Porevoluční ministr zahraničí Československa Jiří Dienstbier přestřihl dráty železné opony společně s německým ministrem zahraničí Hansem Dietrichem Genscherem nedaleko Rozvadova.
Stejná sláva se konala o šest dní dříve na hranicích s Rakouskem, kde Jiří Dienstbier dráty přestřihl s rakouským kolegou Aloisem Mockem v městečku Laa an der Thaya kousek od českých hranic.
Padla tak železná opona, která od 11. července 1951 neprodyšně oddělovala země sovětského bloku od západních zemí. Tehdy komunističtí poslanci schválili zákon o ochraně státních hranic.
Dnešní mladé generaci, jež je zvyklá naši hranici s Rakouskem a Německem bez zastavení přejíždět, musí znít její koncept naprosto šíleně. Drátěné zátarasy připomínající oplocení koncentračních táborů a tisíce ozbrojených pohraničníků bránily občanům Československa uplatnit své základní lidské právo na svobodu pohybu.
Do roku 1989 při snaze o její překonání zemřelo 280 lidí. Vedle československých občanů také 14 občanů Rakouska, 31 občanů Polska, 7 občanů poválečného Německa (do roku 1949), 10 občanů SRN, 13 občanů NDR, 4 občané Jugoslávie, 7 občanů Maďarska, 1 občan Francie a 1 občan Maroka.
Dramata, která se odehrávala v letech 1948 až 1989 na hranici s tehdejší Spolkovou republikou Německo a Rakouskem, dnes připomínají průseky pásů lesa a úzké silnice, které vedly k signálním stěnám a drátěným zátarasům, zapomenuté železobetonové jehlance, chátrající pozorovatelny Pohraniční stráže a příběhy pamětníků zaznamenané v naší sbírce. Najdete mezi nimi vyprávění těch, kteří utíkali, i pohraničníků, z nichž komunistický režim učinil spoluviníky při zabíjení nevinných lidí.
Už 23. února 1948 omezili komunisté vycestování zavedením tzv. výjezdní doložky, bez níž nemohli lidé překročit hranice, ačkoli měli platný cestovní pas. Vydávala ji Státní bezpečnost, která tak bránila nepohodlným osobám opustit republiku. Lidem, kteří se obávali komunistických perzekucí, nezbývalo nic jiného, než riskovat své životy ilegálním přechodem hranic. Ty v té době strážily policejní hlídky vyzbrojené puškami, samopaly, případně služebními psy.
Proklouzla jim však více než polovina z 20 450 osob, které se o útěk v období 1948–1951 pokusily. Bylo třeba jednat, železná opona spadla 11. července 1951, kdy komunističtí poslanci schválili zákon o ochraně státních hranic. Za neprostupnost hranice od té doby odpovídala Pohraniční stráž, jejíž příslušníci dostali stejná práva jako vojáci a při výkonu své pravomoci měli zároveň právní postavení příslušníků Sboru národní bezpečnosti.
Pohraniční stráž významně snížila úspěšnost útěků vybudováním neprostupných zátarasů, na nichž byly připevněny ostnaté dráty. Ostrahu hranic „vylepšila” lesními průseky, rozoranými pásy a nástražnými osvěcovadly. V letech 1952–1955 prostor před zátarasy zaminovala, miny ovšem usmrtily mnohonásobně více pohraničníků než tzv. „narušitelů”. Nahradila je proto elektřina, která do ledna 1966, kdy byl elektrický proud z drátěných zátarasů vypojen, zabila 95 uprchlíků.
Ani tyto překážky neodradily tisíce lidí od toho, aby riskovali své životy na cestě za svobodou nebo při komunistickém odboji, do něhož se zapojovali kurýři, Státní bezpečností nazývaní agenti-chodci, kteří se vraceli z Německa či Rakouska, aby získali informace pro americkou zpravodajskou službu CIC či organizovali odbojové aktivity.
Tři útěky Zdeňka Hostaši
Jedních z nich byl Zdeněk Hostaša, který se o útěk pokusil třikrát, z toho dvakrát úspěšně. Bylo mu teprve 18 let, když se v roce 1953 rozhodl uprchnout poprvé. Za sebou měl plavbu do Německa s Labskou paroplavební společností, na níž pochopil, co je to svoboda. Hranici do Rakouska se pokusil přejít se dvěma kamarády nedaleko Dačic.
