Zakladatel firmy ETA první obětí akce Kámen

/ /
Železná opona oddělila Československo od Západu v roce 1951. Foto Tomáš Vodňanský
Železná opona oddělila Československo od Západu v roce 1951. Foto Tomáš Vodňanský

Do ďábelské pasti StB padl jako první 23. dubna 1948 zakladatel firmy ETA Jan Prošvic.

Komunisté znemožnili svobodný pohyb už 23. února 1948 zavedením tzv. výjezdní doložky, bez níž nemohli lidé překročit hranice, ačkoli měli platný cestovní pas. Vydávala ji Státní bezpečnost (StB), která tak bránila opustit republiku. Lidem, kteří se obávali komunistických perzekucí, nezbývalo nic jiného, než riskovat své životy ilegálním přechodem hranic. Ty v té době strážily příslušníci SNB (Sboru národní bezpečnosti) vyzbrojení puškami, samopaly, případně služebními psy.

V pohraničí působila řada převaděčů, kteří emigrantům pomáhali v útěku do Německa a někdy i spolupracovali s agenty-chodci, posílanými do Československa organizovat protikomunistický odboj a získávat informace pro americkou vojenskou kontrarozvědku CIC. Dobře organizované převaděčské sítě se Státní bezpečnost rozhodla rozbít zákeřnou akcí Kámen.

Příslušníci StB vytvořili na několika místech v česko-německém pohraničí falešnou státní hranici a falešný úřad americké vojenské kontrarozvědky CIC. Díky tomuto podvodu oběti uvěřily, že jsou v bezpečí, v rukou amerických úřadů a ochotně vypovídaly o tom, kdo jim v útěku pomáhal. V případě agentů-chodců tak StB získávala informace o spolupracovnících americké zvláštní služby v Československu. Po falešném výslechu putovaly oběti akce Kámen do rukou bezpečnostních orgánů, komunistických soudů a vězení.

Nabídka emigrace

Jana Prošvice do pasti nalákal agent-provokatér poté, co komunisté znárodnili jeho továrny na elektrospotřebiče v Libni a Hlinsku a Státní bezpečnost továrníka zatkla a vyhrožovala mu vězněním. Po jeho propuštění z pankrácké věznice navštívil Prošvicovy „Američan Johny“, který nabízel, že jeho rodině pomůže s emigrací.

Jeho nabídku Prošvic dvakrát odmítl, domníval se, že zatčení bylo omyl a že bude moci pokračovat i v novém režimu v práci, kterou miloval. Prošvicovi také nechtěli rozdělit rodinu, protože falešný Američan odmítal převést přes hranice mladší děti. Napotřetí se však nechali přesvědčit, souhlasili s tím, že vezmou pouze dvě starší, mladší se měly dostat na Západ později.

Falešné hranice

Na falešnou hranici je musel v noci z 23. na 24. dubna 1948 z rozkazu StB převést velitel stanice SNB ze Všerub Stanislav Liška.

„To bude můj nejhorší okamžik, až spatřím ty ubohé oběti. Velmi těžko jsem vystupoval po schodech do prvého poschodí. Cítil jsem, že se chvěji na celém těle. Musel jsem býti celý bledý v obličeji, ale nic na plat. Přistoupím ku dveřím, za nimiž bylo slyšet hlasitý hovor, ba i smích. Zaklepám. Uvnitř nastalo okamžitě hrobové ticho. Věřím, že těžko některý z uvnitř sedících polkl slinu.“

Tak popsal svůj první vynucený převod v rámci Akce Kámen Stanislav Liška ve svých pamětech, které objevila při pátrání po aktérech akce Kámen v Kanadě u potomků Stanislava Lišky česká badatelka Václava Jandečková, vnučka převaděče Oty Tulačky a publikovala je ve své studii Kámen.

Všeruby na dobové pohlednici. Foto Šumavský rozcestník Sumava.cz
Všeruby na dobové pohlednici. Foto Šumavský rozcestník Sumava.cz

Během setkání v hotelovém pokoji se Jan Prošvic obrátil na Stanislava Lišku s otázkou, zda se skutečně není čeho obávat. Velitel stanice SNB ze Všerub mu odpověděl, že nikoli, ale že by si s sebou měli vzít dost jídla. Nato Jan Prošvic u hoteliéra objednal pro každého balíček s jídlem, každý z rodiny se chopil nějakého zavazadla a nasedli do auta.

Liška přemýšlel, zda by ještě nemohl Prošvicovy nějak varovat a zachránit je. „Ne, to neudělám, vždyť moje rodina byla mi nadevše. Upozornit je, v čem se nachází? Ne, to také ne, vždyť nemusí vydržet výslech, mě prozradí a co moje rodina? Ne, nenašel jsem žádného východiska z této již  započaté hrůzy.“

Zákeřná léčka

Krátce před půlnocí je zavedl na falešnou úřadovnu CIC, jejíž zřízení v opuštěném domku vzdáleného asi 500 metrů od hranice dostal za úkol. Detaily už dotvořili estébáci sami.

Na skříni stál poměrně velký obraz amerického prezidenta Trumana a na něm po straně byla pověšena americká vlajka. Vedle obrazu stála do poloviny plná lahev whisky s několika skleničkami. Nechyběly ani balíčky amerických cigaret, americké knihy a další maličkosti, které měly příchozí utvrdit v tom, že skutečně vešli do kanceláře amerického důstojníka kontrarozvědky CIC (Counter Intelligence Corps).

Děti dostaly švýcarskou čokoládu a důstojník Prošvicovy laskavě vyslechl. Každý si dokáže představit úlevu rodiny, která si myslela, že to nejhorší má za sebou. Poté však přišel šok, když všechno „Američanům“ vypověděli, následovalo zatčení.

Jan Prošvic byl poté odsouzen k nuceným pracem, ale krátce po svém odsouzení dokázal uprchnout z lágru a ještě v roce 1948 přejít do Německa a poté do Velké Británie.

Jiřinu Prošvicovou soud zprostil viny s tím, že byla k činu vyprovokována a trestného činu opuštění republiky se nedopustila. Zůstala však se čtyřmi dětmi zcela bez prostředků, komunisté zabavili obě rodinné vily i veškerý movitý majetek. Vilu ve Vonoklasech si v září 1949 „koupil“ za směšnou cenu komunista Antonín Zápotocký. Jiřina Prošvicová musela sebe a děti živit nelegálně, oficiálně ji totiž nesměl nikdo zaměstnat.

Jan Prošvic začal v Británii pracovat jako tovární dělník. Dokázal se však brzo vzchopit a založil společnost RIMA Sunbeam pro výrobu elektrospotřebičů jako grily, vysoušeče vlasů nebo elektrické nože, značka se v 60. letech stala světovým pojmem v sortimentu kávovarů. Prošvic se tak díky svým schopnostem brzo stal opět zámožným člověkem a snažil se na dálku pomáhat své rodině, která zůstala v pro něj nedostupném Československu.

Spuštění železné opony

Sofistikovanou provokaci provozovala StB do roku 1951, i přes protesty Američanů, které o existenci falešné americké úřadovny informoval Stanislav Liška. On sám uprchl se svou rodinou 12. srpna 1949 a nový domov našel v Kanadě. Podle svého tvrzení během působení ve Všerubech (květen 1945 – listopad 1948) ilegálně sám nebo s pomocí přátel převedl 110 lidí.

Železná opona u Svatého Kříže na Chebsku. Foto Vojensko.cz
Železná opona u Svatého Kříže na Chebsku. Foto Vojensko.cz

V červenci 1951 komunističtí poslanci schválili zákon o ochraně státních hranic. Za neprostupnost hranice od té doby odpovídala Pohraniční stráž, která vybudovala neprostupné zátarasy s ostnanými dráty. Ostrahu hranic „vylepšila” lesními průseky, rozoranými pásy, nástražnými osvěcovadly, strážními věžemi, tzv. špačkárnami, a cvičenými psy. 

V letech 1952-1955 prostor před zátarasy zaminovala, miny ovšem usmrtily mnohonásobně více pohraničníků než tzv. „narušitelů”. Nahradila je proto elektřina, která do ledna 1966, kdy byl elektrický proud z drátěných zátarasů vypojen, zabila 95 uprchlíků. Ani tyto překážky neodradily tisíce lidí od toho, aby riskovali své životy na cestě za svobodou nebo při komunistickém odboji.

Text zpracoval Ondřej Nezbeda na základě knihy Václavy Jandečkové Kámen pro trasu Míst Paměti národa Akce Kámen a stezky převaděčů.