřím do Jugoslávie, kde se v roce 1969 na ambasádě v Záhřebu vzali. Rozhodli se vrátit do Prahy, i když Eugenie nemohla pokračovat ve studiu. Našla pracovní uplatnění jako laborantka a později odborná asistentka v Ústavu klinické a experimentální chirurgie v areálu Thomayerovy nemocnice, ze kterého se stal Institut klinické a experimentální medicíny, a Eugenie v něm pracuje dodnes.

Zdálo by se, že se k nám i nadále přesunují ti, kteří jsou pro svá přesvědčení nepohodlní tamější vládě, současně s nimi však přichází zcela jiný typ, který zde nehledal lepší podmínky k životu; přicházeli tvrdí byznysmeni a rychle zaujali místa, která jim vyhovovala, samozřejmě s podporou těch, kteří potřebovali naopak podporu jejich. A ponenáhlu vidíme, že nová, tzv. Britská čtvrť v Praze není Britská, ale zdá se, že se sem přestěhovala ta bohatší část Moskvy s celým Arbatem. To samé v Karlových Varech, Brně, Ostravě.

Vyrostly zde ruské školy, ruské školky, ruské nemocnice, odborná lékařská pracoviště, právnické služby, a proč ne, i jiné skupiny mají tyto služby, ovšem zde se jedná o soustavné zabydlování se těch, kteří zde ani nepožadují občanství, a tak je s podivem, že nakupují a pronajímají byty ve velkém, skupují pozemky a staví na nich domy, zakládají monastýry. Jsou přesvědčeni, že sféra vlivu jim v podstatě patří dodnes, a tak se i podle toho chovají.

Měli bychom být více ostražitými

Po události, která překvapila celý demokratický svět, bychom měli býti více a více ostražitými, pozorně sledovat ty, kteří žádají o vízum, o občanství, neprodávat jim jen tak půdu a nemovitosti.

Portrét Eugenie Číhalové pro výstavu Nejsme tu sami s fotografiemi prezidenta Masaryka a jejího otce, které pro ni symbolizují ČR. Foto: Lukáš Žentel
Portrét Eugenie Číhalové pro výstavu Nejsme tu sami s fotografiemi prezidenta Masaryka a jejího otce, které pro ni symbolizují ČR. Foto: Lukáš Žentel

My ani netušíme, čím vším zde vládnou, příklady se nyní vynořují z hlubin, o kterých jsme neměli ani zdání. Se svými rodinami zde provozují nelegální byznys, někdy až na hranici kriminality. To vše je jaksi přehlíženo, proč, to ví jen ti, kteří vědí, přihlížejí a nekonají. Česko se tak ukázalo jako vysoce kontaminované ruskou dezinformací a zákeřnou propagandou s využitím řady příslušníků proruské páté kolony, s ohromnou podporou našich obyčejných a naivních adorantů Ruska.

Jsou mezi námi přímo prorostlí jako plíseň, jejich práce spočívá v dezinformaci, máme mnoho příkladů, kdy zásadně zasáhli do našeho dění, ať již to byl radar v Brdech, nebo zásah do našich prezidentských voleb, a jejich denní práce v proruském tisku je permanentní podporou ruské politiky. Já osobně to sama vidím i ve své práci pro vládní Radu pro národnostní menšiny, žijí mezi námi Rusové, hlásící se k ruské menšině, ale i ti, již nemají naše občanství.

Mnozí Rusové s naším občanstvím zapomínají, že již nejsme vazalem bývalého Sovětského svazu, ale že žijeme v demokratickém státě a že chtějí-li u nás žít, musí si osvojit principy demokracie, na kterou nejsou zvyklí, a proto jim tolik vadí zástupce pro ruskou menšinu, proto jim vadí spolek Ruská tradice, tvrdíce, že nechápeme nově příchozí, že lpíme na starých zvycích.

Ano, byli jsme vychováni k úctě ve svobodu člověka, proto sem i naši předkové přišli, a také proto, aby pro svůj původ či názory nebyli vyvražděni doma bolševiky, tak jako miliony těch, kteří zůstali. K odkazu bolševiků se stále, ať veřejně či skrytě, hlásí. Jejich nenávist se projevila v poslední době k našemu souhlasu s odstraněním sochy Koněva či k instalaci pomníku vojákům ROA (Ruské osvobozenecké armády, tzv. Vlasovců) v Řeporyjích. Jejich útoky byly již skutečně až za hranicemi možného.

