„V obrazu dáváte barvám hranice a zákonitost,“ říká výtvarnice Květa Pacovská

/ /
Květa Pacovská, zdroj: Paměť národa
Květa Pacovská, zdroj: Paměť národa

Hravost, kreativita, ale i pracovitost a disciplína – to jsou umělecká přikázání malířky a ilustrátorky dětských knih Květy Pacovské. Seriál Umění v izolaci, 3. část. Jak se tvořilo umělcům v době cenzury?

„Je pro mě nepsaným zákonem každý den chodit do svého ateliéru a pracovat na obrazech. Není důležité, jestli maluji dvě hodiny nebo sedm hodin, ale že denně přijdu do toho prostředí a zabývám se myšlenkou, kam obraz posunu dál. Uvažovat o té věci je někdy důležitější než práce sama,“ říká Květa Pacovská v rozhovoru s Pamětí národa. 

Výtvarnou tvořivost objevovala už v dětství ve společnosti babičky, která uměla objevovat krásu v každodenních činnostech: „Vykrajovaly jsme z těsta hvězdičky, měsíčky. Všechno to mělo výtvarnou kulturu, bylo to nejen k jídlu, ale i hezké na pohled.“ Na první společně upletené vánočky vzpomíná jako na své první sochy. 

Kreativita pro ni byla útočištěm v období protektorátu, kdy zahynul její otec, operní zpěvák Otto Pacovský, i po únorovém komunistickém převratu roku 1948. V té době studovala malbu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v ateliéru legendárního Emila Filly. Od něj si odnesla recept, jak překonat jakýkoli tvůrčí blok: 

„Začněte pracovat a inspirace potom přijde.“ 

Květa Pacovská

„Já jsem se nikdy do politiky příliš nemontovala. Šlo to úplně mimo mě, věnovala jsem se jenom umění,“ říká Květa Pacovská k atmosféře padesátých letech. Jako tehdy čerstvá absolventka výtvarné školy neměla v padesátých letech k angažované tvorbě v duchu socialistického realismu vztah, a tak se zaměřila na ilustrování dětských knížek. Jednou z těch, které jí přinesly mezinárodní uznání, byly Pohádky z bramborových řádků Carla Sandburga. 

U schvalovacích komisí někdy narážela na to, že její výtvarný jazyk byl považován za „příliš moderní“ a pro děti „nesrozumitelný“, o to větší odezvu však její díla měla v zahraničí. Když ji v roce 1983 německé nakladatelství oslovilo, aby pro něj vytvořila ilustrovanou knihu o počítání Eins, Fünf, Viele, knížka nejenže sbírala ocenění, ale po ní následovaly další knihy o barvách, tvarech či abecedě, které vyšly v mnoha jazycích. 

Volnou tvorbu vedle toho vnímala jako příležitost ke svobodnějšímu, převážně abstraktnímu vyjádření. „Barva je emoce, znamená velice mnoho, dokáže vytvořit náladu. Všechny barvy jsou krásné, ale záleží, jak je použijete,“ formuluje svůj umělecký postoj. „Ale i forma je důležitá. Když barvu neohraničíte, můžete se v ní utopit... V obrazu dáváte barvě hranice a zákonitost.“ 

Superhrdinové z Moravy. Nová komiksová kniha o úspěchu našich krajanů ve světě

/ /
Z komiksu Martina Nekoly s názvem Moravané ve světě
Z komiksu Martina Nekoly s názvem Moravané ve světě

Český Marco Polo, pokrokový architekt nebo pracovitá členka Sokola. Kniha Moravané ve světě vypráví sedm životních příběhů o tvrdé práci a vybudování nové existence od nuly. Autor a badatel Martin Nekola jí chce inspirovat mladší generaci.

Proč jste se u své nejnovější knihy i předchozích projektů rozhodl pro formu komiksu? 

Fenoménu Čechoslováků v cizině se věnuji už dlouhodobě. Často jezdím přednášet a poměrně hodně publikuji. Abych jako badatel oslovil mladé lidi, a hlavně studenty, nemůžu jim podsouvat odborné statě a články s poznámkovým aparátem. To by mi omlátili o hlavu. Mnohem atraktivnější a odlehčenější jsou pro ně právě komiksy jako Moravané ve světě, které vycházejí i v anglickém jazyce. Už teď mám zpětnou vazbu z ciziny, že to děti vážně baví.  

Kniha popisuje sedm různých životů. Existuje mezi nimi nějaká dějová linka, která je propojuje? 

Mě na našich krajanech fascinuje především to, jak se dokázali prosadit ve zcela novém a neznámém prostředí. Odešli z domova, museli začít úplně od nuly a zvládli to. Všemi těmi příběhy se vine především jejich odhodlání, pracovitost a píle. Samozřejmě roli hrál i fakt, že ve správný čas narazili na správné lidi. U našich hrdinů se ukázalo, že když měli vizi, tak se jim i přes počáteční neúspěch naplnila. Jsou to fascinující osudy, které skoro nikdo nezná. Proto je chci představovat dál. 

„Celý svůj úspěch vybudovali na zelené louce.“

Všechny osudy vašich hrdinů jsou velmi poutavé. Máte i přesto nějakého oblíbence? 

Velmi mě zaujal příběh pana architekta Jana Hirda Pokorného. Žil v New Yorku a byl průkopníkem ochrany památek. Dříve se v Americe vůbec nehledělo na zachování historických budov. Jakmile se dům dostal do havarijního stavu, jednoduše ho strhli a na místě postavili něco nového. A právě pan Pokorný přišel se zcela novým konceptem, že by se některé historicky významné budovy měly zachovávat a renovovat. Tím se nesmazatelně zapsal do dějin newyorské architektury.

Každým hrdinou knihy se zabýváte od jeho narození až do smrti. Co vaše bádání obnáší a dá se vůbec říct, kolik času zabere jeden životní příběh času? 

Vždy je to proces na několik let. U pana architekta Pokorného jsem měl část materiálů už dlouho uloženou v počítači a postupně ji doplňoval dalšími poznatky z cest. Navštívil jsem jeho syna v Seattlu, který mi ukazoval rodinné fotografie, deníky a zápisky. Do Ameriky jezdím přibližně třikrát do roka a potkávám se s krajany, bádám a přednáším. Často komunikuji i po mailu s lidmi, kteří naše hrdiny znali, takže se asi nedá říct, jak dlouho můj výzkum trvá. 

„Snažím se nalákat studenty, aby jednoho dne šli v mých stopách.“

Moravané ve světě
Moravané ve světě

Máte dojem, že už se vám v zahraničí podařilo vystopovat většinu našich krajanů? 

Určitě ne. To je práce pro stovky badatelů. Jedná se o nekonečný příběh, protože Čechů a Slováků byly v cizině desítky, ne-li stovky tisíc. Z přednášek na středních školách mám zkušenost, že studenti na začátku usínají v lavicích. Ale ke konci mají oči navrch hlavy a osudy našich pamětníků jim přijdou poutavé. V osnovách škol na takové příběhy není čas. Občas za mnou pak přijdou s tím, že by o nějakém člověku rádi napsali třeba seminárku. To je pro mě ta největší odměna. 

Kromě komiksu Moravané ve světě vyšli také Čechoslováci anebo Pražané ve světě, a tak mě napadá, jestli se můžeme těšit třeba na Slezany ve světě? Nebo i jiné rodáky?

Tam se fantazii meze vůbec nekladou. Poměrně širokou působnost mají krajané například z Českých Budějovic a celých jižních Čech, takže bych právě je rád představil formou nového komiksu. Další zajímavou skupinou jsou čeští Němci, kteří v různých obdobích dějin odešli z naší země. Dostali se do všech možných koutů světa a prosadili se v mnoha oborech. Tohle téma si určitě zaslouží zpracovat a už se na něj moc těším. 

Existuje Čech nebo Slovák, u kterého vaše bádání začalo? 

Já jsem původně studovaný politolog, ne historik, takže mě vždy zajímaly dějiny politických stran nebo třeba volebních systémů. Disertační práci jsem napsal o Petru Zenklovi, což byl náš významný politik, který působil i v Americe v rámci demokratického exilu. Při pátrání po jeho osudu se ukázalo, že o něm není téměř nic známo. Jel jsem do Chicaga procházet jeho osobní archiv a při tom jsem narazil na spoustu dalších významných osobností. 

Tehdy jste tedy odstartoval pátrání po osudech našich krajanů?

Ano, přesně tak. Najednou se nabalila spousta zajímavých příběhů, organizací, událostí a já jsem pochopil, že mě bude exil po roce 1948 hodně bavit. Do toho mě začalo zajímat, jak to vypadalo v Kanadě, Británii nebo Austrálii a jsme zase na rozcestí… Dá se tomu všemu věnovat desítky let. Právě proto bych opravdu rád inspiroval mladou generaci ke stejné práci. 

Anglický překlad komiksu Moravané ve světě
Anglický překlad komiksu Moravané ve světě

Vy jste i koordinátorem projektu The Czechoslovak Talks. Vnímáte nějaký hlavní rozdíl mezi pamětníky právě z The Czechoslovak Talks a z Paměti národa?

Naše metoda určitě není jedinečná a rozhodně se nechceme porovnávat s Pamětí národa, která má své pamětníky velmi detailně zpracované. My se snažíme zaměřovat na moment, kdy lidé odešli z naší země a museli začít zcela novou existenci někde v cizině. Zabýváme se tím, jak se našim krajanům podařilo vybudovat svůj úspěch i přes všechny nelehké překážky. Byli bychom rádi, kdyby tyto příběhy inspirovaly naši mladou generaci. 

Projekt The Czechoslovak Talks shromažďuje životní příběhy československých krajanů ve světě. V jeho rámci vzniklo několik vzdělávacích historických komiksů s příběhy našich rodáků. Dva z nich s názvy Pražané ve světě a Moravané ve světě najdete na našem e-shopu Paměti národa v českém i anglickém jazyce.

Článek podpořil nadační fond nezávislé žurnalistiky.

Stonásobná přesila... Nevyrovnaný boj a zpackané vylodění na Kubě

/ /
Zdroj: z archivu Julia Gonzáleze Rebulla
Zdroj: z archivu Julia Gonzáleze Rebulla

V roce 1961 se Spojené státy pokusily o vylodění v kubánské Zátoce sviní. Cílem byl začátek rozkladu komunistického režimu. V konečných důsledcích akce ovšem vedla ke Karibské krizi. „Proč nám tehdy nikdo nepřišel na pomoc?“ ptali se pak dobrovolníci.

Mladí kubánští exulanti, kteří se dobrovolně zapsali k účasti na této akci, dostali falešné doklady, vojenskou uniformu a z Miami je letecky přesunuli do Střední Ameriky. První část výcviku probíhala v guatemalském Retalhueu, odkud je později přesunuli na základnu Trax a nakonec do Puerto Cabezas v Nikarague. Měli za úkol nad Kubou nejprve shazovat z letadel protikomunistické letáky, dokud nepřišel okamžik plánované invaze. 

„Upřímně, překvapilo mě, že je nás jen něco málo přes tisícovku.“

„Věděli jsme, že Fidel má ve zbrani stovky tisíc mužů,“ vzpomíná Julio González Rebull. To však měl být jen jeden z mnoha zádrhelů, které zapříčinily, že se z invaze stalo obrovské fiasko.

Sbal mu věci, je mrtvý

Dny před osudným 17. dubnem proběhly menší letecké útoky na Kubu, které však pokaždé zpět na středoamerické základny zahnala Castrova vzdušná obrana nebo technické podmínky. „Nikaragujská základna v Puerto Cabezas sloužila jako výchozí bod pro letadla, která v kubánském vzdušném prostoru vždy mohla strávit jen třicet minut, než se musela vrátit do Nikaraguy pro palivo,“ popisuje logistické detaily Jorge Giró Puyans. Došlo také k prvním ztrátám na životech: „Jeden z instruktorů mi řekl: ‚Julio, tys byl kamarád Martína, sbal mu věci, je mrtvý.‘ Na tenhle okamžik už nikdy nezapomenu,“ vzpomínal Julio González Rebull.

Mezitím však ke kubánským břehům mířily lodě s kubánskými vojáky: „Plán spočíval v tom, že 15. dubna se začne s ostřelováním, jehož cílem bude zničení nevalného Castrova letectva,“ popisuje Humberto López Saldaña a upřesňuje, že americké tajné služby měly potvrzené informace o první zásilce ruských stíhaček MIG, která měla na Kubu dorazit v květnu . Museli si s invazí pospíšit. „Nadšení bylo cítit na každém rohu,“ vzpomíná na výcvikový tábor a současně středoamerickou základnu pro celou invazi José Rafael Montalvo. Nechali se atmosférou uchlácholit i přesto, že řada z nich už měla o celé akci pochyby. „Byl tam nějaký člověk ze CIA. VždycJosé Rafael Montalvoky, když jsme se ho zeptali, kdy dorazí slíbené posily, odpověděl, že se nemáme čeho obávat,“ vypráví José Rafael. K obavám však byl pádný důvod, jak se mělo ukázat už za několik málo dní. 

„Od té doby mi naskakuje husí kůže vždy, když mi někdo řekne, že se nemám čeho bát…“ 

Tak mluví José Rafael o svém niterném strachu, který ho zaplaví i po více než šesti desetiletích po krveprolití v Zátoce sviní.

Brigáda 2506

Brigáda 2506 byla podle slov pamětníků projektu Paměť kubánského národa v podstatě skupina proticastrovsky smýšlejících mladých mužů, z nichž jen málokdo byl skutečně vojákem. Označení se vžilo ještě při výcviku v Guatemale – jeden z chlapců, kteří se tam cvičili na invazi, při výcviku zemřel. „Jeho číslo bylo právě 2506. Jmenoval se Carlos Rodríguez Santana a byl prvním, kdo padnul v boji za osvobození Kuby,“ uvedl Humberto Díaz Argüelles, někdejší ředitel Muzea Brigády 2506 v Miami, který po neúspěšné invazi strávil na Kubě téměř dva roky ve věznici El Príncipe.

„Téměř tři dny jsme se plavili po moři,“ vzpomíná Humberto López Saldaña. Dne 17. dubna 1961 konečně vyvrcholila invaze. První bojové akce byly poměrně úspěšné a podařilo se obsadit pobřeží Zátoky sviní mezi plážemi Playa Larga a Playa Girón. Jenže Fidel Castro zareagoval nebývalou silou a jeho protiútok sestřeloval letadla a potápěl lodě ve velkém. Krize začala, když šla ke dnu i loď Houston. Narychlo trénovaní neprofesionální vojáci naskákali do vody i se svou 50 kilovou výzbrojí a mezi vlnami a hemžením žraloků spousta z nich našla smrt. 

V podobně komplikované situaci byli i ti, kteří se vylodili na Playa Larga, v nejzazším cípu Zátoky sviní. Vydržet boj bez podpory ostatních jednotek bylo obtížné. Vojáci navíc do poslední chvíle nevěděli, kde přesně se vylodí – plány se několikrát měnily a nebyli dobře obeznámeni s terénem. 

„Byli jsme vojáci a měli jsme prostě střílet. Na žádné důmyslnější akce nebyl prostor,“ popisuje José Rafael Montalvo. 

Vypukla největší bitva za celou dobu. „Zaútočili na nás s celým praporem včetně asi sedmi nebo osmi tanků,“ dodává José Rafael. Po šestihodinovém masakru přišel rozkaz se z Playa Larga stáhnout na pláž Playa Girón, kde boj pokračoval. Vojáci invaze byli na pokraji sil – dva dny už nespali a nejedli a čekalo je ještě mnohem víc.

„V tu chvíli byla cesta plná ležících mrtvol. Byly všude, kam se dalo dohlédnout. Ležely mezi zničenými tanky a náklaďáky. Újma, kterou utrpělo Castrovo vojsko, byla obrovská. Když naše vojenská plavidla dorazila na pláž, dostali jsme rozkaz stáhnout se. Nemohli jsme tomu uvěřit, vždyť jsme je zrovna zastavili, byli úplně obklíčení. Nerozuměli jsme, proč bychom se měli stahovat. Když jsme začali pochodovat směrem k vozidlům, začali jsme zpívat kubánskou národní hymnu. V tu chvíli se nás zmocnily velmi silné emoce. Vyhrkly nám slzy. Laya Larga byla osvobozená. Byla svobodná.“

Kennedy se na nás vykašlal

Boj se odehrával ze všech směrů, které si jen dokážeme představit. V noci útočilo Castrovo letectvo. Ve dne se Kubánci zabíjeli muž proti muži – ti Castrovi proti těm proticastrovským. „Zabíjeli jsme se a dívali se při tom vzájemně do očí,“ popisuje detaily José Rafael Montalvo. Na okamžik zahlédli dvě americké lodě, které kousek od břehu připravovaly svá děla, to je v boji posílilo. „Pak se najednou otočily a odpluly,“ dodává José Rafael. Něco přes tisíc mužů, z nichž mnozí už v tuto chvíli padli, zůstalo v Zátoce sviní úplně sami za sebe.

I přes přesvědčení a nadšení kubánských vojáků, kteří bojovali za svobodu své vlasti, hrála v tomto boji zásadní roli americká vojenská podpora. Jenže sovětský vůdce Chruščov pohrozil přesunem jaderných hlavic na Kubu, a Kennedy proto z pomoci invazi nečekaně vycouval. „Ze začátku jsme byli velmi odhodlaní a přesvědčení o našem vítězství. Jenže naše letadla se dostala do obrovských potíží. Spojené státy americké, potažmo prezident Kennedy, nás zradily. On přislíbil pomoc při invazi, slíbil, že budou vykrývat vzdušný prostor, jenže se na nás vykašlal. Během operace Kennedy dal rozkaz zastavit vykrývání vzdušného prostoru, a nechal nás v tom samotné. Sami jsme to nemohli zvládnout. Celou dobu jsme doufali, že nám přijdou na pomoc,“ popisuje dramatické okamžiky neúspěšné invaze Jore Giró Puyans a dodává, že i pro americké vojáky, kteří Kubánce při invazi doprovázeli, byl Kennedyho obrat překvapením. Ani oni totiž neměli tušení o úmyslu americké vlády z vojenské akce vycouvat. Fidel Castro okamžitě situace využil a zahájil masivní ostřelování námořních sil.

Zátoka vepřů, či sviní?

Jihozápadní kubánská zátoka, která se v dubnu 1961 vepsala do učebnic dějepisu, se už jen svým pouhým názvem stala nástrojem komunistické propagandy. Bahía de Cochinos, jak zní původní název ve španělštině, do té doby neměl jazykové ekvivalenty. Mohlo by se zdát, že slovo cochino odkazuje ke španělskému slovu „vepř“, ale není tomu tak – v oné zátoce se totiž nevyskytovala prasata, ale duhová ryba, jíž se na Kubě říká právě cochino. Anglický překlad Bay of Pigs tuto geobiologickou skutečnost nezaznamenal a odkázal právě k jazykovému omylu s vepři, nicméně zůstal v rovině čistého a citově nezabarveného překladu. Zato tehdejší komunistický svět včetně toho československého si s překladem vyhrál ke svému prospěchu a namísto vepřů do názvu zátoky vsadil hanlivé – pro běžného člověka synonymní – „svině“, a to podle ideologického kánonu ladícího s odsouzením americké imperialistické invaze. Kubánská vláda nikdy nepotvrdila úmrtí vojáků invaze v Zátoce sviní a na blízkých plážích, kde se největší boje odehrály, natož aby vydala těla. Řada rodin (pokud měly šanci na ostrov vůbec vycestovat) své blízké po dlouhá léta na Kubě hledala, než si uvědomili, že jejich těla byla s největší pravděpodobností pohozena do masových hrobů Brigády 2506. Jejich památku uctil alespoň symbolicky projekt Memorial Cubano (Kubánský memoriál) v Miami. Mezitím na pláži Girón v ústí Zátoky sviní postavila Castrova kubánská vláda Muzeum intervence připomínající porážku imperialismu Spojených států…

Kde se stala chyba? 

Kubánci, se kterými jsme pro Paměť národa hovořili, do jednoho jako zlomový okamžik jasně považují Kennedyho stopku pomoci. „Americký prezident Kennedy byl tehdy v úřadu pouhé tři měsíce. On v tu chvíli opravdu nebyl tou správnou osobou, která by měla sedět na prezidentském místě. Při následujícím vývoji se to taky potvrdilo.“ 

„On se snažil udělat to tak, aby to nevypadalo, že Spojené státy americké se nějakým způsobem podílejí na celé operaci. Jenže to bylo zhola nemožné. Kde by asi parta Kubánců vzala takovou výzbroj, kde by asi vzala ta letadla?“

López Saldaña Humberto. Zdroj: Paměť národa
López Saldaña Humberto. Zdroj: Paměť národa

Tak mluví o tehdejší situaci Humberto López Saldaña, který ve chvílích našeho rozhovoru vedl miamské Muzeum Brigády 2506. „To, že nás Američané podporovali a vyzbrojovali, pro nás znamenalo naprostou jistotu vítězství. Absolutně a slepě jsme jim důvěřovali. Do té doby nikdy neprohráli žádnou válku – v té době ještě nebyl žádný Vietnam, zato druhou světovou válku jsme všichni stále měli v živé paměti. Mysleli jsme si, že Američané jsou nadlidé a superhrdinové, kteří vědí, jak vyhrát,“ analyzuje tehdejší naděje Eduardo Zayas-Bazán Loret de Mola, „žabí muž“, jak se během invaze říkalo výjimečným plavcům.

„Měli jsme čluny, na kterých jsme měli připlout na pobřeží… Jenže vůbec neodpovídaly požadavkům na takovou operaci,“ vypráví účastník vylodění. „Stejně tak ty lodě samotné. To byly obchodní lodě, vůbec nebyly dělané na takovou akci. No a ty zmiňované čluny, na kterých jsme měli doplout na pobřeží, tak to byly hliníkové loďky s přenosnými motorky o výkonu 40 koní,“ nešetří kritikou Humberto López Saldaña a neúspěch invaze částečně připisuje právě nedostatečnému vybavení. Eduardo Zayas-Bazán k tomu přidává i další obrovský omyl: „Velitel žabích mužů dobře znal okolí Zátoky sviní a bál se, že je tam mnoho útesů. Odborníci z Washingtonu ale řekli, že jsou to stíny na moři a že s vyloděním nebude žádný problém.“

Současně však také vzpomínají, že samotné plánování invaze mělo velké trhliny: „Počítali jsme s tím, že invaze bude vedena přes město Trinidad.“

„Jenže na poslední chvíli se plán změnil a rozhodlo se, že vylodění proběhne v Zátoce sviní. Tam ale jsou všude bažiny, což dělalo celou operaci o hodně obtížnější.“

„Trinidad byl přitom nedaleko pohoří Escambray, kde byli povstalci. Bylo by to mnohem snáze proveditelné,“ krčí rameny Jore Giró Puyans. V souladu s tím v neposlední řadě hrála roli i prostá čísla, tedy počty mužů na té které straně „barikády“. „Říká se, že na nás čekalo 50 tisíc vojáků Fidela Castra. Nás bylo něco málo přes tisíc. A bez pořádné výzbroje,“ vzpomíná Humberto Díaz Argüelles. 

Nazdar, sbohem, adiós

Podvod a zrada. Podraz. Smutek. a zklamání. Na dějinných událostech už kdokoli z nich těžko něco změní, zůstává jen hořká pachuť. Po neúspěšné invazi musel Jorge zůstat ještě další tři týdny na nikaragujské základně, než mu dovolili vrátit se do USA. Američané se podle něj totiž báli, že Kubánci by mohli začít veřejně mluvit o tom, jakým způsobem operace probíhala a co vedlo k jejímu neúspěchu. „V podstatě nás tam drželi jako zajatce.“ Návrat do Spojených států amerických se proto nesl v duchu velkého rozčarování. „Přivezli nás na vojenské letiště Opa-Locka v Miami…“

„Tam mi dali osmdesát dolarů a nazdar, sbohem, adiós. Nikdo mi to nikdy nevysvětlil. Bylo mi z toho velmi smutno,“ vzpomíná Jorge Giró Puyans. 

„Byla to tvrdá zkušenost. Cítili jsme se podvedení,“ vyjadřuje se ve stejném smyslu i Julio González Rebull.

Jorge Giró Puyans. Zdroj: Paměť národa
Jorge Giró Puyans. Zdroj: Paměť národa

Po neúspěšné invazi se vrátili zpátky „domů“ do amerického exilu, byť zklamaní, byli však na té šťastnější straně. Na Kubě stále zůstávaly stovky těch, kteří padli do rukou kubánských vojáků a nečekala je žádná zářná budoucnost. A další, kteří zatím ještě nepadli do zajetí, se po několik dalších hodin urputně snažili zachránit si život. „Jedli jsme živé kraby a pili jsme moč. A do hlavy se nám draly všemožné otázky: ‚Co s námi bude teď? Proč se nám tohle děje? Proč nám nikdo nepřišel na pomoc? Co jsme provedli, že jsme si zasloužili zrovna tohle? A když teď skočím do vody, kam poplavu?‘“ popisuje Humberto Díaz Argüelles. 

Všichni, kteří přežili, se nakonec ocitli v zajetí. Dehydrovaní, hladovějící a zranění prošli zdravotním ošetřením v nemocnici, odkud do jednoho putovali do věznice El Príncipe. „Náš transport zajatců projížděl cestou do Havany malými vesničkami provincie Matanzas. Jednou z nich jsme projížděli velmi pomalu, takže na nás pokřikovali místní lidé: ‚Žoldáci! Vrazi! Všechny vás popravíme! Zabijeme vás!‘“ vzpomíná Humberto López Saldaña.

Věznice El Príncipe nikterak neodpovídá svému „princovskému“ názvu. Hrad z 18. století z dob španělské kolonie je prolezlý vlhkostí, hnilobou a špínou. „V naší chodbě byl jediný záchod pro 150 lidí. Zpočátku jsem spal na podlaze. V nádrži na vodu několikrát plavaly mrtvé krysy,“ popisuje detaily Humberto López Saldaña. 

„Jídlo jako by ani žádné nebylo – ráno kousek chleba a kapka kávy. K obědu zpravidla sedm špaget, dokonce jsme je počítali,“ dodává další detaily Humberto Díaz Argüelles. 

Spousta rodin zajatců byla tehdy, v samotném počátku kubánského marxismu, ještě stále na ostrově. Při výjimečných návštěvách – když se vězňům zrovna poštěstilo – se ženy musely svlékat donaha, aby je za nimi vůbec pustili. 

Soudní líčení bylo dle slov pamětníků naprostou fraškou. „Došlo to tak daleko, že náš vlastní obhájce pro nás navrhoval trest smrti,“ hořce se směje Humberto López Saldaña. Všichni do jednoho, kteří měli v kubánské věznici shnít do konce života, se jednomyslně shodli, že nebudou vypovídat. „Drželi jsme při sobě, byla to obrovská zkušenost. Celá Brigáda 2506 se doopravdy semkla – vždyť jsme také měli nepřátele denodenně na očích. Ani jednou jsme neklesli na mysli,“ popisuje José Rafael Montalvo.

José Rafael Montalvo, 2021. Zdroj: Paměť národa
José Rafael Montalvo, 2021. Zdroj: Paměť národa

Mám pro vás dobrou zprávu. Nepopravíme vás

„Dva dny po soudu se v naší chodbě věznice najednou ve dvě hodiny v noci objevil sám Fidel Castro. Zaklepal, otevřel dveře a říká nám: ‚Jak se máte? Chovají se k vám dobře? Jak se cítíte, dávají vám dostatek jídla?‘ Jako by to byl náš nejlepší přítel,“ vzpomíná „žabí muž“ Eduardo Zayas-Bazán. „Oznámil nám: ‚Mám pro vás dobrou zprávu: nepopravíme vás, nikoho z vás nezabijeme.‘“

„‚Dostanete ale všichni třicet let natvrdo. Ledaže by za vás vláda Spojených států amerických zaplatila výkupné ve výši 62 milionů dolarů.‘“

„Uběhly dva dny od soudu a v naší chodbě věznice, kde bylo něco přes sto vězňů, se najednou ve dvě hodiny v noci objevil Fidel Castro. Zaklepal, otevřel dveře a říká nám: ‚Jak se máte? Chovají se k vám dobře? Jak se cítíte, dávají vám dostatek jídla?‘ Jakoby to byl náš nejlepší přítel. Řečnil tam přibližně dvě hodiny a jedna z vůbec prvních věcí, co nám oznámil, bylo: ‚Mám pro vás dobrou zprávu. Nepopravíme vás, nikoho z vás nezabijeme. Ale dostanete všichni třicet let natvrdo. Ledaže by za vás vláda Spojených států amerických zaplatila výkupné ve výší 62 milionů dolarů. Protože to, co jste spáchali, je odporné…‘ A tak dále. Řekl: ‚Proběhne to následovně: Za tři nejvýše postavené vojáky zaplatí 500 tisíc dolarů za každého. Ti bohatší z vás zaplatí každý 100 tisíc dolarů,‘ takových nás bylo tak 120 až 140. ‚A ten zbytek bude za 50 nebo 25 tisíc dolarů za kus.‘ Když jsme to slyšeli, hned jsme si říkali, že tohle přece nemůže vyjít a že tady strávíme dalších třicet let života.“

Eduardo rovnou dodává, že zaplacení takové částky se zajatcům zdálo jako naprosto nemožné. Mysleli, že je čeká 30 let v kubánském vězení. Znovu se spletli. 

Humberto Díaz Argüelles, 2021. Zdroj: Paměť národa
Humberto Díaz Argüelles, 2021. Zdroj: Paměť národa

V prosinci 1962 je naložili a odvezli zpět na pláž Girón, která byla svědkem největších masakrů. „Já jsem přesvědčen, že nás tam vezli, aby nás popravili, bylo nás čtyři sta nebo pět set. Ale někdo asi musel Fidelu Castrovi říct: ‚Nemůžeme přece povraždit tolik lidí,‘“ vzpomíná Eduardo. Nepopravili je. Tedy alespoň ne všechny. Ti, kteří přežili události před dokončením vyjednávání s USA, se na svobodu dostali postupně od dubna do prosince 1962 díky dojednané výměně. Za propuštění zadržených kubánská vláda dostala mimo jiné peníze, oblečení a léky v celkové výši 53 milionů dolarů. Humberto López Saldaña vzpomíná, jak když je vezli k letadlu, projížděli týmiž vesnicemi, jejichž obyvatelé jim ve dnech po neúspěšné invaze přáli oprátku. „Tentokrát už to byla o poznání jiná hesla. ‚Vraťte se!‘ Je zajímavé, jak se smýšlení lidí změnilo za tak krátkou dobudobu,“ shrnuje.

Ani po propuštění z kubánského vězení a návratu do USA pro řadu účastníků neúspěšné invaze boj neskončil: „Více než 300 osvobozených členů Brigády 2506 později narukovalo do americké armády. Ta touha osvobodit Kubu nás neopouštěla. A dnes po 70 letech je to úplně stejné,“ hrdě popisuje Humberto López Saldaña. „Byli jsme tam z jediného důvodu a ten byl velmi prostý – osvobodit Kubu a pak v ní žít jako ve svobodné zemi,“ popisuje v takřka vojenské stručnosti Humberto Díaz Argüelles.

Po návratu na Floridu na něj čekala celá rodina, stůl se prohýbal jídlem. Humberto ale místo toho v ložnici skákal na posteli štěstím. Po několik dalších desítek let stejně jako většina z těch, kteří vystupovali v tomto příběhu, nikomu své zážitky ze Zátoky sviní nevyprávěl. Stejně jako všichni ostatní je totiž považoval za samozřejmost. Stejně jako všichni ostatní se necítil jako hrdina. „Dobrých třicet let to nikoho nezajímalo a my, kteří jsme to zažili, jsme si to vyprávěli jen mezi sebou,“ hodnotí Humberto Díaz Argüelles. „Teď se ale lidé o naše osudy postupně začínají zajímat a chtějí vědět, jaké to bylo v Zátoce sviní…“

Paměť kubánského národa

Post Bellum natáčí v rámci projektu Paměť kubánského národa vzpomínky kubánských disidentů a aktivistů, kteří bojovali za svobodu na Kubě. Realizujeme ho společně s Florida International University od roku 2017 díky podpoře z Programu transformační spolupráce Ministerstva zahraničních věcí ČR. Paměť kubánského národa se zaměřuje na dokumentování příběhů kubánských disidentů a aktivistů, kteří bojovali za svobodu na Kubě. V rámci projektu rovněž pravidelně školíme kubánské dokumentaristy, aby mohli sami natáčet a zpracovávat kubánské příběhy. Od začátku projektu jsme na Paměti národa zveřejnili přes dvě stovky kubánských příběhů. Ty nejzajímavější z nich najdete v e-booku #LIBERTAD dostupném španělsky i anglicky.

Stovky lidí tou gilotinou sťali. Je skryta v depozitáři. Je to správně?

/ /
Mnichovská gilotina. Zdroj: DPA
Mnichovská gilotina. Zdroj: DPA

Byl to nástroj popravy stovek lidí, mezi nimi Sophie Scholl, členky slavné německé odbojové skupiny Bílá růže. Má být mnichovská gilotina veřejně vystavena? Pravnučka popraveného Karla Hladečka tvrdí, že ano. Bavorský stát to odmítá.

Sophie Scholl. Zdroj: Paměť národa
Sophie Scholl. Zdroj: Paměť národa

Gilotinou v mnichovské věznici Stadelheim nacisté za druhé světové války popravili na dvanáct set politických vězňů. Mezi nimi i odbojářku Sophii Scholl, jejího bratra Hanse a pět dalších členů slavné německé odbojové skupiny Bílá růže. Stejný osud potkal i českého odbojáře Karla Hladečka. Jeho prapravnučka Helena Novotná dostala na sklonku loňského roku zvláštní povolení gilotinu spatřit. A od té doby se zasazuje za její zpřístupnění veřejnosti. To ale bavorský stát odmítá a nechává ji na kusy rozebranou v depozitáři Bavorského národního muzea v Mnichově. 

„Byla jsem údajně první příbuznou oběti tohoto nástroje, která výjimku dostala. Jiným způsobem není možné se k nástroji dostat, není vystavován a neplánuje se to. A sice v souladu se závěry přijatými v rámci kulatého stolu pořádaného v roce 2014,“ sdělila Paměti národa paní Helena Novotná. 

Ztracená a znovuobjevená 

Rok 2014 byl pro budoucnost stadelheimské gilotiny určující, po dlouhých desetiletích ji objevili. Bezprostředně po válce se předpokládalo, že je nenávratně ztracena. Kolovaly zvěsti, že skončila v Dunaji, podobně, jako se nacisté ve vodách Vltavy snažili utopit její nechvalně známou sestrou z pražské Pankráce. Místo toho ale trouchnivěla ve věznici ve Straubingu, později v nedalekém Řezně. 

V roce 1974 se v tichosti dostala do depozitáře zmiňovaného muzea. „Až tehdy si bavorská justice zřejmě byla jistá, že gilotinu už nebude potřebovat,“ glosoval to sarkasticky ve svém článku Ulrich Trebbin z bavorského rozhlasu.

Právě novináři tohoto média v roce 2014 informace o existenci smrtícího nástroje zveřejnili. Poprvé tím také otevřeli otázku, zda nemá být gilotina součástí veřejné expozice. Příslušné zemské ministerstvo se postavilo proti tomuto nápadu. Rozhodlo se na základě doporučení kulatého stolu složeného z odborníků a pozůstalých, který zmiňuje paní Novotná. Mezi důvody patří obava, že by se morbidní přístroj mohl stát „vyhledávaným cílem turistů a voyerů“ stejně jako snaha „zachovat úctu k obětem“ a nezraňovat „city pozůstalých“.  

Nechte nás vzpomínat

S tím ale Helena Novotná nesouhlasí. „My, pozůstalí, tak nemáme možnost důstojné připomínky. Přála bych si, aby muzeum zřídilo pamětní místnost, kde by byla gilotina složena dohromady a důstojně vystavena,“ říká pravnučka Karla Hladečka. Šestatřicetiletý odbojář padl za oběť stadelheimské gilotině dne 19. září 1944. Doma v Čechách zanechal sedmiletou dceru a jeho syn se narodil jako pohrobek. Pohřben je v hromadném hrobě v lesoparku Perlacher Forst.

Jak snadné bylo se na stadelheimské popraviště dostat, vyprávěl pro Paměť národa Jiří Světlík, který gilotině unikl jen o vlásek. V lednu 1944 byl nuceně nasazen do Říše stejně jako celý ročník 1924. Jako frézař pracoval ve švábském městě Donauwörth. Byl přeškolen na válečnou výrobu, v továrně vyráběl dělostřelecké zaměřovače.

„Každýmu se chtělo domů. Mně taky. Tak jsme jezdili domů.“ 

Jiří Světlík na vojně (1947).
Jiří Světlík na vojně (1947).

Světlík vzpomínal, jak z nucených prací dojížděl za rodinou: „Ovšem sednout do vlaku to znamenalo na nejbližších hranicích průšvih, protože protektorát byl od ostatního území Říše oddělen státní hranicí,“ vyprávěl Jiří . „Když jsme jezdili vlakem, to jsme jezdili do Norimberka rychlíkem přes Cheb do Plzně. A tam se musela přejít hranice v Kozolupech na druhou stranu. Tak jsem přemýšlel, dumal, dumal, až jsem vymyslel krásnej fígl, jak se přes ty hranice dostat v tom vlaku. Šlo to jenom v jediným vlaku, kterej tam jel za celej den, to byl takzvanej Fronturlaubenzug, kterej vozil vojáky z dovolenky na východní frontu a zpátky zase do Evropy. A tam jsem vymyslel takový fígl, jak vylézt za jízdy na stupátko vagonu.“

Jiří Světlík jezdil domů pravidelně, občas také někomu pomohl a propašoval ho přes hranice. V červnu 1944 se ale doma zdržel déle, než měl dovoleno. Dostavil se do práce se zpožděním a byl zatčen. Obvinili ho z „napomáhání nepříteli a přípravy velezrady, z rozkladu branné síly německého národa“. Měl štěstí, že celé vyšetřování začalo jako vyšetřování absencí v továrně a prohřešek proti pracovnímu nasazení, takže záležitost nevyšetřovalo gestapo, ale Schutzpolizei (tzv. Schupo). Výslechy byly tedy mírnější a bez týrání. Vedl je vyšetřující soudce, jak bylo tehdy v Německu obvyklé.

Soudní budova pod palbou

Po konci vyšetřovací vazby v Donauwörthu měl být Jiří Světlík souzen Vrchním zemským soudem v Mnichově. Proto byl převezen do věznice Stadelheim. „Tam jsem čekal na ten soud. A přišel den předtím nálet, kterej hodně zplanýroval Mnichov. Justiční palác vyhořel do základů. Takže se druhý den nemohlo konat přelíčení. Ovšem důkladní Němci dávali spisy do krytů, aby nepřišly k nějaké úhoně. Takže spisy se neztratily, jenom ta soudní budova byla na maděru. A potom už to opravili natolik, že se mohlo ve sklepích tý budovy pokračovat v činnosti soudu dál. Takže tam byly ve sklepích udělaný kanceláře, soudní místnosti.“

„A tam jsem měl mít soud 4. dubna 1945. V té době stáli Američani na Rýnu a Rusové uzavírali kleště okolo Berlína. Hloubkaři likvidovali provoz na železnicích, takže svědkové z toho Donauwörthu nemohli přijet. Když mi pan státní návladní přednesl obžalobu, tak se předseda soudu zeptal, jestli se cítím vinen. Já jsem říkal: ‚Nein, unschuldig, ganz unschuldig.‘ (Ne, nevinný, zcela nevinný. – pozn. red.) Takže co měli dělat, dokázat mi to nemohli, tak se poradili a řekli, že se přelíčení odročuje na neurčito a odešli. A ten policajt, to byl takovej docela obyčejnej policajt s přilbou z papundeklu, mi povídá: ‚Jsi z toho venku.‘ A šli jsme zase zpátky na Stadelheim.“

Má být mnichovská gilotina veřejně vystavena? Zdroj: DPA
Má být mnichovská gilotina veřejně vystavena? Zdroj: DPA

Nacisty to neskončilo

V Mnichově zažil Jiří Světlík osvobození Američany a domů se dostával dobrodružně přes Rakousko, protože přes řeky nevedly mosty. Pracoval potom v tiskárně svého otce, kterou komunisté po vítězném únoru znárodnili. Pomáhal vězňům v uranových dolech na Sokolovsku, byl zatčen, vyslýchán a roku 1952 odsouzen na dvacet let za vyzvědačství a velezradu. V průběhu deseti let prošel těmi nejhoršími lágry a vězeními, které tehdejší režim v Československu provozoval. Za svoji odvahu a obětavost obdržel Cenu Paměti národa. Zemřel v roce 2022.

To všechno by se nejspíš nestalo, kdyby byl Jiří Světlík 4. dubna 1945 souzen. Jeho obvinění byla na danou dobu závažná, nejvyšší trest tedy připadal v úvahu. Gilotina podle zjištění německých historiků tehdy ještě byla ve Stadelheimu, do blízkého Straubingu ji nacisté evakuovali na korbě náklaďáku až 13. dubna společně se čtyřiceti pěti kandidáty na popravu, kterou se naštěstí již nepodařilo uskutečnit. 

Politická odvaha a kritické myšlení 

Je vystavení vraždícího nástroje v rozporu s důstojností obětí a poškozuje city pozůstalých? Pravnučka Karla Holečka je přesvědčena o opaku. Je jasné, že jde o téma citlivé. Vystavování artefaktů spojených s nacistickou érou navíc může vést k nemístné pozornosti neonacistů a jiných extremistů. Nelze se ale zbavit dojmu, že rozhodnutí schovávat vraždící nástroj v muzejním depozitáři může být i důsledkem nedostatku politické odvahy. Ten může být na překážku kritickému vyrovnávání se s vlastní minulostí, které je v Evropě stále potřeba. 

„Muzeum se jistě může rozhodnout nějaký předmět nevystavit, nehodí-li se do stálé expozice či krátkodobé tematické výstavy,“ říká František Štambera, vedoucí dokumentaristiky Paměti národa. „Připadá mi ale vskutku šokující, když je některý sbírkový předmět předem vyloučen z jakékoliv příležitosti ukázat jej veřejnosti.“

Třetí pochodeň. Před 55 lety se konal pohřeb Evžena Plocka

/ /
Záběry z pohřbu Evžena Plocka natočil a dvacet let schovával před StB Roman Fürst. Zdroj: archiv Rostislava Šímy
Záběry z pohřbu Evžena Plocka natočil a dvacet let schovával před StB Roman Fürst. Zdroj: archiv Rostislava Šímy

Jeho sebeobětování, protest proti nastupující normalizaci, je méně známé než činy studentů Palacha a Zajíce. Jihlavou ale tehdy otřáslo. Na pohřeb Evžena Plocka, otce rodiny a přesvědčeného komunisty, přišly tisíce lidí. Jak vznikl filmový záznam z tohoto pohřbu?

Jihlava, Velký pátek 4. dubna 1969. Po šesté hodině večer si v ulici Palackého nalévá Evžen Plocek hořlavinu za krk, na záda a hruď. V montgomeráku pak běží přes náměstí kolem kolotočů k pouťové střelnici. Ze šosu kabátu mu kape ředidlo, lidé se za ním s podivem otáčejí, táhne se za ním intenzivní zápach. 

Parte Evžena Plocka. Zdroj: Rostislav Šíma
Parte Evžena Plocka. Zdroj: Rostislav Šíma

Na pult střelnice pokládá složený papír se vzkazy: „Pravda je revoluční – napsal Antonio Gramsci“ a „Jsem pro lidskou tvář – nesnáším necit – Evžen.“ Odstoupí a o několik metrů vedle škrtá sirkou. Okamžitě vzplane obrovským plamenem a podle očitých svědků křičí: „Dvacet let jsem byl komunistou… Za Palacha!“ O pět dnů později 9. dubna 1969 vážně popálený Evžen Plocek umírá v jihlavské nemocnici.

Sebeobětování Jana Palacha v polovině ledna 1969 bezprostředně ovlivnilo Jana Zajíce, který se upálil 25. února. Oba dva byli v podobném věku, ze studentského prostředí a upálili se na protest proti potlačování lidských práv a svobod. Požadovali také zrušení normalizační cenzury. Zároveň chtěli svými činy dát najevo nesouhlas s pasivním přístupem československé společnosti, která po okupaci sovětskou armádou začínala projevovat známky únavy a nečinnosti .

Třetí pochodní burcující veřejnost z letargie se stal téměř čtyřicetiletý Evžen Plocek. Otec, měl jednoho syna, člen celozávodního výboru KSČ v jihlavském Motorpalu a stoupenec reformního křídla komunistické strany, do které vstoupil v roce 1955.

O vzniku krátkého filmu „Jsem pro lidskou tvář“ natočeném 12. dubna 1969 na pohřbu Evžena Plocka

Přecejen byl „velký zvíře” v Motorpalu

Evžen Plocek pracoval jako vedoucí obchodně technického oddělení strojírenského podniku Motorpal v Jihlavě. V konstruktérském oddělení Motorpalu pracovala i jeho manželka Zdena, za kterou často docházel. Jejím kolegou byl Roman Fürst, který díky tomu Evžena Plocka poznal blíže:

„Několikrát jsem s ním mluvil, a to i o politice. I když byl komunista, které já jsem neměl nikdy rád, tak s ním se dalo velice rozumně mluvit, byl mi sympatický. Věděl jsem, že byl předsedou partaje, ale měl takové rozumné názory, že se s ním dalo mluvit o všem. Nebránil se ani kritice.”

