Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiřina Nehybová (* 1961)

Nejjednodušší, jak ovládat lidi, je vyvolávat v nich strach

  • narozena 7. dubna 1961 v Uherském Hradišti

  • roku 1967 se rodina přestěhovala do Ivančic

  • v 70. letech se sblížila s undergroundovou komunitou v Dolních Kounicích

  • přestěhovala se do Brna, vdala se za Romana Nehybu

  • od roku 1983 tiskli na Veveří samizdat

  • během sametové revoluce aktivní v řadách Občanského fóra

  • v prvních svobodných komunálních volbách v roce 1990 zvolena do brněnského zastupitelstva v řadách Sdružení pro Brno

  • v letech 1992-2000 byla předsedkyní komise kultury brněnského magistrátu

  • v roce 2012 spoluzakládala Galerii Třináctka

Dědeček u wehrmachtu, babička schovávala partyzány

Jiřina Nehybová říká, že pochází z „buržoazní rodiny“, což ovšem v roce 1961, kdy přišla na svět, znamenalo narodit se do rodiny „znevýhodněné“. S velkou láskou vzpomíná hlavně na své prarodiče z matčiny strany, babičku Blaženu a dědečka Josefa Dušatkovy z Dolních Kounic, kteří se o ni v dětství často starali. Dědeček byl německé národnosti a za války musel narukovat k wehrmachtu. „Nic jiného mu nezbývalo,“ vypráví pamětnice. Skončil pak v zajetí v Rusku. Ze Sovětského svazu ho propustili domů, prý s potvrzením, že není nacista, zabavení domku a rodné perleťářské dílny ale neušel. Babička se naopak za války projevovala jako česká vlastenka. Doma dokonce ukrývala partyzány a během domovní prohlídky musela jednoho z nich v podstatě schovat pod sukní. Po válce jejich syna Miloše Dušatka odvezli do internačního tábora pro Němce. „To babičku hodně rozčílilo a šla si to s nimi vyříkat,“ vypráví Jiřina a zmiňuje, že v čele internačního tábora byl onen partyzán, kterého babička Blažena za války zachránila. Řekla, že okamžitě musí jejího syna propustit, ale partyzán se k tomu neměl. Skončilo to prý fackou a Miloš mohl jít domů.

Dušatkovi po válce začínali od nuly, Jiřina Nehybová uvádí, že její maminka nemohla studovat. „Já si myslím, že naše rodina byla právě díky odvaze a činorodosti babičky a dědečka dost silná a dokázala se s těmi situacemi vypořádat a přenesla se přes to.“ Dědeček měl řadu příbuzných v Německu a Jiřina ráda vzpomíná na návštěvy tetiček. Ty přemlouvaly rodinu k emigraci, ale babička, velká vlastenka, o tom prý nechtěla ani slyšet. Až po srpnu 1968 odešel z Československa strýc pamětnice Miloš Dušatko. Pracoval jako umělecký kovář a byl také literárně nadaný. Nakonec zakotvil v Kapském Městě, odkud rodině do Československa pravidelně posílal dopisy.

Rodina z otcovy strany pocházela z Ivančic a vlastnila zahradnictví, jehož část jí komunisté zabavili. Tatínek Jiří Juřena vstoupil do komunistické strany, ale kolem roku 1967 prý sám stranu opustil. Dálkově vystudoval chemii a většinou pracoval v různých výzkumných ústavech. „Dětství mám spojené s tím, že tatínek doma dělal nějaké pokusy a maminka se rozčilovala, že někdy při těch pokusech používal domácí vařečky.“ Zpočátku žili Juřenovi v Uherském Hradišti, kde se také Jiřina narodila, a kolem roku 1967 se přestěhovali do Ivančic, kde pamětnice nastoupila na základní školu.