Proto nyní, kdy se naskytla možnost jasně formulovat naše vzájemné vztahy bez zasahování těch, kteří jsou zde i nadále instalováni pro podporu vzájemných vztahů, udělejme si pořádek, tak, jak se to sluší a patří mezi slušnými sousedy. Do té doby snad ani není možné, abychom tento stát, který veřejně vraždí své kritiky, nazývali naším přítelem. A vyzýváme všechny, včetně toho, kdo sedí na Hradě a v Lánech, a skrývají se za tzv. spoluprací, aby se zamysleli nad svým jednáním: zastupujete Českou republiku, a ne Ruskou federaci, která je pokračovatelem Sovětského svazu. A uvědomte si, že dodnes jenom při vyslovení názvu tohoto státu ještě dnes mnoha lidem běhá mráz po zádech.

Mnozí v naší menšině jsme potomky těch, kterým nezbývalo po občanské válce nic jiného než opustit svoji vlast. Byli přijati v neskutečné akci prezidenta Masaryka, v rámci tzv. ruské pomoci, vystudovali zde a stali se řádnými občany Československa. Ale nakrátko. V roce 1945 dorazili s maršálem Koněvem do Prahy i agenti sovětské kontrarozvědky SMĚRŠ (Smrt špionům). A ti, kteří se uchýlili pod křídla Československé republiky, byli odvlečeni do gulagů a odsouzeni na deset až patnáct let. Protože to, že bojovali proti bolševikům, se v té zemi neodpouští. V zemi, kde mezi válkami popravili cca 1300 našich občanů, nevinných, odsouzených ve vykonstruovaných procesech jako špioni.

Netýká se to těch Rusů, kteří ať již v Rusku, či za jeho hranicemi všemi svými silami bojují za svobodu, za slušnost a slušný život, stále v ohrožení života. A tyto lidi my budeme podporovat ze všech sil, je to náš závazek v boji za svobodného člověka, ať je kdekoliv na světě.

A věřím, že to dokážeme, věřím, že již brzy budeme dál.

Text projevu, který Eugenie Číhalová pronesla na demonstraci Milionu chvilek pro demokracii na Václavském náměstí 29. dubna 2021

Žáci zpracovávali reportáže o sudetských Němcích, banderovcích i srpnu 1968

/ /
Žáci zpracovávali reportáže o sudetských Němcích, banderovcích i srpnu 1968

Měsíce se děti kvůli Covidu učily distančně z domova. Do online prostředí se přesunuly kroužky i skauting. Přes 2000 dětí se přesto zapojilo do vzdělávacího projektu Příběhů našich sousedů. Jejich práci mapuje aktuální vydání rozhlasových Příběhů 20. století.

Žáci během uplynulých měsíců vyzpovídali on-line na 600 pamětníků, vytvořili stovky reportáží a příběhů. Po vyučování, distanční formou, se žáci a studenti zkontaktovali se seniory a přes počítač s nimi natočili jejich vzpomínky na 20. století. S pomocí učitelů a profesionálních novinářů pak vytvořili scénáře a smíchali rozhlasové reportáže. Některé z nich jsou nejen technicky kvalitní, ale překvapují i samotnými příběhy, které žáci objevili. Pamětníci dětem vyprávěli o sudetských Němcích, o osvobození americkou a sovětskou armádou na konci druhé světové války a o banderovcích, převažují vzpomínky na srpen 1968, často vyprávějí o buzeraci, kterou zažívali na vojně před rokem 1989.

Příběhy našich sousedů jsou pilotním vzdělávacím projektem Post Bellum pro základní a střední školy. Dvou- až pětičlenné žákovské týmy, kterých jsou stovky po celé ČR, mají za úkol zdokumentovat jeden konkrétní příběh žijícího pamětníka. Během půl roku žáci vzpomínky zpracují pro Paměť národa. Z nahrávek tvoří reportáže, komiksy a jiné literární formy. V roce 2020 se do projektu zapojilo 388 českých škol s více jak 2200 žáky a studenty, kteří pod vedením 442 učitelů zdokumentovali v 559 žákovských dokumentaristických týmech téměř 600 pamětnických příběhů.  I o letních prázdninách – v červenci a srpnu pořádá Paměť národa pro pražské žáky 8. a 9. tříd a studenty středních škol a učňovských oborů tzv. příměstské tábory. Týdenní dokumentaristické a divadelní workshopy s názvem „Cena svobody a demokracie“ jsou pro účastníky zdarma.

Válka Volyňáky zbídačila

Studenti z gymnázia ve Frýdlantu zaznamenali vyprávění místní rodačky Hany Jandové, která pochází z rodiny Volyňských Čechů. Její tatínek se narodil v obci Volkov jižně od Lucku, maminka ve vesnici nedaleko Žitomíru na Ukrajině. Tímto územím prošla za války několikrát fronta. Paní Jandová předává svědectví, které jí vyprávěli rodiče. Jejich rodina byla okradena a zbídačena občanskou válkou. Západní Volyň, polské území, v roce 1939 obsadil Sovětský svaz. Po roce 1941 území okupovalo Německo. V roce 1944 se z východu probojovala územím Rudá armáda. Sovětská správa na Volyni zaváděla kolchozy, znárodňovala, sedláky s většími polnostmi lidoví komisaři posílali do sovětských gulagů. Nacistická správa zase likvidovala židovské obyvatelstvo a rozdmýchávala nacionalistické vášně.

Banderovci kradli, znásilňovali a muže oběsili

Zvláště mezi polskými a ukrajinským obyvateli panovalo napětí, které eskalovalo v občanskou válku: „Banderovci byli sousedé. Přes den se chovali normálně. V noci chodili do vesnic a brali všechno, ženy znásilnili. Když se lidé bránili, tak muže oběsili, ráno viseli před domem na stromě. Lidé na Volyni žili v bídě,“ vypráví dětem Hana Jandová.

Hana Jandová, zdroj Paměť národa/Příběhy našich sousedů
Hana Jandová, zdroj Paměť národa/Příběhy našich sousedů

Její rodiče z Volyně utekli v roce 1945. Cestovali týdny v dobytčím vagóně. Svůj majetek museli nechat na Ukrajině. Ve Frýdlantu si zabrali opuštěný dům se stodolou a velkou zahradou po odsunutých Němcích: „Němci utíkali, jako my jsme utíkali z Ukrajiny. Brali si jen to nejnutnější, tak to tady po nich zůstalo.“ Volyňáci ve Frýdlantu hospodařili na polích až do chvíle, kdy jim tento původně německý majetek zabavili komunisté během kolektivizace: „Vzali nám hlavně pole a louky, co jsme měli, a odvedli nám naši krávu Malinu. To jsme všichni obrečeli. A jeden z rodiny musel povinně jít pracovat do JZD. Jenomže naši už měli zaměstnání, tak šel dědeček, který tam jezdil s koněm,“ vypráví paní Jandová, jejíž nejsilnější zážitek pochází rána 21. srpna 1968, kdy jí táhlo na patnáctý rok. 

Maminka plakala, že už další válku nechce

 „Byl takový krásný, slunný, letní den. Jednadvacátý srpen 1968. Ráno k nám přiběhl brácha do ložnice a volal: ‚Holky vstávejte! Vojáci mají cvičení. Je plné nebe letadel.‘ To byl hrozný hluk, to si nedovedete ani představit. Bylo asi deset hodin, když přiběhli naši. Ať rychle jdeme domů, že nás okupují sovětská vojska, že asi bude válka. No, my jsme to moc nechápali. Domů se nám nechtělo, ale museli jsme. Doma nám to všechno vysvětlili. Mamka pořád brečela, že bude válka, že už si válku zažila, že ví, co to je,“ vzpomíná na dětské trauma paní Jandová, jejíž vyprávění zaznamenaly studentky Adéla Kawulyczová, Leona Košková, Barbora Kozlovská, Milena Sahakyanová a Barbora Vernerová, vedla je paní profesorka Martina Košková z Gymnázia Frýdlant.

Tým Příběhů našich sousedů během distančního natáčení, zdroj Paměť národa/Příběhy našich sousedů
Tým Příběhů našich sousedů během distančního natáčení, zdroj Paměť národa/Příběhy našich sousedů

V aktuálním dílu rozhlasových Příběhů 20. století zní přesně jedenáct žákovských a studentských reportáží, které vznikaly v době lockdownu převážně distanční formou.

