9. listopadu 1951 podal velitel Pohraniční stráže plk. Ludvík Hlavačka návrh na zřízení minových polí na úsecích hranice se západním Německem a Rakouskem.
Tento návrh následoval po schválení zákona o ochraně státních hranic v červenci 1951, který znamenal definitivní odříznutí sovětského bloku od Západu tzv. železnou oponou.
Zajištění neprodyšnosti hranic měla na starosti Pohraniční stráž, která znemožňovala přechod státní hranice mnoha způsoby — lesními průseky, ornými pásy, nástražnými osvěcovadly, drátěnými zátarasy, které „vylepšila“ elektrifikací a zaminováním.
Na zabezpečení zalesněných úseků na hranici navrhl Hlavačka umístit 70 kusů min na jeden kilometr čtvereční vybraných úseků, celkem 16 tisíc kusů min. Svůj návrh na zaminování vysvětlil tím, že „kontrolní pásy a překážky, které jsou prováděny v zakázaném pásmu, umožní jednak kontrolu přechodu a ztíží nepříteli jeho postup při pronikání přes státní hranici, pronikání však nezastaví“.
Se zaminováním se začalo v březnu 1952 v nejrizikovějším úseku v Ašském výběžku. V roce 1955 se od budování minových pásů ustoupilo, protože se ukázalo, že jsou mnohem nebezpečnější pro pohraničníky než pro tzv. narušitele při každodenní údržbě a kontrole i větších opravách, jak dokazuje případ usmrcení pohraničníka v roce 1953.
Miny zabíjely více pohraničníky
Dne 17. června 1953 prováděla ženijní skupina československých pohraničníků dočasné odminování minového pole nedaleko Dubiny na Chebsku. Jeho příčinou bylo zamýšlené sekání trávy, které mělo zpřehlednit zaminovaný úsek hranice. V 10 hodin se v zakázaném pásmu ozvala exploze. Ženisté se rozběhli k místu výbuchu. V kaluži krve zde našli ležet svobodníka Jaroslava Peřinu.
Jeho poslední slova náležela nadřízenému Josefu Hronovi, který se ho ptal na příčinu exploze: „Soudruhu rotný, já nevím, rychle...“ Peřinu urychleně odvezli na operační sál chebské nemocnice. Primář již mohl pouze konstatovat smrt, která nastala při převozu. Svobodníka Peřinu považovali nadřízení za zkušeného a odpovědného vojáka. Na základě výpovědi svědků však došli k názoru, že si zranění zavinil vlastní neopatrností. K vyšroubování rozněcovače totiž použil kleště, což bylo zakázáno.
Přečtěte si další Příběhy železné opony na www.ironcurtainstories.eu.