Z dunění tanků mám dodnes husí kůži

V Ivančicích bydlela rodina u silnice naproti Besednímu domu a právě tam zažila v srpnu roku 1968 příjezd sovětských tanků. „To bylo hrozné dunění. Bála jsem se. Doma plakali a říkali: ‚A je to tady!‘ A byl to hrozný strach, protože nikdo nevěděl, co se z toho vyvine, takže dodneška mě úplně pojímá husí kůže z toho dětského pocitu, protože jsem se v tom pořádně nevyznala,“ vybavuje si Jiřina. Ředitel školy pan Růžička následně do školního rozhlasu vysvětloval dětem situaci a řekl, že se jedná o obsazení našeho státu cizí mocností a nezbývá než to ustát a vypořádat se s tím. Ředitelem školy dlouho nezůstal. Během roku 1969 ale ještě doznívalo určité uvolnění poměrů. Tatínek s dědečkem tehdy pracovali pro knoflíkářský podnik v Žirovnici, která v Ivančicích zřídila pobočku. Zatímco dědeček se specializoval na perletě, tatínek vyvíjel speciální umělé hmoty. Dokonce služebně jezdili do Itálie. Na přelomu let 1969–1970 ale podnik zavřeli.

„Ta nálada, co panovala před okupací, byla zatržena a nastal takový smutek,“ vzpomíná Jiřina Nehybová na dobu počínající normalizace, ale zároveň si vybavuje, že v dětech ještě rebelský duch nějakou dobu doutnal. „Měla jsem okruh divočejších kamarádů a nebyli jsme nakloněni naslouchat některým větám, které jsme slýchali v občanské výchově. Vytvářeli jsme si takové drobné ,odbojné skupinky‘.“ V deváté třídě, někdy kolem roku 1974 či 1975, polepili žáci učebnu moderními plakáty a citáty. Ve sborovně z toho bylo velké pozdvižení, a tak děti musely třídu vymalovat. To je ale nijak nedeprimovalo, protože k malování si pouštěly kapely jako Deep Purple nebo Led Zeppelin. „Byl to takový svobodný okamžik v nesvobodě,“ říká k tomu pamětnice.

Kromě základní školy Jiřina navštěvovala místní lidovou školu umění – bavilo ji malování, keramika i modelování. Připravovala se na přijímací zkoušky na uměleckou školu, ale nebyla k nim vůbec připuštěna. „V posudku jsem měla napsáno, že jsem z buržoazní rodiny, nemám kladný vztah k socialistickému zřízení a takové ty hezké věty, co se tenkrát do těch posudků psaly.“ Mamince se nakonec podařilo vydobýt pro Jiřinu alespoň přijetí na ivančické gymnázium. Po maturitě dojížděla Jiřina Nehybová do Brna, kde pracovala ve fotoateliéru. Tatínek jí přes své kontakty na Slovensku zajistil studium Vysoké školy chemicko-technologické v Bratislavě. Obor ji ale nijak nenaplňoval, školu nedokončila a nikdy toho prý nelitovala.

„Máničky“ z Dolních Kounic

K undergroundu se přiblížila především díky cestám za tetou do Dolních Kounic, kde se setkala s „hašišáky“ a „máničkami“, které StB souhrnně nazývala „závadová mládež“. Místní undergroundová komunita se zde zformovala zhruba kolem poloviny sedmdesátých let kolem bratrů Kadlecových. Často se setkávali v hospodě u piva nebo u nich doma a probírali nejen Chartu 77, ale také literaturu, filozofii nebo společně poslouchali zahraniční hudbu. Později se propojili s brněnskými „houněmi“ z hospod U Formana a Ponorka.

Ústředním bodem této subkultury se stal bývalý klášter Rosa coeli, protože babička jednoho z organizátorů měla od této památky klíče. Organizovala se tam různá čtení samizdatové literatury, výstavy i koncerty, kterých se účastnili místní, ale jezdily tam i významné kulturní osobnosti a řada chartistů z Brna a okolí. Policie měla tyto akce v hledáčku. Nezřídka tam probíhaly zátahy se psy, mlátilo se pendreky a stávalo se, že mužům stříhali vlasy, některé účastníky odvlekli na vyšetřovnu, a tam je dokonce surově bili.