 

Pro víru za mříže. Příběh politického vězně Radomíra Janhuby

/ /
Během studií VŠCHT, 80. léta. Pamětník druhý zprava. Zdroj: Archiv pamětníka
Během studií VŠCHT, 80. léta. Pamětník druhý zprava. Zdroj: Archiv pamětníka

Útěchu před totalitou nacházel ve víře. Nakonec strávil patnáct měsíců na Borech a následný rok pod ochranným dohledem. Přišel o poslední zbytky svobody, práci a nakonec i iluze.

Přesto měl Radomír  štěstí – mnozí členové tehdy ilegální Církve sjednocení dopadli v 70. letech daleko hůře. „Každý z nás nosil v hlavě, jak to může skončit. Jen jsme nevěřili tomu, že to skončí až tak špatně,“ vzpomíná Radomír Janhuba.

Prozradil mi, že toho ví mnohem víc a že není obyčejný katolík

Radomír Janhuba, rodák z Uničova, přišel na svět 28. února 1954. Vyrůstal v názorově nejednotném prostředí. Matka Věra po tíživé zkušenosti života během války sympatizovala s komunistickou ideologií. „Ona vždycky říkala: ,Víš, Radku, když my jsme měli takovou bídu a já si pamatuju, že farář měl v neděli k obědu husu, a my jsme neměli nic. A pak bylo po válce a komunisti přišli s těmi hesly, tak jsem se k nim dala.‘“ Otec Miloslav byl přitom opačného ražení. „Často doma vedli takové hovory. Její činnost mu byla proti srsti, protože byla často na těch stranických schůzích. On byl bouřlivák, ale vždycky jenom doma.“

Radomír se názorově přikláněl k otci, a to už od 60. let, kdy navštěvoval mohelnickou devítiletku. „Velmi brzy jsem začal vnímat politickou situaci, která tady byla. Znepokojovala mě.“ Po srpnové invazi 1968 se pak – ve svých čtrnácti letech – častokrát pouštěl i do debat s okupanty. „S těmi vojáky jsme mluvili každý den, oni v Mohelnici stáli celé dny, a ani nevěděli, kde jsou, proč a jak dlouho tam budou stát. Tak říkali naučené věty, že je tady kontrarevoluce a že nám přišli pomoct. My jsme se jim to snažili vysvětlit ze svého hlediska, že jsme tady žádnou kontrarevoluci neviděli. Ty diskuse končily v mlze.“

Radomír Janhuba v 80. letech. Z​​​​​droj: Archiv pamětníka
Radomír Janhuba v 80. letech. Z​​​​​droj: Archiv pamětníka

Od roku 1969 Radomír studoval střední průmyslovku v Olomouci, v absolventském roce 1973 navázal styky s tehdy ilegální Církvi sjednocení. Vůbec poprvé v mohelnickém muzeu. „Tam byl přítomen Michal Glonda, tehdy tam připravoval svoji diplomku na archeologii v Bratislavě. A protože byl věřící, tak pořádal večery na téma Bible a víra. Já jsem tam začal chodívat a ten Michal Glonda mi potom prozradil, že toho ví mnohem víc, než tam je řečeno, a že není obyčejný katolík.“ Od té doby se Radomír pravidelně účastnil společných večerů v Olomouci a Mohelnici – se zmíněným Michalem Glondou, jeho bratrem Janem a Josefem Valčekem. Všichni jmenovaní nakonec skončili ve vězení.

Najednou zvonění před dveřmi, do bytu vtrhla StB

„Scházeli jsme se co možná nejčastěji. Ve dvojicích nebo trojicích. Dvakrát jsem se zúčastnil i celostátního setkání v Praze a Bratislavě, kde jsem potkal asi padesát členů té církve. Většina byli Slováci,“ vzpomíná na ilegální setkání, během kterých se především diskutovalo – o filosofii, víře, církvi. Jenomže diskuzím doba příliš nepřála. „Od samého počátku všichni věděli, že nebude možné tu církev v Československu legalizovat. No a existovala obava, že to bude proti vůli vnitrostátním bezpečnostním orgánům. Bylo jasné, že jsme v hledáčku StB, a každý z nás nosil v hlavě, že to může skončit špatně. Jen jsme nevěřili tomu, že to skončí až tak špatně.“

Církev sjednocení, též Moonisté, vznikla v 50. letech v Koreji. Ve veřejném prostoru se o ní dodnes mluví často v souvislosti se sektářstvím a manipulativními praktikami – i kvůli kontroverzní postavě jejího zakladatele reverenda Son-mjong Muna nebo kvůli pořádání hromadných sňatků. Religionistka Andrea Beláňová však svým výzkumem[1] zpochybňuje takto stereotypní a zjednodušující pohled. Realita zkrátka nebývá statická a jednostranná – jenomže takovou myšlenku soudruzi nepřipouštěli, a členství v církvi tak pro devatenáctiletého Radomíra Janhubu předně nabízelo možnost, jak alespoň částečně upozadit tlak normalizační každodennosti. „Neustálé šikanování veřejnosti, furt jenom řeči … Byl jsem toho přesycenej, tak mě to zaujalo.“

V září 1973 nastoupil Radomír do prvního ročníku ostravské Vysoké školy báňské, tou dobou bydlel společně se zmíněným Janem Glondou, který v Ostravě pracoval. „Najednou 25. nebo 24. září ráno zvonění. Do bytu vtrhla StB a odvedli nás.“ Po celodenním výslechu Radomíra Janhubu pustili, zatímco Jan Glonda nastoupil do vazby. „Musel jsem se zavázat k tomu, že neopustím Ostravu, že budu chodit jenom do školy a v žádném případě nebudu pokračovat v jakékoliv podobné činnosti. Tam jsem jim to slíbil, a když mě pustili, tak jsem mazal tramvají rovnou do Poruby a vlakem jsem jel hrdinsky do Olomouce. Tam jsem navštívil Jožu Valčeka ve Chvalkovicích a hned jsem mu zatepla sdělil, co se stalo.“

Bachaři zkoušeli, co si můžou dovolit

Přibližně za měsíc následovala další razie StB. „A to už mi řekli: ,Pane Janhuba, vy jste nás neposlechl, vy jste se scházel s panem Valčekem a my si vás tady necháme.‘“ Následoval pětiměsíční pobyt ve vazbě. „Tam pořád probírali, jak jsme byli nepřátelští vůči socialistickému zřízení, že nás společnost nechala studovat, a my jsme se jí takhle odvděčili. To jsme poslouchali pořád, od rána do večera.“ V dubnu 1974 proběhl soud, nejprve v Olomouci, pak v Ostravě. Před vyřčením konečného verdiktu museli příbuzní opustit soudní síň. Rozsudek zněl patnáct měsíců za pobuřování a následný rok pod ochranným dohledem. Trest si Radomír odseděl na plzeňských Borech.

„V úseku číslo 1 v přízemí byli ‘politici‘. Označovali nás na oděvu bílým pruhem, aby každý, kdo s námi přijde do kontaktu, hned věděl, že jsme protistátní.“ Celu sdílelo deset vězňů, údajně převládaly dobré vztahy. „To bylo pro ně vlastně kontraproduktivní, oni nás izolovali, označili nás pruhem, udělali z nás špinavou smečku, ale de facto nám prospěli, protože jsme byli pořád spolu. My jsme neměli mezi sebou žádné násilníky, to byla samá inteligence.“ Totéž se nedá říci o bachařích. „Někteří nám příliš nevadili, ale často tam byli i násilní alkoholici, kteří se tam potáceli v podnapilém stavu. A někteří i zvedli ten obušek. Zejména v korekci, kde byl vězeň odkloněn od ostatních. Nahoře jsme bydleli po deseti, tam se takové věci příliš neděly, ale tam dole v korekci zkoušeli, co si můžou dovolit.“ 

Radomír Janhuba v 80. letech. Zdroj: Archiv pamětníka
Radomír Janhuba v 80. letech. Zdroj: Archiv pamětníka

Dodejme, že během akce s krycím názvem Familia zaměřené proti Církvi sjednocení byly v letech 1973 a 1974 odsouzeny bezmála dvě desítky vyznavačů této církve. Rozdaly se tresty do pěti let, přičemž většinou šlo o studenty vysokých škol, průměrný věk odsouzených nepřekračoval 25 let.[2] Trest si odpykávala i Marie Živná, která v roce 1974 – ve svých čtyřiadvaceti letech – ve vězení zemřela, a stala se tak – dle samotného korejského zakladatele reverenda Muna[3] – první mučednicí Církve sjednocení. Náboženská hnutí režim velmi popuzovala a svědčí o tom i rozsah dodnes dochovaných spisů k akci Familia. Jen svazky, ve kterých figuruje jméno Radomíra Janhuby, čítají přes 3 000 stran.

