Michal Prokop

* 1946  

  • „Tam seděli lidé v sále. Dostali namnožené papíry. Tam byly nějaké notové osnovy a třeba – napište stupnici c moll, akord C7 a já nevím. Lidovou písničku tu a tu. Museli jsme zpívat lidové písničky. Takovéhle věci tam byly, které s tou naší prací samozřejmě neměly nic společného. Lidé, kteří měli konzervatoř, tuhle písemku psát nemuseli, ale to ostatní ano. Pak byl ten (politický – pozn. ed.) pohovor a tam se mě ptali, co mi říká slovo Monkada. A já jsem si vzpomněl, že jsem byl na Kubě, tehdy nějak s Pilarovou, těsně před tím, a že to byla kasárna, na které snad poprvé zaútočil Fidel Castro. Tak jsem to řekl a ten člověk byl úplně nadšenej. Takovéhle banální kraviny. Banální, potupné, úplně hnusné.“

  • „Takže já jsem se mezitím vrátil do Prahy. Mezitím začaly ty Václaváky. V pondělí byla burza, Pražské kulturní středisko dělalo každý rok takzvanou burzu pro pořadatele, kde se předváděly různé typy koncertů a představení, které tam ti pořadatelé mohli vidět a pro sebe nakupovat. Burza byla v Obecním domě, kde tenkrát PKS sídlilo. Ve Smetanově síni jsme se na místě dohodli, že to zahájíme a provedeme přesně stejný model jako v Humenném. Zahájili jsme tu přehrávku, byli jsme tam jako jedna z těch nabízených kapel a po dvou písničkách jsme řekli: ‚Vstupujeme do stávky a dál hrát nebudeme.‘ Teď tam bylo – já nevím – tři sta čtyři sta pořadatelů z celé republiky, seděli v té Smetanově síni a my jsme tohle udělali. V tu chvíli už to začalo být jasné, i soudruzi z agentury pochopili a někteří se rovnou připojili. Vlastně jsme tu burzu víceméně zrušili.“

  • „Přišla pozvánka – setkání umělců, Divadlo hudby, za socialistickou něco… vypadalo to úplně stejně jako všechny ty pozvánky na všechna školení, to bylo jak politické školení mužstva na vojně. Přišla pozvánka, tak jsem tam šel a viděl, kdo všechno tam sedí. Nevzpomíná se na to dobře. Ale když bych měl upřímně zvážit, a teď říkám, co jsem ještě nikomu neřekl, co byla moje největší chyba v životě, tak si myslím, že to bylo spíše to rozpuštění Framusu. To odstartovalo celý ten sešup, který mířil až k té antichartě. To už byl poslední kamínek, jen součást sraček, ve kterých jsem se…, bylo to pravda vyvrcholení hodně hnusné, ale myslím, že to není nic jen tak samo o sobě. Není to solitér. Bohužel.“

  • Celé nahrávky
  • 4

    Praha, 14.03.2016

    (audio)
    délka: 04:15:22
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Úspěšní můžete být jen v tom, co chcete dělat a čemu věříte

Prokop Michal – svatební foto 1972.jpg (historic)
Michal Prokop
zdroj: archiv pamětníka, natáčení ED 2016

Michal Prokop se narodil 13. srpna 1946 v Praze. Rodiče, na rozdíl od většiny dalších židovských příbuzných, přežili internaci v terezínském ghettu. Michal se zamiloval do hudby, především tradičního jazzu a černošských interpretů. Hrál na kytaru v kapele, kterou založili s kamarády. V druhé polovině 60. let začal zpívat a úspěch na koncertu v roce 1967 jej nasměroval k profesionální dráze. S kapelou Framus Five prožil hvězdnou kariéru, nastupující normalizace a s tím související změna podmínek na hudební scéně způsobily rozpad kapely. Vrcholem této éry se stalo album Město ER. Michal začal vystupovat v prostředí pop music. Prostředí a tvorba, které mu neseděly, a podřizování se požadavkům režimu jej deptaly. Nejviditelnějším projevem tohoto nešťastného období se stalo podepsání tzv. anticharty. Od konce 70. let začal pracovat na vlastní kariéře a znovu založil Framus 5. Trojice úspěšných alb Kolej Yesterday, Nic ve zlým, nic v dobrým a Snad nám naše děti... jej v průběhu 80. let vynesla na vrchol hudební kariéry. V roce 1989 podepsal petici za propuštění Václava Havla z vězení a petici Několik vět. Byl zvolen předsedou stávkového výboru umělců československé populární hudby. V létě 1990 Michal ukončil svoji hudební kariéru, začal se aktivně věnovat vrcholné politice jako zvolený poslanec Federálního shromáždění za Občanské fórum. Po jeho rozpadu vstoupil do Občanské demokratické aliance. Věnoval se především kulturním a sociálním tématům a několik let byl náměstkem ministra kultury. Z politiky odešel v roce 1998. Tři roky stál v čele projektu Praha – Evropské hlavní město kultury 2000. Vedl televizní diskusní pořady Nic ve zlým a Krásný ztráty. Roku 1993 se vrátil ke koncertování. Poslední studiové album mu vyšlo v roce 2012.