„Hrozně jsme se báli, vyskočili jsme ještě před poslední zastávkou, protože kdybychom tam dojeli, tak by nás zmáčkli. Tak jsme šli do lesa a říkali jsme si, že počkáme na noc, a zalehli jsme. V noci začaly létat rakety, pak nějaká střelba, psi štěkali, dostali jsme strach a vrátili se zpátky.“
S ohledem na tehdejší situaci na západní hranici hodnotí svůj první útěk jako naivní pokus. „V těch dobách to bylo tak hlídané, nejenže tam bylo minové pole a další různé zabezpečovací zařízení, ale také jsme mohli padnout do rukou české policie,“ připomněl Zdeněk Hostaša strategii Pohraniční služby, která měla své agenty i mimo území ČSR, aby uprchlíky deportovali zpět do Československa.
Dva roky po nezdařeném útěku se pokusil překročit hranice znovu. Psal se rok 1955 a Pohraniční stráž přestala s používáním minových polí, protože se ukázalo, že jsou mnohem nebezpečnější pro pohraničníky než pro tzv. narušitele. Zdeněk Hostaša se rozhodl pro méně riskantní řešení – překročit hranici na Západ v rozděleném Berlíně.
Tuto cestu za svobodou využily před postavením Berlínské zdi tři miliony lidí. Právě relativně snadná prostupnost hranice uprostřed Berlína byla důvodem, proč v noci z 12. na 13. srpna 1961 ozbrojené síly NDR obsadily hranici a oddělily východní část ostnatým drátem. Ten záhy nahradila betonová zeď, která se stala symbolem rozdělení Východu a Západu.
Druhý útěk naplánoval Zdeněk s kolegou Janem Juřicou. Hranici do NDR překročili bez problémů v noci z 2. na 3. července 1955 na Labi u Hřenska. „Bylo to díky tomu, že jsem znal to prostředí, sice jen z lodi, ale znal. Věděl jsem, že ta hranice není tak dobře zabezpečená.“
Zbývalo vlakem dojet do Východního Berlína. „Byli jsme oba dva hrozně zmordovaní a unavení. Vlak zastavil před Berlínem. Já to viděl, on spal, tak jsem s ním třepal, ať se probere. Marně. Instinkt mi velel, že musím pryč. To už ozbrojení Rusové vstupovali do vagonů a já šel na záchod, nezamkl jsem za sebou a přitiskl jsem se do kouta. Ke dveřím přišel Rus, otevřel je a hned zabouchl. A vlak se rozjel.“
Zdeněk Hostaša přijel do Východního Berlína sám, Jana Juřicu ruská pohraniční stráž ve vlaku zadržela. Vystoupil na nádraží Friedrichbahnhof, a aniž město znal, našel přechod na americké území. „Byl tam jediný člověk, Rus, a díval se na mě. Já jsem se vůbec nezastavil. Říkal jsem si: Nezastavuj a běž. Rus stál, ani se nehnul. A to už jsem viděl ceduli: You are entering U. S. zone.“
Útočiště našel v uprchlickém táboře, kde mu americká vojenská kontrarozvědka CIC nabídla možnost stát se jejím agentem. Prošel půlročním výcvikem ve vesnici Ludwigshohe u Norimberku, během něhož se učil poznávat vojenskou techniku, získávat informace o strategických objektech a fotografovat je.
Po ukončení výcviku byl 29. dubna 1956 s falešným pasem na jméno Pavel Novák vyslán zpět do ČSR, kde měl fotografovat kasárna, vojenskou techniku a získat další agenty pro CIC. Vybral si Oldřicha Nováka, přítele, s nímž se pokusil poprvé uprchnout. Třináctého května 1956 ho telefonicky kontaktoval z pražské pošty, hovor však byl odposloucháván a Zdeněk Hostaša po zatčení putoval na výslech do Bartolomějské ulice.
