Stanný soud v Morávce poslal na smrt 14 místních za pomoc partyzánům

/ /
Venuše Štefková, tehdy Madejová.
Venuše Štefková, tehdy Madejová.

Dne 14. prosince 1944 zasedl v obci Morávka na Frýdecko-Místecku stanný soud, aby potrestal obyvatele za jejich pomoc partyzánům. Čtrnáct mužů bylo odsouzeno k smrti, další muži, ženy i dívky putovali do koncetračních táborů.

Jednou z nich byla sedmnáctiletá Venuše Štefková, tehdy Madejová, jejíž rodina pomáhala partyzánům od října 1944. Chodili si k nim odpočinout, popovídat si a trochu se najíst, Venuše jim prala a zašívala oblečení. Věnovala jim také oblečení po tatínkovi, který za války zemřel na rakovinu.

„Když lidé pomáhali partyzánům, nikdo nemyslel na odměnu, odškodnění či ocenění. Každý to dělal z přesvědčení, že musíme pomoci jiným Slovanům k likvidaci nacistů,“ popsala dobu nacistické okupace Venuše Štefková a dodala:

„Někteří lidé pomoc odsuzovali, že kdyby tu partyzáni nebyli, nemuselo se to všechno stát. Jenže jiný národ tady za nás pokládal život a my za svou vlast položit život nemůžeme? Je to otřesné, ale je to tak. Díky tomu, že tu byli, ubylo německých vojáků na frontě, protože se Němci báli, museli tu hlídat. A kdyby tu nebyli, vojna by se prodloužila.“

Obyvatelé Morávky pomáhali partyzánům do doby, než se mezi ně vmísili dva němečtí agenti – českoslovenští kolaboranti s krycími jmény Ondráš a Juráš. Ondráš byl Eduard Farník z Dobratic, Juráš byl Jozef Babiš ze Slovenska.

„Říkali, že přiletěli ze Sovětského svazu, že tu byli shozeni. Přinesli červené víno a dali nám čokoládu. To by z Ruska nepřivezli, odtamtud tak vodku a špek. Tvrdili, že Farník byl v německé armádě a Babiš ve slovenské, že uprchli a dali se k naší jednotce, ti je prý tady shodili. My jsme tomu věřily, byly jsme samy ženské, co jsme mohly vědět. Rádio nebylo, na noviny nebyly peníze. Až po válce jsme si to všechno spojily,“ vzpomínala Venuše Štefková.

Zatýkání brzy ráno

Krátce poté následovalo zatýkání. „Přišli brzy ráno v zimě, 12. prosince 1944, a odvedli nás do obecního hostince.“

V rohu sálu místního hostince stála vysoká mosazná kamna, na kterých se ve velkých hrncích vařila voda. Němci v nich namáčeli na prst silné větve zbavené jehličí, a jimi bili vyslýchané.

Pamětní deska v Morávce.
Pamětní deska v Morávce.

„Výslechy prováděl esesman z Bílé, takový mladý chlapec, neměl více než třicet roků. Bil mamku, mě jen po tváři zlískal. Měla jsem šátek, tak ho utahoval, až na špičky jsem se postavila, já myslela, že mě udusí.“

Následující den se Venuše Štefková do hostince vrátila: „Otevřely se dveře do sálu obecního hostince a současně nám byl dán pokyn, abychom vstoupili do sálu, který jsme zaplnili do posledního místa, i když jsme všichni jen stáli. Bylo to jako v tlačenici a sevřeli jsme takto i německou policii, která nás hlídala.“

Narychlo ustavený soud popsal také Emil Vávrovský v knize Partyzánská Morávka ústy Moravčanů:

„Časně zrána dne 14. prosince 1944 svolali nacisté k obecnímu hostinci všechny muže od šestnácti do šedesáti pěti let. Každý se musel zapsat do předložených listin, aby ti, kteří se nedostavili, mohli být stíháni. Dostavilo se však takové množství mužů, že fašisté z obavy, aby nedošlo k nepředvídané srážce, zanechali podpisů na listinách a ponechali si pouze muže z čísel končících číslicemi 3, 6 a 9, takže jim zůstala necelá třetina všech přítomných. Ostatní se vrátili domů.“

Oznámení o rozsudku stanného soudu.
Oznámení o rozsudku stanného soudu.