Zákoutí moci

Po propuštění v lednu 1975 následoval rok ochranného dohledu. V té době Radomír pracoval u soustruhu ve fabrice MEZ Mohelnice. „Bylo to něco jako domácí vězení. Každý týden jsem musel jít do kanceláře VB, musel jsem se hlásit, musel jsem chodit jenom do práce a z práce. Nesměl jsem opustit město – kdybych chtěl, tak jsem o to musel požádat. Musel jsem pravidelně ukazovat výplatní pásku, dokládat, že pracuji, a strpět jejich vstup do domu – nepotřebovali žádné povolení.“ Sotva vypršela roční lhůta ochranného dohledu, přišel povolávací rozkaz na vojnu. Teprve pak skončilo čtyři a čtvrt roku dlouhé období dennodenního diktátu režimu. Psal se rok 1978 a čtyřiadvacetiletý Radomír Janhuba nastoupil na dělnickou pozici k Jihomoravským vodárnám a kanalizacím.

Vzpomínky Radomíra Janhuby pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum jen díky podpoře soukromých dárců. Budeme rádi, pokud se ji rozhodnete podpořit i Vy třeba drobnou částkou nebo vstupem do Klubu Paměti národa na https://podporte.pametnaroda.cz. Za případnou podporu děkujeme!

Dlouhodobou kontrolou nad každodenním životem komunisté docílili svého – vazby na církev se podařilo definitivně zpřetrhat. „Dá se říct, že jsme se úplně poztráceli, a já už jsem pak ani necítil potřebu se s tou církví semknout,“ vzpomíná Radomír Janhuba a dodává: „My bolševiky a StB dodneška podceňujeme, ale oni mysleli na zadní kolečka, hodně dopředu.“ I přesto ho znova přijali na vysokou školu – stačilo v přihlášce jednoduše nepřiznat minulost politického vězně. Pražskou Vysokou školu chemicko technologickou (VŠCHT) studoval dálkově při práci. „U vodáren jsem dělal dvanáctihodinové směny. To znamenalo ráno zapnout tři čtyři čerpadla a odpoledne je vypnout. A celou dobu jsem mohl studovat.“ Titul inženýra obhájil v roce 1985, 13 let po nástupu do prvního ročníku na ostravské VŠB. Dřív to zkrátka nešlo.

Ve vodárnách však nemohl vykonávat vedoucí funkce, a když se naskytla příležitost k odborné práci v Jaderné elektrárně Dukovany, režim opět zasáhl. „To byl poslední kopanec od estébáků. Už jsem měl podepsanou smlouvu a z vodáren jsem byl vyvázaný. Pak mi přišel dopis, kde bylo lakonicky, stručně napsáno: ,Vážený pane, váš nástup nebude realizován.‘ Tečka. Podepsán Jan Bastl.“ I v tomhle se režimu nedá upřít „úspěšnost“ – dokázal lidem krom svobody, zaměstnání a víry sebrat i iluze: „Přiznám se k jedné věci, nevěřil jsem do poslední minuty, že komunismus skončí. Měl jsem možnost nahlédnout až úplně na dno a do zákoutí té moci, viděl jsem tu provázanost udavačství a donašečství spolupracovníků. Ten systém pomahačů, udavačů, přicmrndávačů jsem znal, vídával jsem ho denně všude, a nevěřil jsem, že ten režim někdy padne.“

Náboženství únikem

O to sladší příchuť měla sametová revoluce. „Byl jsem velmi nadšený, že skončila vláda tady té lůzy.“ V roce 1991 byl Radomír Janhuba za své odsouzení rehabilitován. Závěrem dodejme, že se po revoluci ještě jednou – poprvé od svého zatčení – setkal i s členy Církve sjednocení. „Bylo to v první polovině devadesátých let na celosvětovém setkání v nějakém hotelu u Žďáru nad Sázavou. Tam byl opravdu celý svět – Korejci, Brazilci, Španělé. To setkání bylo poutavé, ale už mě to nezajímalo tolik, abych se znovu přimkl k té církvi. Prostě už tady nevládl ten totalitní režim a pro mě bylo náboženství únikem. Únikem od totalitního režimu.“

[1] https://is.muni.cz/th/uosp3/Belanova_Disertacni_prace.pdf

[2] https://is.muni.cz/th/uosp3/Belanova_Disertacni_prace.pdf

[3] MUN, Son M., 2010. Na cestě ke světu míru, lásky a harmonie. Praha: Ideál.

Subscribe to