Umělci odsoudili Chartu 77 podepsáním tzv. Anticharty

/ /
Článek o shromáždění umělců v Rudém právu 29. ledna 1977
Článek o shromáždění umělců v Rudém právu 29. ledna 1977

Dne 28. ledna 1977 vyvrcholila masivní pomlouvačná kampaň proti Chartě 77 shromážděním umělců v Národním divadle, na kterém odsoudili Chartu 77 podpisem tzv. Anticharty.

Kampaň označovaná jako „Anticharta“ patří k zásadním momentům normalizace. Vyvrcholila shromážděními československých umělců 28. ledna 1977 v Národním divadle a 4. února v Divadle hudby, kde hromadně deklarovali podporu politice KSČ a podepsali rezoluci proti signatářům Charty 77.

Jakkoli byla tato shromáždění symbolická a měla obrovský dopad, představují „jen“ vrchol masivní akce proti chartistům. Řízený útok proti Chartě 77 začal okamžitě po jejím zveřejnění na počátku ledna 1977.

Pyramida s Husákem na špici

Mnozí lidé dnes říkají, že stále víme jen málo o těch, kdo kampaň proti chartistům organizovali, o hlavních vinících. Ve skutečnosti lze však v případě „Anticharty“ jen těžko najít nějakého speciálního „architekta“: zafungovalo to, co běžně označujeme za „komunistický systém“.

Komunistický režim na Chartu 77 zareagoval okamžitě pomlouvačnou kampaní.
Komunistický režim na Chartu 77 zareagoval okamžitě pomlouvačnou kampaní.

Historik Petr Blažek uvedl: „Začátek kampaně proti Chartě je možno hledat na zasedání předsednictva ÚV KSČ, které se konalo 7. ledna 1977. Byla to jedna z pravidelných schůzí, na níž podle velmi torzovitého zápisu vystoupil generální tajemník ÚV KSČ a prezident republiky Gustáv Husák, který se vyjádřil k ,nepřátelskému pamfletu Charta 77‘.“

Předsednictvo Ústředního výboru pak rozhodlo, že Chartu je třeba odsoudit, zaúkolovalo jednotlivá oddělení ÚV a určilo, že „silové resorty“ (vnitro, spravedlnost, prokuratura) navrhnou opatření proti signatářům a Chartě 77 jako celku.

Tehdy se mimo jiné začal připravovat monstrproces s chartisty. Podle Petra Blažka to vyplývá i z dokumentace Státní bezpečnosti: „Výslechy chartistů neměly jen ten význam, aby StB shromáždila informace, zastrašila signatáře a znemožnila jim, aby se scházeli a domlouvali... Hlavním důvodem byla příprava soudního procesu, shromažďování podkladů.“

Článek Ztroskotanci a samozvanci, který vyšel v Rudém právu 12. ledna 1977, popsal signatáře Charty 77 jako sluhy a agenty imperialismu, zaprodance či sionisty.
Článek Ztroskotanci a samozvanci, který vyšel v Rudém právu 12. ledna 1977, popsal signatáře Charty 77 jako sluhy a agenty imperialismu, zaprodance či sionisty.

Z jednoho z dochovaných dokumentů (z dubna 1977) vyplývá, že Ústřední výbor KSČ nakonec odmítl již připravený monstrproces povolit, pravděpodobně s ohledem na mezinárodní komplikace.

Roli sehrála skutečnost, že se Prohlášení Charty 77 opíralo o helsinské dohody o lidských právech, tedy o mezinárodní smlouvy, jež zástupci ČSSR ratifikovali. Blažek soudí, že vedení strany bylo zaskočeno masivní podporou, kterou Charta získala v demokratickém světě, a především skutečností, že iniciativě nepomáhali jen západní novináři, intelektuálové či lidsko-právní aktivisté, ale také diplomaté, tedy de facto vlády některých zemí.

Monstrproces se sice nekonal, nicméně chartisté byli tak jako tak pronásledováni za zástupné trestné činy, tedy nikoli za samotný podpis Prohlášení Charty 77. A vedle této trestněprávní linie se rozběhla i mimosoudní represe v podobě propouštění z práce, odebírání telefonních aparátů a řidičských průkazů, zjišťování, zda signatáři nebydlí v nadměrně velkém bytě atd.

Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru

Propagandisticko-dehonestační kampaň v médiích, vrcholící zapojením oficiálních umělců, představovala další důležitou „linii“ v celku persekuční mašinérie.

Jeden z pomlouvačných článků v dobovém tisku.
Jeden z pomlouvačných článků v dobovém tisku.

Teprve koncem ledna 1977, po několikatýdenním a každodenním seriálu článků a rozhlasových a televizních příspěvků, které „odhalovaly“ a ze slušného společenství vydělovaly „ztroskotance a samozvance“, se nejen herci a zpěváci, ale též výtvarníci, spisovatelé či filmaři přihlašovali k provolání Výborů čs. uměleckých svazů, nazvanému Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru. Podle některých informací provolání sepsal (nebo se na něm alespoň podílel) předseda Svazu českých spisovatelů Jan Kozák.