Soud trval celý den, a nakonec vynesl čtrnáct rozsudků smrti, devět rozsudků mnohaleté káznice a ztrátu cti po dobu věznění a jeden rozsudek devítiměsíčního vězení pro mladistvé.

Ostrava, Brno, Vídeň

Venuši Štefkovou naložili po vynesení rozsudku do autobusu a odvezli ji s maminkou a ostatními do Ostravy. „Chtěly jsme si lehnout na postele, ale někdo uviděl, že na dekách jsou vši, tak jsme zůstaly na zemi. Maminka měla druhý den narozeniny – padesát roků – tak jsem říkala, že ‚má dárek‘.“

Její maminka navíc byla ošklivě potlučená od výslechu na Morávce. „Neměla ve tváři ani jedno nepotlučené místo. Byla zelenomodrofialovožlutá, kdejakou barvu si vzpomenete. Bylo to něco strašného.“

„Bili ji pěstí do krku, zlomili jí nějakou kůstku, takže pak nemohla polykat. Přišla dozorkyně a ptala se, od čeho má rozbitou tvář, tak jsem říkala: ‚Při výslechu byla mamka bita!‘ Jenže ona odpověděla: ‚To není pravda, německý voják ženy nebije!‘“

Ráno po první noci ženy slyšely, jak odvádějí v řetězech muže z Morávky na cestu do Prahy, kde na Pankráci proběhla 16. prosince 1944 poprava.

Káznice na Cejlu.
Káznice na Cejlu.

Venuši Štefkovou s maminkou rozdělili. Vidět se mohly v lednu 1945 při návštěvě sestry Venuše, která do Ostravy dojížděla každý týden, ale návštěvu měla povolenou, až když měly být Venuše s maminkou převezeny jinam.

„Šly jsme po schodech na návštěvu a já matce říkala: ‚Ne, mamko, abyste brečela a udělala jim radost!‘ A ona: ‚Ale neboj se.‘ Tak matka s ní mluvila normálně, po pěti minutách jsem mohla já, ale ani slovo jsem neřekla, brečela jsem a brečela v jednom kuse.“

Maminka poté putovala do Breslau (po válce Wroclaw) a Venuše do brněnské věznice Cejl, ve které panovaly horší podmínky než v Ostravě. „Ráno jsme dostaly trochu černé kávy v otřískané misce, ale člověk všechno vydržel, avšak oproti Cejlu byla Ostrava vybavená. Bylo tam ústřední topení a splachovací záchod. I jídlo zpočátku obstojné, ale potom čím dál tím horší – řepa a podobně.“

Venuši Štefkové postupně změnili trest z koncentračního tábora na vězení pro mladistvé, a tak se znovu stěhovala, tentokrát do Vídně, ale jen nakrátko, protože na začátku dubna 1945 přišli do Vídně sovětští vojáci.

„Z Vídně jsme putovali společně s mnoha dalšími vězni, studenty, lidmi z nucených prací a dalšími. Jak jsme přišli na naše československé hranice, ať to byli chlapi, každý klekl a líbal zem.“

Domů dorazila Venuše Štefková 14. června 1945. Maminka se vrátila asi týden po ní. Celý život poté pracovala v morávecké školce a později ve školní družině.

Venuše Štefková vzpomíná na stanný soud u příležitosti jeho 70. výročí 14. prosince 2014.
Venuše Štefková vzpomíná na stanný soud u příležitosti jeho 70. výročí 14. prosince 2014.