Evžen Plocek (vlevo) s kolegy z Motorpalu kolem roku 1955. Zdroj: Aleš Plocek
Evžen Plocek (vlevo) s kolegy z Motorpalu kolem roku 1955. Zdroj: Aleš Plocek

V říjnu 1968 do Motorpalu nastoupil tehdy devatenáctiletý Josef Dostál, který se s Evženem Plockem osobně seznámil už dříve. K Plockovým přišel jako budoucí ženich Evženovy neteře Karly Mizlerové. Dodnes si přesně pamatuje jejich první setkání:

„Překvapilo mě jeho vstřícné chování. Samozřejmě jsem byl připraven na to, že je vysoce postaveným úředníkem v jihlavském Motorpalu. Měl jsem trému, to se přiznám, ale měl v sobě takové fluidum, že ze mě obavy spadly. Hned mě přijal, což mě překvapilo, protože jsem čekal opatrné oťukávání a to se tehdy nestalo. Nabídl mi tykání, ale mně to bylo hloupé.“ 

Po invazi vojsk Varšavské smlouvy se Josef Dostál od rodiny dozvěděl, že Evžen jede na mimořádný sjezd KSČ, který se konal v pražských Vysočanech 22. srpna 1968. „Po sjezdu si Zdena i tchán stěžovali, že byl trochu podivný. Nebyl tak vstřícný, usmívající se a vše zlehčující, jak ho všichni znali. Byl přesvědčeným komunistou a bral to velmi vážně. Doma a s námi se ale o politice nikdy nebavil. Nikdy. Po sjezdu jen řekl, že vymetou celé vedení včetně Dubčeka a že je to podraz.“

„Evžen, řekl bych, nadřazoval politiku nad rodinu, což zřejmě nakonec i psychicky neunesl.“

Zásadní zlom

Během zimních měsíců na přelomu let 1968 a 1969 se Evžen Plocek jako zastánce reformního procesu a stoupenec Pražského jara jen těžce vyrovnával s politikou, kterou v režii Kremlu začali v Československu prosazovat konzervativní funkcionáři KSČ. Své výhrady proti tomuto vývoji vyslovil 5. března 1969 v příspěvku na plenárním zasedání OV KSČ:

„Ideologické působení bylo jako pěstování v uzavřeném skleníku, a když nám lednový vítr odnesl střechu, tak nám málem plod naší práce zmrzl. Jak málo bylo jedinců, kteří dokázali veřejně vystoupit! Jestli se zase mocensky zajistíme, tak se znovu odcizíme a ztratíme důvěru definitivně. Síla komunistických myšlenek nepotřebuje pendreku.”

Evžen Plocek (vlevo) na schůzi KSČ v Motorpalu. Zdroj: Aleš Plocek
Evžen Plocek (vlevo) na schůzi KSČ v Motorpalu. Zdroj: Aleš Plocek

Velkým zklamáním pak pro něj byly události na konci března 1969. Byl to jednak požadavek Moskvy vyměnit vedení KSČ, které by pak důrazně potlačilo protisovětské nálady ve společnosti. Ty se naplno projevily po vítězství československých hokejistů nad Sověty na mistrovství světa. Rozčaroval ho také zákaz časopisu Politika – právě z něj pocházel citát „Pravda je revoluční – Antonio Gramsci“. Naději v režim s lidskou tváří tak u Evžena Plocka vystřídal pocit rezignace a zklamání.

Nechtěl být za opilce

V den svého činu Evžen Plocek ještě zamířil do vinárny Alfa a tam v osamocení proseděl poslední hodiny svého života. Po jeho činu následoval převoz do jihlavské nemocnice, kde doktoři konstatovali popálení na pětasedmdesáti procentech povrchu těla II. a III. stupně. Některé archivní materiály hovoří o tom, že Evžen Plocek měl mít v krvi 2,96 promile alkoholu. V přijímacím protokolu lékař uvedl, že „pacient se při přijetí orientoval a odpovídal na dotazy. Jeho dech lehce páchl po alkoholu.“ Téhož dne, tři hodiny po přijetí na nemocniční lůžko, byl podroben výslechu, při kterém o svém činu hovořil dle náčelníka Veřejné bezpečnosti Mojmíra Doubka „s naprostou rozvahou“.

Plocek pak ve své výpovědi vyšetřovatele žádal, aby v souvislosti s jeho činem neuváděl, že jej provedl z opilosti. Uváděná hodnota alkoholu se ve zprávách StB objevila až několik měsíců po Plockově smrti. SNB Obvodního oddělení VB Jihlava ve svém usnesení ve věci sebeupálení Evžena Plocka ze dne 14. dubna 1969 sama potvrdila: „Vyšetřování případu ukázalo politickou motivaci sebevražedného úmyslu bez cizího zavinění, který vyvěrá ze samostatného rozhodnutí jako nesouhlas s opatřením vlády ke konsolidaci vnitropolitické situace.”

Zprávu o tragické události se Josef Dostál dozvěděl následující den. „Byli jsme šokováni. Měli jsme informace, že ho údajně hlídali a nechtěli k němu nikoho kromě manželky pustit. Ta stále plakala a bylo to dosti náročné. Celá rodina jsme na sebe koukali a nechápali, proč to udělal. V té době nepadla otázka, proč to udělal, ale když jsme později zpětně přemýšleli, tak jeho manželka Zdena si vzpomněla, že v době, kdy se Jan Palach upálil, byl Evžen údajně v Praze na služební cestě. Možná to může být jen náhoda, ale je to zajímavý poznatek,” vzpomíná na reakci své rodiny Josef Dostál a pokračuje ve vyprávění o tom, co se onoho dubnového dne v posledních hodinách před Plockovým sebeupálením odehrávalo.

„Můj tchán toho dne Evžena potkal. Říkal, že Evžena nepoznával. Pozdravili se na ulici a oproti tomu, jak býval od Evžena zvyklý slýchat zvídavé otázky, kam jde a co dělá, tak tentokrát šel jak omámený. Jen pozdravil a šel pryč. Nezastavoval se.“

Pořád mám v hlavě, že Jirka nebrečel

Jihlavský národní podnik Motorpal uspořádal 12. dubna 1969 veřejné rozloučení s Evženem Plockem, které nebylo po stránce politické nijak vítáno... Předsednictvo OV KSČ si situaci uvědomovalo a odvolávalo se na složitost mezinárodní politické situace. Snažilo se citlivou ránu nejitřit, neprohlubovat napjatou situaci a nevyvolávat krizi, jež by mohla být pro KSČ hrozbou. Tryzna se odehrávala před závodem na tribuně přistavené pro rakev a pozůstalé. Poté několikatisícový smuteční průvod v čele s pohřebním vozem odvážejícím ostatky Evžena Plocka, obklopeným příslušníky závodní jednotky Lidových milicí, zamířil k bráně Ústředního hřbitova v Jihlavě.

Záznam celého dění zachytil čtyřiadvacetiletý amatérský kameraman Roman Fürst: „Kolem rakve jako čestná stráž stáli milicionáři. Celá fabrika byla na pohřbu. Šlo se z Motorpalu a celá Jihlava stála na chodnících. Dostal hold. Lidé nesli české vlajky a hlásili se, že klidně půjdou v průvodu. Každý se do toho hrnul. Byl to největší pohřeb v Jihlavě, který jsem kdy zažil.”