Na shromáždění v Národním divadle, které se konalo 28. ledna, přečetla provolání herečka Jiřina Švorcová. Ti, kdo se k němu připojili, projevovali v jasném kontextu věrnost a oddanost politice KSČ a současně deklarovali:

„Pohrdáme těmi, kdo v nezkrotné pýše, ješitné nadřazenosti, sobeckém zájmu nebo dokonce za mrzký peníz se kdekoli na světě – a také u nás se našla skupinka takových odpadlíků a zrádců – odtrhnou a izolují od vlastního lidu, jeho života a skutečných zájmů a s neúprosnou logikou se stávají nástrojem antihumanistických sil imperialismu a v jejich službě hlasateli rozvratu a nesvárů mezi národy.“

Petr Blažek upozornil na důležitý fakt, totiž že manifestační setkání umělců „se konala i v krajských a okresních divadlech, nebyla to pouze ta dvě shromáždění v Národním divadle a o pár dní později v Divadle hudby.“

Jména těch, kdo se k prorežimnímu provolání postupně připojovali, průběžně publikovalo Rudé právo a další tiskoviny.

K Antichartě se připojili i sportovci.
K Antichartě se připojili i sportovci.

„Podpisy byly shromažďovány prostřednictvím uměleckých svazů, v nichž vznikly organizační štáby, jejichž členové registrovali, kdo již podepsal a kdo zatím ne. Podpisy se předávaly do Rudého práva a do ČTK. Nemám k dispozici podrobnou dokumentaci, dochovaly se však torzovité záznamy a podle nich sehrál v této části kampaně hlavní roli Miroslav Müller, tehdy šéf oddělení kultury ÚV KSČ,“ doplnil Blažek.

Ke kampani proti Chartě 77 patří vedle stovek článků a vůbec mediálních příspěvků i zvláštní schůze podnikových organizací KSČ a ROH. Celkově se na organizaci kampaně podílely tisíce lidí.

Ponížení umělci

Pokud jde o umělce, nezúčastnili se jen jednotlivci – a jak píše výtvarník a redaktor Revolver Revue Viktor Karlík: „Lze (…) konstatovat, že tu vznikl i ohromný konsensus tvůrců, možná nejmasovější umělecký a kulturní manifest v českých a slovenských dějinách.“

V tisku se objevovala téměř každodenně jména těch, kteří odsoudili Chartu 77.
V tisku se objevovala téměř každodenně jména těch, kteří odsoudili Chartu 77.

Zpěvák Michal Prokop, který se v první polovině 70. let nemohl živit rockovou hudbou, vzpomínal na období podpisu jako na nejhorší období své kariéry: „Zpíval jsem v podstatě srač--, co si budeme namlouvat, sám jsem tomu vlastně ani pořádně nevěřil. Najednou jsem měl problémy s intonací, psychicky jsem byl vykolejený a věděl jsem, že je to špatně.”

„Člověk kolem sebe pořád cítil všechny ty tlaky, všechno, co se nemůže, že ho vyhodí. A to všechno dohromady mě prostě takhle semlelo. Fakt mi to trvalo do roku 1975, než jsem zjistil, že opravdu musím odejít, že to musím být já, kdo odejde, ne se nechat vyhodit,” vzpomínal Prokop pro Paměť národa.

O srazu umělců v Divadle hudby si prý nejdřív myslel, že je to politická schůze, na kterou podle svých slov občas musel chodit. „Vůbec mi nedošlo, že tohle je něco víc. Když jsem pak večer seděl u televize u jednoho kamaráda, byla tam Hegerová, Petra Janů, Michal Zelenka, a najednou jsme viděli ve zprávách tohle. Hanka se rozbrečela. A teprve tam jsem si uvědomil, co jsem to udělal. Tím, že to udělali všichni… To byla doba, kdy už jsem byl odhodlaný, že půjdu zase na vlastní cestu. A tohle byla další pecka. Uvědomil jsem si: do prd---, ty jsi asi zase něco pos---, tohle jsi možná neměl.”

Podle Františka Ringo Čecha tehdy nebyla jiná možnost, než dokument podepsat:

„To tak nikdo nebral, že by pomáhal režimu. Hodnoty a pravda existují pro vás. Pro nás existovala taky, ale nebyla jiná možnost. To je jako byste chtěl, aby se každý nechal upálit jako Hus. To byste viděl v té Kostnici, kolik lidí by odvolalo.”

Byla podle něj tedy Anticharta podpora režimu? „Byla a nebyla. Všichni věděli, že je to podvod. Byla to Potěmkinova vesnice. Právě proto já se tomu směju,” odpověděl František Ringo Čech pro Paměť národa.

Jejich výpovědi přinesl televizní dokument Ponížení z cyklu „Příběhy 20. století”, sledovat ho můžete v iVysílání České televize. 

Text vznikl pro Příběhy 20. století Českého rozhlasu Plus v lednu 2017.

Jeden z mála

Herec Ilja Racek vzpomínal, jak odmítl podepsat tzv. Antichartu jako jediný ze souboru Vinohradského divadla: