Jiřina Nehybová

* 1961  

  • „Vždycky bylo... takový oblíbený trik byl, že když chtěli udělat někde šťáru nebo prohlídku, tak poslali třeba poštou tu zahraniční literaturu, ty listy a tak dál, co vycházely, aby měli jistotu, že tam alespoň něco najdou.“

  • „Byla jsem na výslechu. To bylo v souvislosti, že taky někdy se jezdilo... v Pomezí u Poličky měl chartista Standa Homola statek. Vím, že tam probíhaly různé takové ty čtení. Třeba i Bytové divadlo Vlasty Chramostové tam někdy bylo a jiné, samozřejmě, akce. Tam se k němu jezdívalo na některé z těchto akcí. A tam vždycky už u vlaku stáli a hlídali, kdo vystupuje, a občas se podařilo některé z nás odvézt k výslechu. Samozřejmě tam se vyptávali na všechno možné. Od toho, že se tvářili, jako že je podezření, jestli nejsme pachatelé nějakého činu, brali nám otisky, prohledávali nás a vytvářeli takový tlak. Ptali se na to, s kým se stýkáme, co víme o Chartě 77, a takové hloupé otázky, na které se skoro ani nedalo normálně odpovídat.“

  • „My jsme bydleli v domě u silnice, naproti Besednímu domu, a tam právě projížděly tanky. Takže to bylo hrozné dunění. Já jsem se bála. A vím, že doma plakali a říkali: ‚A je to tady!‘ A byl to hrozný strach, protože nikdo nevěděl, co se z toho vyvine, takže dodneška mě vlastně úplně pojímá taková jakoby husí kůže z toho pocitu, dětského, protože jsem se v tom pořádně nevyznala.“

  • „V deváté třídě jsme se rozhodli a celou třídu jsme si oblepili plakáty a citáty, které směřovaly k tomu, jak bychom chtěli žít svobodně a nenechat se spoutávat. Do toho jsme zapojovali dokumentaci fotografií našich oblíbených skupin, které jsme poslouchali, například Martu Kubišovou jsme tam měli, která už v té době byla zakázaná. Takže z toho pak bylo ve sborovně trochu pozdvižení, měli jsme návrhy na ohodnocení mravů a nakonec se to dohodlo tak, že jsme museli zase všechno odstranit a třídu vymalovat, což nám vůbec nevadilo, protože ten víkend byl nádherný. Bylo hezky, my jsme malovali a k tomu jsme si pouštěli z magneťáku – to byly tehdy kotoučáky – zase rockovou muziku, kterou jsme tehdy poslouchali, zahraniční, která tady na deskách nebyla. Jsme poslouchali Purply, Zeppeliny, Sabathy. Dneska je to běžná věc, tehdy to bylo těžko dosažitelné. A bylo nám bezvadně. Byl to takový svobodný okamžik v nesvobodě.“

  • „Měli jsme psa Punťu, se kterým jsem někdy chodívala na vycházky, a právě na ulici jsem na něho křičela: ‚Punťo, ty jeden zatracený komunisto, běž už okamžitě domů!‘ A samozřejmě jsem přišla domů a tam z toho byli všichni vyděšení a říkali: ‚Vidíš, to je právě to, proč nesmíme před Jiřinkou takové věci říkat.‘“

  • „V době, kdy ještě jsme měli takový ten náš domácí samizdat a můj manžel působil v hudební formaci Květen, tak tehdy vlastně se taky spolupracovalo. Protože Petr Cibulka měl doma domácí studio s nahrávkami. Nahrával různé kapely. A můj manžel už byl v léčbě. Měl tu rakovinu. Tak přesto šel vystoupit, aby mohl Petr pořídit tu nahrávku. Neměla jsem z toho velkou radost. Asi mu to v té léčbě nějak moc neprospělo, ale tak zase byla to jeho volba. A když ta nahrávka byla pořízena, to už ležel a to už byl závěr jeho nemoci, na Žluťáku, tak jediná radost, že se ptal na tu nahrávku. A co mě u Petra Cibulky... Já k němu mám trošku odstup, takže omlouvám se. Je to takové osobní. Osobní věc. Nevážím si ho. Takže řekl, že když mu za to dám, já už nevím, kolik byla ta částka, tak samozřejmě, že si ji mohu odkoupit. Ale připadalo mně to takové... Nikdy jsem to manželovi samozřejmě neřekla, naopak jsem mu ji donesla s tím, aby měl dobrý pocit. A to je jenom takové podtrhnutí charakteru toho člověka.“

  • Celé nahrávky
  • 7

    Brno, 30.10.2019

    (audio)
    délka: 26:40
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
  • 8

    Brno, 05.09.2019

    (audio)
    délka: 02:14:30
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nejjednodušší, jak ovládat lidi, je vyvolávat v nich strach

Jiřina Nehybová během studia na gymnáziu
Jiřina Nehybová během studia na gymnáziu
zdroj: osobní archiv pamětníka

Jiřina Nehybová se narodila 7. dubna 1961 v Uherském Hradišti do rodiny s pestrou historií. Mezi příbuznými najdeme německé i české předky, bývalé živnostníky i členy komunistické strany. Větší část dětství prožila v Ivančicích, kde zažila sovětskou okupaci v roce 1968 i dobu počínající normalizace. Nemohla studovat vysněnou uměleckou školu, ale díky maminčině aktivitě byla přijata alespoň na ivančické gymnázium. Velmi ji ovlivnily cesty za tetou do Dolních Kounic, kde se seznámila s tamní undergroundovou komunitou. Podílela se na organizaci různých neoficiálních výstav, dostávala se k samizdatu a seznamovala se s takzvanou závadovou mládeží i disidenty. S manželem Romanem Nehybou se přestěhovala do Brna, kde se jim narodila v roce 1983 dcera. V té době začali tisknout samizdat. Nejprve na Veveří, po manželově smrti v tisku pokračovala i v domku v Židenicích. Spolupracovala mimo jiné i s manželi Müllerovými. Po sametové revoluci vstoupila načas do politiky, vzpomíná na rozkol v brněnském Občanském fóru, do komunálních voleb kandidovala v řadách Sdružení pro Brno, kde se angažovala řada aktérů sametové revoluce a kulturních osobností. Jako členka zastupitelstva statutárního města Brna pracovala v kulturních výborech, nezávislém brněnském parlamentu kultury. V letech 1992-2000 byla předsedkyní komise kultury. V roce 2012 založila v centru Brna Galerii Třináctka. V roce 2019 se odstěhovala do Prahy.