Zdislava Michlová

* 1924  

  • „Krátce po tom, co se tu chopili moci komunisté, jsem se na Hradě na nějakém obědě nebo při podobné příležitosti seznámila s hradním lékařem. Já byla tehdy zaměstnána na předsednictvu vlády. A protože jsem chtěla studovat filozofii, dostala jsem místo v telefonní centrále naproti Strakově akademii, abych si mohla občas odskočit na přednášku na nedalekou filozofickou fakultu. Jednou sedím v ústředně a volá právě ten doktor, o kterém jsem mluvila. Řekl, že pro mne má důležité svědectví. Že ho čeká cesta do Anglie, ale neví, jestli se tam vůbec dostane. Chtěl dosvědčit, že Jan Masaryk nespáchal sebevraždu, jak se tvrdilo. Že on byl povolán, aby ohledal jeho tělo a sebevraždu potvrdil. Ale on že zjistil něco jiného. V té místnosti prý byla rozbitá židle - jako po nějakém zápase. Jan Masaryk měl zuté boty, chodidla rozbitá - zřejmě nějakou tyčí a na krku otlaky jako po škrcení. Že byl tedy zřejmě uškrcen a teprve potom shozen z okna, aby to vypadalo jako sebevražda. Ale právě v momentě, kdy to (lékař) dořekl, se v telefonu ozval zvuk, jako kdyby mu někdo vytrhl sluchátko a to spadlo na zem. Já jsem hovor rychle přerušila, zamáčkla jsem kolíček, aby nikdo nezjistil, s kým doktor mluvil. Z Anglie se už neozval, tak se obávám, že špatně skončil. Já jsem asi měsíc trnula hrůzou, kdy pro mne přijdou. Zjistit to ale zřejmě opravdu nemohli, tak jsem z toho takhle vyvázla.“

  • „Byly jsme čtyři děti. Nejstarší bratr Bohumil chtěl studovat teologii. Přátelil se s jistým soudním radou Gebrichem. A krátce po obsazení Československa německými nacisty byli jeho vlastním bratrem udáni, že poslouchají anglický rozhlas. Bratra vytáhli ze semináře, kde studoval, zatkli a poslali na nucené práce do Německa. Po válce se do semináře vrátil, ale brzy ho pro změnu komunisté poslali na vojnu k PTP na Slovensko.“

  • „Když nám někdo udal někoho, kdo měl lepší byt, a chtěl si ho s ním vyměnit, museli jsme to vyšetřit. Měli jsme na to zvláštního člověka. Ten tam zašel, a když to bylo nutné, došlo k výměně. Mockrát to naštěstí nebylo. Znala jsem se například s jednou starou paní učitelkou. Byla už v důchodu. A někdo ji právě v takovém smyslu udal. Byla jsem tehdy nucena se podvolit a přestěhovat ji do toho horšího bytu. Tak jsem potom byla ráda, když jsem odtamtud odešla. Tížilo mne to. Šla jsem ke Křižíkovi, tam jsem brousila pilky a to byla opravdu nepolitická záležitost.“

  • „Bydleli jsme na Smíchově a já jezdila na Vinohrady do katolického gymnázia. Vedly ho ctihodné sestry. Jen dva profesory jsme měli civilní. Na latinu a na matematiku, myslím. Bylo nás hodně a sestry to nemohly všechno stačit. Byla válka a tehdy přišlo oznámení, že nebudeme maturovat. Že si Němci nepřejí rozvoj české inteligence. My jsme si oddychli, že unikneme maturitě. Potom ale přišlo oznámení, že maturovat budeme, ale v němčině. Matematika, dějepis, dokonce i čeština - všechno německy. Profesoři z toho byli zničení. Nakonec provedli takový trik: otázky mezi nás rozdělili, že se na to už dalo nějak připravit. Když to zjistil nějaký německý komisař, hrozně řádil, že nám takhle pomáhají. Nevím, jak profesoři dopadli, jestli třeba někoho zavřeli. Vím jen, že tu maturitu udělali všichni, pouze několik studentů dělalo reparát.“

  • „V rámci tehdy posledního sokolského sletu se konal i průvod Prahou. To bylo strhující. Jak v těch šponovkách a bílých tričkách pochodovali městem. Dole na Můstku byla tribuna. Na ní stál Gottwald a jeho kolegové. Čekali, že jim ti pochodující sokolové budou provolávat slávu. Jenže o kousek výš nad Můstkem stáli dva sokolští velitelé, z každé strany jeden a vždy, když se přiblížil další oddíl, každý zavelel ‚Vlevo hleď!‘ To ale bylo zády k té tribuně. Gottwald zuřil. To vedení (Sokola- pozn. ed.) dal hned zavřít. Ale slet tehdy kvůli mezinárodní prestiži ještě nezrušil.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 23.06.2014

    (audio)
    délka: 25:14
    nahrávka pořízena v rámci projektu Soutěž Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 15.02.2015

    ()
    délka: 
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Měsíc jsem trnula hrůzou, kdy pro mne přijdou

Zdislava Michlová v první polovině padesátých let
Zdislava Michlová v první polovině padesátých let
zdroj: archiv pamětnice

Zdislava Michlová se narodila jako jedno ze čtyř dětí manželů Štvánových v Bělé pod Bezdězem 21. května 1924. Rodina ovšem žila v Praze na Smíchově. Osud jejich rodiny, zejména staršího bratra Bohumila, poznamenala nejdříve nacistická okupace, později nástup komunistického režimu k moci. Jako mladý seminarista byl Bohumil za války zatčen a vězněn gestapem. Potom putoval na nucené práce do Německa. Později jej komunistický režim považoval za nespolehlivou osobu, a proto absolvoval povinnou vojenskou službu na Slovensku u Pomocných technických praporů. I Zdislava má zajímavé vzpomínky na svůj život. Studovala na katolickém gymnáziu na Vinohradech a za války musela maturovat v němčině. Ve vzrušených dnech Pražského povstání prý jejich rodina jednu noc hostila ve svém smíchovském bytě samotného generála Andreje Vlasova. Po válce Zdislava pracovala na bytovém referátě pražského magistrátu a byla svědkem nucených výměn mezi majiteli lepších bytů a lidmi, kteří je udali. Proto toto zaměstnání opustila. Pamětnice vzpomíná i na svoji práci telefonistky na ústředně předsednictva vlády, kdy vyslechla zajímavé svědectví o okolnostech smrti Jana Masaryka.