Eli Stahl

* 1934  

  • „Jom kipur je ten nejsvatější den židovské víry. Slováci připravili podraz, tvářili se, jak jsou hodní a uctiví a dali Židům jeden barák, ať si tam udělají synagogu. A dostali volno. Maminka volno nedostala. Potřebovali ji, měla spoustu práce a dělala od šesti do šesti. Já měl chřipku, vysokou horečku, byl jsem téměř v bezvědomí, třicet devět, čtyřicet stupňů horečka. Někdo mi dal takový ušpiněný aspirin. Po něm jsem se trošku probral a uslyšel strašný křik, pláč a tak dále. Tento Jom kipur, to bylo 22. září 1942, sebrali rovnou z té synagogy lidi do aut a do vlaku… a do plynu.“

  • „Slováci pochopili, že Němci nejsou takoví, jak si je představovali, a někdy po porážce u Stalingradu vyměnili gardisty za policii. To bylo něco úplně jiného, těžko vypovědět, jak to vypadalo jinak. Policie se na nás koukala jako na lidi, jako na občany. Ti gardisté měli takové pendreky, takové gumové palice, a když tím někdo dostal, tak to hned opuchlo. Já jsem nedostal ani jednou. Policie se chovala úplně jinak a 29. srpna otevřeli brány. Velitel tábora, policejní důstojník řekl: ‚Jděte, a opatrujte se.‘ A na to se pamatuji.“

  • „Nemůžu si to pamatovat, ale [Jozef Tiso] byl pozvaný na moji obřízku. Moje maminka se s ním dobře seznámila. Byl jsem velký chlapec, a přitom taková malá žena, měl jsem po narození čtyři kila. Moje maminka se s ním seznámila a on ji znal jako notářovu dceru. Když přišly zlé časy, pronásledování Židů, tak můj dědeček, maminky otec mu napsal dopis. Osobní dopis: ‚Ty jsi teď ve významném postavení. Prosím tě, jestli můžeš něco udělat, aby se nám žilo lépe.‘ Na to dostal odpověď, a to byl rukopis od Tisa, ne že to napsal nějaký sekretář. Dědeček poznal Tisův rukopis. ‚Maximku můj.‘ Tedy jméno dědečka. ‚Nemůžu ti pomoci.‘ Nemám ten dopis, maminky bratr, co byl u partyzánů a tak dále, ho dal Antonínu Rašlovi. S tím se dobře znal, u něho sloužil mezi vojáky, kteří hledali gardisty a fašisty. Tento dopis byl jeden ze soudních důkazů v procesu s Jozefem Tisem.“

  • „Bánovce bylo místo známé jako hnízdo fašistů. Otec měl autodopravu. V roce 1938 měl devět motorových vozidel, čtyři nákladní auta a čtyři taxíky a jeden vůz pro rodinné potřeby. Můj dědeček byl v Bánovcích městským notářem, my jsme byli v Bánovcích známá rodina. V roce 1942 byl můj otec transportován do Lublinu, do Polska, tam žil několik měsíců. Byl v Brně vyučený jako automechanik, byl velmi šikovný. (...) Němci ho tam využívali a pracoval ve vojenské garáži. V listopadu 1943 tam byla vzpoura vězňů a tam byl zavražděný. S matkou jsem byl od května 1942 až do Slovenského národního povstání vězněný v koncentračním a pracovním táboře v Novákách. Otevřely se brány tábora a my jsme šli do Banské Bystrice a pak jsme byli s partyzány v horách.“

  • „Byl jsem v Bánovcích, bylo mi těžko. Těžké to bylo vidět, těžké to bylo vykládat dětem a manželce – tady žil jeden strýc, tady jeden děd, tam druhý děd a tak dále. Všechno to byly rodiny... Od mého otce jen dva bratři byli svobodní. Ostatní měli rodiny, děti. To všechno vykládat... Ty všechny obrazy se vracejí. I teď nemám zájem jet do Bánovců. Nechci, aby můj krevní tlak šel nahoru. Nemám tam co dělat.“

  • „Poselství? Já jsem ateista. Absolutní ateista. Co bych řekl budoucím generacím? Když jsem byl mladý, tak jsem si myslel, že změním svět. A dnes jsem přišel na to, že svět se nedá takhle změnit. Přinejmenším by to trvalo dlouhé roky. Písničky od Voskovce a Wericha – Změníme svět... Byla určitá víra, že svět se dá změnit, ale není to pravda. Nedá se změnit. Peníze hrály, hrají a budou hrát tu hlavní úlohu. Buď je máte, nebo je nemáte. (Byl jste zklamán, že myšlenka kibucu se neprosadila?) Nejen myšlenka kibucu, ale všeobecně svět. Byl jsem zklamaný? Ano i ne. Co jsem se naučil za mých sedmdesát let? Tohle jsem se naučil.“

  • „Bylo několik pracovních táborů, dva velké – Nováky a Sereď. Byl to koncentračně-pracovní tábor. Umění bylo tam zůstat a nejít do Polska. Nevěděli jsme, co se děje v Polsku, ale tušili jsme, že je to horší. Moje matka pracovala dvanáct hodin, šila čepice. Její přítelkyně jí řekla, že bude lepší, když řekne, že umí šít. Ona byla z lepší rodiny, byla to do té doby velká paní, byli poměrně bohatí lidé, neuměla do té doby vzít ani jehlu do ruky, neměla to zapotřebí. Její přítelkyně ji tak naučila šít čepice a šila čepice pro německou armádu. Do roku 1943 byly transporty, to byla Hlinkova garda. Pak to převzala policie, to bylo lepší. S gardisty to bylo strašné, dělali si, co chtěli. S pálenkou bylo možné si je koupit, kdo však neměl peníze na pálenku... Vykořisťovali mladé ženy a tak dále... Po roce 1943 vedení tábora převzala slovenská policie, velitelem tábora byl jistý Švitler, který byl slušný. Po válce ho chtěli odsoudit za kolaboraci, Židé ho vytáhli ven, táboroví Židé se však za něj postavili a zaručili se za to, že s nimi slušně zacházel. Vykonával svoji práci, přijímal rozkazy. Tábor byl zavřený, nikdo nesměl ven, ale nedovolil, aby někoho zbytečně bili.“

  • „Začátkem roku 1946 jsem vstoupil do hnutí sionistické mládeže Hašomer Ha-tsair a v únoru v roce 1949 jsem šel do Izraele. Měl jsem tedy méně než patnáct let, čtrnáct a půl let. Učili jsme se hebrejský jazyk, historii a Bibli, což je základ moderní židovské historie, teda moderního vnímání historie. A v roce 1952 jsem rukoval, odsloužil jsem si dva a půl roku. V roce 1955 jsem se oženil. Manželka byla též ve stejné výchovné skupině, sloužila též se mnou v armádě. (Byla také ze Slovenska?) Ne, pocházela z Francie, narodila se v Paříži. Narodily se nám tři děti, tři synové, jeden zemřel v roce 1993. Před dvěma a půl lety mi manželka zahynula při automobilové nehodě. Byla to velká a těžká nehoda, tři mrtví a mezi nimi moje manželka.“

  • Celé nahrávky
  • 9

    Kfar Masaryk, Izrael, 25.11.2017

    (audio)
    délka: 01:24:51
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 10

    Tel Aviv, Izrael, 25.11.2017

    (audio)
    délka: 01:24:51
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 11

    Kfar Masaryk, Izrael, 27.02.2008

    (audio)
    délka: 43:54
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 12

    Kfar Masaryk, 11.09.2016

    (audio)
    délka: 01:51:24
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Přežil jsem, protože jsme byli málopočetná rodina, ti, kterých bylo víc, šli do Polska

Igor (Eli) Stahl. Bratislava 1948.
Igor (Eli) Stahl. Bratislava 1948.
zdroj: Archiv pamětníka - dodala Jitka Radkovičová

Igor Eli Stahl se narodil v roce 1934 na Slovensku v Bánovcích nad Bebravou. Jeho otec měl dopravní firmu a patřil k velmi známé a vážené židovské rodině v Bánovcích. Za Slovenského státu, v roce 1942, byl s matkou umístěn do pracovního tábora v Novákách, kde byl až do počátku národního povstání na Slovensku. Jeho otec byl transportován do ghetta v Lublinu, kde zahynul. Poslední válečnou zimu se museli s matkou skrývat s partyzány v horách nedaleko Donoval. Po roce 1945 byl majetek zavražděných příbuzných přepsán na pamětníkovo jméno, a tak se stal až do února 1948 jedním z nejbohatších lidí v Bánovcích. V únoru 1949 odešel do Izraele a od padesátých let žije v kibucu Kfar Masaryk. V izraelsko-arabských válkách sloužil jako tankista-mechanik. Má dva syny, manželka se mu před třemi lety zabila při autonehodě.