Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdislava Michlová (* 1924  )

Měsíc jsem trnula hrůzou, kdy pro mne přijdou

  • narozena 21. května 1924 v Bělé pod Bezdězem

  • rodina ale žila v Praze na Smíchově

  • za války maturovala na katolickém gymnáziu na Vinohradech

  • bratr Bohumil Štván za války vězněn gestapem, nucené práce v Německu

  • pracovala na bytovém referátě pražského magistrátu

  • svědkem vyvlastňování bytů ve prospěch lidí, kteří majitele udali

  • při práci telefonistky na ústředně předsednictva vlády vyslechla zajímavé svědectví o okolnostech smrti Jana Masaryka

Nevinná hrdinka. Nazvala jsem její příběh takto, protože pro mě a další její vnoučata je opravdovou hrdinkou.

Nikdy dřív jsem nepronikla hlouběji do jejích vzpomínek, pravděpodobně proto, že bych jim nerozuměla, ale ani teď nedokážu pochopit, jaké to všechno muselo být. Válka. Ten neustálý strach o všechno, co máte. Život v nejistotě, jakou si dnes neumíme ani představit. Radši jste nechtěli ani pomýšlet na zítřek, protože se mohlo stát cokoliv.

Babička vyrůstala od mala v Praze na Smíchově. Její otec byl účetní dopravní firmy a matka se starala o domácnost. Byla nejmladší ze čtyř dětí – měla dvě sestry a bratra. Její teta byla ředitelkou dívčí školy v Bělé pod Bezdězem, a protože neměla děti, její setra s dětmi, spolu s babičkou, u ní trávili veškeré prázdniny. V Bělé se babička i narodila.

V nahrávce hovoří o svém středoškolském studiu během války, zejména o tom, jak těžké bylo odmaturovat. Patřila do generace „posledních českých vzdělanců“, tedy do posledního maturitního ročníku v okupovaném Česku.

Po válce chtěla dostudovat na filosofické fakultě Univerzity Karlovy – obor historie, ale po čtyřech semestrech v r. 1948 musela školu opustit. Odmítla se totiž zapsat na marxismus. Účastnila se i studentského pochodu na Hrad v r. 1948. Policie jejich pochod rozehnala.

Poté pracovala na bytovém úřadě města Prahy a v rámci akce 50% úředníků do výroby, kterou nařídil prezident Zápotocký, odešla do firmy Křižík-Smíchov, kde se seznámila se svým budoucím manželem.

Ona ani její manžel si po svých zkušenostech z mládí od Pražského jara 1968 nic neslibovali a tudíž nebyli nijak překvapeni vpádem spojeneckých vojsk ani dalším politickým vývojem.

„Máti si vždy ráda přispala,“ říká můj tatínek. „ Jednou v noci jsem z okna našeho letního bytu v Bělé pod Bezdězem sledoval průjezd velkého množství tanků a dalších vojenských vozidel, ale nepřipadalo mi to nijak neobvyklé, protože poblíž města byla vojenská posádka. Nad ránem nás přišla vzbudit sousedka, zděšená, že nás obsazují cizí vojska. Máti na ni rozespale zavrčela, že nás kvůli tomu nemusela budit,“ vzpomíná na 21. srpen 1968 s úsměvem.

Nikdy nepřestanu babičku obdivovat pro to, čím vším dokázala projít se vztyčenou hlavou. Velkou roli v jejím životě také sehrála její víra. Od malička je silná katolička a možná je právě díky tomu tak silná žena. Přežila válku, vychovala dvě děti, pět vnoučat a rozhodně tím její příběh, ve věku dvaadevadesáti let, zdaleka nekončí.

Anna Michlová

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Soutěž Příběhy 20. století