Byl obžalován z ilegálního přechodu státních hranic a z vlastizrady, rozsudek o 20letém odnětí svobody si vyslechl 30. září 1956 v olomoucké věznici. Ve vězení v bývalé pevnosti Leopoldov strávil nakonec „pouhých“ osm let. Pobytu za mřížemi si dnes cení jako obrovské životní zkušenosti. Osazenstvo věznic bylo v tehdejší době různorodé, od sedláků až po špičky tehdejší katolické církve. „Když jsem tam viděl ty lidi, to byli úplní chudáci, seděli za nic, třeba za to, že bránili svůj majetek.“ Ve věznici se také učil anglicky. „Tam byli vzdělaní lidi, inteligence, a ti mě učili.“
Po propuštění pracoval v ostravských dolech: „Dělal jsem na šachtě, jinde jsem nemohl.“ Neustále sledován přežíval až do invaze vojsk Varšavské smlouvy, poté se rozhodl uprchnout potřetí. S bývalým spoluvězněm Jaroslavem Jardamcem a jeho bratrem Františkem se domluvili na útěku do Rakouska v oblasti Dyjákovic na začátku září 1968.
V ten den padla mlha a dezorientovaná trojice uprchlíků se ocitla přímo před strážní věži Pohraniční stráže, tzv. špačkárnou, ze které pohraničníci monitovali pohyb na hranicích. „Dostali jsme se prakticky přímo pod ni. Vedle tekla Dyje. Osvítil nás reflektor a z věže zařvali: ‚Na zem a nehýbat se!‘ Jak tohle zařvali, řekl jsem: ‚Chlapi, za mnou!‘ Oni ztuhli a zůstali. Tak jsem běžel sám k řece, jen jsem musel přes ty dráty.“
Cestou rychle sebral malý klacíček a zkontroloval jím trávu, jestli tam není nějaký drát. „Viděl jsem tam izolátory na elektřinu a říkal si, co teď. Tím klacíčkem jsem drbal do drátů a neviděl žádné jiskření. Lapl jsem to do ruky a cítil jsem jen takové brnění, bylo to skoro bez proudu. Měl jsem s sebou koženou tašku, hodil jsem ji nahoru na dráty, které tvořily takové téčko, kdyby se člověk podíval z profilu. Vyšplhal jsem rychle nahoru, určitě jsem tam udělal olympijský rekord. Roztrhaný jsem byl, ruce dorvané. Skočil jsem do toho koridoru a tam další dráty, spíš plot, už bez toho téčka. Takže zase, tu aktovku jsem přehodil na druhou stranu…“
Udavači, signální stěna, zátarasy
Zdeněk Hostaša popsal dokonale systém drátěného zátarasu, který překonal jen díky benevolenci pohraničníků po srpnové okupaci. Zmírnění ostrahy státních hranic trvalo do konce roku 1968 a využily jej desetisíce Čechoslováků, mezi nimi i manželka Zdeňka Hostaši s dětmi. Z rakouského utečeneckého tábora zamířili na tři roky do Chile. Do vysněných Spojených států se Zdeněk Hostaša dostal v roce 1971. V Texasu pracoval jako provozní benzinové pumpy a svářeč na atomových reaktorech a po listopadu 1989 se s manželkou vrátili do vlasti.
V době normalizace došlo k dalšímu zesílení ostrahy, zvýšil se počet strážních věží a několik set metrů před drátěným zátarasem vyrostla tzv. signální stěna, což byl tři metry vysoký plot z ostnatého drátu, který při dotyku upozornil zkratem pohraničníky na pokus o překonání stěny.
Ostraha hranic se posunula více do vnitrozemí také díky spolupráci s civilním obyvatelstvem, zejména s pomocníky Pohraniční stráže a informátory z řad řidičů veřejné dopravy, pracovníků na nádražích, v pohostinství a službách, v lesnictví, kteří upozorňovali na podezřelé, tzv. neznámé osoby v pohraničních oblastech.
Češi a Slováci proto raději volili emigraci přes Jugoslávii. V letech 1972–1989 klesl počet usmrcených při pokusu o útěk na 17, přičemž polovinu z nich tvořili občané NDR, kteří se domnívali, že československé hranice nejsou tak přísně střeženy jako ty mezi východním a západním Německem. Právě z NDR byla poslední oběť železné opony – devítiletý Kevin Strecker, který zahynul 16. května 1989, když se jeho matka pokusila automobilem prorazit závoru na hraničním přechodu Strážný na Šumavě.
Krutý systém ochrany hranic, který připravil o život 280 lidí prchajících za svobodou, ukončila sametová revoluce. Seznamte se s Příběhy železné opony na http://www.ironcurtainstories.eu/