Jiřinu vyslýchali několikrát. Nejvíc jí utkvěly v paměti dva konkrétní výslechy v souvislosti s výjezdy do Pomezí u Poličky. Tam měl statek chartista Stanislav Homola a jezdilo za ním velké množství sympatizantů. Vědělo se, že statek je hlídaný a odposlouchávaný. StB stávala u vlaku a kontrolovala, kdo vystupuje. Pamětnici hned z nádraží odvezli na vyšetřovnu, kde se vyptávali na Chartu 77, ale i na zcela banální věci. Po výslechu ji naložili do auta a odvezli neznámo kam. „Ten Standa Homola to pak objížděl na kole a hledal nás. Některým se podařilo na tu akci dostat, některým ne. Mně se to zrovna v obou případech podařilo,“ vzpomíná Jiřina, jak pak hledala cestu zpět.

A tak se tisklo

Na jednom z koncertů se seznámila s manželem Romanem Nehybou. Zanedlouho s ním otěhotněla, vzali se a v roce 1983 se jim narodila dcera Alice. Společně se pak všichni odstěhovali k jeho matce do Brna, do Veveří ulice. Roman Nehyba se seznámil s bratry Petrem a Pavlem Kvíčalovými, založili hudební formaci Květen a společně začali tisknout samizdat na ručním cyklostylu, například Informace o Chartě 77 (Infoch) či časopis Vokno. „Přepisovali jsme na stroji samizdat na cyklostylovací blány, ze kterých se pak dělaly na cyklostylu kopie, z každé blány vyšlo dvacet kopií. Ta blána vydržela totiž maximálně dvacet přejezdů, než se roztrhla.“ 

Po mateřské dovolené získala v roce 1985 práci jako překladatelka z angličtiny pro brněnský podnik Zetor. Tam se seznámila s Broňou Müllerovou, manželkou výrazného brněnského disidenta Jiřího Müllera. Od té doby se rodiny přátelily. Pro Jiřinu Nehybovou to však také znamenalo, že se dostala do hledáčku Státní bezpečnosti. V roce 1988 zemřel Roman Nehyba na agresivní formu rakoviny a Jiřina zůstala sama s dcerou Alicí. Téhož roku se přestěhovaly do domku v Židenicích, stojícího v těsné blízkosti bydliště manželů Müllerových. Ve dvorním traktu pamětnice opět zřídila dílnu, kde tiskla vlastní samizdat či knihy z edice Petlice. Po nějaké době se k ní přestěhoval nový přítel, „dolnokounická mánička“ Václav Klimeš, a s tiskem jí pomáhal. Tuto dílnu Jiřina provozovala až do roku 1990. 

StB v patách

Když na její adresu do Židenic přišla zahraniční zásilka obsahující samizdatovou literaturu, dostala strach, že je dílna odhalena. „Oblíbený trik byl, že když chtěli někde udělat ‚šťáru‘ nebo prohlídku, tak poslali třeba poštou právě nějakou tu zahraniční literaturu, aby měli jistotu, že tam alespoň něco najdou,“ osvětluje pamětnice estébácké praktiky. Snažili se proto s přítelem nelegální tiskoviny odnést, ale měli jich tolik, že by to snad ani nedokázali přestěhovat. Tak si koupili víno a čekali. Až po čase zjistili, že podezřelou zásilku si k nim nechal poslat Petr Kadlec, nikoli StB, jak se domnívali.

V souvislosti s manželi Müllerovými byla Jiřina Nehybová několikrát vyslýchána přímo na pracovišti v Zetoru. Vzpomíná, že na ni na vrátnici čekal policejní zástupce a ptal se jí a jejích kolegyň právě na manžele Müllerovy. Ti prý sami byli zvědaví, co Státní bezpečnost zajímá, a proto prý schvalovali, aby Jiřina s estébáky mluvila. V evidenci  StB je vedena jako tzv. prověřovaná osoba a důvěrník. Její spis byl po revoluci bohužel skartován. Podle platného nálezu Ústavního soudu nemusí evidence v kategorii důvěrník znamenat vědomou spolupráci s StB.

Svoboda a rozkol

„Z té euforie vyplynulo, že musíme něco dělat a aktivizovat i další občany,“ vysvětluje Jiřina Nehybová, co ji v listopadových dnech roku 1989 motivovalo k založení Občanského fóra Svatoplukova. Na začátku stáli tři. Kromě Jiřiny a Květoslava Mrázka to byl ještě Aleš Konečný. Postupně se přidávali další lidé a rozmnožovací technika Jiřiny Nehybové byla opět v permanenci. Díky manželům Müllerovým měli kontakty na větší buňku Občanského fóra v Mečové, kam později Jiřina Nehybová přestoupila. Angažovali se tam známí brněnští disidenti Jaroslav Šabata, Hana Holcnerová, ale členem byl také Petr Cibulka, který měl za úkol vedení a rozmnožování materiálů a letáků. Pamětnice vypráví, že Petr Cibulka začal užívat zázemí OF pro své soukromé účely, což prý byl první impulz k budoucímu rozkolu v brněnském Občanském fóru. Petr Cibulka se veřejně názorově rozešel s částí Občanského fóra, zastupovanou Jaroslavem Šabatou, v otázce dalšího působení komunistických kádrů ve vedení brněnské radnice, především tehdejšího primátora Josefa Pernici. Tento spor přerostl rámec Brna a předznamenal rozpad OF. Jako reakce na tuto situaci vzniklo uskupení Sdružení pro Brno, kam část členů Občanského fóra odešla. V komunálních volbách v roce 1990 Jiřina Nehybová kandidovala právě za Sdružení pro Brno, uspěla a stala se předsedkyní komise kultury města Brna. Po čtyřech letech v zastupitelstvu města Brna vstoupila pamětnice do menší pravicové strany Občanská demokratická aliance (ODA), kde setrvala během svého druhého volebního období.

Boj za brněnskou kulturu

Do funkce primátora byl po sametové revoluci zvolen Václav Mencl, člen Sdružení pro Brno, který podporoval svobodnou brněnskou kulturu. Z funkce jej však 30. září 1990 odvolali a na jeho místo nastoupil Jiří Horák, který podle pamětnice „zformoval kolem sebe uskupení politiků, kteří nebyli příliš osvícení a nepodporovali určité kulturní aktivity“. Často se na jeho hlavu snášela kritika za to, že upřednostňuje své podnikatelské záměry před kvalitními kulturními počiny. Ať už se jednalo například o problematický pronájem koupaliště Riviéra, výstavbu Galerie Vaňkovka, či o bourání budov v ulici Mečová a následnou stavbu nákupního centra. S některými necitlivými zásahy z té doby se město vypořádává ještě dnes.

Funkci předsedkyně komise kultury zastávala Jiřina Nehybová v letech 1992–2000. Do roku 1994 bylo Sdružení pro Brno v opozici a funkci primátora zastával právě Jiří Horák. Sama uvádí, že se v tomto volebním období snažila vystupovat proti krokům, se kterými nesouhlasila, ale často nemohla ovlivnit přímé hlasování. „To jsem pochopila až později, že už to byli lidé, kteří uvažovali jiným způsobem. Že jim nešlo o to zachránit nějaké kulturní dědictví, ale spíš o jejich propojení s některými podnikateli.“ V reakci na vedení města Brna primátorem Jiřím Horákem vzniklo uskupení Nezávislý brněnský parlament kultury, které sdružovalo umělce, filozofy i kulturní teoretiky a mělo za cíl informovat společnost o nešťastných počinech tehdejšího vedení města. Uskupení nemělo pevnou strukturu. Snažilo se formulovat myšlenky a cíle, jak by mělo kulturní Brno vypadat. I díky němu se podařilo některé kvalitní kulturní počiny prosadit. V současné době na tuto aktivitu navazuje Kulturní parlament.

Po několikaletém vztahu se Jiřina Nehybová rozešla s partnerem Václavem Klimešem a našla si nového přítele, Jana Malichera. Odstěhovala se do Prahy, kde žila její dcera a dvě vnučky, o které se s láskou stará. Dcera Alice Nehybová se stala známou blogerkou. V roce 2019 Jiřina Nehybová společně s Janem Malicherem založili ArtCentrum nad Vinohradským pivovarem, kde spravují také galerii. Kromě toho v roce 2012 založili dnes již v kulturních a společenských kruzích uznávanou Galerii Třináctka v Panské 13 v Brně.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Jihomoravský kraj