Josef Dostál, zdroj: archiv pamětníka
Josef Dostál, zdroj: archiv pamětníka

Na filmovém snímku jsou kromě komunistických pohlavárů zachyceny také tváře truchlící rodiny i nepřítomný výraz Evženova čtrnáctiletého syna Jirky. Pohřbu se účastnil i rodinný příbuzný Josef Dostál. „Vepředu stál Evženův bratr se svojí rodinou a samozřejmě Evženova manželka Zdena se synem Jirkou, kterému bylo čtrnáct roků. Zajímavé bylo, a to mám pořád v hlavě, že Jirka nebrečel. Byl zatnutý a nebrečel. Bral to jako těžkou ztrátu."

Dvacet let utajovaný snímek třetí pochodně

Pořízené záběry poté Roman Fürst spolu s Karlem Tomkem použili do čtyřminutového filmového snímku s názvem „Jsem pro lidskou tvář“. Krátkometrážní film ještě v dubnu vyhrál okresní kolo soutěže amatérských snímků a postoupil do krajského kola v Uherském Hradišti, kde znovu obhájil prvenství a postoupil do celostátní soutěže. „Režim se tak naprudko otočil, že celostátní soutěž v Praze se už nekonala, soudruzi ji zrušili. My se přesto sešli v Praze v nějakém sále, kam každý přinesl své filmy, a tam jsme si to pro sebe promítali,“ líčí Roman Fürst.

Zdokumentovaný pohřeb Evžena Plocka se komunistickým představitelům nezamlouval. Nechtěli riskovat své stranické funkce, pokud by se kompromitující materiál dostal k veřejnosti. Proto se představitelé KSČ snažili tragédii zamést pod koberec. O Plockově činu bylo prakticky zakázáno mluvit. 

Plockova oběť byla prakticky zamlčena. Objevilo se několik zpráv, ale kvůli informačnímu embargu nestihly informace o události proniknout do celostátního oběhu. O tragédii informovala Ludmila Klukanová v dopise zaslaném na adresu časopisu „Sešity pro mladou literaturu“. To ovšem netušila, že se už v té době už projednával zákaz vydávání „Sešitů“ a její stručná zpráva nebyla uveřejněna. Až o dvacet let později (duben 1989) o zamlčené oběti promluvila v listech Alternativa, známém v disentu, Eva Kantůrková.

Jeden z nich začal vyřvávat, že to ze mě vytluče

Roman Fürst tušil, že Státní bezpečnost bude po záběrech natočených na pohřbu pátrat. Nemýlil se. „Přišli do naší klubovny v domě kultury v Jihlavě. Něco takového jsem už dříve tušil a film jsem dal ke svému známému, který mi ho uschoval. V klubovně jsme měli skříň uzamčenou na petlici, kde jsme měli natočené materiály. Tenkrát mě nenapadlo nic jiného, než petlici vylomit a tvrdit, že mi film někdo ukradl.“

Diplom za dokumentární filmu Jsem pro lidskou tvář. Zdroj: Rostislav Šíma
Diplom za dokumentární filmu Jsem pro lidskou tvář. Zdroj: Rostislav Šíma

„Druhý den si pro mě přijeli do práce a jelo se ke mně domů na domovní prohlídku,“ vzpomínal Roman Fürst. „Zabavili mi veškerý fotografie a natočený materiál ze srpna 1968 v Jihlavě. Film u mě nenašli a odvezli mě k výslechu. Deset hodin do mě hučeli asi čtyři chlapi. Jeden přes druhého, na přeskáčku. Můj kamarád Karel Tomek byl vedle v druhé místnosti. Byli jsme tam od rána do večera a ke konci už jsem byl unavený. Jeden z nich začal vyřvávat, že to ze mě vytluče. Tak jsem jim řekl, že chci svého právníka a neřeknu jim už ani slovo. Pak mě pustili.“

Nařízení tajemníka ONV, aby všechny materiály byly zničeny, se tak nepodařilo splnit a snímek přetrval do dnešních dnů. „Nepamatuji si, že by se pak o činu Evžena Plocka někde psalo. Každý se bál, ani já jsem neměl pomyšlení, že bych snímky zveřejnil. Byl jsem vyděšený z toho, jak mi vyhrožovali. Natočený film jsem zveřejnil až po pádu režimu. Takže byl takřka dvacet let v tajnosti,“ vysvětluje Roman Fürst, který po hrůzném výslechu už nikdy nenatáčel.

Filmový snímek byl v původní podobě bez zvuku. Až později byla přidána Beethovenova Devátá symfonie a doprovodný hlas Pavla Wuršera, herce Horáckého divadla. Četl zápisky Evžena Plocka, které si Plocek napsal po svém návratu z vysočanského Mimořádného sjezdu KSČ v srpnu 1968:

„Nevytrhneš a nespálíš ten list z našeho kalendáře. Je implantován do našich srdcí. Nevytrhneš a nezničíš naše srdce. Nitra se otevřela a srdce se spojila s tou naší českou zemí. Nasávají prolitou krev. V náruči země je nám dobře i před hlavněmi tanků. Trochu se nám točí hlava, tlak ve spáncích a i nebe si chvilkami zapláče. Modravý obzor se vlní… Nesmí to být pravda. Poznáš to z každého upoceného stisku ruky.“

Rozbité zrcadlo rodiny Plockových

Čin Evžena Plocka pochopitelně významně ovlivnil životy jeho manželky, syna, bratra Františka a dalších členů rodiny. „Její obraz se dubnovým činem roztříštil na tisíce střípků,“ popsal situaci obrazně Josef Dostál. Syn Jiří se rodině odcizil, příliš se neúčastnil rodinných a příbuzenských setkání a otcův čin prý vnímal jako vnitřní zradu.

Manželka Zdena a syn Jiří na pohřbu Evžena Plocka. Foto: Roman Fürst
Manželka Zdena a syn Jiří na pohřbu Evžena Plocka. Foto: Roman Fürst

Dle dochovaných archivních záznamů bezpečnostních složek jihlavská StB získala Jiřího Plocka jako tajného spolupracovníka pod krycím jménem „Jíra“ se zaměřením na československé „výjezdáře“ na Západ a emigranty. V letech 1983–1989 s manželkou jezdil na pokyn StB na turistické cesty do NSR, NDR, Západního Berlína a Rakouska. Z posledního jedenáctého výjezdu se z NSR nevrátil a emigroval.

Veřejně se o smrti Evžena Plocka promluvilo až po listopadové revoluci. V lednu 1990 přijala Zdena Plocková-Nechvátalová pozvání od prezidenta Václava Havla na Pražský hrad, kam byli pozváni také pozůstalí rodin studentů Zajíce a Palacha. Na dnešním Masarykově náměstí v Jihlavě byla 4. dubna 1990 Alexandrem Dubčekem slavnostně odhalena Plockova pamětní deska, u které se každoročně připomíná jeho památka.

I přesto však dnes málokdo ví, že po Palachovi a Zajícovi následoval Plocek, třetí pochodeň. Přitom právě Plockův čin se kvůli jeho komunistické příslušnosti a daným okolnostem tolik odlišuje od činů Palacha, Zajíce a dalších pochodní roku 1969. Možná právě proto se o něm tolik diskutuje. To se projevilo i během udělování čestného občanství Evženu Plockovi v roce 2014, které nebylo jihlavským zastupitelstvem odhlasováno. Podařilo se to až v roce 2017, kdy byl návrh jen o několik hlasů těsně schválen. O uznání památky Evžena Plocka se stará jeho vnuk Aleš Plocek, který zároveň spravuje i jeho osobní archiv.

Vnuk Aleš Plocek u hrobu svého dědečka Evžena Plocka. Foto: Rostislav Šíma
Vnuk Aleš Plocek u hrobu svého dědečka Evžena Plocka. Foto: Rostislav Šíma

Markéta Bernatt-Reszczyńská

Článek podpořil nadační fond nezávislé žurnalistiky.
Subscribe to